Grano Salis - Byl to prorok – viděl mi do srdce

Byl to prorok – viděl mi do srdce Vliv jeho osobnosti se nejvíce projevoval ve zpovědnici. P.Pio (1887-1968) začínal zpovídat krátce po mši svaté a pokračoval až do poledne. Jeho zpovědnice pro ženy byla ve starém kostele. Muži se mu zpovídali v zákristii tak, že si klekli vedle něho. K zpovědi k němu chodilo tolik lidí, že v lednu 1950 začali kapucíni vydávat očíslované lístky. Průměrně bylo třeba čekat deset dní. Když mu bylo 78 let, stále ještě zpovídal padesát lidí denně. Jedna paní ze Solerna nyní žijící v San Giovanni Rotondo mi řekla, že chodila k Otci Piovi ke zpovědi dvacet roků. „Poprvé jsem přišla proto, že jsem se doslechla o kapucínském knězi se stigmaty, a pak jsem k němu chodila stále, jakoby odjakživa, velmi, velmi často. Je to ze Solerna jen tři a půl hodiny!“

Otec Pio zpravidla zpovídal pouze italsky. Když se nějaký kněz nebo biskup pokoušel vyzpovídat se latinsky, ostře ho odmítl slovy: „Běžte k jinému knězi.“ výjimky v takových případech byly řídké. Spolubratry kapucíny vymlouval, aby chodili ke zpovědi k němu. „Máte své vlastní duchovní vůdce,“ říkal jim. „Nechte mě zpovídat tyto lidi. Neubírejte mi můj čas.“ Otec Pio nedělal žádný rozdíl v tom, z čeho se mu někdo přišel vyzpovídat. Když měl kajícník v úmyslu upřímně se vyzpovídat, Otec Pio byl jako beránek. Obchodníci a lékaři, kněží i laikové, Američani z jižní i severní Ameriky, Italové, Němci, Irové i Australané, všichni mi říkali to samé, jako by se byli na svých postřezích navzájem dohodli. Když však kajícník nebyl upřímný před Bohem, když se pokoušel pouze mechanicky odrecitovat své hříchy bez upřímného úmyslu polepšit se, Otec Pio byl stejně nemilosrdný jako Ježíš vůči farizeům. „Běž odsud!“ zahřměl na provinilce. Dovedl číst v kajícníkově duši. Věděl, zda je konkrétní osoba připravena přijmout rozhřešení anebo zda ji k němu přivedla jen čirá zvědavost. V několika případech řekl kněžím, aby odešli ze zpovědnice, protože jsou sportovně oblečení. I když mu ani slůvkem nenaznačili, kdo jsou, on věděl, že jsou kněžími. „Oblečte si hábit, vraťte se sem, a pak vás vyzpovídám,“ řekl jim. Jistý mladík, kterého Otec Pio vůbec neznal, mi v New Yorku vyprávěl, že už několik roků žije s přítelkyní. Nazvěme ho Charlie. I když se chlubil tím, že je katolík, vůbec se nestaral o to, aby změnil svůj život. Jeho matka, na druhou stranu, byla velmi zbožná a oddaná Otci Piovi. Chtěla se u něho vyzpovídat, a tak požádala Charlieho, aby ji vzal do Itálie. Přijeli do San Giovanni Rotondo a za týden přišla řada na jejich pořadové číslo. Matčina zpověď proběhla navenek celkem klidně. Potom se zkusil vyzpovídat Charlie. Dřív než stačil otevřít ústa, Otec Pio na něj vykřikl: „Ven odsud!“ „Chci jít ke zpovědi,“ řekl mladík prosebně. „Řekl jsem ti, abys šel ven!“ opakoval Otec Pio ještě přísněji. Charlie byl jako omráčený, neboť nepochopil, proč ho Otec Pio takto odvrhnul. Vyšel ze zpovědnice, ale nedal se jen tak lehce odradit. Už předtím slyšel, že se muži někdy zpovídají v Otcově klášterním pokojíku, a tak požádal představeného, zda by to mohl udělat i on. Představený souhlasil a ukázal mu, kde má počkat na Otce Pia. Otec Pio kolem něho přešel, ale nijak nedal najevo, že by ho poznal. Charles se pustil za ním, ale Otec Pio vešel do své místnosti a před nosem mu zavřel dveře. Charlie se postavil ke dveřím, rozhodnutý, že nepustí Otce Pia ven z pokoje, dokud ho nevyzpovídá. Dveře se otevřely a Otec Pio jej znovu odmítl. „Přijel jsem takový kus cesty ze Spojených států, abych se vyzpovídal,“ protestoval Charlie, jdouce za Otcem Piem po chodbě. „Proč mě nechcete vyzpovídat?“ Otec Pio se otočil, zamračil se na něj a řekl: „Až budeš ochotný se pořádně vyzpovídat, přijď ještě jednou, a já tě vyslechnu.“ Po těchto slovech Otce Pia mladíka dva roky hryzalo svědomí. Nakonec mu ta slova pronikla do hloubi duše a v jeho srdci se odehrála velká změna. Vrátil se do San Giovanni Rotondo a týden čekal v řadě na zpověď u Otce Pia. Dřív než Charlie otevřel ústa, promluvil k němu Otec Pio, ale tentokrát už klidněji než předtím. „Finalmente!“ řekl. „Konečně! Čekal jsem na tebe dva roky.“ Otec Pio si vyslechl jeho zpověď a dal mu rozhřešení. Jistý muž, který vyrůstal s Otcem Piem jako chlapec v Pietrelcině, mi řekl: „Nemohl jsem toho člověka ošidit. Dovedl vám číst v duši až úplně do dna.“ Jednou přišel za Otcem Piem jistý lékař z Milána a chtěl se u něho vyzpovídat. Otec Pio ho odmítl ještě dřív, než se ozval. „Jdi pryč, ty prase!“ Lékař byl zuřivostí celý bez sebe. Udal Otce Pia jeho představenému a žádal, aby ho pokáral. Představený věděl, že čas postaví tuto příhodu do úplně jiného světla. Za dva roky se ten lékař vrátil, tentokrát už připravený přijmout rozhřešení. Přiznal, že Otec Pio byl jako „beránek“. Potom se představenému omluvil: „Otec Pio trýznil mé svědomí. Nedopřál mi ani chvíli oddechu.“ Po této zpovědi se stal lékař jedním z nejneochvějnějších stoupenců Otce Pia. Mimo zpovědnici však Otec Pio nebyl vždycky „beránkem“. Jednou se v San Giovanni Rotondo shromáždil mimořádně velký a hlučný zástup. Jeden kněz a jeden bratr se pokoušeli převézt Otce Pia mezi lidmi v invalidním vozíku. Spolubratr tlačil vozík, prodíral se zástupem a křičel, ale lidé jim nechtěli uvolnit cestu. Otec Pio začal křičet: „Nechte mě projet!“ Pomalu se začali posouvat dopředu. „Nerozhněvejte Otce Pia,“ poprosil lidi Otec Alessio. Když konečně projeli skrz zástup, Otec Pio poznamenal: „Netrapte se. Ve svém nitru se nezlobím. Křičel jsem, ale srdce se mi smálo.“ Jeho srdce se zřejmě tolik nesmálo, když se kolem něj pohyboval ten dav. Přemohl ho smrtelný strach, že ho nějaký ctitel s dobrým úmyslem uchopí za ruce, aby mu je zlíbal nebo jimi potřásl. Také fanatici se často pokoušeli odstřihnout si kousek z jeho hábitu. Při jedné příležitosti nějaký návštěvník z přehnané horlivosti chytil Otce Pia za ruku a chtěl mu ji políbit. Otec se na něj zlostně zamračil a ruku si odtáhl. „Co jsem udělal?“ zeptal se ten muž celý ohromený. „Co si vlastně myslíš?“ ohradil se Otec. „To přece nejsou ozdoby.“ Potom své františkánské spolubratry ujistil: „Netrapte se. Já se uvnitř nehněvám. Když se občas doopravdy rozzlobím, není to kvůli takovým lidem, jako je on.“ Příběh jeho setkání s doktorem Eziem Saltamerendou, ředitelem Bioterapeutického institutu v Janově, je názorným příkladem toho, jak zacházel s lidmi. Saltamerenda byl jako chlapec velmi tvrdohlavý. V devíti letech ztratil víru. Ve čtrnácti prohlásil, že Boha nepotřebuje. Čítával Bibli, ale jen proto, aby ji použil jako podklad pro svůj ateizmus. Byl „pohanem beze zbytku“. Bůh neexistuje, přesvědčoval sám sebe. Pokud Bůh vůbec existuje, tak jen pro slabochy a hlupáky. Jednou se cestou do Říma zastavil u přítele. Ten přítel byl duchovním synem Otce Pia. Na stolku měl obrázek tohoto kapucína. Saltamerendovo hrdlo pojednou dostalo křeč. Nemohl ze sebe vydat ani slovo, a tak odjel domů. Později se vydal na cestu do Říma, jak původně plánoval. Ale druhý den uslyšel vnitřní hlas, který na něj naléhal, aby se vrátil do San Giovanni Rotondo. Vrátil se a třikrát zakusil to samé sevření hrdla. Jako v transu kráčel Saltamerenda ke klášteru a půldruhé hodiny čekal, než se Otec Pio vrátí do zpovědnice. Když Otec Pio přišel, Saltamerenda si jen klekl a požádal ho o požehnání pro svého nemocného příbuzného. Víc neměl co říci. Pokusil se vstát, ale cítil se jako přikovaný k zemi. Pojednou ho hlas Otce Pia vrhnul zpátky do skutečnosti. „Řekni mi, synu, myslíš ty vůbec na svou ubohou duši?“ „Pravdaže, Otče,“ odpověděl Saltamerenda, „jinak bych nemohl žít.“ „A co je cílem života?“ Saltamerenda, celý zmatený, se zmohl pouze na takovouto odpověď: „Rozmnožování živočišných druhů.“ „Ty nešťastníku,“ odsekl Otec Pio, „copak nevidíš, že se ti každým okamžikem ničí duše?“ Položil mu ruku na ústa a řekl: „Běž!“ Saltamerenda odešel, ale dotyk knězovy ruky na ústech v něm zanechal hluboký, rušivý dojem. Cítil povinnost vrátit se k Otci Piovi. Tentokrát se skryl ve skupině mužů. „Janovane,“ zavolal na něj Otec Pio, „máš špinavou tvář. Žiješ blízko moře, ale neumíš se umýt. Jsi velkou lodí bez kapitána.“ Saltamerenda zůstal tak zmatený jako ještě nikdy v životě a pokusil se kleknout si, ale Otec Pio ho poslal znovu pryč. Potloukal se po polích a cítil se jako zbitý pes. V duši však neuměl vzdorovat Otcovu volání, jež ho neustále pronásledovalo. Opět se vrátil do San Giovanni Rotondo. Otec Francesco ho zavedl do pokoje Otce Pia. Když vcházeli dovnitř, chodbu zalila vůně fialek. „Co chceš?“ obořil se na něj Otec Pio. „Neobírej mě o čas. Běž dolů, tam tě vyzpovídám.“ Janovan poslechl. Saltamerenda ve zpovědnici křečovitě vzlykal. Když se začal zpovídat, Otec Pio mu pomáhal tím, že mu připomínal všechny hříchy, jeden za druhým, hříchy celého jeho života, tajné hříchy a hříchy, na něž zapomněl. Toho večera Saltamerendu vyděsily záhadné zvuky v jeho pokoji. Slyšel hlasité klepání na stěny místnosti, na okna a na dveře. V duchu požádal Otce Pia o pomoc, a v pokoji zavládlo ticho naplněné Otcovou charismatickou vůní. Kajícníci se ve zpovědnici často dostali s Otcem Piem do konfliktu. V souboji s jeho nekompromisními Zásadami, pravda, tahali za kratší konec. Později často vykonali veřejnou zpověď, hrdí na to, že v Otci Piovi rozeznali zázračného dělníka z Boží milosti. Jednou takovou osobou byl Federico Abresch. „Když jsem šel poprvé navštívit Otce Pia,“ napsal, „pouze krátce předtím jsem konvertoval z luteránství, ale důvody mého obrácení byly čistě sociální. Neměl jsem víru. Žil jsem pouze v iluzi, že mám víru... Okouzlovalo mě všechno okultní a záhadné. Jistý přítel mě přivedl ke spiritismu, ale brzy mě tato všeobsažná záhrobní poselství unavovala, a dychtivě jsem se vrhnul na pole okultismu a magie. Potkal jsem jistého muže, který prohlašoval, že vlastní jedinou pravdu, theosofii. Stal jsem se jeho žákem a nashromáždil jsem knihy s přitažlivými a nevídanými názvy. S velkou sebejistotou jsem vypouštěl z úst taková slova jako reinkarnace, logos, Brahma a Maja, a stále jsem očekával, že se nepochybně brzy musí stát něco nového a velikého. Ani pořádně nevím, proč, ale myslím si, že když jsem se z času na čas účastnil na svátostech, konal jsem to především z toho důvodu, abych upokojil svou ženu. A právě v takovém duševním stavu jsem se poprvé doslechl o tom kapucínském Otci, který prý zaživa snášel ukřižování a činil zázraky. Naplňovala mě zvědavost... a rozhodl jsem se, že se půjdu přesvědčit na vlastní oči. Šel jsem k Otci Piovi ke zpovědi a on mi dal hned najevo, že jsem v předchozích zpovědích vynechal některé smrtelné hříchy. Zeptal se mě, jestli jsem žil v dobré víře. Odpověděl jsem, že zpověď pokládám za dobrou instituci ze sociálního a výchovného hlediska, ale že vůbec nevěřím v božskost svátosti. Potom, hluboce dojatý tím, co jsem viděl, jsem dodal: „Nyní, Otče, už skutečně věřím.“ Jako kdyby pociťoval velkou bolest, Otec Pio řekl: „Všechny představy, kterés měl, byly bludy. Všechna tvá svatá přijímání byla svatokrádežná. Musíš přistoupit ke generální zpovědi. Zpytuj si svědomí a zkus se rozpomenout, kdy ses naposledy upřímně vyzpovídal. Ježíš byl k tobě milosrdnější než k Jidášovi.“ Pozvedl pohled nad moji hlavu a nahlas řekl: „Ať je pochválen Ježíš a Maria,“ a šel do kostela zpovídat ženy. Já jsem zatím zůstal v zákristii nesmírně dojatý a otřesený. Hlava se mi točila a nemohl jsem se soustředit. Znovu a znovu se mi v uších ozývala slova: „Zkus se rozpomenout, kdy ses naposledy upřímně vyzpovídal“. Váhal jsem, ale nakonec jsem se odhodlal k tomuto rozhodnutí: Řeknu mu, že jsem byl protestant, že jsem byl podmínečně pokřtěn. Skrze tuto svátost byly vymazány všechny hříchy mého předcházejícího života; ale i tak, pro pokoj mysli jsem si chtěl zrevidovat celý uplynulý život od dětství. Když jsem se vrátil, abych se vyzpovídal, Otec opakoval otázku: „Tak kdy ses naposledy pořádně vyzpovídal?“ Odpověděl jsem: „Otče, byl jsem vlastně...“ V tom mě Otec přerušil a řekl: „Ano, pořádně ses vyzpovídal, když ses vracel ze svatební cesty. Všechno ostatní vynech a začni odsud.“ Byl jsem úplně ohromený, překvapený zjištěním, že jsem přišel do styku s nadpřirozenými jevy. Otec mi nedopřál čas na rozmýšlení. Zatajil, že zná celou mou minulost tím, že kladl otázky. Přesně a jasně vyjmenoval všechny mé nedostatky, ba dokonce připomenul i to, kolikrát jsem vynechal mši svatou. Když přesně uvedl všechny mé smrtelné hříchy, velmi působivými slovy mi dal najevo, jak vážný je můj stav. Tónem, na který nikdy nezapomenu, dodal: „Zpíval jsi hymnu Satanovi, ale Ježíš ve své nesmírné lásce si kvůli tobě zlomil vaz.“ Potom mi udělil pokání a dal mi rozhřešení. To rozhřešení ve mně vyvolalo pocit, jako bych se dusil. Později mi však způsobilo takovou radost a lehkost, že jsem se vrátil do vesnice s dalšími poutníky a choval se jako hlučné dítě. Jednoduše bylo nemožné, aby Otec věděl, že jsem byl na svatební cestě a že zpověď, kterou jsem vykonal po návratu, byla skutečně pořádná. Opravdu se to stalo přesně tak, jak řekl. Druhý den po návratu ze svatební cesty mi manželka řekla, abychom šli oba ke svátosti, a já jsem jejímu přání vyhověl. Šel jsem potom ke zpovědi k tomu samému knězi, který mě uvedl do katolické Církve. Věděl, že jsem nováček nezvyklý na tyto věci, a pomohl mi otázkami. Proto jsem se pořádně vyzpovídal. Nyní se ptám sám sebe: Kdo jiný by mohl o tomto všem vědět, když ne Otec Pio, který má dar číst naše nejintimnější myšlenky a dovede dokonale prozkoumat naše svědomí? Pouze na základě tohoto daru mě mohl přivést k tomu, abych se začal zpovídat od doby, již sám určil, a ne od doby, kterou jsem si zvolil já. Od začátku jsem byl úplně vyvedený z míry tím, že jsem slyšel věci, na které jsem již zapomněl, a byl schopný rekonstruovat minulost tím, že jsem se detailně rozpomínal na všechny podrobnosti, jež mi Otec Pio s takovou přesností popsal. Kritici a pochybovači nemohou říci, že je to otázka přenášení myšlenek, protože – jak už jsem řekl – měl jsem v úmyslu začít zpověď už od svého dětství.“ Pouze když Otec Pio nemohl zastihnout lidi soukromě ve zpovědnici, zaútočil na ně na veřejnosti. Jednou navštívil San Giovanni Rotondo jistý muž se svou ženou. Přijel tam s úmyslem ji zabít. Celý plán měl připravený a chystal se ho uskutečnit na zpáteční cestě. Manželčino auto měla postihnout „nehoda“ v jedné ze zatáček na horské silnici. Otec Pio se otočil a ukázal na něj: „Vrahu!“ zvolal nahlas před lidmi. „Co tady děláš?“ Muž se začervenal a utekl, ale ještě ten den odpoledne se vrátil, aby se vyzpovídal. V méně drastickém, ale stejně surovém případě navštívil Otce Pia jistý muž z Milána, jen tak, ze zvědavosti. Čekal na chodbě mezi klášterem a kostelem, až půjde Otec Pio kolem. „Co chceš?“ zeptal se Otec Pio. „Chci se setkat s Otcem Piem,“ odvětil ten muž, který ho nepoznal. „Musíš odejít, protože jsi špinavý (sporco),“ pokračoval Otec Pio. „Já jsem Otec Pio a ty jsi velmi špinavý.“ Návštěvníka na vrcholně rozčílilo. „Slyšel jsem, že Otec Pio je svatý,“ řekl, „ale vidím, že Otec Pio je grobián.“ „Musíš odejít, aby ses připravil na smrt,“ odpověděl mu Otec, nedbaje na kritická slova. Muž odešel nesmířený. Ale ta troufalá prorocká hrozba smrtí pro něj nabyla speciální význam o tři měsíce později, když na svém krku objevil nádor. Jeho lékař trval na tom, aby ho operovali. Muž se vrátil do San Giovanni Rotondo, zhrozený a pokorný. Otec Pio ho objal jako celoživotního přítele a povzbudil ho slovy: „Není třeba operovat. Lékař se tě nesmí ani dotknout.“ Rakovina se ani nezlepšila ani nezhoršila. Po osmi letech lékař ještě stále očekával, že může každou chvíli zemřít. „Postihl mě zázrak,“ vychloubal se ten muž. „Bylo to mé obrácení. Otec Pio mi vrátil víru.“ Na druhém konci Itálie, na Sicílii, průvodčí ve vlaku z Palerma přerušil obchůzku mezi cestujícími a vyprávěl mi, jak Otec Pio přivedl jeho přítele nazpět ke katolické víře. Jeho přítel Antonio byl militantním komunistou v Miláně. Neviděl jako nic neslučitelného v tom, že se prohlašoval za katolíka a zároveň za komunistu. Slyšel o tom divném „mnichovi“ v San Giovanni Rotondo, jemuž krvácejí ruce, a tak se s přítelem průvodčím rozhodli ho navštívit. Stáli na okraji zástup, který stále Otce Pia obklopoval. Pojednou Otec Pio vykřikl: „Antonio! Pojď sem!“ Antonio, kterého Otec Pio nikdy v životě neviděl, přišel k němu. „Jak se můžeš zároveň nazývat katolíkem i komunistou?“ zeptal se Otec Pio vyzývavě. „Musíš si vybrat. Buď jedno nebo druhé, ale nemůžeš být oboje.“ Toto veřejné odhalení jeho duše přimělo Antonia k tomu, aby zavrhnul komunismus a vrátil se ke katolické víře. Jednoho dne navštívila Otce Pia matka s pěti dospívajícími dětmi. Rimini, jejich domovské městečko, je světáckým místem a jednoduchost a chudoba San Giovanni Rotondo ostře kontrastovala se vším, co tato rodina v životě zakusila. Jedno z děvčat, asi devatenáctileté, šlo ke zpovědi k Otci Piovi. Uprostřed zpovědi jí Otec Pio řekl: „Cretina! Hlupačko!“ Ze zpovědnice vyšla velmi rozladěná a lidem, kteří tam byli s ní, řekla: „To je strašné. Jak mi to mohl udělat? Vrátím se a řeknu mu, co si o něm myslím!“ Naléhali na ni, aby nechodila, ale aby vyhledala nějakého jiného kněze. „Ne, ne,“ trvala na svém. „Půjdu za ním a řeknu mu, co si myslím, protože je to od něho otřesné, když něco takového řekne komukoli.“ Vrátila se do zpovědnice a řekla mu svůj názor. Otec Pio jí odpověděl něžným hlasem. „Ach,“ řekl, „myslel jsem si, že dovedeš pochopit žert.“ Okamžitě to pochopila a uklidnila se. Když jí Otec Pio dal rozhřešení, vyšla před zpovědnici, klekla si a čekala na jeho požehnání. Otec Pio se na ni podíval, ušklíbl se a řekl: „Je ti vidět na tváři, že jsi inteligentní děvče. Víš, co udělám? Třikrát ti řeknu: Cretina, cretina, cretina!“ Tentokrát byla úplně vzrušená, když slyšela ta slova z jeho úst. Uvědomila si, že k ní mluví jako přítel, a odtehdy ho vroucně milovala. Prudké reakce Otce Pia bývaly obvykle úmyslné. Sloužily určitému cíli. Jeden muž z Pietrelciny, který nyní žije v Jamaica Estates ve státě New York, mi řekl: „I když byl Otec Pio hrubý, a znám mnoho lidí, kteří to s ním zažili, všichni nakonec ocenili způsob, jakým s nimi rozmlouval. I když k nim byl hrubý, nakonec v hloubi duše pochopili, že udělali něco zlého. Potom mu byli vděční, a tím více ho měli rádi. Tak jako já. Když se se mnou bavil, nejednou jsem zjistil, že něco není úplně tak, jak jsem o tom mluvil. A on mi říkal pravdu. Měl jsem z toho dobrý pocit, takže v budoucnu jsem si už dával pozor. Přinutil vás přemýšlet. Postupně jsem o sobě všelicos zjistil.“ Cleonice Morcaldiová, rodačka ze San Giovanni Rotondo a sestra bývalého starosty, mi řekla: „Tolik lidí sem chodilo ke zpovědi a Otec Pio je posílal pryč. Sužoval je výčitkami svědomí a zároveň je následoval svými modlitbami a svým utrpením. Nakonec se vrátili jako velcí kajícníci. Nikdy neztratil ani jedinou duši, již mu Bůh poslal. Věděl, jak vejít lidem do srdce. Mnozí kněží dnes dávají rozhřešení takto: „Dobře tedy, už to víc nedějte,“ a ty samé hříchy se páchají znovu a znovu. Ale skutečné dítě Otce Pia je zcela polepšené. Otec Pio byl druhý Ježíš. „Znám vás zevnitř i zvenku, tak jako se poznáváte v zrcadle,“ řekl mi. Proto si nebral před ústa servítky. Neznal žádné kompromisy. Když však šlo o chudé a trpící, rozdával lásku a něhu jako Ježíš.“ Otec Pio byl velmi přísný tehdy, když kajícníci nebyli při zpovědi upřímní. A také tehdy, když lidé přišli ke zpovědi jen ze zvědavosti anebo proto, že to bylo něco, „co je třeba udělat“. Poslal je ven ze zpovědnice bez ohledu na jejich postavení. „Vyhodil i biskupy,“ řekli mi jeho spolubratři, jako by nemohli uvěřit tomu, čeho byli svědky. Otec Angelico mi řekl: „Pro Otce Pia jsou všichni lidé sobě rovní. Nedělal rozdíl mezi honákem velbloudů a princem.“ Jednou přivedl Otec Angelico k Otci Piovi manželský pár, aby udělil požehnání jim a jejich dětem. Tři ze synů byli ve vězení za vloupání. Otec Pio rodiče téměř napadl. „Absolutně vám odmítám požehnat!“ Otec Angelico na něj naléhal, ale Otec Pio odmítal. „Když vaše děti vyrostly, nepřitáhli jste opratě.“ řekl užaslým rodičům, „tak nepřicházejte za mnou nyní, když jsou ve vězení a nežádejte mě o požehnání.“ Někteří lidé si mysleli, že Otec Pio zná všechno. Je jasné, že nebyl vševědoucí. To, co věděl, věděl skrze svůj život v Bohu. „Náš Pán mi připomíná jen ty věci, které chce, abych si zapamatoval,“ vysvětloval. „Někdy mě Bůh seznámí s lidmi, o nichž jsem nikdy neslyšel, a to jen z jediného důvodu – abych se za ně modlil. V takových případech Bůh vždy splní mé prosby. Na druhé straně, když Pán nechce splnit mé prosby, nechá mě zapomenout modlit se za ně, i když jsem to chtěl učinit s tím nejlepším a nejpevnějším úmyslem.“ Otec Pio nepomáhal vždy lidem tím, že jim dal to, co chtěli, i když věděl, že se stane něco tragického. Nebyl výrobcem zázraků z povolání, jako jím nebyl ani Ježíš. Jednou ho navštívil Otec Teofilo a doporučoval mu jistou ženu, která měla rakovinu. Otec Teofilo na něj zřejmě naléhal, aby učinil zázrak. Otec Pio jej náhle přerušil a ostře řekl: „Ach, přestaň s tím! Raději bys měl myslet na vlastní život. Visí ti doslova na vlásku.“ Za necelé dva měsíce Otec Teofilo, ztělesněné zdraví, zemřel. Jindy se u Otce Pia zastavil Otec Dionisio, aby se s ním rozloučil. Byl to novokněz a odjížděl do Benátek, kde měl pokračovat ve studiích. „Studium! Studium!“ zamrmlal Otec Pio. „Namísto toho mysli radši na smrt, neboť když přijde...“ Hlas mu ztichl. Otec Pellegrino, který v té době Otci Piovi asistoval, mu to vyčítal: „Jak jste se mohl takto rozloučit s Otcem Dionisiem!“ Otec Pio mu neodpověděl. Pouze se na něho zamyšleně podíval a pokrčil rameny, jako kdyby řekl: „Nedá se nic dělat.“ Za dvaadvacet dní ten novokněz zemřel. Většinou bylo Piovo poznání budoucích událostí šťastnou předzvěstí nebo alespoň vrhlo radostný paprsek světla na pochmurnou scénu. V lednu roku 1936 ho v jeho pokoji navštívili tři laici. Otec Pio si pojednou klekl a požádal je, aby se pomodlili „za duši, jež se každou chvíli zjeví před soudnou stolicí Boží“. Všichni si klekli a modlili se. Když vstali, Otec Pio se zeptal: „Víte, za koho jsme se modlili?“ „Ne,“ odpověděli. „Modlili jsme se jen na váš úmysl.“ „Byla to modlitba za anglického krále,“ řekl Otec Pio rozhodně. Jeden z těch tří návštěvníků, doktor Sanguinetti, poznamenal: „Ale, Otče, vždyť právě dnes jsem četl v novinách, že král má jen lehkou chřipku a že jeho stav není vážný.“ „Je to tak, jak jsem řekl,“ trval na svém Otec Pio. Kolem půlnoci slyšel Otec Aurelio klepání na dveře. Stál před ním Otec Pio a řekl: „Modlete se za duši, která se má v této chvíli zjevit před soudnou stolicí Boží. Je to anglický král.“ Oba Otcové se spolu chvíli modlili. Druhý den odpoledne přinesly noviny zprávu o králově smrti přesně v tu dobu, kdy byl Otec Pio v pokoji Otce Aurelia. John A. Schug: Otec Pio kapucín

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace