poslal Parochus Dočetli jsme se, že my, kteří věříme evangeliu, jsme darem, který dostal Pán Ježíš od svého Otce – Boha. Proto jsme také důvěrnými příjemci Božího požehnání, protože Ježíš se za nás modlí, v nás je oslaven, chrání nás a posvěcuje nás spolu se svým Otcem. Ježíš ve své modlitbě dvakrát opakuje, že nejsme ze světa, že jsme na něj byli posláni od Boha a že k nám svět pojal nenávist. Proč asi? Známe jistě to staré heslo, říká se „Pravda bolí“. A tak je to s celou naší vírou a celým životem.
Věříme-li v Boha skrze Ježíše Krista, vedeme v sobě, ať chceme nebo ne na rozdíl od nevěřících vnitřní boj, zápas s vlastním já, se svou přirozenou tělesností, která velmi intenzivně trvá na hmotném zakotvení v tomto světě. A protože se křesťan od pohana či jinověrce neliší ničím jiným, než vnitřním světlem, není to na nás poznat jinak, než naším svědectvím. Naše duše není z tohoto světa a proto neustále touží po svém domově, po Bohu, jelikož v tomto světě má soužení a starosti. Tento svět nechce slyšet Pravdu, proto byli vždy v církvi mučedníci. Za všech režimů a za všech časů. A nejstrašnější na tom je, že svědkové téhož Pána, jehož Pravdu nesli do světa, se v minulosti kvůli Pravdě navzájem zabíjeli, upalovali, kamenovali a věznili. Církev si sama vyráběla své oběti, a to se týká všech denominací. Také dnes si naše zesvětštěná, po lidsku vedená a státem vydržovaná církevní organizace vyrábí mučedníky, již ne podle krve, ale podle svědomí. Je to tím, že církev jako tělo Kristovo podléhá světu a hříchu. Pán neprosil Otce, aby nás vzal ze světa, ale aby nás zachoval od zlého. Můžeme říci, že Bůh nedodržel slib, že nás od zlého neuchránil? Ani v nejmenším, Bůh je totiž, na rozdíl od nás, věrný a milosrdný. Jeho slovo jest Pravda a Láska s velkými písmeny a svět, i zástupy křesťanů jeho slova překroutili, dali jim jiné významy a zasadili si je do svých vlastních světských teorií a systémů. Tak jsme se jako lidstvo sami vzdali Boží věrnosti, náš život se smrštil a stal se podobným opuštěné lodi, co se zmítá v moři příčin a důsledků a spěje ke zkáze. Jen se podívejme, jaké mají dnes lidé cíle a způsoby! Někteří dokonce žijí programově bez cíle, je to pro ně cesta, jak se vyhnout zodpovědnosti. Utíkají před pravdou jako gladiátoři ve starém Římě v koloseu před hladovými tygry. Nemají totiž kam utéci, myslí si, svět je velký, unikneme, ale nechtějí slyšet Pravdu a tak se připravují o jedinou možnost útěku, a to je cesta víry. Pán prosí za nás, ne za svět. O něm ví, že je pod vládou zla, jak ho přesvědčil satan, když ho pokoušel na poušti. Ale nás povolal k tomu, že můžeme tento svět pomoci uzdravit Slovem evangelia a měnit jím lidská srdce, zaslepená sobectvím a sebeláskou. Jediné, co je potřebí, je naše vůle, z Boží lásky svobodná a v Ježíši Kristu schopná čelit tomuto zlému světu.
Víte, pokládám si otázku, jak si můžeme být jisti, že Pán slyší naše modlitby, když mnoho věcí, o které jsme prosili, nebylo vyslyšeno? Apoštol má v to pevnou důvěru, když o něco žádá ve shodě s Boží vůlí, tedy ve jménu Ježíše Krista. V tom je cesta víry, že se modlitbou dostáváme k poznání vůle Boží a tou je mimo jiné taky pokorné srdce, které prosí jen o ty věci, které se Bohu líbí, a tak mu mohou být a bývají splněny. Pokud prosíme o své hmotné obohacení na úkor jiných, nebo o pomstu, můžeme snad čekat Boží podporu? Na to bychom spíš mohli použít zlé duchy pomocí woo doo. To však není naše parketa. My jsme byli Duchem svatým pokřtěni a Pravdou posvěceni, jak je psáno. Pokud si nic nenalháváme, nezastíráme si fakta představami a předsudky, pak máme jistě šanci Pravdu poznat, řídit se jí a šířit jí tak dlouho, dokud nás svět neumlčí. Pak víme, že to, oč jsme žádali, jsme dostali od Boha, protože i ta naše prosba byla od Boha. Potom říkáme „štěstí“ i tomu, co se nám nelíbí a co nás ohrožuje. Naše vlastní sobecká přání musí ustoupit, když říkáme se žalmistou „Pane, smiluj se“. Pokud neustoupí, pak jsme lháři, ale co je horší, děláme lháře i z Boha a tak se dobrovolně připravujeme o dary Ducha Svatého. Často si chceme na Bohu jako pubertální děti „vyvztekat“ svá vlastní rozhodnutí a pak se divíme, že nám taková přání nesplní. Náš pozemský, biologický otec je zajisté také božím obrazem a když jsme mu v mládí takové chování předvedli, dostali jsme na holou. Nyní jsme dospělí a divíme se trestu za neposlušnost? Hospodin není žádný hodný senilní strýček, alebrž Pán dějin. On vládne světu našich duší a skrze nás celému světu, ale netrestá, to my se trestáme sami. On vytvořil vesmír i se zlem, abychom měli srovnání a svobodu v rozhodování, zda půjdeme životem po cestě, kterou nám sám připravil, anebo jestli budeme bloudit v pochybnostech, bez cíle, v nevěrnosti a nevědomosti a utíkat sami před sebou. Proto kážeme opravdový cíl života a žijeme ho již nyní a v plnosti, budujeme na této zemi boží království a jsme živi tak, že se nebojíme smrti. Ježíš Kristus nám zjevuje pravého Boha. Otevírá nám přístup k němu jako ke svému i našemu Otci. Osvobodil nás tak od otročení jakýmkoli falešným modlám. Církev ke pokračovatelkou Spasitelova díla ve světě, v tom světě, který se dosud vzpírá Hospodinově vládě a může tedy i nenávidět boží děti. Útěchou, posilou a jistotou je nám vědomí, že Pán církve je živ, myslí na nás a přimlouvá se za nás u nebeského Otce. Proto také máme naději, že naše upřímné modlitby dojdou vyslyšení, modlíme-li se tak, jak nás Boží Syn naučil a jak nám vlastním příkladem ukázal. Ani vážná rozhodování církve se neobejdou bez modlitby, má-li jejich výsledek být ve shodě s Boží vůlí. Proto dnes, Pane prosíme za církev obecnou a ekumenickou, sešli jí svého Ducha, aby byla jako na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.
