poslal Nepřihlášený Kříž - symbol, nebo modla?
Kříž se všeobecně považuje za symbol křesťanství. Někteří věřící lidé však tvrdí, že kříž není symbol, ale že je to vždycky a za všech okolností modla, kultický nástroj, znak falešného náboženství. Proto kritizují umístění křížů na našich modlitebnách nebo v jejich interiéru. Říkají, že takový čin je znakem Babylona, odpadlého náboženského systému. Podle nich pochází každý byť jen náznak kříže od ďábla, bez ohledu na to, zda se vyskytne v mytologii, v umění nebo v křesťanství. Je tomu opravdu tak? Musí být kříž vždy jen modlou, nebo může být za určitých okolností krásným symbolem křesťanství?
Kříž jako symbol
Co je to vůbec symbol? Podle Slovníku spisovného jazyka českého je symbol "zkrácené nebo obrazné vyjádření daného jevu".1
Pro nás křesťany je ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Kristus jádrem našeho života. Jedinečnost křesťanství spočívá ve víře v Krista. Jak můžeme tento svůj životní postoj stručně vyjádřit? Apoštol Pavel prohlásil, že nechce mluvit o ničem jiném než o ukřižovaném Kristu (1 K 2,2) nebo že se nebude chlubit ničím jiným než křížem Ježíše Krista (Ga 6,14). Jistě neměl na mysli skutečný dřevěný kříž. Křížem se myslí spasení v Ježíši Kristu, které bylo vydobyto na Golgotě. Kříž je tedy určitou zkratkou, která jednoduše, a přitom srozumitelně a výstižně vyjadřuje základní poselství evangelia, totiž že v Kristu máme vykoupení. Kříž je velmi dobrým, vhodným a pravdivým symbolem základní křesťanské zvěsti.
Kdybychom měli obrazem nebo sochařským dílem ztvárnit křesťanské poselství, zřejmě by v centru našeho obrazu nebo sousoší byl kříž (tak jak je tomu např. na obraze "Kristus - cesta života", který v roce 1884 dala namalovat sestra Whiteová).2 Do služeb evangelia je možno zapojit různé prostředky - slovo, hudbu, zpěv, malířství, sochařství apod. Nejrozmanitějšími způsoby můžeme vyjádřit, že Kristus je pro nás vším. Chceme-li říct jedním slovem, že jsme spaseni v Ježíši Kristu, stačí vyslovit slovo kříž, protože v něm je obsaženo všechno. Ke kříži všechny pravdy směřují a odtud opět vyvěrají. Tam bylo vydobyto vítězství nad hříchem a zlem.
Symbol je poznávacím znamením. Ve starých dobách při loučení přátelé rozlomili např. hůlku, prsten, kámen nebo tabulku a každý z nich si vzal jednu polovinu rozlomeného předmětu (řecky se mu říkalo symbolon). Žádal-li později některý z nich něco ve jménu přátelství, ukázal jen svůj díl symbolonu. Obě části se pak spojily. Podle zlomu bylo možno ještě po celé generace poznat, zda má někdo právo dožadovat se pohostinství a přátelství.
Symbol má vždy vztah a vazbu k vyšší skutečnosti, kterou obrazně představuje. Síla symbolu tkví právě v tom, že poukazuje na něco jiného. Symbol je určitá značka, připomínka nebo náznak něčeho. Má význam znamení, dohody, praporu. Naznačuje vztah a spojitost dvou prvků, které spolu po obsahové stránce v některém ohledu úzce souvisejí.
Symbolonem prokazoval posel věrohodnost a pravost poselství, které předával. Proto se později také vyznání víry začala označovat jako symbola, neboť podávala spolehlivou a hodnověrnou zprávu o víře a učení křesťanů.
První křesťané velmi rádi znázorňovali svou víru v Krista a svou náležitost k němu symboly. Když chtěl někdo navenek vyjádřit, že věří v Pána Ježíše, zobrazil to např. rybou (písmena řeckého slova ichthys byla zkratkou vyznání víry - Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel) nebo kotvou (symbolizující křesťanskou naději).
Už z 1. století se dochovaly zprávy o tom, že křesťané používali jako symbol své víry také kříž. Můžeme to doložit nálezy ze samotné Palestiny. Historikové jsou překvapeni velkým počtem případů, kdy se Ježíšovo jméno vyskytuje v nápisech na rakvích spolu se znamením kříže. První křesťané tak vyjadřovali svou víru, že patří Kristu, že v něj věří. Známý italský archeolog Bellermine P. Bagatti odhalil na Olivetské hoře více než sto starých kamenných rakví z 1. století v jedněch z největších katakomb, které byly nalezeny v Jeruzalémě. Podle archeologů se jedná o rakve prvních Ježíšových následovníků. Je na nich často vyryto znamení kříže spolu s Ježíšovým jménem nebo s nějakým jiným známým jménem z evangelií. Jedním z jeho nejkrásnějších nálezů byla rakev se symbolem kříže a zkratkou nápisu "Ježíš Kristus Pomocník (nebo Vykupitel)". Ježíšovo jméno bylo psáno buď hebrejsky nebo řecky. Další pozoruhodný objev učinil francouzský archeolog Charles Clermont-Ganneau. Na východní straně Olivetské hory v blízkosti starého městečka Betanie nalezl rakev ozdobenou kříži a růžicemi, na níž je rovněž hebrejský nápis "Ježíš". Proslulý archeolog Hebrejské univerzity prof. Eleazar L. Sukenik nedávno objevil v jeruzalémských katakombách v Cedronském údolí osuárie (kamenné rakve) s tělesnými pozůstatky křesťanů, které pocházejí z 1. století po Kr. Na jedné z nich je vyryt kříž a věnování: "Ježíši... Ježíši, synu Josefovu". (Je to první mimobiblický doklad specifického označení Ježíše jako "syna Josefova").3
To nejpodstatnější na všech těchto nálezech je, že jméno Ježíš (které bylo ostatně v té době dost běžné) je doprovázeno znamením kříže nebo jinými křesťanskými jmény či symboly, což jasně svědčí o tom, že je míněn Ježíš z Nazareta. Na základě toho, co víme, můžeme učinit závěr, že jde o rakve věřících prvotního křesťanského společenství ještě z doby před zničením Jeruzaléma Římany v roce 70 po Kr.
Podobné nálezy byly učiněny v římských katakombách, kde kromě různých křesťanských symbolů, jako ryba, kotva a váhy, se našly i symboly kříže.4
Jedno z nejranějších užití křesťanského symbolu kříže bylo v roce 1939 nalezeno na stěně nad modlitebním místem v jednom z domů v Herculaneu, městě ležícím v někdejší Kampánii, dnešní Itálii, na západním úpatí Vesuvu, které bylo v roce 79 po Kr. úplně zničeno výbuchem Vesuvu.5 Významné je, že se jedná o nález z apoštolské doby.
Velice zajímavou zprávu o použití symbolu kříže nacházíme v samotné Bibli. V Ez 9 čteme, že dříve než Jeruzalém padl do rukou Babyloňanů, měli být jeho obyvatelé znamenáni na čele určitým znamením života či ochrany, které je mělo chránit, aby nebyli při dobývání města zabiti. Nad Jeruzalémem visela hrozba definitivního soudu (Jeruzalém byl zpustošen a chrám vypálen v roce 587/586 př. Kr.). Ještě před tímto konečným zničením dal Bůh Ezechielovi vidění, v němž mu ukázal, že Hospodinovi věrní jsou označeni. Ti, kteří nemají na čele toto znamení, propadnou záhubě. Bůh však zná své. (Viz Ez 9,3.4.6.)
Písař tedy označuje znamením na čele všechny věrné, kající, ty, kteří lkají nad všemi ohavnostmi, které se dějí v Jeruzalémě. V hebrejském textu je doslova napsáno: "Znamenej je znamením táv" (táv je poslední písmeno hebrejské abecedy). Nebo to můžeme přeložit také "znamenej je znamením kříže" či "znamenej křížkem." Z mnoha materiálů totiž můžeme doložit, že v Ezechielově době mělo písmeno táv podobu kříže. V protosinajské abecedě (přibližně 1700 - 1500 př. Kr.) se psalo jako +, ve staroféničtině (okolo 1200 př. Kr.) jako + nebo x, ve starohebrejštině (okolo 600 př. Kr.) jako x, ve starořečtině (8. století př. Kr.) jako T (řecký název tau) a ve staroaramejštině (okolo 700 př. Kr.) jako x.6
Nechci tvrdit, že toto označení na čele křížem nebo křížkem typologicky ukazovalo na golgotský kříž. Chci jen upozornit na skutečnost, že kříž nemusí být a není vždy a výhradně jen znamením satana, odpadnutí, odpadlých církví, Babylona. Vždyť samotný Pán Bůh nechává označit svůj lid na čele křížem, tedy písmenem táv, které se tehdy psalo v podobě kříže. V Ez 9 je tedy písmeno táv (křížek) symbolem života a ochrany.
V Ezechielově době bylo však písmeno táv nebo tau užíváno také v pohanské mytologii. Mystickým písmenem tau, které mělo tvar velkého písmene T, tj. kříže, se označoval bůh Tamúz. Ezechiel věděl, že bůh Tamúz je uctíván dokonce i v samotném Jeruzalémě. V Ez 8,14 čteme o ženách, které sedí v bráně Hospodinova domu a oplakávají Tamúza. Je zajímavé, že to, co se používalo v pohanském kultu, se najednou objevuje jako Boží znamení na čelech těch, kdo jsou chráněni před invazí Babyloňanů. To znamená, že se zde jedná o určité přeznačení. Když dva dělají totéž, neznamená to totéž.
Kříž jako modla
Ďábel na co sáhne, to pokazí. Snaží se zneužít ke svým protibožským cílům každou věc, převrátit každou skutečnost, jen aby zastřel její pravý smysl a odvrátil pozornost lidí od Boha. Když porovnáme různé starověké mýty o stvoření světa a o potopě, jako např. Epos o Gilgamešovi, Atrahasis a Enuma Eliš, s biblickou zprávou o těchto událostech, zjistíme, že v určitých bodech s ní souhlasí, že mají stejné jádro, i když v mnohých detailech a svým celkovým záměrem se od ní diametrálně liší, protože na rozdíl od ní nevedou člověka k víře v pravého Boha, ale k různým pověrám.7
Nejinak je tomu i se symbolem kříže. Výzkumy ukazují, že kříž se v nějaké podobě vyskytuje v mnoha pohanských mytologiích. Objevuje se např. v různých nápisech, na čepici velekněze nebo na hábitech kněží.8
Je pozoruhodné, že znak kříže na egyptských reliéfech anebo v staroegyptském obrázkovém písmu (hieroglyf "ank" měl podobu kříže) znamenal život.9 Není tato skutečnost pozůstatkem určité zvěsti o plánu spasení, který Bůh zjevil už Adamovi a Evě v ráji? Toto poselství se pak předávalo z generace na generaci, ale časem se k němu žel přimísilo mnoho falešných prvků. Je zajímavé, že první výskyty symboliky kříže pocházejí už ze 4. tisíciletí př. Kr.10
Satanu se podařilo z krásného křesťanského symbolu kříže vytvořit i v samotném křesťanství padělek, kult. Jestliže se totiž lidé před ním začnou modlit, klanět se mu nebo ho zdravit, kříž přestává být pouhým symbolem víry ve spasení v Kristu, ale stává se předmětem uctívání neboli modlou. Ovocem tohoto padělku křesťanství jsou potom např. dobyvačné války (viz války Konstantina Velikého nebo středověké křižácké výpravy) vedené ve znamení kříže, který měli vojáci na oděvu nebo na zbraních. V tomto případě už nejde o krásný symbol, vhodnou zkratku, která má vyjádřit, že ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš je pro nás vším. Kříž na válečném odění nemůže být symbolem života a ochrany ani Božím znamením či znakem pravého křesťanství.
Mluví druhé přikázání proti používání symbolu kříže? Co vlastně zapovídá? Zakazuje zobrazovat Boha, a to jak materiálně, hmotně, tak i v představách. Není dovoleno zobrazovat věci či zvířata, které jsou předmětem úcty. V textu druhého přikázání je použit termín "pesel", který označuje tesanou modlu, posvátný obraz, dřevoryt, kamenoryt, kovoryt, idol z hlíny apod. Je zakázáno udělat "temúná", což je ztvárnění, zpodobení Boha. Druhé přikázání nezapovídá symboly ani umělecké výtvory. Nemůžeme nic namítat např. proti obrazu visícímu jako výzdoba na stěně, pokud ho neuctíváme. Podobně socha kočky umístěná v bytě není ničím jiným než uměleckým dílem. V Egyptě se však kočky uctívaly. Za těchto okolností by proto bylo nesprávné takovou sochu vlastnit. Druhé přikázání tedy nemluví proti kříži jako symbolu křesťanství, ale proti uctívání kříže jako modly.
V knize Vítězství lásky Boží na straně 473 (v českém vydání) E. G. Whiteová líčí závěrečnou scénu posledního soudu, v níž je vyzdvižen kříž a v jeho stínu je souzen celý svět, všichni bezbožní: "Nad trůnem je viděn kříž; a jako v panoramatu se nyní objevují výjevy Adamova pokušení a jeho pádu a všechny fáze velkého plánu vykoupení." Jestliže je kříž v nebi, pak to jistě nemůže být satanský nástroj, znamení odpadnutí, ale musí se jednat o symbol spásy v Ježíši Kristu. Je tudíž nesprávné tvrdit, že kříž je vždy jen symbolem odpadlého náboženství nebo modlou.
Rozhodují souvislosti
U Féničanů a Římanů byl kříž popravčím nástrojem. Představoval nejhorší druh utrpení. Kristovou smrtí na Golgotě se však stal symbolem spásy v Kristu a později samotného křesťanství. Na druhé straně se právě v křesťanství symbol kříže z mocenských zájmů často zneužíval. Takřka všechno na světě se dá použít dvojím způsobem: buď k dobrému, nebo ke zlému. Tak například nožem lze ukrojit chleba a namazat ho máslem nebo vyřezat něco hezkého ze dřeva, ale můžeme jím také někoho poranit nebo dokonce zabít. Uvedu alespoň tři biblické příklady použití určitého termínu k vyjádření zcela protichůdných skutečností:
(1) Kvas. V Ex 12,19.20 se mluví o kvasu jako o něčem, co je třeba před slavením velikonoc odstranit. Kvas je tu symbolem hříchu. Pán Ježíš však dal v jednom ze svých podobenství tomuto pojmu úplně nový, protikladný obsah. Kvas se v něm stává symbolem Božího království (Mt 13,33).
(2) Lev. Ve Zj 5,5 se lvem (z pokolení Judova) míní Kristus, zatímco 1 Pt 5,8 mluví o lvu (řvoucím) jako o satanu.
(3) Had. Pod termínem had si zřejmě každý křesťan okamžitě vybaví ďábla (Zj 12,9; Gn 3,1-6). Avšak had může symbolizovat i Pána Ježíše. Když na poušti Izraelité hromadně umírali na hadí uštknutí, zhotovil Mojžíš na Boží rozkaz měděného hada a umístil jej doprostřed tábora na kůl (nejpravděpodobněji ve tvaru kříže). Každý, kdo na tento symbol s vírou pohlédl, byl uzdraven. Koho tento měděný had představoval? Ježíš tuto dávnou událost vztáhl ve svém nočním rozhovoru s Nikodémem na sebe (J 3,14-15) a nezabránila mu v tom ani skutečnost, že Izraelité si v pozdějších dobách z Mojžíšova hada udělali modlu, kterou uctívali, pálili jí kadidlo a dokonce ji pojmenovali Nechuštán (2 Kr 18,3-4).
Poslední z uvedených příkladů nám ukazuje, že symboly se dají zneužít. Proto bychom měli být při jejich zavádění a užívání velmi opatrní. Lidé mají totiž tu slabost, že mohou ze symbolu velice rychle udělat modlu. To platí i o symbolu kříže.
Na druhé straně skutečnost, že je nějaká věc někým zneužívána, neznamená, že bychom ji nemohli správně používat. Nezřekneme se přece např. slavení památky večeře Páně jen proto, že někteří lidé chápou symbol chleba a vína téměř jako modlu, před níž se klanějí a padají na kolena. Budeme ji slavit, ale budeme dbát na to, aby se nám tyto symboly Kristovy oběti nestaly modlou.
Vždy záleží na okolnostech, prostředí, obsahu a podmínkách, v jakých se daná věc používá, protože podle toho nabývá svůj význam. Např. symbol anděla s troubou v našem adventistickém prostředí odkazuje na zvěstování trojandělského poselství. Jiný význam má však anděl s troubou stojící na vrcholu mormonských chrámů. Ten znázorňuje anděla Mormona, hlásajícího do celého světa učení knihy Mormon. Podobně je tomu i s křížem. Jiný význam má na státní vlajce třeba Švýcarska, Norska a Švédska a jiný na dopravní značce, kde označuje křižovatku, zákaz zastavení nebo první pomoc. Něco jiného znamená červený kříž na sanitce nebo na kamionu s humanitární pomocí a něco jiného zase kříž na náhrobku (kde znázorňuje úmrtí). Kříž se stává ve skutečnosti modlou pro ty křesťany, kteří ho uctívají, líbají a křižují se před ním, zatímco pro mnohé protestanty to je pouze symbol spásy, zkratka Kristova vykupitelského díla na Golgotě.
Učme se toleranci
V Jozue 22 je popsána zajímavá příhoda z doby po příchodu Izraelců do zaslíbené země. Jak víme, pokolení Rúben, Gád a polovina kmene Manases dostaly svá území před Jordánem, zatímco zbytek Izraele se usídlil na opačném břehu. Tu se k Izraelcům donesla zpráva, že jejich bratři v Zajordání vybudovali u jordánských Kruhů velký oltář. Protože je podezřívali z odpadnutí od pravého Boha, ihned proti nim vojensky vytáhli. Než však došlo k válečnému konfliktu, vedlo se jednání.
Kněz Pinchas spolu s deseti předáky ze všech izraelských pokolení přišli do gileádské země k Rúbenovcům, Gádovcům a polovině Manasesova kmene a vytýkali jim: "Jakou to zpronevěrou jste se zpronevěřili Bohu Izraele, že jste se dnes odvrátili od Hospodina! Zbudovali jste si oltář..., abyste se dnes vzbouřili proti Hospodinu?" (v. 16) Představitelé těchto dvou a půl kmene vysvětlili důvod, proč vybudovali oltář. Udělali to z obavy, že by jejich potomci mohli zapomenout na Hospodina a odpadnout od něj. "Proto jsme si řekli: Dejme se do díla a zbudujme si oltář, ale ne pro zápalnou oběť ani pro obětní hod, nýbrž aby byl svědkem mezi námi a vámi i mezi našimi pokoleními po nás, že máme právo sloužit Hospodinu." (v. 26-27) Když to kněz Pinchas a ostatní uslyšeli, líbilo se jim to, "dobrořečili Bohu a nemluvili již o tom, že potáhnou do boje proti nim" (v. 33). Pak oltář pojmenovali a řekli: "Je mezi námi svědkem, že Hospodin je Bůh." (v. 34)
Oltář se tedy stal svědkem, určitým znamením nebo symbolem společné víry. Po vzájemném rozhovoru došlo k vysvětlení, usmíření a byla potvrzena jednota víry. To, co jedni považovali za modlářství a příčinu sváru, druzí chápali pouze jako symbol stejné víry. Když si vše vysvětlili, vzájemně se respektovali a mohli žít v míru.
Je velmi nebezpečné pěstovat pocit, že jsem vlastníkem pravdy, že jedině můj názor a výklad je správný, že mám patent na rozum. Takovýto postoj vede k citovému i fyzickému vydírání, k násilí a tvrdosti (viz různé fundamentalistické fanatické skupiny v křesťanství nebo islámu). Pravdu mohu hledat, studovat, přijímat, odmítat, milovat nebo nenávidět, ale nemohu ji vlastnit. Pravda (Ježíš Kristus) mě může vlastnit, kdežto já mohu mít pravdu jen do té míry, do jaké se mu odevzdám. (Viz 1 K 13,12.)
Apoštol Pavel vybízí v Římanům 14 k vzájemné toleranci, přestože jindy je ve věroučných otázkách, tedy v otázkách, které se týkají našeho spasení, nekompromisní a dovede říct i velice silný výrok: "Kdyby přišel někdo jiný a zvěstoval vám jiné evangelium, než jsme vám zvěstovali my, dokonce i kdyby to byl anděl z nebe, buď proklet." (Ga 1,8) Pavel ví, že jsou oblasti a otázky, kde platí buď - anebo. V tom, co se týká našeho spasení, našeho vztahu ke Kristu, co tento vztah negativně ovlivňuje, v tom si skutečně nemůžeme dovolit dělat žádný kompromis. Avšak v praktických otázkách, které se týkají různých druhořadých projevů, jako byla otázka askeze v jídle nebo postních dnů, Pavel vybízí "silné", aby nepohrdali "slabými" ve víře, a "slabé" vede k tomu, aby neodsuzovali "silné". Pavel zde používá dvě klíčová slova: nepohrdat a neodsuzovat. Učme se od něho tomuto postoji, protože to je Kristův duch. Život není vždy černobílý. To, že já nevidím skutečnost tak, jak ji vidí můj bratr nebo sestra, ještě neznamená, že jeho nebo její postoj je špatný. Je pouze jiný.
Dovolme Bohu, aby soudil. Buďme otevřenější v záležitostech, kde nemáme přímé "Je psáno". Pěstujme zdravou křesťanskou toleranci. Symbol kříže by neměl být příčinou sváru, hádek nebo roztržek.
Jako adventisté nemáme nic společného s lidmi, kteří z kříže dělají modlu. Jsme však jednoznačně pro kříž jako symbol spásy v Ježíši Kristu. Musíme mít vždy na zřeteli, že záleží na prostředí a okolnostech, za nichž se kříž používá. V důležitých věroučných bodech buďme zásadní a jednoznační, avšak v ostatních otázkách buďme otevření. Pěstujme zdravou toleranci. Velmi správně se říká: "Fortiter in res, sua vite in modo", což znamená: "Pevně ve věci, jemně ve způsobu." Ať v našem životě vždy platí: "In necesariis unita, in nubiis libertas, in omnibus caritas", tedy: "V podstatném jednota, v druhotném svoboda, ale ve všem láska."
ThDr. Jiří Moskala
________________________________________________________
1 Slovník spisovného jazyka českého. Sv. 3. Praha, Academia 1966, s. 647.
2 W. Whidden: "Kristus a zákon." V: Advent 1/1993, s. 2-3; E. Froom: Movement of Destiny. Washington, D.C.: Review and Herald Publishing Association 1971, s. 184-185.
3 Jean Gilman: "Jesus' Name in First Century Tombs." V: Jerusalem Christian Review, roč. 7, srpen 1992, s. 1.8.
4 Peter Toon: "Catacombs." V: The New International Dictionary of the Christian Church. General ed. J. D. Douglas. Revised ed. Grand Rapids, Mi: Zondervan 1978, s. 199; Jaroslav Studený: Křesťanské symboly. Olomouc 1992, s. 142-143.
5 Biblical Commentary of the Seventh-day Adventists. Vol. 8. Washington, D.C.: Review and Herald Publishing Association 1957, s. 236.117.
6 Ernst Jenni: Lehrbuch der hebräischen Sprache des Alten Testaments. Basel-Frankfurt am Main: Helbing u. Lichtenhahn 1981, s. 18-19; The Zondervan Pictorial Encyclopedia of the Bible. Vol. 1. General ed. Merrill C. Tenney: Grand Rapids, Mi: Zondervan Publishing House 1975, s. 113; The International Standard Bible Encyclopedia. Vol 4. Grand Rapids, Mi: W. B. Eerdmans Publishing Company 1988, s. 1140-1141; Paul Auvray: Initiation a l'Hébreu Biblique. 2. vyd. Paris: Desclée 1955, s. 9 atd.
7 James Pritchard: The Ancient Near East in Pictures Relating to the Old Testament. 3. ed. Princeton, New Jersey: Princeton University Press 1969, např. s. 60-72.93-95.104-106.512-514; Vojtěch Zamarovský: Gilgameš. Praha: Albatros 1976.
8 Alexandre Hislop: Les Deux Babylones. Paris: Librairie Fischbacher 1972, s. 298-310.
9 Jack Finegan: "Crosses in the Dead Sea Scrolls." V: Biblical Archeology Review November-December 1979, s. 41.
10 James Pritchard: The Ancient Near East..., např. s. 186.191.297.408.549.569; Jack Finegan: "Crosses in the Dead Sea Scrolls." V: Biblical Archeology Review November-December 1979, s. 41-49.
