poslal Serafim
V pekle
V pozůstalosti řádové sestry z Německa byl nalezen následující dopis.
Kláro, nemodli se za mne, jsem zatracená.
Nemysli si, že ti to sděluji na důkaz našeho přátelství. Tady už nikoho nemilujeme. Dělám to na příkaz té moci, která si nikdy nepřeje zlo a vždy dělá dobro. Ráda bych tě viděla tady, kde zůstanu navždy. Nebuď překvapená, že ti to přeji. Moje vůle ztvrdla v to, čemu vy říkáte zlo. Dokonce i když zde děláme něco dobrého, jako já teď, když ti otevírám oči ohledně pekla, není v tom můj dobrý úmysl. Slyšíš mě? Tady pijeme nenávist, jako by to byla voda. Všichni se nenávidíme navzájem. A víc než co jiného nenávidíme Boha. Tady neuznáváme dobro v nikom.
Nyní jsem nucena dodat, že i teď je k nám Bůh milosrdný. Řekla jsem „nucena“, protože ti nemohu lhát, jak bych ráda. Mnoho z toho, co tu kladu na papír, píši proti své vůli. Také musím polykat proud urážek, které bych na tebe a na všechno ráda vychrlila, když píši tento dopis. Bůh je milosrdný i vůči nám zde tím, že nám nedovolil udělat veškeré zlo, které jsme chtěli udělat, když jsme byli na zemi. Kdyby nám to dovolil, přidali bychom hodně ke své vině a trestu. Nechal nás zemřít brzy – jako v mém případě – nebo připustil zmírnění okolností u ostatních. Dokonce i teď nám projevuje své milosrdenství, protože nás nenutí být mu nablízku. Postavil nás na vzdálené místo pekla, a tak zmenšuje naše trápení. Každý krok blíž k Bohu by zvětšil naše utrpení víc, než každý krok do centra ohně.
Jednoho dne jsi mě varovala: „Anno, budeš zatracená, jestli se nebudeš více modlit.“ Popravdě řečeno jsem se modlila velmi málo, vždy neochotně a rozmrzele. Měla jsi pravdu. Všichni, kdo hoří v pekle se buď nemodlili vůbec nebo se nemodlili dost. Modlitba je první krok k Bohu. Na zemi poznají lidé Boha prostřednictvím všeho, co stvořil a také toho, co zjevil ve Starém a Novém zákoně. Mohou ho za to milovat, ale také nemusejí. Věřící – kypí ve mně zlost, když to říkám -, který rozjímá o Kristu rozpjatém na kříži, bude Boha milovat. Ten, kdo Boha miluje, je v nebi nepopsatelně šťastný. My v pekle to víme a toto vědomí nás naplňuje zuřivostí.
Zde, v pekle již nedostáváme žádné milosti. A i kdybychom je dostali, s pohrdáním bychom je odmítli.
V pekle jsou naše duše uvězněny v ohni a zbaveny pohybu. Nemůžeme ani myslet ani chtít, co jsme si vždy přáli.
Všechny duše netrpí v pekle stejně. Čím byl hřích lehkovážnější, zákeřnější a rozhodnější, tím zmučeněji se duše cítí. Kdo hřešil ze zloby, trpí více než ti, kteří hřešili ze slabosti.
Křesťané, kteří jsou zavrženi, trpí více než všichni ostatní zavrženci. Na zemi totiž dostali více pravdivých informací a více milostí, aniž by je využili.
Nikdo ovšem netrpí víc, než si zaslouží. Kdyby to nebyla pravda, mohla bych mít více důvodů k nenávisti.
Naše největší utrpení však spočívá v tom, že s jistotou víme, že se nám nikdy nedostane té cti vidět Boha. Naše sebevědomí mučí to, vůči čemu jsme byli na zemi neteční a lhostejní!
Budu ti teď vyprávět, jak došlo k mé smrti.
Před rokem jsem se vdávala. Tehdy jsem šla naposledy ke zpovědi a k přijímání, ale byla to pro mě pouhá formalita. Ty bys nazvala mé přijímání nehodným. Mé manželství bylo harmonické, měli jsme stejné názory na všechno. To zahrnovalo i náš názor ohledně dětí. Chtěli jsme si užívat, nechtěli jsme břemeno. V hloubi duše chtěl můj manžel jedno dítě, přirozeně ne víc. Já jsem byla schopná vyhnat si z hlavy dokonce i pouhé pomyšlení na to. Dávala jsem přednost hezkému oblečení a nábytku, čaji s dámami, výletům a podobným zábavám. Tak prošel rok pozemských radostí. Jednou jsme navštívili slavnou katedrálu, ale pouze, abychom obdivovali její uměleckou hodnotu. Abych neutralizovala náboženské ovzduší středověku, vysmívala jsem se pekelnému ohni, ve kterém teď žiji. Peklo může být umělci popisováno mizerně, Kláro, ale nikdy to není přehnané.
Před týdnem – říkám ti to v obdobích, kterými vy měříte čas, protože posuzováno bolestí, kterou jsem zakusila, bych mohla hořet v pekle již deset let. Tedy před týdnem v neděli jsme si s manželem vyjeli autem. To byla moje poslední vyjížďka. Ještě předtím mě ráno napadlo, že bych mohla jít zase na mši. Přišlo mi to na mysl jako žádost. Moje „ne!“ – rázné a rozhodné – zaškrtilo myšlenku v zárodku. Myslela jsem si, že s tím musím jednou provždy skončit a přijala jsem všechny důsledky. Teď je snáším. Tehdy byl zářivý a nádherný den. Cítila jsem se dobře a pohodlně, jako málokdy. Dostala jsem však neblahou předtuchu, jakmile jsme vyjeli. Ten večer cestou domů mne i manžela neočekávaně oslnila světla auta, které se rychle blížilo z opačného směru. Manžel ztratil kontrolu nad autem. „Ježíši!“ zvolala jsem, ne však jako modlitbu, bylo to jen zaječení. Cítila jsem drtivou bolest – maličkost ve srovnání s mým nynějším utrpením. Ztratila jsem vědomí. Pak jsem se náhle probudila oslepujícím světlem. V něm jsem viděla milosti, které jsem zašlapala od svého mládí až do onoho konečného „ne!“ řečeného Bohu. Cítila jsem se jako vrah, přivedený k soudu před svou neživou oběť. Lítost vůči Bohu či lidem? Nikdy! Pociťovala jsem stud kvůli svým činům? Vůbec ne! Bylo pro mne nemožné zůstávat v přítomnosti Boha. Neviditelný soudce řekl: „Pryč ode mne!“ a moje duše rychle spadla na místo věčných muk! Před svým náhlým skonem jsem neměla žádnou představu, co je skutečné peklo. Nikdy jsem nevěřila v činnost ďábla, ale nyní potvrzuji, že ďábel vykonává silný vliv na lidi, jako jsem byla já. Pouze mnoho modliteb mých vlastních i druhých lidí, spolu s oběťmi a dobrovolným utrpením by mě dokázaly tehdy na zemi od něj osvobodit. A navíc jen zvolna. Nenávidím ďábla, a přesto ho miluji, protože on i jeho padlí andělé usilují o to, abys zatratila svoji duši. Mé utrpení vzrůstá pokaždé, když přinesou do pekla další duši, ale přece chci vidět všechny zatracené. Nenávist je schopna všeho!
