Grano Salis - Je inferno obrazem a pečetí ŘKC?

ŘÍMSKÁ SVĚTOVÁ ŘÍŠE A JEJÍ ZVLÁŠTNÍ VÝZNAM V POSLEDNÍM ČASE Římská světová říše je nerozlučně spjata s římskokatolickým náboženstvím. Ve dnech císaře Konstantina začalo jako říšské náboženství, potom se stalo národním náboženstvím a nakonec státním náboženstvím. Náboženský vývoj ovlivnil formování státu a z náboženské instituce se vyvinul stát, a sice papežský stát, který existoval po několik staletí. Žádná jiná konfese, počínaje „východními kulty" až k veliké anglikánské konfesi, nemá jako náboženská instituce státní charakter. Římskokatolická náboženská instituce je zcela oficiálně držitelem státního exteritoria uprostřed jiného státu, je nejdůležitější politickou mocí na světě.

S více než se 100 státy udržuje Vatikán diplomatické styky, tzn. výměnu velvyslanců, které Svatá stolice nazývá ,nuncius‘. Proč nemají mimo Vatikánu, Řádu maltézských rytířů, Ruské pravoslavné církve a dalajlámovy Dharmasaly žádné další náboženské skupiny takové diplomatické styky? Protože se chovají jako politický státní útvar s pravomocí duchovně rozhodovat na území všech států o svých věřících. Papežovy návštěvy jsou vlastně návštěvami hlavy státu, která se musí přijímat se všemi poctami. Myslel snad Kristus „římskou říši", kterou papežové vybudovali před očima celého světa, když hovořil o království Božím? Může být tato politická, hospodářská a náboženská velmoc církví Krista? Bylo toto vůlí Boží? Bylo to úmyslem Ježíše Krista, když dokonal vykoupení na Golgatě? Podle toho, co bylo proroku Danielovi ukázáno ve viděních, jsou až do konce nynější civilizace předpověděny čtyři světové říše. Poslední je Římská světová říše (Dan.2+7). Průběh těchto světových říší je historicky podložen: Babylonská říše trvala od 606-538 př. Kr., říše Médoperská od 538-330 př. Kr.; potom následovala Řecká světová říše, počínaje Alexandrem Velikým, která trvala od 330-30 př. Kr. Roku 30 př. Kr. převzala moc Římská světová říše, která bude trvat až do úplného konce tohoto období. Tyto čtyři říše jsou symbolizovány čtyřmi zvířaty v Dan. 7. V biblickém proroctví je zvíře vždy symbolem pro moci, říše, případně vládce, který vykonává moc. Začalo to známým mužem Nebukadnezarem, který náhle, ovlivněn fanatiky a megalomany, dal rozkaz, že každý, kdo se obrátí k jinému Bohu, než k těm v jeho říši uznaným, bude usmrcen. Kdo neslyšel o třech mužích, kteří byli vrženi do ohnivé pece pouze z toho důvodu, že vzývali jediného pravého Boha a sloužili Mu? Proti proroku Danielovi bylo vyneseno stejné obvinění, na jehož základě ho uvrhli ke lvům. Ale náhle se objevil rukopis na zdi, to „mene tekel", a vládce obdržel z jasného nebe písemně, že je jeho říše zvážena a její dny sečteny. Tak se to opět stane na konci této generace. V posledních dvou tisíci letech byla moc z Říma vykonávána všemi způsoby. Nejprve politicko– pohansky, pak politicko–pohansko–"křesťansky". Ať už vládl císař nebo papež — vždy se jednalo o to, tuto říši rozšířit, upevnit a bránit, popřípadě znovu obnovit. Toto se dělo podle možností všemi prostředky. Všechny ostatní říše, až na „Britské království", se rozpadly, nebo se musely podřídit celkovému vývoji. Také sovětská říše se rozpadla a celý východní blok se nově uspořádává, aby mohla vzniknout tato jedna „světová říše". Tento vývoj označují náboženské skupiny jako své vítězství nad komunismem, jak to bylo například prohlašováno během listopadu a prosince 1991 na evropském synodu v Římě. Náhlý pád světového komunismu znamená rozmach světového katolicismu. V této Římské světové říši byla od 4. století římskokatolická trojjediná víra prohlašována jako jediná platná. Císařové, papežové, knížata a všichni, kteří měli vliv, to pociťovali jako svou povinnost, aby se ze všech sil starali o tento nepochybný cíl. Ti, kteří se obrátili k jedinému pravému Bohu, jako například Židé, a jinak věřící, byli bezohledně pronásledováni. Účel vždy znovu světil prostředky. Probíhaly křižácké výpravy a mnoho tak zvaných „svatých a spravedlivých" válek, protože za nimi stála „svatá a spravedlivá" instituce. Neexistuje žádná možnost, abychom dnes mohli popsat vše, co se opravdu dělo. Kdo vidí mučidla, která „svatá" inkvizice používala, tomu se dělá zle. Nesnášenlivost a bezohlednost vůči jinak věřícím a slepý, náboženský fanatismus, který se zvrhl ve smrtelnou nenávist, překročily všechny meze. Jenom váhavě se pokoušeli různí autoři osvětlit tyto temné kapitoly. Nedá se ani dostatečně zdůraznit, že se všechny tyto ohavné činy vykonávaly a ospravedlňovaly na základě osudného postoje, že v římské říši smí platit jenom jedna víra, a sice římskokatolická. Papežové a císařové si rozdělovali moc. Dnes bychom to nazývali „joint-venture" (dělba práce, podíl na riziku) nebo „power-sharing" (podíl na moci). Ve svých říších vládli zčásti nevýslovnou krutostí. Tato takzvaná „Svatá římská říše" ale není ve skutečnosti svatá, protože to není říše Boží. Nesprávně, úmyslně nebo nevědomě, je tímto názvem za takovou pouze označována. (Ani název „církev" jí nepřísluší, neboť Slovo Boží ji označuje jako nevěstku a o ostatních církvích mluví jako o jejích dcerách.) Žádný apoštol nebo Pánem povolaný muž Boží se do politiky nikdy nepletl, ani nevykonával světskou moc. Praví služebníci Boží zvěstovali ve všech dobách království Boží a politiku přenechali politikům. Římská světová říše, sestávající z politické, hospodářské a náboženské moci, nyní znovu povstává před našimi zraky a rozšiřuje se. Sjednocená Evropa byla již dávno snem papežů a v proroctví konečné doby hraje největší roli. Nehledě na vládní formy v jednotlivých zemích, které k této římské říši patřily, popř. nyní patří, — státní a vládní formy vznikaly a zanikaly, ale všechno přežívající „státní náboženství" zůstalo pevně stát. Aby imponoval světové veřejnosti, zahrnul Vatikán do svých modliteb také všechna jiná náboženská společenství a chce nad nimi převzít patronát. Dnes se už neproklíná a nedává do klatby, dnes se vychází všem vstříc s otevřenou náručí. Ve stejném týdnu přijímá papež politika z Izraele i šéfa OOP (Organizace pro osvobození Palestiny); k němu přicházejí politicky a nábožensky odpovědní představitelé ze všech zemí, nehledě na ideologii nebo světový názor. Všichni už pochopili, že bez návštěvy u papeže ani ve své vlastní zemi nenaleznou potřebnou pozornost. Prezident Spojených států George Bush jistě uposlechl své poradce, když na své cestě po Evropě v květnu 1989 se nejprve poklonil papeži. Michail Gorbačov a mnozí jiní to učinili také. Tam se také politicky rozhodlo o sjednocení Německa. Po tomto úvodu v listopadu 1989 děkoval spolkový kancléř Helmut Kohl z Berlína veřejně papeži za jeho účinnou pomoc. Tak se dělá světová politika (Zj.17:2+18). Podle biblického proroctví bude po všech válkách vyhlášen zdánlivý mír, historičtí nepřátelé se stanou přáteli, aby se naplnilo, co je psáno: „Nebo když dějí: Mír a bezpečí." (1.Tes.5:3) Celá Evropa je v převratu. Na Východě i na Západě se nyní vše točí kolem míru, za který dříve lidé demonstrovali s hesly jako „meče v motyky" nebo „dosáhnout míru beze zbraní". V poslední době se při konferencích o odzbrojení dosáhlo velikých pokroků. Avšak tento politický mír neprohlásí žádný politik, ale potom úřadující antikrist, který se představuje jako strůjce míru a zprostředkovatel. Skutečný a trvající mír přinese ovšem až Kristus, pravý kníže pokoje. Farář Markmann nám vzhledem ke konečnému času podává následující předpověď jednoho ruského mystika: „Krátce před svou smrtí v roce 1900 zveřejnil ruský mystik Vladimír Solovjov své proslulé ,Krátké vyprávění o antikristovi‘. V něm nechává ,člověka budoucnosti‘ vyslovit před světovým kongresem národů tato slova: ,Národové Země! Svůj pokoj dávám vám!‘ A končí takto: ,Národové Země, zaslíbení jsou naplněna. Věčný světový mír je zajištěn… Neboť od nynějška existuje na Zemi jedna centrální moc, která je silnější než ostatní moci jednotlivě nebo dohromady… A od nynějška se žádná moc neodváží říci válka, když já řeknu: mír. Národové Země! Mír buď s vámi!‘" (O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist/Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 67) Taková slova vyjdou z úst náboženské hlavy, která rozhodně určuje politiku. Jestliže křesťanští apologeti hovoří o „supermanu" (nadčlověku) konečného času a hledají ho v židovství a v islámu, pak to svědčí o nevědomosti. Tento muž nebude atheistou, nebude židem, muslimem a také ne buddhistou nebo vaišnavistou. Jedná se zde o korunovaného muže, který se považuje za vládce celého světa. Tentýž muž, který se nejprve ukazuje laskavě, v hodině X, až do něho vejde satan jako do Jidáše a zmocní se ho, naplní míru hříchů a nepravosti. Uskutečnění biblického proroctví se netýká v první řadě Číny, nebo Spojených států, ale „spojené Evropy". K tomu píše farář Markmann: „Po poslední válce se Vatikán důsledně zasazoval o novou sjednocenou Evropu. Papež Pavel VI. myšlenku evropského sjednocení stále podtrhoval. Už jeho předchůdci Pius XII. a Jan XXIII. se vyslovili pro vytvoření evropské unie nadnárodního charakteru. Pavel VI. zdůraznil, že to byla katolická víra, která Evropu kdysi ,vybudovala‘; ta by také mohla ,velkou měrou přispět k tomu, aby se vdechla duchovní vitalita oné základní společné kultuře, která by měla oduševňovat sociálně a politicky sjednocenou Evropu‘. Nutnost, aby se Evropa sjednotila, se stává den co den naléhavější, prohlásil roku 1963." (O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist/Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 70). Vatikán byl pohonnou silou při uskutečňování Římských smluv. Už v roce 1970 navázal diplomatické styky s komisí Evropského společenství v Bruselu. Dojde ke sjednocení celé Evropy. Mnohými vysoce ctěný a v celém světě uznávaný Michail Gorbačov znovu zdůraznil pojem o „stavbě evropského domu", jak už byl vyjádřen při uskutečnění Římských smluv v roce 1957. Známí politici a klerikové jej převzali do své slovní zásoby. V poslední době všechny rozhodující hlasy trvají na myšlence sjednocení celé Evropy. „Papež volá po ,Evropě bez hranic‘. K budování ,Evropy bez hranic‘, která by nezapírala své křesťanské kořeny, vyzval papež. Tento ,Projekt Evropy bez hranic‘ svěřuje přímluvě matky Boží, Marie, řekl v pondělí před asi 6.000 lidmi v Covadonge v Asturii, v poslední zastávce své třídenní cesty Španělskem." (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 22.08.1989) Zase je to papež, kterého napadla správná myšlenka, aby překlenul propast mezi Východem a Západem. Následující citát vysvětluje více: „Naléhavý zájem papeže o sjednocenou Evropu na katolickém náboženském základě je vyjádřen také vyhlášením svatých patronů Evropy. Už papež Pavel VI. označoval Benedikta z Nursie za patrona Evropy. Nyní prohlásil papež Jan Pavel II. katolickému světovému náboženství za další svaté patrony Evropy svaté bratry Konstantina a Metoděje, kteří v 9. století působili jako apoštolové a učitelé Slovanů." „,Jan Pavel II. by chtěl slavnostní proklamací svatých Konstantina a Metoděje za patrony Evropy zaprvé ukázat jejich rozhodující příspěvek ke vzniku Evropy. Za další by chtěl zdůraznit, že duchovní a kulturní profil Evropy nebyl určován pouze latinsko-římskou civilizací a spirituální tradicí Západu, ale zrovna tak i klasickou řeckou kulturou a byzantskou a byzantsko-slovanskou tradicí.‘ Předseda Německé biskupské konference, kardinál Josef Höffner, vysvětlil v Kolíně nad Rýnem, že působení nových svatých patronů jako ,apoštolů Slovanů‘ by se mohlo srovnat s tím, co dokonal sv. Benedikt v západní a střední Evropě. Všichni tři svatí jsou tedy ,duchovními budovateli Evropy, a sice celé Evropy‘. Papežovo rozhodnutí je výzvou ke všem, aby ,celou Evropu i v rámci již podniknutých rozhodujících kroků na cestě k úplné jednotě mezi katolickým a pravoslavným náboženstvím svěřili přímluvě těchto tří velikých svatých…‘ " (O. Markmann: Endzeit, Entrückung, Antichrist/Konečný čas, vytržení, antikrist/, str. 72-73) (V roce 1997 byl evropský katolický patronát rozšířen o Vojtěcha Slavníkovce.) Při sjednocování Evropy hraje Vatikán prostřednictvím svých organizací v politickém a náboženském směru hlavní roli. Bez něj je proroctví konečného času nemyslitelné. Jeho strategie se po druhé světové válce od základu změnila v tom směru, že nyní jedná, pokud možno, bez násilí, cíl ale zůstává nezměněn. Znalci a ti, kteří jsou se vším obeznámeni, hodnotí druhou světovou válku jako pokus o násilné vytvoření katolické Evropy vojenskou mocí. V atheistickém bolševismu viděl Vatikán, a tak vlastně celá kurie, i západní vlády veliké nebezpečí pro křesťanský Západ. Mussolini se postavil do služby náboženství, když v roce 1929 přenechal dnešní „stát Vatikán" tehdejšímu papeži Piu XI. jako samostatné exteritoriální území. Od té doby se Vatikán de facto stal zase suverénním státem. Vztah římskokatolické instituce k fašismu a nacismu až do roku 1945 historikové probádali. Následuje několik citátů z knihy „Abermals krähte der Hahn"/Opět zakokrhal kohout/ Dr. Karlheinze Deschnera, kap. 67 a 68, který otevřeně předložil historická fakta. „První služba, kterou exsocialista (Mussolini) svaté stolici prokázal, byla finanční. Zachránil totiž banku ,Banco di Roma‘, které jak kurie, tak i vícero jejích hodnostářů svěřili vysoké sumy, před bankrotem, když na úkor italského státu vypomohl částkou asi 1,5 miliardy lir. …Kardinál Vannutelli, děkan tak zvaného svatého kolegia, již tenkrát o něm prohlásil, že je ,vyvolen k záchraně národa a k obnovení jeho štěstí‘." „Papež Pius XI. byl 13. února 1929 nucen nazvat Mussoliniho mužem, ,kterého nám prozřetelnost poslala‘ …Mimochodem budiž poznamenáno, že po podepsání lateránské smlouvy i tehdejší primátor Kolína nad Rýnem, Konrád Adenauer, ujišťoval Mussoliniho v blahopřejném telegramu, že jeho jméno bude zapsáno zlatými písmeny do historie katolického náboženství‘." „Když ale téměř celý svět odsuzoval fašistickou agresi (v Habeši), postavila se římskokatolická instituce, obzvláště vysoký italský klérus, na stranu Mussoliniho. 27. srpna 1935, když v Itálii probíhaly válečné přípravy na plné obrátky, prohlásil papež, že obranná válka (!) za účelem expanze, (!) ovlivněné nárůstem populace, může být spravedlivá a správná. Jenom o několik dní později, čtyři týdny před přepadením, poslalo 19 arcibiskupů a 57 biskupů Mussolinimu telegram, zveřejněný v ,L’ Osservatore Romano‘, v němž je řečeno: ,Katolická Itálie se modlí za rostoucí velikost své milované vlasti, která je skrze Vaši vládu jednotnější, než kdy předtím‘. …Arcibiskup z Tarentu poté, co vysluhoval mši na jedné ponorce, nazval agresi ,svatou válkou, křížovou výpravou‘ …Arcibiskup z Milána, kardinál Schuster, který na podzim 1935 žehnal jednotkám jdoucím na frontu, srovnal Mussoliniho s Caesarem, Augustem a Konstantinem a poučil italskou školní mládež, že skrze Dučeho dílo ,odpověděl Bůh z nebe‘ …Ještě 12. ledna 1938 uvítal Mussolini 72 biskupů a 2 340 farářů v Palazzo Venezia, kde arcibiskup Nogara prosil ve své řeči Boha, aby Dučemu ve všech bitvách pomáhal k prospěchu křesťanské Itálie… ,Se zbožným nadšením, hlasem a srdcem národa voláme: Zdar Dučemu!‘ " „Už v roce 1933 vyžadovali španělští biskupové v pastýřském listu a papež v encyklice z 3. června ,svaté křížové tažení za úplné obnovení církevních práv‘. …Švagr Franca, Serrano Suňer, tajemník katolické organizace mládeže, později španělský ministr vnitra a zahraničí, byl přítelem Mussoliniho a Hitlera a byl koncem června 1942 papežem vyznamenán velkým křížem řádu Pia IX. Dva měsíce předtím se Suňer vyjádřil před dánským novinářem, že již 15.000 Španělů bojuje na východní frontě a jejich počet, bude-li Německo potřebovat, se zvýší na jeden milion. …Němečtí biskupové zveřejnili už 30. srpna 1936 na přímý příkaz kardinála — státního tajemníka Pacelliho — pastýřský list, kde je se zřetelem na Španělsko řečeno: ,Jaký úkol tím připadá našemu národu a vlasti, vyplývá samo od sebe. Nechť se našemu vůdci s Boží pomocí podaří, aby dokonal toto nesmírně těžké dílo obrany (!) v neotřesitelné pevnosti a nejvěrnější spolupráci všech národních soudruhů.‘ A již 3. ledna 1937 zpracovávali němečtí biskupové, opět s odkazem na Španělsko, své věřící znovu: ,Milovaní diecézní biskupové! Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler zdaleka zahlédl příchod bolševismu a upřel své myšlenky a starost na to, aby toto nesmírné nebezpečí odvrátil od našeho německého národa a západu.‘ „Ve stejném roce (1933) uzavřel katolík von Papen konkordát (státní smlouvu) mezi nacistickým Německem a Vatikánem… V letech 1934 až 1938 připravoval Papen jako německý velvyslanec ve Vídni nacistické převzetí moci v Rakousku." „Němečtí biskupové se nikdy nepostavili proti mnoha tisícům justičních vražd svých protivníků, proti pronásledování liberálů, demokratů a komunistů, které si dokonce přímo přáli… Nikdy neprotestovali proti hrozným pogromům na Židy, proti zničení více než dvou set synagog, proti potupě, odvlečení a zplynování Židů, které jejich vlastní církev už půldruhého tisíciletí neustále pronásledovala a usmrcovala. Nikdy neprotestovali proti systému nacionálního socialismu jako takovému. Naopak: vysocí duchovní jako kardinál Faulhaber z Mnichova, kardinál Schulte z Kolína nad Rýnem, biskup Matthias Ehrenfried z Würzburgu a jiní (v roce 1935) vyslovili svou plnou ochotu ke spolupráci s nacismem a litovali svého vyloučení." „11. března 1938 obsadily Hitlerovy jednotky Rakousko. Kardinál Innitzer z Vídně, který v souladu s Vatikánem doporučil premiéru Schuschniggovi vzdát se a který prohlásil: ,Připojení je nevyhnutelné‘, slavil vpád wehrmachtu vyzváněním zvonů a vlajkami s hákovým křížem na kostelech a pověřil své duchovenstvo, aby učinilo totéž. 12. března je zavázal k vykonání děkovné bohoslužby. Když Hitler 15. března přijal kardinála na audienci a ujistil ho o dodržení církevních práv, vyzývali národ všichni rakouští biskupové, s výjimkou biskupa z Lince, aby hlasovali pro Hitlera, a ukončili svou výzvu pozdravem: ,Heil Hitler‘." Vzhledem ke skutečnosti, že politický cíl katolické náboženské instituce zůstal tentýž, musí být případy z minulosti chápány jako varování pro budoucnost. Tak zvaná „Svatá říše římská národa německého" disponovala náboženskou a politickou mocí. Toto formulování má své oprávnění proto, že Vatikán použil Němce zcela zvláštním způsobem k tomu, aby dosáhl svých cílů. I ve sjednocovacím procesu Evropy hraje Německo opět hlavní roli, je „lokomotivou celého vlaku", točnou mezi Východem a Západem. Historici z vychytralosti nebo ze strachu před katolicismem tuto choulostivou náboženskou kapitolu buďto nepopsali, nebo jenom naznačili. Před začátkem II. světové války se Vatikán soustředil na Německo, které se stávalo čím dál tím mocnější. Začalo to v katolickém Bavorsku, speciálně v Mnichově, kde Hitlerovi pokus o převrat r. 1923 ještě nevyšel. V roce 1924 uzavřel Vatikán s Bavorskem konkordát. Už to je pozoruhodné, že pozdější papež Pius XII. byl v těchto letech nunciem v Mnichově a později v Berlíně. V roce 1938 bylo již asi 40.000 politických protivníků uvězněno v německých koncentračních táborech, aniž by jeden hodnostář pozdvihnul hlas za tyto ponížené. Franz von Papen jako oddaný katolík prohlásil: „…nacionální socialismus je křesťanská reakce proti duchu roku 1789." (E. Paris: The secret history of the Jesuits/Tajné dějiny jezuitů/, str. 130) Tím se jasně odvolával na francouzskou revoluci, která vedla k tomu, že se stát a církev oddělili a že se dosáhlo ukončení moci „Svaté říše římské národa německého". Když v zahraničí zazněly hlasy proti událostem v Německu, odrazil je vydavatel časopisu „Stürmer", Julius Streicher, slovy: „…to je anglosaská propaganda protestantů proti nám." Kdo si opatřil krytá záda u papeže, ten se cítil nade všecko silným. Ti, kdo jsou do těchto událostí zasvěceni, vědí, že Vatikán chtěl nejen bolševismu, jako politickému protivníku, ale i odloučenému pravoslavnému náboženství, jako svému soupeři, ukázat jejich meze, popřípadě je porazit. Jenom ten, kdo ví, že Hitlerova SS byla vedena a organizována speciálně jezuity v uniformě, ke kterým mimo jiné patřil i Goebbels, také pochopí, proč při vpádu německých jednotek do Ruska nebyly v římskokatolické Ukrajině poškozeny žádné náboženské budovy, zatímco ve zbývající části Ruska se tak dělo bezohledně. Ještě jednou následuje několik citátů z knihy „Abermals krähte der Hahn"/Opět zakokrhal kohout/ Dr. Karlheinze Deschnera, kap. 67 a 68: „Po přepadení Sovětského svazu Němci v roce 1941 katolický polní biskup (Franz Justus Rarkowski), o kterém i katolická strana přiznávala, že jeho pastýřské listy jen ,oplývají…nacistickou válečnou podporou‘, adresoval katolickým příslušníkům wehrmachtu pastýřské slovo, v němž je mimo jiné řečeno: ,Jak už se kolikrát v dějinách stalo, Německo je v současnosti opět zachráncem a průkopníkem Evropy… Mnoho evropských států… ví, že válka proti Rusku je evropským křížovým tažením… Skrze tento silný a zavazující zážitek vašeho nasazení na Východě si uvědomíte, jak nevýslovně veliké je štěstí, že smíme být Němci.‘ " „A v memorandu všech katolických biskupů Německa z 10. prosince 1941 se přiznává: ,…Se zadostiučiněním sledujeme boj proti moci bolševismu, před kterým jsme my, němečtí biskupové, v nesčetných pastýřských listech v letech 1921 až 1936 varovali katolíky Německa a vyzývali k bdělosti, jak je říšské vládě známo.‘ " „Veliký mírotvorný papež tedy mlčel. Mlčel také i ke zničení skoro dvou tisíc kostelů, více než pěti set synagog a k zavraždění mnohých duchovních během války na Východě. Vatikán chtěl přece, jako i v jiných oblastech okupovaných Hitlerovými armádami, i v pravoslavném Rusku nyní rozšířit katolicismus… O spolupráci jezuitů s SS a gestapem vedl generál jezuitů, hrabě Ledochowski (1866-1942, generál řádu od r. 1915), už v roce 1940 rozhovory se zástupci hitlerovské výzvědné služby… Už od roku 1919, jak je v dokumentu řečeno, se Vatikán pokoušel svrhnout komunistický režim… Vatikán měl v úmyslu vyslat, pokud možno, co nejvíce kněží do okupovaných oblastí Ruska, aby připravili půdu pro další plány vatikánské politiky vůči Rusku‘. 8. 11. 1941 přikázalo vrchní komando wehrmachtu všem vrchním velitelům německých armád na Východě, aby ,vzhledem ke smlouvě s Vatikánem… ulehčili misionářskou činnost katolických kněží v obsazených oblastech‘ …A jeden z vedoucích německé tajné výzvědné služby, SS-Oberführer Schellenberg, píše v pětistránkové zprávě úřadu zahraničních věcí o rozhovoru s papežem: ,Papež učiní vše, co bude možné, aby zajistil německé vítězství. Jeho cílem je zničení Ruska.‘ " „…Dr. Adenauer o 20 let později: ,Proto stojíme proti tomuto (východnímu) světu, který je vlastně naším smrtelným nepřítelem, s největší bdělostí‘ …,Ale nejedná se jenom o sovětskou zónu, ale jde o osvobození celé východní Evropy za železnou oponou‘ …,Německo se nestane kořistí atheistického komunismu, ale přivede jej k pádu.‘ " Po vpádu německých jednotek do Jugoslávie zůstali římskokatoličtí Chorvati zcela ušetřeni, naproti tomu pravoslavní Srbové byli hromadně vražděni. Fašisticko-katolické hnutí Chorvatska, Ustašovci, se dohodli s katolicky ovládaným vedením armády o okupaci. Je známo, že koordinaci převzal arcibiskup Stepinac. On osobně mohl podat papežovi zprávu, že 25.000 Srbů bylo násilně obráceno k římskému katolicismu. Z pravoslavného obyvatelstva, čítajícího tehdy 2 miliony, bylo podle oficiálních údajů 600.000 zavražděno. Jiní odhadují počet zavražděných dokonce na 800.000. Nejenom Židé a jiné etnické skupiny, ale i menšiny, které patřily ke stejné národnosti, byly bezohledně vražděny jenom proto, že měly jiné přesvědčení víry. Při vpádu německých jednotek do Polska se uskutečnil masakr německých protestantů. Tak zvané „krveprolití v Brombergu" se stalo známým pojmem. Tenkrát byla řeč o tom, že bylo zavražděno více než 40.000 lidí — hlavně mužů — v oblastech pod polskou správou. Podle svědectví bylo k tomu vyzýváno i z kazatelen. Nejnovější tvrzení udává mnohem nižší počet mrtvých. Není těžké uhodnout, co mínil Hitler výrokem: „Já ale potřebuji k výstavbě velikého politického hnutí bavorské katolíky zrovna tak jako pruské protestanty. Další přijde později." (K. Deschner: Ein Jahrhundert der Heilsgeschichte/Století spásných dějin/, sv. I, str. 360) Protikladem Vyznávající církve (oddělila se od luteránů — hluboce věřící lidé, kteří se otevřeně postavili proti nacismu; hlavním mluvčím byl pastor Dietrich Bonhoeffer) byli vedoucí evangeličtí theologové, kteří pak také spolupracovali s nacisty. Místo aby byli požehnáni věčným požehnáním Božím, jsou tak zatíženi časovým prokletím. Co by přišlo později, bychom zažili v případě vítězství Hitlera. Za očišťovací akcí od Židů, etnických menšin a politických protivníků by následovala další, totiž vymýcení protestantů. Ještě 9. dubna 1945, měsíc před koncem války, byl po dvouletém vězení ve věznici Flössenberg na osobní rozkaz katolíka Himmlera popraven pastor Dietrich Bonhoeffer. Všechny protestantské mládežnické skupiny byly v době „Třetí říše" zakázány. Jako první by to pocítili mluvčí Vyznávající církve, kteří se otevřeně vyslovili proti nacistické diktatuře, a pak všichni věřící ve svobodných sborech a společenstvích. Samozřejmost přesvědčení římskokatolické náboženské instituce a jí oddaných vládců, že kromě ní nemá žádná jiná víra oprávnění k existenci, znamenalo pro všechny ostatní smrt. Avšak s respektem musí být uvedeno, že i mezi katolíky bylo burcováno svědomí a že i katoličtí jednotlivci pozdvihli proti bezpráví svůj hlas. Na základě těchto faktů se beze všeho můžeme zeptat, zdali by dnes vůbec ještě existovala jediná protestantská konfese a svobodné sbory v Evropě pod hitlerovsko-německou nadvládou. Zvláště angažující se jezuité a jejich organizace chtěly konečně papežovi prezentovat „jedinou, svatou, katolickou a apoštolskou instituci", jak je to formulováno v katolickém vyznání víry. „Papež Benedikt XV. označil r. 1915 (!) uprostřed hradního míru (dočasného zastavení sporů mezi konfesemi) vyznavače ,evangelické sekty‘ za ,vyslance satana‘, kteří zřizují ,kazatelny moru‘, a její duchovní hodnostáře za ,lupiče a zloděje‘." (O. Markmann: „Irrtümer der katholischen Kirche/Omyly katolické církve/, str. 22) Nepochopitelný je pro každého následující citát: „Jezuita Mayrhofer z Ingolstadtu učil ve svém ,Zrcadle kazatelů‘: ,Nebudeme souzeni za to, jestliže vyžadujeme usmrcení protestantů; zrovna tak jako bychom nebyli, jestliže vyžadujeme trest smrti pro zloděje, vrahy, padělatele a revolucionáře.‘ " (E. Paris: „The secret history of the Jesuits"/Tajné dějiny jezuitů/, str. 35) Postoj a chování katolické instituce za II. světové války se dá zjistit z mnohých dokumentů, včetně následujícího citátu. 3. května 1945 u příležitosti Hitlerovy smrti nechal Vatikán prostřednictvím generála Franca ve španělském tisku v Madridu zveřejnit následující prohlášení, které mluví za všechno: „Adolf Hitler, syn katolické víry, zemřel v obraně křesťanství. Je proto pochopitelné, že nenalézáme žádná slova, abychom oplakali jeho smrt, neboť se jich nalézá tak mnoho k oslavování jeho života. Nad jeho tělesnými ostatky stojí jeho vítězná morální postava. S palmou mučedníků nechť Bůh dá Hitlerovi vavříny jeho vítězství." (E. Paris: „The secret history of the Jesuits"/Tajné dějiny jezuitů/, str. 163) Mnozí, kteří křičeli ,Heil Hitler!‘, opravdu nevěděli, co činili. Neměli to tenkrát vědět ti hodnostáři? A přesto předpažili svou ruku a pozdravem ,Heil Hitler‘ dosvědčili, že by nyní měla přicházet spása od Hitlera, místo od Boha. Jako ročník 1933 jsem to ještě osobně zažil. Dost často jsem pozoroval přehlídky pochodujícího vojska. Znělo to tak mohutně, když davy volaly: „Ať žije vítězství! Ať žije vítězství!" („Sieg Heil!") Nejpozději s pádem Hitlerovy diktatury si mnozí uvědomili, že patří ke svedené, úmyslně oklamané a podvedené válečné generaci. Po zveřejnění ohavností a odhalení holokaustu (systematického vyvražďování Židů nacisty) mnozí nebyli schopni slova. Ještě dnes existují lidé, kteří to zapírají prostě proto, že tyto ukrutnosti, včetně vraždění plynem nevinných mužů, žen a dětí, nedokážou zařadit a pochopit. Ve jménu Božím a německého národa byly ve 20. století spáchány ty nejhroznější zločiny. Ještě dnes znějí mnohým v uších slova propagandy z doby nacistů. Někteří si také pamatují, jak se s nadšením prohlašovalo: „…a jedna víra celému světu…" Na přezce u opasku vojáků bylo napsáno: „Bůh s námi!" Jaké rouhání! Přes 55 milionů lidí bylo za druhé světové války „spáleno", ale vlastní původci zůstali ušetřeni. „Kardinál Frings z Kolína nad Rýnem, který už v rozhlasovém proslovu 16. prosince 1945 požadoval, aby západní země byly rázu pouze křesťanského, to znamená samozřejmě římskokatolického, jako první žádal veřejně v Německu na sjezdu katolíků v Bonnu 23. června 1950 znovuozbrojení Němců a mír spočívající na ,Božím pořádku‘! …Tak zastával biskup Muench, jako Pius XII., roku 1945 ve svém pastýřském listě ,shovívavost vůči německým válečným zločincům. V r. 1951 obdržel od německého spolkového prezidenta „Velký spolkový kříž za zásluhy" a byl papežem Janem XXIII. jmenován kardinálem." (K. Deschner: „Abermals krähte der Hahn"/Opět zakokrhal kohout/, str 647-650) Obzvláště poučný je následující citát: „Po zhroucení katolického režimu se staly, jak příznačné, útočištěm masových vrahů právě zahraniční františkánské kláštery v rakouském Klagenfurtu, v italské Modeně, ale také ve Francii." (K. Deschner: „Abermals krähte der Hahn"/Opět zakokrhal kohout/, str. 625) Bylo zřejmé, že se velmi dobře vyznali a věděli, kde najdou nejenom otevřené dveře, ale i otevřené náruče. Dokonce i francouzský pomocník masového vraha Klause Barbieho, zabijáka z Lyonu, Paul Touvier byl v květnu 1989 zatčen v katolickém klášteře, kde se mu mnoho let dobře vedlo. Po porážce německého vojska u Stalingradu se papež pokoušel přetáhnout na svou stranu Spojené státy, aby bojovaly proti bolševismu. Jedinou podmínkou, kterou prezident Roosevelt kladl, bylo: Hitler musí odstoupit. Papež Hitlera úpěnlivě prosil, aby kvůli této záležitosti ustoupil. Avšak tentokrát narazil na diktátora posedlého touhou po moci, který byl pro tuto věc hluchý. Katoličtí biskupové, kteří v březnu 1933 na konferenci ve Fuldě ujišťovali Adolfa Hitlera o své solidaritě, říkali v roce 1945 něco úplně jiného a zahájili zcela novou strategii, aby dosáhli vytýčeného cíle: nábožensky a politicky sjednocené Evropy. Co se nepodařilo válečným násilím, stane se nyní brzy skutečností diplomatickou cestou. Zatímco miliony lidí, utečenci, váleční zajatci, lidé zavlečení do pracovních táborů ještě museli trpět následky války, vůbec to nepřekáželo kléru, aby se otočil a převlékl kabát. Nevinní trpěli a skuteční viníci byli v bezpečí a s velkou důstojností hráli svou roli dále. Od II. vatikánského koncilu konaného v letech 1962-1965 je zvolen nový směr cesty. Protestantské konfese už nejsou proklínány a označovány za odpadlíky, ale jsou vítány s otevřenou náručí jako odloučení bratři. Protireformace je ukončena. Zvláštní na tom je, že ani jedno z těch mnoha prokletí, která byla proti protestantům vyslovena hlavně na koncilu v Tridentu, nebylo odvoláno. Pro vládce Říma neměl život druhých nikdy žádnou cenu. Kdo stál požadavkům moci v cestě, ať dospělý nebo dítě, ať politický nebo náboženský odpůrce, byl odstraněn. Nero, Diokletian, Konstantin a další to započali. Tento směr pokračoval později i u římských papežů. Kdo se nepodřídil, byl pronásledován a vražděn, nedbaje na to, jestli se jednalo o pohany, Židy, muslimy nebo jinak věřící křesťany, jejichž jediný zločin spočíval v tom, že se nepřiznávali k římskokatolickému náboženství. Původním zakladatelem této římské „říšské instituce" a jejího bezohledného vykonávání moci je císař Konstantin. Viděl prý ohnivý kříž na nebi a vedle něj napsaná slova: „V tomto znamení zvítězíš." Tento vrah, který nechal ve své rodině zavraždit dva švagry Licinia a Basania, svého synovce, Liciniova syna, svého tchána Maximiliána, svého syna Crispuse a svou manželku Faustu, byl zároveň velmi obratným politikem. Pro něho bylo náboženství prostředkem moci, který také využil. Ale nejprve ponechával volnost i pohanům. Od té doby se vytvářelo ve spojení s pronásledováním a vražděním pohansko-křesťanské říšské náboženství. Už po 70 letech mnich Augustin oslavoval státní náboženství spolupracující s říší jako „Boží stát". Podle něho byl satan spoután. Přitom se jednalo o pravý opak: On byl teprve pořádně vypuštěn. Den narození boha slunce byl prohlášen za den narození Syna Božího. Jupiter, Diana a ostatní bohové a bohyně byli sesazeni, Petr, Marie a ostatní byli prohlášeni za svaté a vyvýšeni. Ve vznikajícím křesťanství došlo k naprostému převzetí řeckého a římského kultovního systému a jeho pokračování. Pohanští bohové byli pouze vyměněni a nahrazeni svatými a ochrannými patrony. Všichni lidé byli násilím nuceni podřídit se této politicko-náboženské moci. Kdo nechtěl nebo z důvodu svědomí nemohl, byl odstraněn. Spolupráce mezi státem a tímto náboženstvím neponechala jinak věřícím žádnou šanci. Ať v obchodním životě, v povolání, v řemeslech — všude byl bojkot a pronásledování na denním pořádku. Až se papež a římská instituce omluví za smrt milionů lidí, kteří byli jejich zásluhou sprovozeni ze světa, teprve tehdy budou mít právo hovořit o „ochraně nenarozeného života". Nenarozený život má být chráněn, naproti tomu s narozeným životem se nakládalo a nakládá jako se štvanou zvěří. Cožpak nevyzývali právě papežové ke křižáckým tažením a nežehnali žoldnéřům, jejichž životy pro ně vůbec nic neznamenaly? Bral se v těchto křižáckých taženích nebo náboženských válkách ohled na těhotné ženy, děti a vůbec na lidský život? Jak nepříjemné, když v blízkosti klášterů jsou stále znovu nacházeny dětské kostry! V „Katolickém katechismu pro dospělé", strana 256, se katolická náboženská instituce prohlašuje za svátost. Že existuje v katolickém náboženství sedm svátostí, je všeobecně známo, ale že by samotně tato instituce měla být svátostí, to je nové. Citát: „Katolický kostel jako svátost Ducha. Na otázku, kde je místo Ducha svatého, odpovídá katolické vyznání víry slovy: ,Věřím v jednu, svatou, obecnou, a apoštolskou církev.‘ Římskokatolický kostel tedy přiznává, že v něm a skrze něj Duch Ježíše Krista v dějinách dále působí. Věří, že je místem, ano svátostí, tzn. znamením a nástrojem působení svatého Ducha." Mezi vyznáním ústy a skutečností je nesmírný rozdíl. To nebyl Duch Kristův, který v dějinách náboženství působil tak krutě. Protože je ale i v této instituci známo, co všechno se na její popud stalo, bylo třeba na stejné stránce „Katolického katechismu pro dospělé" zaujmout k tomu následující stanovisko: „Sotva jiné vyznání víry vzbuzuje tolik nepochopení, odporu, ano i nepřátelství jako toto. I mnozí praktikující katoličtí křesťané mají potíže s katolickým náboženstvím. Není jich málo, kteří říkají: ,Ježíš ano — kostel ne!‘ Hlavní námitka proti katolické instituci zní, že ve své historii zradila původní zvěst Ježíše. Neboť Ježíš — tak je namítáno — byl chudý a zastával se chudých; tato instituce naproti tomu je bohatá, spolčuje se s bohatými a mocnými a po sociální otázce selhala. Ježíš kázal lásku včetně lásky k nepřátelům; katolická instituce naproti tomu je intolerantní a pronásleduje, jak to ukazuje především inkvizice, své protivníky se surovou krutostí. …Co má říci katolický křesťan k tomuto ,rejstříku hříchů‘? On nepotřebuje nic zastírat nebo zakrývat. Právě instituce, která zvěstuje odpuštění hříchů, může v důvěře v Boží odpuštění přiznat svou vlastní vinu jako papež Hadrian VI. na říšském sněmu v Norimberku (1522/1523) nebo papež Pavel VI. Během II. vatikánského koncilu (1962-1965). Křesťan tedy nemusí stinné stránky katolických dějin zapírat." Tak jednoduše, jak je to psáno v katolickém katechismu, to u Boha určitě nepůjde. Odpuštění může nastat pouze tam, kde přichází opravdová lítost. ON tyto ohavnosti neodpustí, ale nevinně prolitou krev pomstí (Zj.6:9-10; kap.18:7-8), protože se to stalo úmyslně. Kdyby nečekalo biblicky věřící křesťany ještě jedno pronásledování, mohli bychom tuto kapitolu považovat za vyřízenou. Ale podle apokalyptického proroctví dojde nyní k nábožensko-politickému sloučení a potom k bojkotu a pronásledování: „…aby žádný nemohl kupovati ani prodávati." (Zj.13:17) Jak se vedlo Židům za Třetí říše a v různých obdobích již předtím, tak se povede biblicky věřícím křesťanům v krátké době pronásledování. Jejich provinění bude spočívat v tom, že nepatří k žádné uznané křesťanské denominaci, a tím také ne ke Světové radě církví nebo k římské instituci. Bude se na ně hledět jako na kacíře a na společensky nepřijatelné. Když musí být v žádosti o práci uváděno vyznání, může být například přece hned rozhodnuto, jestli někdo určité místo dostane, nebo ne. Podaří se politikům ještě i potom chránit důstojnost a život obzvláště jinak smýšlejících a jinak věřících lidí? Aby bylo potvrzeno slovo z Bible, dostala tato říše, v Bibli zvaná „šelma", úder, ránu mečem (Zj.13:14). Meč Ducha je Slovo Boží, a Slovem Božím zasadili reformátoři této moci smrtelnou ránu. Proto museli být všichni pokládáni za služebníky satana, protože pro tuto světovou velmoc znamenali narušení, ba dokonce ohrožení. Jak je v biblickém proroctví oznámeno, přesto se tato smrtelná rána uzdraví, čemuž se bude celý svět divit (Zj.13:12). Tento proces uzdravení již značně pokročil. Všechny protestantské konfese a svobodné sbory kladly ve svých počátcích největší důraz na zvěstování evangelia. Dnes se však u většiny z nich ve skutečnosti jedná pouze o předávanou tradici. Vůdci jednotlivých denominací jsou duchovně krátkozrací a vůbec nevidí, kam vede cesta, kterou se vydali. I ti, kteří se počítají k fundamentalistům, nemají jasný pohled na to, aby ve světle zjeveného Slova zařadili nyní se naplňující biblické proroctví. Jedni padli za oběť „demytologizaci", další „liberální theologii osvobození". Tak zbylo i na protestantské straně pouze křesťanství národa a jména, křesťanství křestních a oddacích listů. Jenom mizivě malý počet lidí má prožití s Kristem a mohou být označeni jako biblicky věřící. V předkolech II. vatikánského koncilu založil r. 1960 papež Jan XXIII. sekretariát pro ekumenické otázky, který řídil kardinál Augustin Bey. V tomto směru byla vykonána dokonalá práce; formulace jsou na každou odloučenou konfesi tak sladěny, že všichni v nich beze všeho slyší svou vlastní řeč, a tak přehlédnou i nepřeklenutelné rozdíly. V „Lexikonu pro theologii a církev" („Lexikon für Theologie und Kirche" sv. 13, str. 12-26) píše Herder o II. vatikánském koncilu k tématu „ekumenismus a jednota" velice poučně pro všechny, kteří by to chtěli vzít na vědomí: „Sekretariát je komunikační kanál vytvořený mocí papežské autority a prostředek, který spolunapomáhá uskutečnit jednotu ve všech jen myslitelných formách spolupráce… Z takového pochopení vycházel také Pavel VI., když hovořil ještě jako kardinál při smuteční vzpomínce na Jana XXIII. v chrámu v Miláně 7. 6. 1963 o ,univerzalitě katolické víry‘ a o ,ekumenismu římskokatolického kostela‘. …Pro něho znamenala ,vnitřní ekumenie katolictví‘ jednotu v mnohosti s velkými možnostmi rozvinutí v novém úseku historie katolicismu." „Vzhledem k jiným křesťanským společenstvím se zde jedná o skutečné uznání křesťanského dědictví odloučených bratří. To znamená pravé přihlédnutí ke všem ,stopám‘ nebo ,prvkům‘ římskokatolické náboženské instituce, které ještě skrze milost Boží u odloučených bratří existují a jsou živé, tím se stane to, že tito — i když v různých stupních již ve skutečnosti, i když neúplně a nedokonale, patří ke katolickému vyznání." „V následujícím (§7) se hovoří o odlukách a rozkolech. Z ,lidské slabosti‘ došlo k rozporům, k vzájemné neznalosti a k odcizení uvnitř stáda Ježíše Krista, takže se části katolické instituce odloučily a vznikly z nich nezávislé skupiny. Tím je Kristova katolická instituce krutě znetvořena. Protože ale může být jen jedna katolická instituce, neexistuje vedle instituce ovládané Petrovým následníkem, žádná jiná, kterou by bylo možné uznávat za jedinou a pravou‘. Žádné společenství odloučené od Petrovy stolice rovněž nenáleží současně k témuž zároveň viditelnému a nebeskému katolickému náboženství. — V §8 je zdůrazněno, že nutná jednota s hlavou nevylučuje mnohotvárnost uvnitř těla. Příliš velká jednotvárnost by kazila krásu těla. Proto ten význam vlastních tradic, obzvláště u úctyhodného pravoslaví. Ale čím více prostoru je dáno rozdílnostem, tím více je zapotřebí jediné autority." „Kdo žije v dobré víře v jednom z odloučených společenství, nebude považován pravou katolickou institucí za cizince (§9). Postrádá ale mnohé prostředky ke spasení, obzvláště vedení skrze učitelský úřad, který pomáhá k tomu, aby víra a morálka byly úplně zachovány. Rozluka je ke škodě vnitřního i vnějšího růstu rodiny Kristovy. Proto je přáním koncilu, aby se všichni ,disidenti‘ starali o dokonalou jednotu stáda Kristova a aby se sešli v jednom stádu (§10). Přitom je však potřeba stále dbát na společné dědictví a na ještě trvající duchovní spojení: ,Zůstali jsme bratry.‘ " „Na základě omylů minulosti, kterých se dopustily obě strany, rozešli se bratři jednoho křesťanského národa na různé strany, jejich cesty se rozdělily. V duchu pokání a smíření ze strany všech křesťanů se stane to, že se všichni spojí v jednom otcovském domě (§31)." „Křesťané by měli tvořit společnou frontu proti vnikajícímu atheismu a komunismu (§35)." „Všechny rovnocenné části katolického vyznání by měly srůst pod jednou hlavou, která není ani východní ani západní, ale otcem všech (§47)." „Následně jsou udány konkrétní předpoklady ke znovusjednocení a je popsána cesta k němu. Pravoslavní mají vědět: Chtějí-li se připojit a zase zaujmout své místo, nemá se od těch navracejících se domů vyžadovat více, než je potřeba, aby se stali členem katolického náboženství (§48). Jednoduchým způsobem mají složit vyznání víry, ve kterém je obsaženo vyznání k jednotě společenství, bez odřeknutí se omylů. Pravoslavným obcím je uznáno právo, aby si udrželi vlastní disciplínu (§50). Jejich posvěcení jsou platná a mohou být dále vykonávána (§51)." „Hovořme tedy s našimi bratry tímto evangelijním jazykem, kterému rozumí a který se jich dotýká. Řekněme jim, že vedoucí postavení Petra je nejprve diakonie, pastorační úkoly, služba, kterou vedoucí apoštolů obdržel od Krista ne k tomu, aby vykonával moc nebo panoval, ale aby pásl stádo Kristovo, neboť konec konců je přece právní moc namířena na jeho pastorační poslání. …To je pravý obraz suverénního pastýře ve společenství, které zvláštním způsobem působí přitažlivě na oddělené bratry, kteří jsou pouze skrze lásku vedeni silnou rukou k jedinému útulku Kristovu, kterým je katolická obec." „Je třeba, aby se tomu dnes Bohem vnuknutému přání po jednotě v oddělených společenstvích ukázal pravý cíl: katolicismus jako jediný uzdravující ústav pro všechny." „Další úsek (§50) apeluje na každého jednotlivého křesťana, aby následoval pozvání mateřské katolické obce. Existence prvků katolické instituce je u nich viděna pouze jako výzva k tomu, aby přistoupili k jednotě katolického systému. To platí obzvláště pro Písmo svaté a svátosti, které náleží systému Kristovu a jsou prostředkem k jednotě. Na křesťany se přitom nehledí pouze jako na jednotlivce, ale i jako na ,sjednocené ve svých společenstvích‘." „Přesto musí ten, kdo chce z celého srdce uposlechnout vůli Kristovu a růst na úrovni ekumenie, stále více přistupovat pod vedením Ducha Kristova k oné instituci, která je domem Božím s různými příbytky, v jednotě víry, pod vedením a ve společenství náměstka Kristova, římského papeže." „Všichni pokřtění již teď tvoří společenství v Kristu. I katolíci mají přiznat svou vinu na rozkolech a prosit Boha, aby svým způsobem navrátil svůj rozdělený národ k dokonalé jednotě." „Potřeba příslušnosti k pravému a jedinému vyznání nechť je vyjádřena v I. kapitole o katolickém ekumenismu jako základní princip a vysvětlena takovým způsobem, který by přemohl všechny obtíže a starosti odloučených bratří." „Ekumenické hnutí ale má pouze ,připravit‘ cesty, které by konečně vedly k obnovení jednoty všech křesťanů ve stádě Kristově." Je velice zajímavé pročítat dokumenty a prohlášení celého II. vatikánského koncilu v již uvedeném díle Herdera. Na straně 747 je pak na konci napsáno: „V Římě u svatého Petra, dne 7. prosince 1965. Já Pavel, biskup katolického kostela — následují podpisy" Vše je tak perfektně přizpůsobené, že jsou odloučeným společenstvím otevřeny dveře i brány a vstřícně rozevřená náruč mateřského katolicismu. Všichni, kteří byli pokřtěni trojjedinou formulací, jsou katolickou institucí uznáni jako platně pokřtění. Tak tomu před několika lety ještě nebylo. Hodina rozhodnutí nadešla, je blízko okamžik, kdy už nebude možný žádný návrat. Poslední vážné varování z nebe zní: „…Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran." (Zj.18:4) Kdo v době úplného náboženského sjednocení bude ve velkém „jednotném kostele", nemůže náležet k církvi Ježíše Krista. To se týká také všech, kteří jsou členy svobodných sborů a protestantských konfesí, jejichž denominace se navracejí přes Světovou radu církví do lůna katolicismu. Každá denominace nese automaticky znamení — poznávací znamení „mateřského společenství". Kdo uznává římskokatolické učení trojjedinosti a kdo byl pokřtěn nebiblickou formulací, patří podle názoru katolicismu do jeho řad, aniž by do něho vstoupil. Moderní myšlenka jednoty spočívá na nedorozumění: ve velekněžské modlitbě prosil Spasitel o jednotu spasených. ON tím ale mínil ty Své, ne jednotu různých náboženství v římském katolicismu pod vedením papeže. Tak znějí slova Jeho modlitby: „…aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval." (Jan.17:22-23) Pouze ten, kdo byl opravdu znovuzrozen, může být zahrnut do této božské jednoty. Na jedné straně se jedná o biblickou jednotu Krista a Jeho církve, na druhé straně o nebiblickou jednotu v římskokatolickém náboženství. Každý ať se rozhodne sám, kam by chtěl patřit.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace