Grano Salis - Ukřižování

Ukřižování Počátek našeho letopočtu... V té době žil jeden muž. Žil a pracoval tak jako většina lidí té doby. Tak to šlo v poklidu až do doby, kdy přišel jeho čas. Po několika letech, kdy změnil svůj způsob života, kdy vykonal mnoho dobrého a znalo ho mnoho lidí, protože mnoha lidem pomohl, mnoho lidí ho milovalo a chtělo ho následovat a on byl jejich učitel. Po celou tu dobu měl u sebe velmi blízký okruh přátel, se kterými trávil 24 hodin denně. Všichni ho milovali a chtěli pro něj udělat všechno. A stejně tak, jako ho mnoho lidí milovalo, ještě více ho někteří nenáviděli a začal jim být trnem v oku. A jak už to v té době bývalo, začali mu usilovat o život. Vymysleli tedy proti němu křivé obvinění a dohodli se, že ho nechají zatknout a na základě toho obvinění a falešných svědků ho nechají popravit. Protože to byla velmi závažná obvinění. Jediný problém byl, jak jej zatknout, protože dav, který kolem něj neustále byl, by jim to nikdy nedovolil. Podplatili tedy jednoho z jeho nejbližších přátel aby jim dal vědět až bude sám a nebude problém ho zatknout. Ten muž velmi miloval lidi a byl pro ně ochoten udělat cokoli. A protože byl velmi moudrý, věděl, co ho čeká. Je to jako když se člověk doví, že má nevyléčitelnou nemoc a zjistí, že mu zbývá už jen pár krutých dní možná jen několik desítek hodin. A nikdo mu nemůže pomoci. Už se nemá na koho obrátit, už není, kdo by ho potěšil, už není, kdo by mu pomohl. Ten večer, kdy byl jen v úzkém kruhu nejbližších přátel to pociťoval. A snažil se jim ukázat, co ho čeká. Ale oni nerozuměli a on dál zůstával v té mučivé vnitřní samotě, kdy už nebylo žádné útěchy. Nadcházel čas, kdy se chlad vtírá pod kůži a kdy se každý hřeje doma u svého ohniště. Toho večera ho jeden z jeho blízkých zradil. Přivedl tam oddíl vojáků a stráže. Ten muž to věděl. Cítil, jak se to s každou se*****ou více a více přibližuje a jak to tíží. Jako chlad, který se vkrádal pod oblečení a pod kůži a ochlazoval horkou krev. A cítil jak každá vteřina doléhá na jeho tělo a každý sval jako chlad přicházející se soumrakem. Jako chlad, kterým tuhnou svaly. V tu hodinu přišli ozbrojeni s pochodněmi a lucernami. Jako pro vraha a zloděje si přišli. A jeho přítel jim ho vydal a on se nebránil. A jeho blízcí ho opustili a rozprchli se do okolí. Té noci, kdy ulicemi se plížil jenom chlad, kdy se všichni hřáli ve svých domovech u svých ohnišť a v teplých postelích, kdy se chlad vkrádal pod kůži, ho vlekli ulicemi jako sprostého zločince s celým oddílem vojáků a stráží. Když procházeli studenými ulicemi, mohl občas zahlédnout skrze okenice probleskující světlo teplého domácího ohně. Naproti tomu cítil jen chlad ulic a cinkání zbroje, poháněn tvrdě několika strážemi, zatím co ostatní si povídali, jak se po příchodu ohřejí a nasytí, případně půjdou spát. Jak se těší na příjemný spánek. Zatímco on pociťoval jen zařezávající se pouta a tvrdé pohánění stráží. Konečně ho přivedli před představeného. A protože bylo velké chladno, stráže si udělali oheň a ohřívali se v kruhu kolem něho. Představený se ho ptal na jeho učení a on mu odpověděl proč se ho ptá, vždyť učil veřejně. Ať se zeptá lidí. Po těch slovech ho udeřil jeden ze strážců do tváře. Nečekaný tupý náraz, který ho málem srazil k zemi. Zatmělo se mu před očima, bolest projela celým tělem. Zapotácel se. Prudká bolest... Strážný na něj zařval:" Tak se odpovídá představenému!?" On mu odpověděl: "Jestliže jsem řekl něco špatného, dokaž mi to. Pokud ne, proč mě biješ?" Po té ho dali zase předvést před jiného představeného. A zase byl vláčen ulicemi města. Palčivou bolest ve tváři vystřídal vtíravý chlad. Od dalšího představeného ho zase vedli do místodržitelského paláce. Bylo už časně z rána, začínalo přituhovat, mlžný opar dokresloval nevlídnou náladu. Všude byl klid. Všichni ve svých domovech spali klidným a osvěžujícím spánkem. Ó, jak příjemný je spánek, když nohy jsou znavené. Když člověk celou noc nespí, když jej drtí zima. Jak příjemná by byla teplá postel. Když jej přivedli do místodržitelského paláce, místodržitel jej vyslechl. Když na něm nenalezl žádnou vinu, vyšel před lid a řekl jim to. Ale oni volali: "On je vinen!!!" On jim odpověděl: "V tento čas je zvykem, abych vám propustil jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám toho muže." Ale lidi volali: "Ne toho! My chceme Barabáše!" Tehdy dal místodržitel toho muže zbičovat. Strážní jej chopili a odvlekli do vězení. Tam se mu začali posmívat. Seděl spoutaný. Strhli jej na kolena, strhali z něj jeho šaty a začali na něj plivat. V tom přišla první rána do obličeje. Opět ta bolest. A další - ta jej srazila. Jako by ohlušující rána vypnula svět. Tma. Hukot, hrozný hukot v hlavě. Pak ucítil další tupé nárazy. Někdo s ním smýkal z místa na místo. Cítil jak je jeho bezvládné tělo zmítané bolestí. Bolest. Hukot, bolest; další a další tupé nárazy. Jedna bolest se prolínala do druhé. Celé tělo se propadá v bolesti. Ledová voda. Celým tělem projela ledová křeč, která podtrhla celé uvědomění si skutečnosti. V tom ho popadly dvě mohutné ruce. Popadly ho za pouta až se celé tělo zmítalo v bolesti. Jak ho stráže byli a kopali, měl pocit, že nejhorší bolest vychází z jeho rukou, to jak se pouta, za které byl vláčen zařezávali do kůže na zápěstí. Vnímal bolest. A opět ledová voda. Uvědomil si, že na půl visí za ruce. Slyšel nějaký řev, ale všechno přehlušoval ten strašný hukot, který jako by vycházel z celého těla. V tom uslyšel ránu, která s ním smýkla. Měl pocit, že mu vyrve ruce v zápěstí. V tom si teprve uvědomil tu strašnou bolest, která vycházela ze zad, jako když tisíce hrotů trhají záda na kusy. To dopadly řecké důtky na jeho záda. Ta bolest projela celým tělem a bodala až do mozku. Když se rozlila do celého těla a neměla už kam postupovat, vše najednou zarazila ledová voda, která vše stáhla do otupujícího chladu. A znovu ta bolest, vystřelující ze zad. To znovu dopadly důtky na záda a to se stále opakovalo až celé tělo tu bylo jen proto, aby mučilo mozek tím, jakou prožívá bolest. Pak byl vydán, aby zemřel tradiční smrtí. Navlékli na něj jeho staré šaty a vyvlékli jej ven. Tam pomalu donutil své bolestí zemdlené údy, aby se daly do pohybu. S každým krokem pociťoval znovu a znovu celé bičování. Pak na jeho zesláblé tělo naložili dřevo, na němž měl zemřít. Ostré hrany se zarývaly s každým krokem hlouběji a hlouběji do ran, způsobených důtkami. Kolem davy lidí, tak jak to vídával dřív každý den. Jenže teď na něj házeli shnilé ovoce a pokřikovali na něj a plivali po něm. Když pod tíhou svého břemene klopýtl, ucítil jen další šlehy. Teď pociťoval samotu. Teď pociťoval osamění. Teď pociťoval bolest. A stále více blížící se konec. Když přišli na popraviště, ztrhli z něho šaty a položili ho na kříž. Přistoupil k němu jeden muž, rozmáchl se a protnul mu jednu ruku hřebem. Ostrá bolest, která probodávala celou jeho paži a šířila se do těla. V tom přiložil druhý hřeb a protnul i druhou ruku. A opět. Ostrá bolest z jedné i druhé strany. Mozek zmítaný bolestmi, které neustávaly. Pak mu zkřížili nohy. A začali je probíjet hřebem. Tentokrát to nebylo najednou, ale několika údery a on pociťoval, jak ostrý hrot projíždí masem hloub a hloub. Jak trhá maso. Jakoby projížděla bolest s hřebem celýma nohama až do hlouby srdce, až do mozku a bolest neustávala. Poté jej začali zvedat na kříži, s každým pohybem se bolest jen zvětšovala a znovu obnovovala. Když stavěli kříž, s každým dotykem, s každým nárazem, jako by znovu zarazili všechny tři hřeby. Když už kříž stál, začala působit váha těla. Ta ještě více stupňovala bolest. A za nedlouho tělo zmítané bolestmi a oslabované pomalu odtékající krví, začalo pociťovat nedostatek tekutin. A proto ještě zesláblými rty řekl: "Žízním." Tak vojáci, kteří tam byli, vzali houbu, nabodli ji na kopí, namočili ji do octa a dávali mu pít. On okusil octa. Potom řekl: "Dokonáno jest!" Naklonil hlavu a zemřel. A protože byl čas, kdy na kříži nikdo nesměl zůstat, všem odsouzeným polámali kosti, jenom jemu, protože viděli, že je mrtev, probodli bok. Byl sňat z kříže, pohřben.

Ruda

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace