Grano Salis - Charismatická hnutí

Charismatická hnutí Dějiny charismatického hnutí
První vlna (kořeny)
Typy letničního hnutí
Protestanští charismatici neboli novoletniční
Charismatické hnutí v katolické církvi
Učení charismatického hnutí
Protestantští charismatici
Katoličtí charismatici
Kritika charismatických hnutí Jedním z nejnaléhavějších a nejtěžších úkolů je pro současnou církevní generaci bezesporu věcné teologické vyhodnocení charismatických hnutí. Tento úkol je obzvláště naléhavý proto, že se v různých částech světa v různých církvích šíří charismatická hnutí stále víc a víc. Nelze je už brát jen jako "otázku sekt", nebo jako "chorobné případy psychologie náboženství". Je nutno zodpovědět otázku: Jde o jistý novodobý projev Ducha svatého, anebo o odhalení sil a rozměrů hlubiny lidské pdychiky (dosud neobjevené ani odborníky)? Přesněji řečeno: Jde v charismatických hnutích o duchovní nebo psychické jevy? Jde-li totiž o jev duchovní, pak by to mohlo znamenat pronikavé přehodnocení naší bohoslovecké i praktické církevní služby; tedy kázání, pastýřské péče, výuky náboženství, misie i bohoslužebného života a řádu. Jsou-li v charismatických hnutích přítomna poznávací znamení pravé církve, pak je naším nejnaléhavějším úkolem, abychom zpochybnili současné uspořádání měšťácké lidové církve a znovu promýšleli známou myšlenku, podle které se Duch svatý a církevní právo vzájemně nejostřeji vylučují. Naproti tomu stojíme-li zde na půdě psychologie náboženství, i když ne vždy a výlučně chorobného typu, je naše situace stejně těžká, protože musíme hledat odpověď na další otázku: Jaký je psychologický motiv tohoto jevu, jaké nedostatky chtějí nahradit masy lidí, kteří se účastní charismatických hnutí? A jak by je bylo možné i s jejich horlením, vírou a ochotou k oběti zapojit do života sboru a pomoci jim, aby dozráli z nadšeného a zaníceného křesťanství do křesťanství odpovědného. S tímto vědomím chci tedy pojednat o charismatických hnutích a to v těchto kapitolách: dějiny, učení, kritika těchto hnutí. zpět Dějiny charismatického hnutí První vlna (kořeny) Kořeny charismatických hnutí vyrůstaly z anglosaského hnutí za posvěcení, z fundamentalismu a z americké černošské křesťanské zbožnosti. Fundamentalismus jako křesťanský směr zachvátil v posledních 20 letech velké i malé církve v Americe a Evropě. Zastánci fundamentalismu razí své učení velmi nekompromisně. Můžeme uvést tři základní znaky fundamentalismu: a) silný důraz na neomylnost Písma, tzn. že v bibli nemůže být omyl, tvrdí, že nebyli Duchem svatým inspirováni lidé ale jednotlivá slova. Písmo v jejich pojetí se stává téměř magickou knihou. b) odmítavý postoj k moderní teologii, vůči metodám a výsledkům historicko-kritického bádání, archeologie, apod. c) přesvědčení, že ti, kteří nesdílí fundamentalistické postoje, nejsou pravými křesťany. Tolik na osvětlení pojmu fundamentalismus. Předchůdcem charismatických hnutí, o nichž budeme mluvit a která vznikla v padesátých letech, bylo letniční hnutí z roku 1906 v Los Angeles, v jednom černošském sboru pod vlivem služby tehdejšího kazatele W.J.Seymoura. Seymour byl učedníkem světoznámého vedoucího topekajské biblické školy a evangelisty s darem uzdravování a mluvení jazyky, Parhama staršího. Vůdce probuzení Seymour nebyl veliký řečník. Nejčastěji se modlil za kazatelnou - kterou tvořily dvě na sebe položené bedny - s hlavou skloněnou do dlaní. Přesto působením jakési zvláštní přitažlivé síly vzniklo společenství, jehož počet se dnes odhadujen na desítky milionů. Do Los Angeles se hrnuli zájemci z celého světa. Anglikánský kazatel Alexander Bodoly napsal: "Bylo to něco úplně zvláštního, když bílí kazatelé z východních států přišli do Los Angeles k černochům, aby s nimi budovali obecenství a aby skrze modlitbu a přímluvu získali podobné požehnání jako oni".Frank Bartleman, přímý svědek onoho prvního probuzení, jásal nad tím, jak v Los Angeles přemohla Ježíšova krev rasismus. Během dalších let se letničnímu hnutí podařilo získat prostor v Africe, Latinské Americe a v Indonésii a stalo se tak doslova církví chudých. Od počátku vystupovalo jako ekumenické probuzenecké hnutí uvnitř církve. V počátcích letniční neuvažovali o vytvoření nové církve. Naopak, měli za to, že lidské náboženské organizace jsou v protikladu k podstatě sborů živého Boha, jak to řekl jeden jejich významný představitel, E.S.Williams: "Bůh nás vytrhl ze staré, mrtvé církevnosti, učinil nás lidem svobodným; nenavracujme se zpět do Babylonu", tj. do organizované mocenské uspořádanosti církve. V souladu s tímto názorem považují stoupenci klasického letničního hnutí dobu před jeho vznikem za "babylonské zajetí církve". Podle nich chce bůh pužít letniční hnutí k utišení rozporů uvnitř křesťanství. Dogmatické omezení se nemá a nemůže překonávat nějakou "minimální dogmatikou", nýbrž všeobecným odmítáním veškeré dogmatiky (dogma = věroučná definice). Pojítkem mezi věřícími, sbory a denominacemi je přítomnost živého Boha, realita Ducha svatého, kterou je možno zakoušet v obrácení, uzdravování, ve křtu Duchem a v duchovních darech. V očekávání blízkého příchodu Ježíše Krista se věřící odvracejí od teologického bádání a nezajímají se o politické a sociální problémy. Říkají: "Nejsme povoláni zvěstovat problémy, nýbrž evangelium spásy". Z toho důvodu vidí před sebou jen jeden cíl: posvěcení a jednotu božích dětí a také evangelizaci v jedné generaci. Protože však tento cíl zmeškali, docházelo ke změšťáčtění letničního hnutí. Jen nepatrná část zůstala věrna tradici, většina se však začala organizovat. Především americké letniční denominace přijaly silné organizační formy a vyhlásily hlavní myšlenky svých vyznání. Čímž se ovšem uvnitř těchto hnutí vytvořila nová "odbojná hnutí". Organizace "Společenství v Bohu" vyloučila možnost, aby laici zastávali vyšší církevní úřady a to vedlo k vytvoření laické organizace "Obchodníci plného evangelia". Organizovaný církevní život požadoval ovšem specialisty - kazatele ap. A tak myšlenku všeobecného kněžství sice teoreticky uznávali, ale přesto se v mnohých letničních společenstvích za pravé bohoslužby považovaly jen ty, které řídil kazatel se svým štábem. zpět Typy letničního hnutí Existuje několik druhů letničního hnutí: a) Hnutí dvoustupňového spasení: spasení má dva stupně - obrácení nebo znovuzrození
- křest Duchem Většina organizací patří do této skupiny. Reprezentují je různá vlaná shromáždění (Assemblies) b) Hnutí třístupňového spasení: - obrácení nebo znovuzrození
- posvěcení
- křest Duchem Reprezentanty tohoto typu jsou clevelandská "církev Boží", v Německu "boží sbory", dále tzv. Pentekostální svatá církev a mnoho dalších. c) Skupiny "jedině Ježíš" (Die "Jesus only" Gruppen): uznávají jedinou formuli křtu:"Na jméno Ježíš". Ostatní stoupenci je považují za unitáře (vyznavače pouze Ježíše), ačkoli se jejich učení ve skutečnosti shoduje s učením solidních trinitářů (vyznavačů Boží trojice). Nejdůležitějšími představiteli tohoto směru jsou Spojená pentekostální církev a mnoho amerických letničních církví a téměř celé indonéské letniční hnutí. d) Hnutí typu reformovaného a luterského:klasické letniční hnutí vyznává podle učení motodistického nebo luterského. Většina těchto skupin vytvořila apoštolský a prorocký úřad. V praxi ztratila mnoho z oné spontánnosti, kterou letniční hnutí teoreticky zaručovalo. e) Nezávislé letniční církve v Africe: zatímco jihoafrické sionistické církve děkují za svůj vznik letničním misionářům, západoafrické církve ALADURA SERAFIM a CHERUBIM se v minulosti stýkaly s britskými letničními církvemi. Naproti tomu jiné církve (např. banguistů v Kongu) do letničního hnutí vůbec nepatří. zpět Protestanští charismatici neboli novoletniční Charismatická hnutí, o něž se zajímáme, vznikla na protestantské půdě koncem padesátých a začátkem šedesátých let v kalifornském městě Nuys, kde na shromáždění jedné aliance prožil jeden manželský pár křest Duchem a začal mluvit jazyky. Aby vystřízlivěli seznámil je jejich kazatel (ze strachu, aby se z nich nestali fanatici) s jiným manželským párem. Ten však také prožil křest Duchem. Překvapený kazatel ohlásil celou věc vedoucímu duchovnímu, otci Bennettovi, který se ovšem právě začal modlit za to, aby křest Duchem prožil i on. Zanedlouho prošlo křtem Ducha sedmset členů sboru, mezi nimu i jeden doktor filosofie a psychiatr, jakož i paní Jean Stone, manželka ředitele; ta, dokud nebyla takto naplněna Duchem, považovala život za prázdný a zbytečný. Potom však proměnila svůj dům na místo, kde se shromažďovali všichni kazatelé a laici, kteří zatoužili získat křest Duchem (o němž jim sama přednášela). Ve stručnosti říkala: "Výsledek křtu Duchem je hlubší pochopení Boží lásky, touha po čtení bible. Ten, kdo předtím nevěřil zcela v dokonalost a neomylnost bible, se stane zpravidla "anglikánským fundamentalistou", získá hlubší poznání hříchu, zmocnění ke svědectví a k modlitbě s nemocnými". Mezitím však mluvení jazyky vyvolalo ve sboru takové napětí, že vedoucí duchovní Denis Bennett považoval za nejlepší se odtamtud ztratit. Tato skutčnost však hnutí nezastavila. Šířilo se po celé Americe, ba přešlo také do Evropy. Kazatel A. Bittlinger a mnoho dalších pozorovatelů, popisují krásu charismatických bohoslužeb uvnitř církve. Proti očekávání neslyšeli žádné tleskání, vzdechy ani pokřikování. Na charismatické hnutí se začal vytvářet nový názor. I u nás dobře známý dr. John Alexander Mackay, bývalý ředitel teologického semináře v Princetonu, prohlásil: "Kdybychom si byli mohli vybrat mezi zbožností letničních a estetickou smrtí tradičních církví, byli bychom si vybrali to první." Avšak charismatická hnutí, která vznikla uvnitř anglikánských, luterských a reformovaných církví učinila toto vybírání zbytečným. K popularitě hnutí hodně přispělo televizní vysílání o Oralu Robertsonovi, uzdravovací kampaň T.L.Osborna a W. Branhama, rychlý vzrůst letničních sborů, úspěch evangelizace mezi lidmi, kteří užívají drogy a v neposlední řadě o Svaz obchodníků plného evangelia. Ten se postaral, aby se kazatelé mohli setkávat na banketech, jež obchodníci pořádali s letničními partnery podle jejich společenské hodnosti a vzdělání. Výsledkem těchto setkání bylo, že se mnoho kazatelů nekriticky dostalo pod vliv letniční ideologie a zkušenosti. Svaz obchodníků plného evangelia poskytl významnou materiální podporu letniční universitě Orala Robertsona v Tulsanu. Na konferencích, které tam probíhaly, diskutovali Oral Robertson, reformovaní a luterští kazatelé, římskokatoličtí kněží, Wiliam Branham, Billy Graham, adventisté, metodisté, baptisté. Obchodníci plného evangelia mají nyní i své evropské centrum s evropskou větví v Curychu, IVCC a dokonce i vlastní časopis "Akce - obchodníci a Kristus". Tato organizace vydatně pomáhá šíření letničního hnutí po celém světě, současně však letniční denominace silně kritizuje pro jejich úzkoprsost a klerikalismus kazatelů (úsilí o politickou moc). Kazatelé jí zase vyčítají, že se formou propagandy přizpůsobuje světskému kupčení a ne vedení Ducha. Pravdou je, že americký optimismus těchto obchodníků je pro evropské čtenáře prostě nepochopitelný, např. když učí, že kdo je naplněn Duchem svatým, má větší úspěch v obchodech, vyrábí lepší auta než konkurence, bydlí v nádhernější vile; je-li k tomu ještě i fitbalista, pak jistě vstřelí více gólů než neobrácení nebo nenaplnění Duchem svatým. Taková je situace v Americe. Pozorování v Brazílii svědčí o podobných pozoruhodných charismatických zjevech. Hlavní organizace brazilských protestantských charismatických hnutí Igreje Avangélica Pentecostal "Brasil Para Crosto" je vedena známým organizátorem Manuelem de Melo. Počet členů se odhaduje přibližně na milion. Podle jednoho pozorovatele je hnutí řízené touto organizací jedním z nejpozoruhodnějších jevů brazilského církevního života. Při některých stanových evangelizacích se shromáždí až 100 000 lidí; častým zjevem je i uzdravování. Štáb tvoří několik hudebníků, kteří svým zpěvem vzbudí pozornost. Jejich technický aparát tvoří systém přenosných zesilovačů a mikrofonů. Pozorovatel popsal i dvohodinové bohoslužby v jednom kostele v Sao Paulu. Na začátku zazněl výrazně rytmický zpěv, doprovázený tleskáním a podbarvený houslemi, flétnami, klarinety a trubkami. Rychle za sebou následovaly spontánní modlitby, stupňující se místy až do výkřiků, ale na pokyn kazatele veškerý zmatek hlasů utichl. Napomínající a silně citové kázání o pěti rozumných a pěti pošetilých družičkách vykládalo jasně, konkrétně a názorně biblický text. Sbor až do konce napjatě naslouchal a často během kázání zvolal:"Haleluja!" Hnutí Manuela de Melo je v brazílii velice populární mezi chudými lidmi. Účastní se ho také katolíci. Podívejme se nyní na charismatické hnutí v Německu. Znaky nového charismatického probuzení se v německých zemských a svobodných církvích objevují od poloviny šedesátých let. Probuzení má tři znaky: a) objev laického prvku a zdůraznění jeho církevního významu
b) ekumeničnost
c) zaměření na poslední věci Celá věc začala pozváním do Ameriky, které dostal vedoucí Úřadu lidové misie Falcké církve, kazatel Arnold Bittlinger od světového luterského svazu. Během své studijní cesty navštívil několik luterských a anglikánských sborů, které ovlivnilo charismatické probuzení a přesvědčil se o tom, že toto hnutí nemá nadšenecký charakter ani neusiluje o stavy extáze. Zjistil, že charismatické hnutí se od letničního liší tím, že zatímco letniční zdůrazňují jen zvláštní dary (uzdravování, proroctví, mluvení jazyky apod.), charismatické hnutí považuje např. manželství za právě takové charisma, jako zručnost při sečení trávy, nebo mluvení jazyky. Uvědomil si také to, že v lidové církvi obyčejná charismata dostávají mnohem větší roli, než charismata výjimečná. A že charismat člověk obyčejně zneužívá. Při návratu do Německa měl Bittlinger množství přednášek Pozval si i svého amerického hostitele Larry Christensona. Výsledkem těchto styků bylo, že již v roce 1963 vznikla v NSR i NDR společenství, která organizovala pravidelná modlitební bohoslužby, praktikovala mluvení jazyky a uzdravování modlitbou. Účastníci těchto setkání ovšem zůstali uvnitř rámce své církve. Projevovali velký zájem o novozákonní teologii a biblické výklady. Pozorování světových protestantských charismatických hnutí nemůžeme ukončit, aniž bychom se podívali na Afriku. Je-li duchovní podnebí v Americe a Evropě charismatickým hnutím příznivé, pak Afrika se může považovat přímo za úrodnou půdu. Pro nedostatek potřebných informací se nemůžeme pokusit ani o pouhe načrtnutí mozaiky afrických charismatických hnutí. Můžeme zde nabídnout jen skromnou "vůni" jejich života. V Kongu probíhá od r. 1956 spojování různých menších i větších hnutí. Jméno spojujícího článku je Église de Jésus Christ sur la Terre par le Prophéte Simon Kimbugu (EJCSK) (Církev Ježíše Krista na zemi proroka Simona Kimbugu). Její obřady se opírají hlavně o přednes, pro něž je charakteristická sváteční a ponurá tónina. V obřadech se klade důraz na veřejnou zpověď a uzdravování nemocných. Rituální ponoření do místní řeky považují za pramen a podmínku osvobození od nemoci. V Jižní Africe vyvolávají charismatické jevy sionistické církve. Církevní funkce vrcholí ve zvláštním uzdravujícím obřadu. Kazatel vyzve lid, aby k němu přinesl nemocné. Nato k němu přivádějí ženy, muže, děti. Bere každého jednotlivce do rukou, silně jím zatřese a drmolí formule pro vyhánění démonů. Děti zvedá do výšky a kolébá je. Poté se nemocní postaví pod ruce vymítačů démonů, kteří vzkládáním rukou opkaují prorokovy skutky a slova, pokropí nemocné vodou a posypou popelem, zatímco ostatní věřící zpívají hymny. Celou situaci charakterizuje vyjádření jednoho kazatele: "Jejich kaple je spíše nemocnicí než kostelem". Podle pozorování se domorodci přidržují sionistů; říkají: "Necítil jsem se dobře, modlili se za mě a nyní je mi už líp." V západoafrické Nigérii a v Dahoma je podobně oblíbená církev "cherubů a serafů". V posledních 40 letech přebrala křesťanským misionářům, islámu a starým pohanským náboženstvím půl milionu věřících. Její nejdůležitější činnost je modlitba, které se přisuzuje zvláštní vliv. Modlitbou uzdravuje nemocné, získává práci pro nezaměstnané, napomáhá úrodnosti. Zakladatelem tohoto společenství je Mose Orimolade Tunalase, který v dětství následkem nemoci ochrnul. Za své uzdravení se modlil plných 10 let. Poté byla jeho modlitbavyslyšena a znovu se mohl postavit na nohy. Začal putovat ze země do země, kázal a modlil se. Od té doby považuje jeho hnutí modlitbu za hlavní životní funkci, poněvadž přináší spasení a ze spasení zase pocházejí charismatické prožitky. Kterýkoli věřící se může intenzívním modlitebním životem snažit o získání charismatických darů. Uznávají Boží Trojici, provádějí křest ponořením a přijímání, zpovídají se. Zpívají v jazyce joruba. Také z jihozápadní Nigérie a Guineje pochází dost populární "spiritualistické" letniční hnutí. Duch svatý (Ediszána Odudu) je schopen uzdravovat různé nemoci a poranění, zaručuje dlouhý život a bohatství, přemáhá nepřátelské síly. Také stoupenci tohoto hnutí upadají často do stavu extáze a "posedlosti". Křečovitě sebou trhají, válejí se po zemi, běhají po ulicích osady jako blázni, mluví jazyky a šplhají po střechách domů a vrcholcích stromů. Základní prvky křesťanství se v jejich vědomí víry slučují s náboženskými tradicemi starého pohanství. zpět Charismatické hnutí v katolické církvi - pochází z druhé vlny protestantského charismatického hnutí, tzv. novopentakostalismu. Na podzim 1966 konstatovalo smutně několik členů pittsburské university Duquene, mezi nimi i tři profesoři teologie, že přestože jsou praktičtí katolíci a zavázali se také konat sociální práci, není duchovní život a obecenství s Bohem dostatečně živé. Dohodli se, že se za sebe budou každý den vzájemně modlit slovy hymnu Veni Sancte (Přijď Duchu). Mezitím se jim dostali do rukou dvě pentekostální knihy. Navázali kontakt s letničními, prožili křest Duchem a jejich život tak byl obnoven. Od nich přeskočila jiskra i na jiné university. Na jejich první setkání r. 1969 přišlo kolem 500 účastníků, roku 1970 už 1 400, 1973 již asi 20 000, mezi nimi i 600 kněží, 8 biskupů a jako host kardinál Suenens. Hlavní roli zde hrála universita Notre Dame v Indianě, USA. Vydávají měsíčník New Corenant. V roce 1966 se hnutí rozšířilo i do Evropy. Během r. 1971 nalézáme jejich modlitební společenství ve městechŘímě, Paříži, Lyonu, Madridu, Löwen a Innsbrucku. Ve Francii je vzal pod svou ochranu Henri Carferel. Od poloviny roku 1972 pořádali setkání v Mnichově, od srpna jich bylo kolem 500 až 600 členů. Sekretariát pro jednotu křesťanů v Římě plánoval v Curychu rozhovory mezi klasickými a novopentekostalisty na dobu 5-ti let. Katoličtí charismatičtí vedoucí skupin zorganizovali svou první mezinárodní konferenci v říjnu 1973 v Římě. Toto hnutí v anglicé oblasti seskupovalo ve stovkách malých skupil kolem roku 1985 více než 100 000 katolických laiků a kněží. Jejich literatura se dnes vydává i v jazycích čínském, korejském, italské, portugalském, španělském, francouzském, německém a anglickém. Někteří pozorovatelé se domnívají, že v Latinské Americe a v Itálii procento pokřtěných Duchem překročilo poměr růstu obyvatelstva. Snad nám na místo všeobecných statistických dat více řekne svědectví maďarského katolického misionáře o tom, jak se s charismatickým hnutím seznámi on: "Doslechl jsem se, že v Taicshungu působí taková skupinka... Šel jsem se podívat. Bylo nás kolem deseti: 5 či 6 řeholníků řádu Maryknoll, jedna jeptiška, jeden americký manželský pár a já. Začali jsme se modlit. Američanka začala najednou mluvit v modlitbě nějakým zvláštním jazykem. Když skončila zeptal jsem se, jaký jazyk to byl. Její odpověď mě překvapila: "Nevím, modlila jsem se jazyky..." Byl jsem překvapen tím, jak se umí modlit. Vyhledal jsem pak i jiné modlitební sdružení a přivedl jsem i své spolupracovníky. V ústředí jsme pak také my zavedli malé modlitební shromáždění. Setkáváme se jednou týdně, zpíváme a pak se modlíme za různé věci nebo vyjadřujeme dík za přijatou milost..." "23. května 1974 jsem dostal i já velký dar pokřtění Duchem svatým a hned nato i modlitbu jazyky. Následující ráno jsem šel fo kaple k ranní meditaci. Měl jsem zvláštní zkušenost. Nejdříve jsem se začal modlit jazyky a zpívat. To mě hluboce spojilo s Pánem. Poté pro mne rozjímání znamenalo rozkoš, ani nevím, po kolika letech poprvé..." "Modlil jsem se sám a modlili se za mne i jiní, abych získal dar uzdravování, který bych nesmírně potřeboval u bídného horského lidu. Nebyl mi dán. Ani jednou jsem nedokázal někoho uzdravit, jakkoli jsem si to přál; např. ochrnutou a oněmělou učitelku náboženství a jednu chudou slepou ženu. Budiž všecko tak, jak chce Pán." Stojí za zmínku, že se o letnicích 1975 pořádalo shromáždění asi 10 000 účastníků katolického charismatického hnutí v Římě. Na svatodušní pondělí dopoledne se zúčastnili slavnostní bohoslužby v bazilice sv. Petra. Mši sloužil kardinál Suenens a měl kázání. Po dvanácté hodině přišel do baziliky isám papež. Ve své řeči zdůraznil, že pravým znakem působení Ducha svatého bude, jestliže účastníci kongresu naleznou své místo uvnitř církve. Zmínil se také o otázce rozlišování duchů. Charismata, řekl, lze posoudit na základě tří kritérií: - věrnost pravému učení víry - z různých možných duchovních darů je třeba zápasit o ty, které jsou pro společenství užitečnější - ze všech darů je nejdůležitější láska Kardinál nakonec členům charismatického hnutí radil, aby často a důstojně slavili Večeři Páně a svoji řeč zakončil slovy:"Ježíš je Pán! Haleluja!" Na základě uvedeného je oprávněná otázka: Zkrocení charismatici? zpět Učení charismatického hnutí 1) Protestantští charismatici Podívejme se nyní na nejdůležitější body učení protestantských charismatiků, které jasně zrcadlí rozdíly od učení letničních: a) sbor je tělem Kristovým, což znamená, že ježíš Kristus chce dnes na svět působit skrze svůj sbor. Proto je sbor orientován misijně, charismaticky a ekumenicky. b) aby sbor mohl být takovým společenstvím, tedy tělem Kristovým, dává mu Bůh svého Ducha. Síla Ducha se projeví v ovoci Ducha a v duchovních darech, neboli v "individualizaci milosti". c) každý znovuzrozený křesťan je charismatik. Neočekáváme tedy speciální akt získání Ducha, jakési "označení" nebo "křest Duchem", nýbrž víme, že Duch svatý přebívá v každém křesťanu; v každém křesťanu chce být viditelný. d) charismatický křesťan je přiměřeným způsobem povolán k budování sboru a ke službě ve světě. Kdo tedy pracuje s charismatem, činí tak jako člen Kristova těla. Charismatické působení má tři kritéria: - děje se v závislosti na Ježíši Kristu (1Kor. 12,3)
- praktikuje se podle míry víry (Ř 12,3)
- slouží k uskutečnění lásky (1Kor 13) e) v projevech charismat není dvou nebo třístupňové rozlišení. Každý Boží dar, i ten nejsamozřejmější, je charismatem, slouží-li k tomu, aby oslavil Pána světa a sboru a šířil Panství Kristovo. f) tam, kde je každý člen sboru charismatik, není zapotřebí zvláštní úřední autority. Autorita je závislá jedině na charismatu. g) jelikož řád sboru je manifestací Ducha svatého, těžištěm sborového života je bohoslužba. Proto mají v charismatickém hnutí rozhodující význam modlitby nebo charismatické bohoslužby. Zde prožíváme konkrétně, že církev bude znovu uchvacovat milost a bude nás stavět do služby. Vyvrcholením bohoslužeb je Večeře Páně. h) v souvislosti se sbory je palčivou teologickou otázkou to, jak by mohly instituční církve, skupiny a tradiční hnutí získat charismatické prvky a jak by se mohly stát dynamickými, Bohem použitelnými, aby se tím Kristova vláda v prostoru a čase stala viditelnou. zpět 2) Katoličtí charismatici Podívejme se nyní na některé otázky katolického charismatického hnutí. a) Podle základního zjištění není charismatické oživení nic jiného než obnovení víry. Je to rozvinutí těch darů a ovoce Ducha svatého, které podle katolického učení získá každý katolík při křtu a biřmování.) b) Znamení obnovy víry jsou: obnovení bohoslužeb a užívání Písma svatého, obrození ve svátostném životě, obnovení ekumenických vztahů v lásce Ducha a užívání charismatických darů jako mluvení jazyky, prorocké řeči a uzdravování. c) Hlavní cíl charismatických bohoslužeb je oslavování Boha. Je třeba začít zpěvem. Doporučuje se kytarový doprovod a písně s jednoduchými texty. Následuje čtení oddílů Písma. Na slyšené se má odpovídat modlitbou. Je ovšem omžné být zticha a tak očekávat Pána. Dovoluje se, aby někdo povstal a pronesl několik inspirovaných slov. Poté může přijít na řadu učení, které řídí vedoucí společenství nebo i někdo jiný. Na učení (kázání) mohou přítomní navázat příklady Boží oslavy. Pak následuje oslavná modlitba a přímluvné modlitby. Důležitou roli má při bohoslužbách budování Kristova těla. Proto je důležité přijímat se navzájem s láskou, podáním ruky a objetím. Službu vedení je třeba konat pokorně, klidně a mile. d) Pokud jde o mluvení jazyky, představitelé hnutí zdůrazňují, že se velice mýlí nezasvěcenci, kteří mluvení jazyky dávají na první místo. V novozákonních sborech byl totiž tento dar všeobecný a nebylo v něm nic mimořádného. Mluvení jazyky je skutečně možno posoudit v souvislosti s modlitbou. Je to v podstatě modlitební dar.A jelikož je charismatem nejnižšího stupně, není proč se divit, je-li v charismatickém hnutí nejrozšířenější. e) Co se učí o uzdravování? Pro charismatického křesťana patří uzdravování skrze modlitbu ke správnému, každodennímu životu věřícího společenství. Uzdravování představovalo také podstatnou část Ježíšova působení. Uzdravování je Boží vůle, vyjímečné je spíše to, slouží-li nemoc vyšším cílům, takže se nemocný ani vlivem modlitby neuzdraví. Nemoc není kříž ani zkouška, které Bůh dopouští, nýbrž přítomnost zlého ve světě, zlo, od kterého nás Bůh chce osvobodit. V roce 1974 obnovená svátost nemocných neznamená již "poslední pomazání" jako přípravu na smrt, nýbrž touží napravit tělesné zdraví člověka ve spolupráci s Bohem. To je správné chápání klasického textu Jakub 5,14-15. Představitelé služby uzdravování nemají věřit v uzdravení, nýbrž v Boha, v Jeho moudrost, moc a sílu. Nejdůležitější ovšem je, aby ten, kdo se modlí za uzdravení, měl hlubokou lásku. Uzdravování je Boží svoboda. A vůči ní máme být otevření. zpět Kritika charismatických hnutí Co si tedy máme myslet o charismatických hnutí podle výše uvedených poznatků? 1) Uznejme jejich nepopiratelné hodnoty: a) Musíme si vážit jeho církevnost. V protikladu k letničním nechce vytvořit zvláštní církev v církvi nebo mimo církev, nýbrž chce zůstat uvnitř církve, jako v těle Kristově a přetvořit ji ve společenství svatých. problematické ovšem je, pokud tyto cíle veřejně před církví nevyzná ale pokouší se je dosáhnout tajně postupným zasvěcováním sympatizujících členů církve. Žel známe smutné příklady, kdy po takovémto získání většiny ve sboru, či církvi, počínají jednat vůči necharismatikům bezohledně z pozice síly a svým fanatismem je vytlačují ven. b) Musíme si vážit trojiční nauky o Duchu svatém, totiž pojetí Ducha svatého, které nevytrhuje práci Božího Ducha ze spásné svaté Trojice. Nauka o Duchu svatém v těchto trojičních souvislostech může být opravdu normou pro život a službu církve. c) Musíme si vážit jeho otevřenosti vůči výsledkům novozákonní teologie. d) Musíme si vážit zřejmé pravdy, že člověk není jen bytost logická, rozumová a intelektuální, nýbrž i citová, a to prostě proto, že je - Boží tváří. Boží podstatou je zase láska. A láska je citová zkušenost, po níž celá naše existence žízní. V dnešním rozumovém světě, mezi unavenými křesťany, lhostejnými ke kázání, se charismatické hnutí odvažuje žádat o zkušenost radosti v Duchu svatém, o zkušenost prožitku lásky a zakoušení tepla bratrského společenství. e) Konečně musíme uznat a ocenit i z církevního hlediska vzácné pokusy, aby služby ve sboru nemusel vykonávat jeden člověk na smrt unavený kněz nebo kazatel - nýbrž spolu s ním i sbor. V charismatickém hnutí můžeme být svědky spontánních (tedy ne programových) snah o zrušení tzv. systému jednoho muže. 2. Zároveň ovšem nemůžeme zavírat oči nad problémy charismatických hnutí a) První otazník se vztahuje na často zmiňované "mluvení jazyky". Evropské charismatické hnutí nemá tolik blízko k letničnímu jako americké, přesto mu však klademe otázku: Je mluvení jazyky skutečně důležité, i když ne rozhodující kritérium pro růst ve víře? Nemají pravdu Pavel a ostatní charismatici, kteří mluvení jazyky považují za nejpodřadnější charisma? Nemá pravdu právě ten názor, který v mluvení jazyky nevidí duchovní růst nýbrž právě znamení jeho úpadku? Vždyť růst víry je podle měřítka listu Efezkým "dosažení zdravého lidství" a dosažení "miry Kristovy plnosti". b) Druhý náš otazník patří uzdravování nemocných. Že taková uzdravení jsou možná, je nám všem jasné. Ale je pravda, že nemoc je od zlého a Bůh s tím nemá nic společného? Že nemoc je následkem dědičného hříchu? Nezamítá Ježíš tento názor v případě člověka slepého od narození? "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží."(Jan 9,3) c) Nevytvoří "znovuobjevení" a v mnoha případech získání zvláštních duchovních darů jakýsi "duchovní komplex elity"? Nenastane onen katastrofální stav, kdy "podle vnitřního člověka souhlasíme se zákonem Božím, ale máme-li jednat, podřizujeme se zákonu hříchu", tj. teoreticky každá schopnost, nadání a talent je charismatem, ale v praxi budeme považovat za charisma přece jen mluvení jazyky a uzdravování, zapomínajíce tak na to největší charisma, kterým je láska? 3) K jakému teologickému zkoumání nás burcují charismatická hnutí? Naše odpověď je jasná: Ke znovupochopení církevního významu novozákonního učení o charismatech. Znovupochopení zdůrazňuji proto, poněvadž v protestantské praktické teologii má bádání o charismatech pěknou a hodnotnou tradici. Závěrem cituji z doktorské rozpravy Gergelye Budaiho:".. reformovaná církev bude uzdravena do té míry, do jaké se v ní dostane ke slovu charisma. Charismata jsou životní působností Kristovy církve. Stále existují a vedou k činnosti tam, kde Duchem vytvořená církev je a žije.... Jednotlivá charismata se projeví ve formě a způsobu odpovídajícím požadavkům a problémům dnešní církve, a to tak, že se postaví do služby církve." Praktická teologie tedy není nic jiného než nauka o charismatech. Moje osobní přesvědčení je, že toto úsilí může přinést dávno očekávanou obnovu teologické a církevní činnosti. ThDr Géza Boross zpět

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace