Grano Salis - Střední cesta

Nejsem římský katolík a nejsem ani protestant. Svou víru nezakládám na papežství ani na protestu vůči papežství. Má víra je souhlasem, radostným přitakáním k dílu spásy, které pro nás Všemohoucí Bůh Otec vykonal skrze svého Jednorozeného Syna a našeho Pána Ježíše Krista v Duchu Svatém. Proto každého dne volám: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku i nyní i na věky věků! Nemohu být římským katolíkem, neboť se neztotožňuji s vírou v očistec a s praxí odpustků, s jurisdikčním primátem a univerzálním episkopátem římského biskupa, s novodobými mariánskými dogmaty a s přísně centralistickým řízením církve, kdy se takřka o všem musí rozhodovat ve vatikánské kurii.

Nemohu být protestantem (jak se tomu slovu obvykle rozumí), neboť nesouhlasím s okleštěním svátostného a liturgického života církve. Mnoho reformačních církví zapomnělo, že vrcholem křesťanské bohoslužby je lámání chleba (Sk 2, 46) a nejen kázání. Svátosti Večeře Páně se často odepírá spásný význam (skutečné přijímání Krista, který nás spasil svým křížem) a vysluhuje se minimálně. Nepřijímám také některé radikálně reformační nauky, jako dvojí predestinaci (ke spáse a k zatracení). Nesdílím protestantsky zúžené pojetí spásy pouze na odpuštění odpuštění hříchů, které opomíjí, že spása je též sjednocením s Bohem (unio mystica). Proto protestanti mystiky nemají nebo je pronásledují. Mezi římským katolicismem a radikálním protestantismem ale existuje střední cesta (via media) v těch církvích, které si uchovaly (nebo obnovily) krásu, bohatství a šíři svátostného a liturgického života, aniž by následovaly Řím s jeho institucionálními a věroučnými specifiky. Od roku 1417 (první přijímání z kalicha v pražském kostele u sv. Martina ve Zdi) do roku 1620 (počátek rekatolizace po Bílé hoře) byla u nás takovým společenstvím česká církev podobojí (husité), usilující o obnovu katolické církve v duchu Čtyř pražských artikulů (1. svobodné hlásání evangelia 2. chudoba církve a konec světského panování kněží 3. přijímání z kalicha 4. trestání zjevných hříchů) a později Basilejských kompaktát. Husité vedli dialog s Římem, byzantským pravoslavím, arménskou církví a později s luterány. Sloužily v ní takové osobnosti, jako Jakoubek ze Stříbra a Jan Rokycana. V církvi podobojí spolupracovaly různé teologické proudy (staro a novoutrakvisté), jedni sympatizovali více s Římem, jiní s německou reformací. Všechny ale spojovalo Písmo svaté, kalich a odkaz M. Jana Husa, který byl spolu s Jeronýmem Pražským uctíván jako mučedník a světec. Na tomto odkazu stojí Církev československá husitská, provolaná roku 1920 poté, co čeští katoličtí modernisté neuspěli v Římě s reformními požadavky a proto se rozhodli reformy uskutečnit cestou činu (via facti) ve svobodném a samostatném církevním společenství. Moderní husité z katolicismu zachovali liturgii a svátosti, z protestantismu převzali biblismus a personalistickou teologii. Podobně jako staří utrakvisté nejsou ani dnešní husité duchovním monolitem. Mezi mými bratry a sestrami jsou sympatizanti liberalismu, protestantismu, anglikánství, katolicismu i pravoslaví. Všechny nás ale spojuje jedna víra a jeden křest. Má osobní pozice by se dala nazvat katolicitou a ekumenickou ortodoxií.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace