poslal Libor77 Význačné pasáže z životopisu Karla IV. - díl 1.
Milí čtenáři!
Dnes mám pro vás připraven úryvek z životopisu Karla IV!
Jak jistě víte, tento významný muž v dějinách našeho národa rozhodně nebyl "sváteční" křesťan! Byl to muž víry!
Karel IV. je často nazýván "Král český a císař římský z milosti Boží!"
Posuďte sami, nakolik k nám mluví jeden z nejvýznamnějších Čechů všech dob po téměř 700 letech!
pozn.: Předkládaný text je [mým] moderním překladem původního textu ve staročeštině. Cílem tohoto moderního překladu je zpřístupnit tyto - dnes vzácné - myšlenky dnešní mládeži, a také všem těm, pro které je četba textů ve staročeštině zdlouhavá a nepříjemná! V hranatých závorkách jsou uvedeny upřesňující informace, pro lepšímu porozumění předkládanému textu!
Pokoj Vám!
Karel IV. píše ...
svým nástupcům, kteří budou této zemi vládnout po mé smrti, kladu na srdce, aby [co nejdříve] poznali dvojí život tohoto světa a zvolili si ten lepší. Abyste měli lepší představu o tom, co míním dvojím životem, povím vám jedno podobenství [o obličeji]. Podobně jako vidíte v zrcadle [pouhý] odraz (oční vjem) [podoby] svého vlastního obličeje [z masa a kostí], a víte, že tento odraz není vaším skutečným obličejem [z masa a kostí], ale [jen] jeho odrazem [díky světlu, které nese informaci o vzhledu vašeho obličeje a zrcadlu, které vám tuto informaci odráží tak, abyste ji uviděli], tak stejně i život hříšníka není [pravým, skutečným, pravdivým] životem, není ničím. Proto apoštol Jan říká: "A bez něj nepovstalo nic, co je." (Jan 1:3, NBK). Nyní vyvstává otázka. Jak se může to, co hříšník vykonal, obrátit v nic, když už to přeci jen učinil? Uvědomte si, že on učinil hřích, nikoliv [dobrý] skutek. Toto slovo "opus" (česky skutek, dílo, činnost) pochází z latiny a souvisí s jiným latinským slovem "optacio", což znamená žádost. Z toho vyplývá, že hříšník je neustále zaslepován [tělesnými, světskými] rozkošemi (neustále je plný žádostivosti po tělesných, světských rozkoších) a poskvrňuje se jimi. Ve skutečnosti však, zaslepen touto [marnou, pomíjivou, zlou] touhou, klame sám sebe, protože baží po věcech porušitelných (pomíjivých), tj. těch, které podléhají zkáze (které se obracejí v niveč).
Výsledkem pak je, že jeho [hříšný] život hyne (doslova je pohřbíván) spolu s ním, protože v okamžiku smrti těla, umírají spolu s ním i veškeré jeho žádosti. O tom druhém [pravém] životě však říká apoštol Jan toto: "V něm byl život a ten život byl světlem lidí." (Jan 1:4, NBK). Opět vyvstává otázka. Co tedy máme dělat, aby Jeho život byl naším světlem? O tom nás učí Spasitel, který říká: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm." (Jan 6:56, NBK) a také: " Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." (Jan 6:54, NBK).To znamená, že ti, kdo jsou živi z tohoto duchovního pokrmu [Božího Slova], budou žít navěky. Podívejme se blíže jak. Je jasné, že abychom mohli přijmout (strávit, zužitkovat) k našemu prospěchu a užitku zkáze podléhající pozemské (fyzické) pokrmy určené pro tělo, musíme mít na ně nejprve chuť, zároveň však musíme mít v pořádku vnitřnosti [trávení], které přijatý pokrm musí strávit a získané živiny pak rozvést prostřednictvím krve [v níž je život] po celém těle, všude tam, kde jsou potřeba, aby tělo prospívalo [a zároveň aby duch, který v krvi přebývá, tam mohl přebývat spolu s naším životem]. Jelikož však tělo podléhá zkáze, člověk [nakonec] umírá. Stejně je tomu i u pokrmu duchovního. Má-li onen duchovní chléb, který dává [pravý] život lidské duši, v ní zažehnout ten pravý oheň (má-li poselství lásky a věrnosti obsažené v onom duchovním pokrmu svým žárem vzplanout v duši člověka), musí člověk po něm ve své duši toužit, dychtivě jej přijímat a opatrovat (chovat, uchovávat) v horlivé lásce. Protože v tomto pokrmu není nic pomíjivého (zbytečného, nadbytečného, zastaralého, neužitečného, podléhajícího zkáze, módě, či okolnostem), tak ti, kteří se jím sytí, jsou oproštěni od veškeré zkázy (marnosti, neúspěchu, pomíjivosti, selhání) a budou žít navěky. Spasitel to potvrzuje, když říká v 6. kapitole Janova Evangelia: "Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něj jí, nezemřel." (Jan 6:50, NBK). Život věčný je tedy světlem člověka a nemůže existovat bez Boha. K tomu říká apoštol Jan toto: "Ten život byl světlem lidí." (Jan 1:4). To říká proto, protože jiný život pokládá za smrt. A tak to také je. [Ten] jiný život je totiž přetrpký (hořký, trpký). Vždyť co může být trpčí, než být milovníkem rozkoší (žít pouze pro tělo), a pak za ně trpět [v mukách]. Tito lidé nejsou jen (pouze) mrtví [jednorázově], nýbrž umírají každou hodinu, a tak neustále zakoušejí smrt (oddělení od Boha [Lásky]) znovu a znovu. Avšak ti lidé, kteří se mocně vzepřeli smrti tím, že odmítli [žít pro] tělesné rozkoše, se právem nazývají živí, protože [již nyní] žijí věčným životem a za odměnu přijali rozkoše věčné.
Mnozí lidé však jedí duchovní pokrm (Boží Slovo) bez toho, aniž by na něj měli chuť, aniž by po něm toužili a nakonec je ze svých srdcí vyvrhují ven [tedy Boží Slovo nepřijímají]. Běda jim! Neboť provinění těchto lidí se podobá provinění Jidáše a jejich trest bude jako trest Dátana a Abirona. Takovým lidem duchovní chléb neprospěje, aby posílil jejich duše. Copak nevidíte, že když zvíře žere bez chuti, není mu to k ničemu, nýbrž že se trápí bolestí? Mnohem více se ale budete trápit vy, protože váš trest bude věčný, stejně jako ten pokrm je věčný. Varuji vás, v žádném případě nechoďte ve stopách těchto lidí, nežijte bez tohoto duchovního pokrmu (nesnažte se žít (nechtějte žít) bez něj), nýbrž mějte žádost po tomto pokrmu, abyste ho mohli přijmout k posílení svých duší a byli živí [Bohu] navěky. "Nejen chlebem bude člověk živ, ale každým slovem vycházejícím z Božích úst." (Matouš 4:4, NBK). Nebeský chléb totiž není chlebem [z pekařství], ale tělem a slovem. Samo tělo (fyzická forma (podoba)) však nestačí jako pokrm pro život věčný. Co tedy znamená, že onen chléb je tělem? Spasitel říká: "Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít na věky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa." (Jan 6:51, NBK). A to tělo je slovo, jak je psáno v Janově Evangeliu "To Slovo se stalo tělem [a přišlo žít mezi nás]."(Jan 1:14, NBK) A to slovo byl[o] Bůh, jak říká tentýž Jan:" ...a to Slovo bylo Bůh." To znamená, že ten [pravý, duchovní] chléb je tělem, slovem i Bohem zároveň. Kdo chce ten [pravý, duchovní] chléb přijímat, musí v něm přijímat tělo [Kristovo], slovo [Boží] i Boha zároveň. Při přijímání [pravého, duchovního] chleba se musí přijímat slovo pravdy. O tomto slově Kristus říká: "Já jsem ta cesta, pravda a život." (Jan 14:6, NBK) Kdo neslyší a nepřijímá slova pravdy, nepřijímá onen [pravý, duchovní] chléb.
Dále musí ten, kdo přijímá [pravý, duchovní] chléb přijmout také tělo [Kristovo]. Neboť když jej Pán rozdával učedníkům, pravil: "To je mé tělo, které se dává za vás. [To čiňte na mou památku.]" (Lukáš 22:19, NBK) a podobně také "Vezměte, jezte, to je mé tělo, které se láme za vás. [To čiňte na mou památku.]" (1. Korintským 11:24, NBK). Když jim poté [Kristus] dal krev toho [Svého] těla, řekl: "Tento kalich je nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás." (Lukáš 22:20, NBK) "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku. " (1. Korintským 11:24, EKU) nebo jak je psáno v Lukášově Evangeliu: "To je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé." (Marek 14:24, NBK). Kdokoliv [z lidí] tedy přijímá ono [Kristovo] tělo, ať zničí [život pro] tělo své a vydá je za Krista, ať vezme svůj kříž [každý den] a následuje ho (Krista), aby se stal účastníkem jeho smrti a utrpení, a tak měl v budoucnosti podíl na Jeho slávě (na (ve) slávě jeho jména). A když přijímá tělo [Kristovo], musí také přijmout onen pravý [duchovní] chléb, jak sám Kristus říká: "Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Kdokoli by ten chléb jedl, bude žít na věky. Chléb, který dám já, je mé tělo, které dám za život světa." (Jan 6:51, NBK) Tímto chlebem ztvrdil (upevnil) sám Kristus nový a věčný zákon. O tomto ztvrzení se zmiňuje také David v žalmech, když říká, ať chléb plní tělo člověka."Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly." (Žalm 104:15, EKU) a " Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně." (Žalm 146:7, EKU). Ne nadarmo mluví David v podobenství o věčném chlebě. Dům Jeho nazývá se Betlém, což v překladu znamená "dům chleba". Z tohoto domu se také podle boží vůle narodil Kristus, který je ten pravý chléb. Proto je nazýván podle Písma "z domu Davidova", tedy z domu chleba. Ať utvrdí onen chléb vaše duše i srdce ve svaté lásce a milosti, abyste tak mohli [bez úrazu] projít královstvím pozemským a neztratili přitom království nebeské (věčné). Amen.
Až budete po mně kralovat ozdobení královskou korunou, vzpomeňte si, že i já jsem kraloval před vámi a že jsem nyní obrácen v prach a hlínu červů. Podobně i vy přejdete jako stín a jako polní květ a skončíte v hrobě. K čemu je vám urozenost či hojnost majetku, chybí-li vám k němu čisté svědomí, pravá víra a naděje ve svaté vzkříšení? Neposuzujte život z pohledu světských [bezbožných] lidí, uvažujíce: "Náš život je krátký, a stejně jako nás [z ničeho] stvořil Bůh, tak se zase navrátíme v nic, jako by nás ani nebylo bývalo." Buďte si jisti, že máte věčného Otce a Jeho Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který je "prvorozený mezi mnoha bratřími" a který vás chce učinit účastníky Svého [věčného] království [Světla], budete-li zachovávat Jeho přikázání; pokud neposkvrníte svého ducha a svědomí chtíči krve a těla svého, stanete se Syny Božími, jak říká Jan v Evangeliu: "Dal jim moc stát se Božími dětmi." Chcete-li se tedy stát Syny Božími, zachovávejte přikázání Svého Otce, která vám zvěstoval skrze Svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, Nebeského Krále, to říkám [především] vám, kteří zastáváte na zemi takový úřad a hodnost [vlády].
těšte se na další díl ...
V Jeho Lásce Libor
