Teologie: DOROTHEE SÖLLE – ENFANT TERRIBLE NĚMECKÉ EVANGELICKÉ TEOLOGIE
Vloženo Čtvrtek, 29. červen 2006 @ 18:53:17 CEST Vložil: Bolek |
poslal Stanislav Heczko
Univerzita Karlova v Praze
Evangelická teologická fakulta
Ing. Stanislav
Heczko, Ph.D.
DOROTHEE
SÖLLE – ENFANT TERRIBLE NĚMECKÉ EVANGELICKÉ TEOLOGIE
Seminární práce
Předmět: Církevní dějiny
Institut ekumenických studií
Konzultant: Mgr. Martin Vaňáč
Praha, květen 2006
1.
Úvod
Dorothee Sölle (1929 - 2003)
patří mezi nejvýznamnější teology XX. století, o čemž svědčí mimo jiné
skutečnost, že je zmiňována ve známé antologii “Teologie 20. století“[1]. Nicméně v některých teologických slovnících
jí není věnováno samostatné heslo, ačkoliv je uveden její přínos k rozvoji
různých teologických koncepcí a myšlenek.[2] Již
to samo o sobě naznačuje přinejmenším ambivalentní vztah církví a teologií
k této německé myslitelce.
Jiří Munzar ji přímo označil za enfant terrible (zlobivé dítě či dítě -
postrach) německé teologie posledních čtyřiceti let.[3] Snad
následující stručné přiblížení jejího života, teologického díla a její
společenské angažovanosti nám ukáže, čemu vlastně Dorothee Sölle vděčí za toto
poněkud nelichotivé označení.
2.
Stručný životopis Dorothee Sölle
Dorothee Sölle se narodila 30. 9. 1929
v Kolíně nad Rýnem ve v podstatě nábožensky lhostejné rodině
právníka a předsedy pracovního soudu Hanse Carla Nipperdeye. Po maturitě
studovala nejprve klasickou filologii a filosofii (v Kolíně nad Rýnem a ve
Freiburgu), potom teprve studovala teologii a germanistiku (v Gőttingen).
Studium zakončila v roce 1954 disertací na téma “Struktura Bonaventurova
Nočního bdění”, německy “Struktur der Nachtwachen des Bonaventura”. Téhož roku se provdala za malíře Dietricha
Sölle, s nímž měla tři děti (po deseti letech však bylo jejich manželství
rozvedeno).
Po ukončení studia Dorothee Sölle nejprve
učila němčinu na gymnáziu v Kolíně nad Rýnem (1954 - 1960). Potom
spolupracovala s rozhlasem a různými časopisy či krátkodobě působila na
několika německých vysokých školách (Cáhy, Kolín). Roku 1969 se podruhé
provdala - za Fulberta Steffenskyho, původně benediktina, který konvertoval
k protestantství.[4] Roku
1970 se jim narodila dcera Miriam. V roce 1971 se Dorothee Sölle
habilitovala na Filosofické fakultě v Kolíně nad Rýnem prací o
souvislostech mezi literaturou a teologií v době poosvícenské – její
habilitační práce nese název “Vztah teologie a básnictví”, německy “Das
Verhältnis von Theologie und Dichtung”.
Po habilitaci přednášela Dorothee Sölle na
Evangelické teologické fakultě v Mohuči. Jelikož v Německu neměla
jakožto levicově smýšlející žena naději na řádnou profesuru, přijala
v roce 1975 profesuru systematické teologie na Union Theological Seminary
v New Yorku na katedře, kde již dříve přednášel známý evangelický teolog
Paul Tillich.[5]
V New Yorku
setrvala dvanáct let - tedy do roku 1987. Potom krátkodobě působila jako
hostující profesorka v Kasselu a v Basileji. V roce 1994 byla
poctěna čestnou profesurou univerzity v Hamburku, kde žila do své smrti
jako spisovatelka na volné noze. Její díla byla hojně vydávaná nakladatelstvími
Kreuz Verlag se sídlem ve Stuttgartu a Kreuz Verlag AG se sídlem Curychu. Dne
27. 4. 2003 ve věku 73 let podlehla srdečnímu infarktu krátce poté, co na Evangelické akademii
v Bad Boll vedla spolu se svým mužem seminář na téma “Bůh a štěstí”.
3. Hlavní teologická díla Dorothee Sölle
Dílo Dorothee Sölle je neobyčejně rozsáhlé. Na jedné straně jsou to
teologická a filosofická pojednání, eseje či texty praktické teologie, na druhé
straně pak řada svazků poezie. U čtenářů měla Dorothee Sölle značný úspěch,
psala totiž čtivě a poutavě, často přitom využívala příklady a uváděla citace
z krásné literatury. My se zaměříme přirozeně zejména na její teologická
díla a z nich pouze na ta nejdůležitější.[6]
V roce 1965 vyšla její první kniha ”Zastoupení. Kapitola
z teologie po ´smrti Boha´ ”, německy “Stellvertretung. Ein Kapitel
Theologie nach dem ´Tode Gottes´ ”, kde se pokoušela zformulovat, co pro
nás dnes Ježíš znamená. Podle ní Ježíš zastupuje nejen nás u Boha, nýbrž také
zastupuje Boha u nás, a to Boha nepřítomného, neviditelného, kterého většina
lidí pokládá za mrtvého. Tento Bůh je ve světě bezmocný a “nemá jiné ruce než
naše”. V Kristu se Bůh nám lidem
plně vydal a teď je konečně načase udělat něco pro Boha. I Bible podle autorky
odkazuje oproti náboženství na bezmoc a utrpení Boha. Jen trpící Bůh nám může
pomoci.
V roce 1968 vzbudila rozruch její druhá kniha “Ateisticky věřit
v Boha”, německy “Atheistisch an Gott glauben”. Název díla odkazuje
jednak na to, že o křesťanství dnes musíme umět hovořit tam, kde žijeme, tj.
uprostřed ateismu. Navíc křesťanství bez onoho prvku ateismu, který se nazývá
pochybnost, se Dorothee Sőlle zdálo být něčím nemožným. V roce 1968
vycházejí ještě její úvahy o křesťanské etice, nazvané “Fantazie a poslušnost”,
německy “Phantasie und Gehorsam”. Tento krátký spis obsahuje obhajobu
štěstí, které bylo dosud stěží tématem křesťanské teologie.
Roku 1971 se Dorothee Sölle přihlašuje k politické teologii, kterou
tehdy reprezentovali hlavně katolický
teolog Johann Baptista Metz (nar. 1928) a evangelický teolog Jürgen Moltmann (nar. 1926)[7] a to
vydáním jednoho z jejích klíčových děl - “Politická teologie. Rozklad s
Rudolfem Bultmannem”, německy “Politische Theologie. Auseinandersetzung mit
Rudolf Bultmann”.[8]Podle
Dorothee Sölle je politická teologie výsledkem tří vlivů: historicko-kritické metody, dialektické
teologie[9] a
existenciální filosofie. Důležité zde je to, že obsah víry jakožto vzpomínka
(memoria) na utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista má praktickou a
mobilizující sílu, která volá k následování. Politická teologie tak vychází z
pochopení pravdy, které propojuje teorii a praxi, jelikož pravda není jen
znalost (vědění), nýbrž je i naplněním života. Ortopraxe, správné činění, není
pro Dorothee Sölle negativním pojmem.
Nesdílí tedy typické evangelické obavy před spravedlností ze skutků. Podle ní
není možné oddělovat křesťanský život, politickou angažovanost a teologii,
neboť každá teologická výpověď je zároveň výpovědí politickou. Teologii Rudolfa
Bultmanna vytýká zejména to, že postrádá sociálně politický kontext a tak
neřeší sociálně dějinné otázky.
V roce 1973 vydává Dorothee Sölle své další dílo pod příznačným názvem
“Utrpení”, německy “Leiden”. Tato kniha je namířena proti apatii,
necitlivosti k utrpení a proti moderní snaze utrpení spíše eliminovat než se
otvírat citlivosti k utrpení. Utrpení se nemá přitom rozplynout v němém
odevzdání se, nýbrž má uvést v pohyb proces učení se a růstu a to pod vedením
toho, který se i v utrpení pevně držel - tedy pod vedením Ježíše z Nazareta.
Obhajobu zbožného života přináší její
kniha “Směřování. Texty a úvahy k
náboženské zkušenosti”, německy “Die Hinreise. Zur religiösen Erfahrung
Texte und Überlegungen”, která vyšla poprvé v roce 1975. Autorka si zde
klade za cíl vrátit teologii smysl pro praktickou dimenzi. K tomu slouží výklad
takových pojmů, jakými jsou identita, totalita, kreativita či zkušenost, které
nejsou jen prázdnými hesly. V teologicko-politickém traktátu “Sympatie”,
německy “Sympathie” z roku 1978 Dorothee Sölle připomíná křesťanům, že
sympatie znamená spoluutrpení ve dvojím smyslu: jednak jde o schopnost vnímat
utrpení druhých, jednak o sílu se aktivně postavit proti bezpráví a křivdě.
Vše, co zde píše, je konkrétní, založené na zkušenosti prožité či získané
prostřednictvím setkání s lidmi. Biblické texty jsou zde přiváděny nově k řeči
a aktualizovány.
V roce 1980 vydává Dorothee Sölle knihu “Vyvol si život”, německy “Wählt das Leben”. Zde se snaží o nové tlumočení ústředního obsahu křesťanské
víry v řeči blízké modernímu životu. Hřích podle ní znamená odcizení člověka od
sebe sama, od bližního a od přírody. V tomto kontextu je potom přijetí kříže pochopeno jako aktivní vědomé
rozhodnutí žít pro chudé a utlačované a vykoupení jako osvobození. I tímto způsobem lze navázat na tradiční
pochopení výzvy “vyvol si život” jakožto výzvy k nesmíření se se
samozřejmým ničením života a současně k důvěře
v existenciálním smyslu.
V duchu politické teologie vydává Dorothee Sölle v roce 1982 knihu
“Zbrojení zabíjí také bez války”, německy “Aufrüstung töten auch ohne Krieg”.
Zde jako známá mluvčí mírového hnutí připomíná pravdu, obsaženou ve výše
uvedeném heslu, že “zbrojení zabijí také bez války”. Kniha obsahuje třicet
jejích projevů a článků z let 1980 - 1982, jež všechny svědčí o jejím boji s cynismem vojenské
moci.
V roce 1985 vydává Dorothee Sölle německy svůj příspěvek k teologii
stvoření nazvaný “Milovat a pracovat. Teologie stvoření”, v originále “Lieben
und arbeiten. Eine Theologie der Schöpfung”.[10] Jde
jí zde o rozvíjení nového porozumění Bohu a stvoření, lásce a práci. Náš vztah
k Bohu má charakterizovat sounáležitost (jednota a spojení), ne podrobení
(podmanění). Potom můžeme poznat stvoření jako pokračující proces tvoření, na
kterém se skrze naši lásku a práci můžeme podílet. Autorka se vyhýbá předkládat
pouhé ideje a nutí tak čtenáře ke konkretizaci své víry ve stvoření.
Spolu s Luise Schottroff a Bärbel von Wartenberg - Potter vydává
Dorothee Sölle v roce 1987 knihu “Kříž: strom života”, německy “Das Kreuz:
Baum des Lebens”. Toto dílo vzniklo díky spolupráci spoluautorek na 22.
Německém evangelickém církevním dni (Kirchentag), konaném v roce 1987 ve
Frankfurtu. Kříž představuje důležité, ale zároveň obtížné téma protestantské a
feministické teologie. Toto téma se autorky snaží uchopit v trojí rovině: v rovině Kristova kříže, v
rovině kříže žen a v rovině kříže chudých. Společným východiskem je pro ně
teologie osvobození[11], což
ovšem nevylučuje různé úhly pohledu. Např. Luise Schottroff jako
novozákonní badatelka přichází se sociálně historickým pojednáním, Dorothee
Sölle a Bärbel von Wartenberg - Potter zase
staví na aktuálních politicko-teologických důrazech.
Mezi klíčová díla Dorothee Sölle se nověji řadí rovněž kniha, která
vyšla v roce 1990 a nese
německý název “Gott denken” či anglický název “Thinking about God”, což
lze přeložit jako “Myšlení o Bohu”.[12]
Obsahuje konfrontaci třech základních teologických konceptů - ortodoxní
teologie, liberální teologie a teologie osvobození, a to ve všech hlavních
otázkách křesťanské víry. A tak je v knize pojednáno o rozdílech mezi těmito
teologiemi např. v pojetí transcedence, Krista a člověka (kap. 1 - 3), v
používání Bible (kap. 4), v pojetí stvoření (kap. 5), hříchu (kap. 6), milosti (kap. 8), církve a
Božího království (kap.
12), v přístupu k ženám (kap. 7), k míru (kap. 13) a konečně i k teismu (kap.
14) a k Bohu (kap.
15).
V roce 1995 vydala Dorothee Sölle svoji autobiografii pod názvem
“Protivítr”, německy “Gegenwind”. V ní kromě líčení vlastního vývoje a
zrání vzpomíná i na četné přátelé (např. na Heinricha Bölleho, s nímž si byla
velmi blízká). Z osobností, které jí nejvíc ovlivnily, uvádí především
Kierkegaarda, Bonhoeffera, Bultmanna a Bubera.[13] V
posledních letech svého života pak oceňuje mystické přístupy, které považuje za
nezbytnou protiváhu přehnanému modernímu důrazu na racionalismus a na vědu. A
tak v roce 1997 vydává knihu “Mystika a odpor”, německy “Mystik und Widerstand”.
V dokončení plánované knihy o mystice smrti jí pak zabránila její vlastní smrt. Jednou z jejích posledních větších prací je pak
kniha “Schopni obratu”, německy “Zur Umkehr fähig”, z roku 1999.
Ačkoliv se v závěru svého života
Dorothee Sölle věnovala více mystice, neznamenalo to, že by se nějak
uzavírala světu. I nadále připomínala křesťanům nutnost následování a praxe a sama neustávala ve své
společenské angažovanosti, kterou zahájila koncem 60. let 20. století. A tak
společenská angažovanost a politická aktivita nerozlučně patří k jejímu životu,
což ostatně odpovídá názorům, které hlásala v rámci své politické teologie či
feministické teologie osvobození.
4. Společenská angažovanost Dorothee Sölle
Již před rokem 1970 se Dorothee Sölle proslavila jako jedna z
iniciátorek a organizátorek tzv. politických večerních modliteb (sgn. Politisches
Nachtgebet) v Kolíně nad Rýnem, k nímž se po několik let
scházeli příslušníci různých konfesí. Časem tyto schůzky získaly určitý řád:
nejprve byla na řadě informace, pak následovala meditace a po ní diskuse, ze
které vyplynula nějaká konkrétní akce. Byl to experiment, který v něčem možná
připomíná dnešní komunitu San Egidio.[14]
Tyto aktivity dováděly Dorothee Sölle k značnému radikalismu. Zajímala
se o socialismus, křesťansko-marxistický dialog, feminismus, reformu církve, mírové
hnutí a o pomoc chudým zemím v Latinské Americe. Významnou roli v radikalizaci
jejích postojů sehrála její návštěva severního Vietnamu (v roce 1972), později následoval pobyt v sandinovské
Nikaragui. Jejím politickým cílem se postupně stal “odpor proti státnímu
terorismu”, který viděla působit v západních demokraciích.[15]
K jejím politickým aktivitám patřila také
četná pacifistická vystoupení i konkrétní protesty proti přezbrojování a
dozbrojování v 80. letech 20. století. Na nich se mnohdy podílela spolu s Heinrichem Böllem. Za tehdejší blokování
amerických základem byla dvakrát odsouzena.[16]
Aktivně
se účastnila i demonstrací proti válce Vietnamu či v pozdější době proti
válce v Iráku.
Celý život rovněž neúnavně přednášela na
různých seminářích i ve sborech doma v Německu i v mnoha dalších
zemích (např. v USA, Mexiku, Nikaragui a Brazílii). Účastnila se také mnoha
alternativních akcí iniciativy “Církev zdola“ (“Kirche unten”). Pro
mnohé jsou pak nezapomenutelné její
biblické výklady při německých Církevních dnech (Kirchentag).
Duch víry a politiky byly pro ni
neoddělitelné, obdobně jako “princip naděje” a “princip odpovědnosti”. Proto se
nikdy přesně nedržela rozdělení mezi teologií jakožto vědou a křesťanskou životní praxí. Dorothee Sölle se sama považovala za “člověka, který dodává odvahy ženám a mužům, kteří hledají nové
cesty náboženství a odpovědnosti za svět; kteří chtějí nalézt nová slova pro
Boha”.[17]
5. Závěr -
hodnocení života a díla Dorothee Sölle
Dorothee Sölle svým životem a dílem významně ovlivnila vývoj
teologického myšlení ve dvacátém století. Spolu s Johannem Baptistou Metzem a
Jürgenem Moltmannem se počítá k čelním představitelům politické teologie a spolu s Elisabeth Schüssler
Fiorenza se pokládá za jednu ze zakladatelek spirituality a teologie žen[18],
přičemž bývá řazena k jejímu radikálnímu křídlu, tj. k tzv. radikální
feministické teologii nebo-li k tzv. feministické teologii osvobození.[19]
Spiritualita a teologie žen svým netradičním přístupem[20]
vyvolala četné diskuse na církevní půdě a na půdě katedrální teologie.
Již stručný přehled obsažený v kap. 3 ukazuje, že se Dorothee Sölle ve
svém teologickém díle věnovala všech hlavním tématům moderní teologie, kupř.
náboženské zkušenosti, povaze stvoření, hříchu a viny, otázce spravedlnosti,
spásy či posvěcení. Vždy se přitom snažila přiblížit nosný obsah křesťanské
zvěsti modernímu člověku, žijícímu v sekularizované společnosti. A současně ho
vybídnout k následování a aktivitě. Sama v tom chtěla být příkladem, jak svědčí
její intenzivní společenská angažovanost a politická aktivita (viz kap. 4).
Výše uvedené skutečnosti vedly logicky k tomu, že byla svými příznivci
pokládána málem za světici a prorokyni. Na druhé straně nekonvenční obsah její
teologie (zejména politické a feministické teologie) a hlavně její levicově
orientovaná společenská angažovanost a politická aktivita způsobily, že svými
odpůrci byla považována za téměř kacířku a ateistku.[21]
Osobně bych se spíše přikláněl k příznivějšímu hodnocení osobnosti
Dorothee Sőlle a to v tom smyslu, že její život a dílo
představují důležitý prorocký hlas pro naší dobu. Týká se to zejména
problematiky společenské spravedlnosti a rovnosti (osob různého pohlaví, rasy
či sociálního postavení) a otázky péče o stvoření (ochrany nejen lidského
života). Její důraz na propojení teorie a praxe, teologického poznání a
společenské i politické angažovanosti je pro mne významný hlavně proto, že
chrání křesťanství před jeho proměnou v autoritářskou a často i represivní ideologii
(např. katolicismus v ideologii feudální společnosti a
protestantismus v ideologii
kapitalistické společnosti). Z těchto důvodů by podle mne měla být u nás
znalost a realizace myšlenek Dorothee Sőlle větší než dosud, což chápu i jako
osobní výzvu.
Literatura:
Barbour, Hugh: Ospravedlnění a
posvěcení v americké teologii XX. století, Česká metanoia, č. 17/1998,
s. 19 - 30
Dorothee Sőlle:
Gott denken. Český neoficiální překlad pro vlastní potřebu, vznikl v Praze v letech 1992 - 1994 ve studijní
skupince ve složení Ebertová, Hradečná, Pešková a Tomková
Dorothee Sőlle
im Kreuz Verlag. Stuttgart : Kreuz Verlag, 1988, 4 s.
Fiala, Petr (ed.): Křesťanské
alternativy v politice. 1. vydání, Brno : Centrum pro studium
demokracie a kultury (CDK), 1997, 155 s.
Kuschel, Karl - Josef: Teologie
20. století. Antologie. Vydání první, Praha : Vyšehrad, 1995, 463 s.
McGrath, Alister (ed.): Blackwellova
encyklopedie moderního křesťanského myšlení. První vydání, Praha : Návrat
domů, 2001, 593 s.
Munzar, Jiří: In memoriam
Dorothee Sőlle
(1929 - 2003), Teologie & Společnost, č. 4/2003, s. 27 - 30
Opočenská, Jana: Směřování
feministické teologie, Česká metanoia, č. 2/1994, s. 27 - 35
Opočenská, Jana: Zpovzdálí
se dívaly také ženy - výzva feministické teologie. První vydání, Praha :
Kalich, 1995, 159 s.
Pešková, Marta: Odešla významná
theoložka, mírová aktivistka a feministka, pracovní text, Praha 2003, 3
s.
Smolík, Josef: Současné
pokusy o interpretaci evangelia. Čtvrté, doplněné vydání, Praha : Kalich, 1981, 179 s.
[1] Viz Kuschel, 1995, s. 28, 307 – 316, 459
[2] Viz např. McGrath, 2001, s. 138, 395, 558 - 559
[3] Viz Munzar, 2003, s. 27
[4] Viz Munzar, 2003, s. 27
[5]
Paul Tillich (1886 - 1965) je považován za
jednoho z nejvlivnějších protestantských teologů 20. století. Svou
teologii chápal jako teologii apologetickou, tj. jako teologii “odpovídající”,
která reaguje na otázky a vychází ze současné situace. Usiloval o novou syntézu
náboženství a kultury (v rámci teologie kultury), sympatizoval
s náboženským socialismem a neváhal se inspirovat existencionalismem.
V New Yorku Paul Tillich vyučoval v letech 1933 - 1955. Blíže o Paulu
Tillichovi viz např. McGrath, 2001, s. 516 - 519
[6] Rozsah práce si vynutil vynechání řady dalších děl této plodné autorky.
Z nich bych namátkou připomněl jen některé texty, např. knihy “Pravda je konkrétní”
(německy “Wahrheit ist konkret”), “Revoluční trpělivost” (německy “Die
revolutionäre
Geduld”) , “Právo stát se
jiným” (německy “Das Recht ein anderer zu werden”), “Okno zranitelnosti”
(německy “Das Fenster der Verwundbarkeit”), “Jaké křesťanství má
budoucnost? (německy “Welches Christentum hat Zukunft”, 1990) či studii
Ježíš Nazaretský (německy “Jesus von Nazareth”,
spolu s Luise Schottroff) - viz Pešková, 2003 či Dorothee Sőlle im Kreuz Verlag, 1988.
[7]
O politické teologii blíže viz např. Fiala
(ed.), 1997, s. 49 - 67
[8]
Rudolf Bultmann (1884 - 1976), jeden z
nejznámějších německých novozákoníků a teologů, usiloval pod heslem odmytologizování biblické zvěsti o
existencionální interpretaci Nového zákona. Proto bývá považován za otce
“světské interpretace” evangelia, i když přímo tento termín razil další vlivný
německý teolog
Dietních Bonhoeffer (1906 - 1944).
Více o Bultmannově přístupu k interpretaci evangelia viz např. Smolík, 1981, s. 23 - 33.
[9] Pojem dialektická teologie označuje počáteční fáze
myšlenkového vývoje velkého švýcarského protestantského teologa Karla Bartha
(1886 - 1968), v níž kladl důraz na dialektiku vztahu mezi Bohem a lidstvem.
Tím chtěl zdůraznit Boží oslovení člověka, tedy dialog s Bohem, který sám je
jeho iniciátorem. Klíčové je zde to, co si Bůh myslí podle Bible o nás a ne co
si člověk myslí o Bohu (srv. McGrath, 2001, s. 563 či Kuschel, 1995, s.
18).
[10]
Anglicky vyšla tato kniha pod názvem “To Work
and To Love” v roce 1984 - viz Opočenská, 1995, s.151
[11] V současnosti se užívá pojmu teologie osvobození v
širokém slova smyslu, kdy pod tento pojem se řadí latinskoamerická teologie
osvobození, feministická teologie, černá teologie (v Severní Americe) a
evropská teologie naděje a politická
teologie (viz Opočenská, 1995, s. 13).
[12] V češtině je k dispozici strojopisný překlad většiny kapitol této
knihy. Jedná se o neoficiální překlad pro vlastní potřebu, který vznikl
v letech 1992 - 1994 , překlad
pořídila studijní skupinka ve složení
Ebertová, Hradečná, Pešková a Tomková -
poznámka autora.
[13] Viz Munzar, 2003, s. 28
[14] Viz Munzar, 2003, s. 28
[15] Viz Pešková, 2003, s. 3
[16] Viz Munzar, 2003, s. 28
[17] Viz Pešková, 2003, s. 2
[18] Viz např. Barbour, 1998, s. 26
[19] K hlavním směrům ve feministické teologii patří
reformní feministická teologie, radikální feministická teologie (feministická
teologie osvobození) a feministická spiritualita matriarchální - blíže viz
např. Opočenská, 1995, s.9 - 12
[20] Spiritualita žen odmítá patriarchalismus a
androcentrismus (muži ve středu, ženy a děti na okraji) západní kultury,
přichází s myšlenkou kolektivní spásy, obsahující transcendentní vinu,
odpuštění a duchovní proměnu ke skromnosti a rovnosti v rovině individuální a
ke společenství lásky v rovině společenské. Ve zbožnosti odstraňuje úkony
adorace a klade důraz na intuici. Přitom poukazuje na mateřskou lásku a moc bez
panování jako charakteristické znaky
Boha i Ježíše - viz např. Opočenská, 1994, s. 28 - 35
[21] K tomu srv.
Pešková, 2003, s. 1 - 3 a Munzar, 2003, s. 27 - 28
|