Život víry: Z fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoli
Vloženo Neděle, 21. říjen 2001 @ 18:02:53 CEST Vložil: Stepan |
Z
fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoli
Jaký pól
šíře islámu a křesťanství společnost přijme, taková
bude
Možná, že je
někdo přesvědčen, že se v termínech Džihád a
křesťanská misie bezpečně orientujeme, dovolím si však
tvrdit opak. Pod vlivem zpráv z Alžíru, Egypta či Palestiny
získáváme odpor jak k islámu smířlivému, tak k
fundamentalistickému. A s porozuměním křesťanské misii to
také není slavné.
Islám
smířlivý a islám krvavý
V srdci Evropy
převládá vůči muslimům odpor založený na historických
faktech, které není možné smazat mávnutím ruky. Prostě tu
jsou a nidko z muslimské strany zatím neudělal nic pro to, aby
se historická zkušenost změnila. Jedni představitelé islámu
vykládají Džihád tak smířlivě jako např. Mohamed Ali
Přemysl Šilhavý, druzí Džihád vykládají krajně jako
vrazi ze zmíněných oblastí Alžíru, Egypta či Palestiny.
Existuje tedy minimálně islám smířlivý a islám krvavý.
Chápání islámu je tolik, kolik je na světě muslimských
států.
Vyzývat
odborníky a vědce ke studiu islámské kultury není třeba.
Studie totiž existují, ale příliš se nečtou. Arabští
berbeři k nám nevpadnou s tasenými šavlemi. Dnes lze
příchod islámu čekat spíše jako myšlenkový systém pevné
ruky. Pro někoho může být islám alternativou. Jistě, islám
upravený, poevropštěný. Dnes jde spíše o to, zda a jak se
může islám upravit, aby zůstal islámem a přitom se vešel
do demokratických kolejí Evropy.
Ptejme se, co
dnešnímu člověku může islám dát, zda to není jen další
přísada do náboženského guláše informací, ve kterém se
člověk příliš neorientuje. Zda to není jen silné arabské
koření, které má velké sliby, jež by bylo možno splnit jen
určitou formou totality. To by nahrávalo skeptikům, kteří
říkají, že krize demokracie v USA i v Evropě stejně nakonec
musí skončit nějakou formou osvícené doktatury. Nicméně
islámu není potřeba se bát. Je třeba ho znát. Bát se
musíme sami sebe a své neurčitosti a slabosti.
Co je
křesťanská misie
Jeden pól
chápání křesťanské misie je ideologický boj, který
prosakuje do všech domácností, kultury, vzdělání i do
ekonomiky. Jde o vytrvalé přesvědčování a příliv
informací televizí a tiskem tak, aby se na zemi uskutečnilo
Boží království. Kdysi mečem, dnes jinou formou násilí. Je
sporné, zda misie byla vždycky opravdu křesťanská - viz
války ve středověku či dnes např. v Irsku - zda nešlo více
o majetek a politický vliv. Ať tak či onak, je třeba se za to
se studem omluvit.
Dnes jsou
misionáři podobní spíše agentům prodávajícím kosmetiku a
zdravou výživu, slibovatelům rychlého zbohatnutí,
okamžitého zdraví a prosperity. Nedivím se, že sednešní
člověk začne zajímat o jiná, třeba východní
náboženství nebo syntetické psychokulty západu. Někomu se
může zdát, že tito agenti Božího království ani nejsou
křesťany. Nechci nad nimi vyslovit konečný soud, protože
tento stav může být výrazem jejich vlastního hledání. Mohu
si tisíckrát myslet, že s misií to tak Kristus nemyslel, ale
nevede mne to k ničemu jinému, než k tomu, abych vyjádřil
sám pro sebe a pro společnost kolem sebe, co křesťanská
misie skutečně je. Kristus svým učedníkům svěřil
poslání (missio), aby šli, ze všech národů získávali
učedníky pro učební poměr osobně u Krista, pak je křtili
ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a pak, aby je učili
zachovávat všechno, co jim Kristus přikázal. Zároveň je
upozornil, že jemu patří veškerá moc na nebi i na zemi. Tak
to popisuje evangelista Matouš.
Evangelizace
Evangelizace (=
předávání tohoto evangelia) tedy mimo jiné je:
1. Vytváření
povědomí to tom, že existuje alternativa k dnešnímu
spotřebnímu životu. Není třeba poučovat a napomínat
dospělého člověka, aby se choval mravně. Není třeba se
snažit, aby se vrátila nějaká kapitola z náboženských
dějin, protože cesta vede jen dopředu. Misie a evangelizace
není ve vynucování doznání hříšníků a nedobrovolné
nápravě majetkových křivd. Misie je především přítomnost
ve společnosti. Kristův učedník smí přinášet možnost
jiného hodnotového žebříčku, o níž budou mít
spoluobčané jasné povědomí. A o níž se svobodně a bez
nátlaku budou rozhodovat. Stačí vyjít do ulic a ptát se, co
vlastně lidé o křesťanství vědí, a zapláčeme. Pokud
křesťané chtějí prolomit absolutní odmítání vstupu
křesťanských misionářů do některých islámských zemí,
musí si zodpovědět otázku, zda dovedou být rozumnou
alternativou svým vlastním spoluobčanům. Ti, kteří tento
úkol zvládli, září jako hvězdy na nebi.
2. Misie je o
tom, co lidé skutečně potřebují slyšet a co jim skutečně
pomůže. Není třeba vyučování náboženství, tím se nikdo
křesťanem nestal. Je třeba evangelia, což je dobrá zpráva o
tom, že je nějaké řešení, když už nikdo z lidí žádné
rozumné řešení nemá. Je třeba dobré zprávy o příteli,
který nabízí skutečný vztah a nestane se později parazitem.
Je třeba povědět o unikátním společenství všech
generací, které nabízí farnost či křesťanský sbor. Misie
je v tom, že toto společenství může kdokoli zažít. Dokonce
i zarytý nepřítel. Když mu zapadnou do té farnosti či sboru
Matouš, Marek, Lukáš a Jan, čtyři evangelisté se svými
zprávami, má na ně chuť a rád je poslouchá. A to není
utopie. Takovým způsobem se také dála a děje misie v
katolickém nebo evangelickém podání.
Nnapříklad,
když se misionáři Moravských bratří z Ochranova vydali do
Ladaku v klíně Kašmíru pod horami. Žili v zemi jiných
tradic - tehdy muslimských, buddhistických a hinduistických.
Žili a sloužili, naučili sousedy třeba plést z vlny teplé
ponožky, postavili školu, kde se mohou učit děti všech
tradic, a sedali spolu nad Biblí jako jejich otcové. A když
jich bylo mnoho, tak si i kostel postavili. Pokud má islám
takové misionáře, ať nám je pošle. A pokud islám získá a
obohatí tolik lidí, tak se přesune z bytů a modliteben do
mešit, které si pak islámští Češi a Moravané postaví.
Ve hře
zůstává člověk a Bůh
3.
Křesťanská misie je také putováním. Už v samotném
Kristově poslání je výzva k cestě ke všem národům.
Předat zprávu a jít dál. Proto jsme rádi za kontakt se
zahraničím, který nikdy neustal, ani za železnou oponou.
Musíme přemýšlet, zda se nečeká na to, až právě my
začneme směřovat na širou Rus nebo ještě dál. Samotné
uskutečnění Božího království však musíme nechat
výlučně Pánu Bohu. Evangelizace je ovlivněna judaismem
(máme stejné kořeny). V něm Židé nemají za úkol získat
pohany na víru, to dělá sám Hospodin. Je to jeho
záležitost. A tak zůstává ve hře člověk a Bůh. Ti dva se
musí domluvit a do toho už žádný evangelizátor nemá
pravomoc zasahovat. Jistěže má pokušení tomu napomoci,
protože si Pán Bůh někdy dává načas. Snad se Pán Bůh
neurazí, když mu složím poklonu, že má složenou zkoušku z
demokracie na výtečnou. Počká si totiž, až člověk
dozraje.
A tak je
křesťanským misionářem zmatený evangelizátor v pohledu
našich kritiků, i každý další, který nese cudnou
odpovědnost služebníka božího. To je zase naše
křesťanská šíře od pólu k pólu.
Jaký pól
islámu a křesťanství bude společnost přijímat, taková
bude. Ty póly jsou vždy dva. Skutečnost není nikdy
jednobarevná. Křesťanství i islám, každý zvlášť, si
musí vyřešit, jaký pól budou společnosti představovat. Z
fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoliv.
Daniel
Kvasnička
kazatel Církve bratrské v Náchodě
|