|
Právě je 269 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116544510 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Kontrasty: Boží a lidská účast na spasení
Vloženo Sobota, 26. srpen 2006 @ 21:57:39 CEST Vložil: Bolek |
poslal Gregorios777
Zápas o duši
Říjen 2002 ( č.74)
Boží a lidská účast na spasení
John G. Reisinger
Dříve, než může být člověk spasen, musí Bůh i člověk něco změnit. Ve své zjednodušené podstatě teologie hyperkalvinistů popírá nutnost lidského jednání a arminianismus popírá skutečnost Božího působení.
Bible jasně ukazuje jak na Boží, tak i na lidskou účast na Božím plánu spasení. Ale ne tak, jak učí arminianismus, že „Boží účastí na spasení je poskytnout záchranu každému člověku a na člověku je, aby se stal ochotným toto spasení přijmout."
Abychom pochopili, co Boží slovo skutečně říká, a pokusili se odpovědět na některé námitky, probereme si tuto věc bod po bodu.
1.) Aby člověk mohl být spasen, musí se kát ze svých hříchů a uvěřit evangeliu. Nikomu, kdo se ochotně neobrátil od hříchu ke Kristu, nikdy nebylo odpuštěno a nestal se Božím dítětem. Bible nikde nenaznačuje, že by člověk mohl být spasen bez pokání a víry, ale právě naopak. Boží slovo neustále opakuje, že to jsou základní podmínky, které musí být splněny, dříve než může být člověk spasen. Jediná Bible odpovídá na otázku, „Co musím dělat, abych byl spasen?" a její odpověď zní: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen."
2.) Každý, kdo činí pokání a uvěří evangeliu, bude spasen. Každá duše, bez výjimky, která poslechne volání evangelia k následování Krista, bude Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše Krista přijata a bude jí odpuštěno. Jestliže si něčím můžeme být absolutně jisti, pak je to to, že Kristus nikdy neporuší svůj slib přijmout „každého, kdo k Němu přijde." Jak kdysi řekl John Bunyan, „Pojď a vítej!" je Spasitelovo slovo ke všem hříšníkům.
3.) Pokání a víra je svobodné lidské jednání. Lidé se musí svým vlastním rozumem, srdcem a vůlí zříci hříchu a přijmout Krista. Bůh nikdy za nikoho nečinil pokání ani za nikoho neuvěřil - a nikdy tomu tak nebude. Odvrácení se od hříchu a následování Krista skrze víru je lidské jednání a každý člověk, který takto reaguje na volání evangelia, tak činí, protože si to upřímně přeje. Přeje si, aby mu bylo odpuštěno a odpuštěno mu může být pouze skrze pokání a víru. Nikdo, včetně Boha, se za nás neodvrátí od hříchu, to musíme udělat sami. Nikdo jiný za nás nemůže věřit Kristu, abychom byli spaseni, to musíme osobně, vědomě a ochotně udělat sami.
Nyní si někdo může říct, „Ale není to právě to, co učí arminianismus?" Přátelé, toto učí Bible a učí to jasně a dogmaticky. „Ale nepopírají kalvinisté všechny tyto tři body?" Nemluvím zde o kalvinistech, ani se je nesnažím obhajovat, protože stejně jako arminianisté jsou velmi různorodí. Jestliže znáte někoho, kdo popírá tři výše uvedené skutečnosti, pak takový člověk, bez ohledu na to, za koho se prohlašuje, popírá jasné biblické poselství. Mohu mluvit jen sám za sebe a nepopírám, co Boží slovo tak jasně učí.
Zde se můžete ptát: „Nehlásáte snad učení svobodné vůle, která je schopna si sama zvolit? Nevzdáváte se snad učení o vyvolení, když souhlasíte s tím, že člověk sám musí uvěřit a činit pokání - což je jeho vlastní jednání?" Ne! Nesnažím se prokázat platnost svobodné lidské vůle, ani neplatnost Božího vyvolení, protože to není možné. Pouze jsem uvedl přesně to, co říká Bible a co člověk musí udělat, aby mohl být spasen. Podívejme se ale nyní na to, co říká Písmo o tom, čeho je a čeho není přirozený člověk schopen.
4.) Stejná Bible, která tvrdí, že člověk, aby byl spasen, se ze svých hříchů musí kát a uvěřit, stejně tak důrazně tvrdí, že člověk kvůli své hříšné přirozenosti je naprosto neschopen činit pokání a uvěřit. Žádná z těchto tří lidských složek - rozum, srdce a vůle, které musí být k pravdě evangelia vnímavé, nemají schopnost takovouto pravdu přijmout, a dokonce ani nemají touhu cokoliv měnit. Právě naopak. Celá lidská bytost je nejen neschopna ať už přijít nebo chtít přijít ke Kristu, ale každá část její přirozenosti aktivně vzdoruje Kristu a Boží pravdě. Odmítání Ježíše Krista jako Pána a Spasitele není pasivní nic nedělání, ale záměrná, a úmyslná volba. Je to záměrné rozhodnutí říct „Ne!" Kristu a „Ano" sobě a hříchu. Nikdo není vůči Bohu a Jeho autoritě neutrální. Nevíra je právě tak záměrný skutek mysli, srdce a vůle jako víra. Právě toto měl Ježíš na mysli v Janovi 5:40, když řekl:
* Ale vy nechcete [záměrně si tak volíte] přijít ke mě…
Ano, nevíra je skutek vůle. Nevíra je ve skutečnosti vírou, ale naneštěstí vírou v sebe sama.
Věřit v první tři body a kázat je a přitom vynechat čtvrtý bod znamená vážné zkreslení evangelia Boží milosti. Znamená to podávat nepřesný obraz o stavu hříšníka a jeho skutečné potřeby. Takové učení totiž ukazuje jen na polovinu problému lidského hříchu. Vynechává totiž ten nejdůležitější bod potřeby ztraceného člověka, jmenovitě, jeho nezpůsobilost nebo neschopnost, jak překonat hříšnou podstatu naší přirozenosti a její důsledky. Takto postavené evangelium je jen polovičním evangeliem. A právě v tomto bodě moderní evangelizace tak těžce selhává. Nečiní rozdíl mezi lidskou zodpovědností a osobní schopností se rozhodnout. Falešně předstírá, že hříšník je schopen vykonat vše, co od něj Bůh požaduje. Texty týkající se lidské neschopnosti a nezpůsobilosti jsou buď opomíjené nebo zcela překroucené. Toto odchýlení od pravd evangelia deformuje Boží zachraňující milost. Všimněte si, prosím, několika biblických textů, které dogmaticky uvádí některé věci, kterých ztracený člověk není schopen:
* Člověk nevidí - dokud se znovu nenarodí. Jan 3:3.
* Člověk nerozumí - dokud mu není dána nová přirozenost. 1K 2:14
* Člověk nemůže přijít - dokud není účinně povolán Duchem svatým. Jan 6:44,45
Nemáme dostatek prostoru, abychom se podrobně zabývali vším, čeho člověk sám o sobě není schopen, ale tyto tři body dostačují, aby ukázaly, že hříšník není v žádném případě schopen (vši- mněte si, že se zde nejedná o nevůli) přijít ke Kristu, dokud Bůh něco neučiní s přirozenou podstatou hříšníka. To něco Bible nazývá znovuzrozením, nebo novým narozením a to je výhradně dílem Boha Ducha svatého. Člověk na svém znovuzrození nemá žádný podíl.
5.) Novým narozením, nebo znovuzrozením nám Bůh dává duchovní život, který nás uschopňuje k tomu, co musíme udělat (činit pokání a uvěřit), ale co NEJSME SCHOPNI UČINIT kvůli našemu poddanství hříchu. Jestliže Bible říká, že člověk je ve svých hříších mrtev, znamená to, že lidský rozum, srdce a vůle jsou duchovně mrtvé. Jestliže Bible mluví o našem otroctví hříchu, znamená to, že celá naše bytost, včetně naší vůle je v poddanství a v moci hříchu.
Krista skutečně potřebujeme, aby zemřel a splatil trest za náš hřích, aby nás vykoupil, ale stejně tak nutně potřebujeme i Ducha svatého, aby nám znovuzrozením dal novou podstatu. Boží Syn nás zákonně zbavuje trestu za hřích, ale pouze Duch svatý nás může osvobodit z moci smrti a mravní zkázy hříchu. Abychom byli spaseni, potřebujeme odpuštění. Je to Kristus, kdo nám svou smrtí vydobyl úplné odpuštění a ospravedlnění. Dále potřebujeme duchovní obživení a způsobilost a to nám znovuzrozením dává Duch svatý. Znovuzrození, dílo Ducha svatého, nás uschopňuje přijmout skutečnou vírou Kristovo dílo usmíření k naší spáse.
Bůh je Bohem trojjediným a nikdo nemůže pochopit toto „veliké dílo spasení", dokud neuvidí každou jedinečnou Boží osobu vykonávat svou zvláštní a nezbytnou část tohoto spasení. Žádný člověk nemůže hlásat „slavné evangelium milosti" a přitom z něj vypustit Otcovu svrchovanou vyvolující lásku a novězrozující moc Ducha svatého jako neoddělitelnou součást Božího díla při spáse hříšníků. Mluvit o Boží účasti na spasení tak, že je jen jednou osobou, která dává odpuštění, a o lidské účasti spočívající v ochotě přijmout spasení, znamená pomíjet jak Otcovo dílo vyvolení, tak i dílo působení Ducha svatého, z něhož plyne znovuzrození. Toto nepochopení činí z člověka plnoprávného Božího partnera a dokonce mu přiděluje rozhodující roli v celém procesu znovuzrození a následně i spasení.
Jak tragikomické, vzdát Kristu slávu za Jeho dílo na kříži a pak hříšníkům přičíst zásluhu za Otcovo dílo na věčnosti (vyvolení) a dílo Ducha svatého v našich srdcích (znovuzrození).
Tvrdit, že: „Duch svatý vykoná své zázračné dílo duchovního obživení, jakmile mu to dovolíš", je vůči svrchovanému Duchu projevem velké neúcty. Je to stejné, jako kdybyste zašli na hřbitov, postavili se k hrobu a promluvili k zesnulým: „Dám vám život a vzkřísím vás z mrtvých, jen když uděláte první krok; krok víry a požádáte mě o to." To je ignorace hříšníkova přirozeného stavu a naprosté duchovní nemohoucnosti.
Základní chybou arminiánského evangelia svobodné vůle je jeho selhání v pohledu na lidskou účast na spasení, na pokání a víru. Ty jsou ve skutečnosti ovocem a výsledkem Božího díla, a ne základní složkou dodávanou hříšníkem. Každý člověk, který se obrátí ke Kristu, tak činí ochotně a svobodně, ale tato svoboda je přímým výsledkem Otcova vyvolení a účinného působení Ducha svatého. Říci: „Když budeš věřit, Bůh ti na tvoji víru odpoví znovuzrozením," je zkreslením podstaty Božího zachraňujícího díla.
6.) Písmo jasně ukazuje, že víra a pokání jsou důsledky a ne příčina znovuzrození. Představme si člověka, který je již dvacet let mrtvý a jednoho dne vás na ulici pozdraví. Napadlo by vás, že ten člověk už byl svou smrtí unaven a tak se rozhodl požádat všemocného doktora, aby udělal zázrak a dal mu nový život? Jsem si jist, že by vás něco takového ani nenapadlo. Místo toho byste nejspíš vykřikli: „Člověče, co se to s tebou stalo? Kdo tě vzkřísil?" Poznali byste, že je živý, protože by chodil a dýchal, ale věděli byste, že to jsou příznaky zázraku, který na něm byl vykonán, že to není výsledek jeho vlastní schopnosti nebo vůle. A právě tak, když se duchovně mrtvý člověk začne projevovat duchovním životem jako jsou pokání a víra, pak toto duchovní ovoce ukazuje na skutečnost, že se stal zázrak znovuzrození.
Dovolte mi celou věc ilustrovat na biblickém příkladu. Ve Skutcích 16:14 je důkaz toho, co jsme naznačili výše. Mimochodem, pokud vím, toto je jediné místo v Novém zákoně, které používá výraz otevřít srdce a Bible toto otevření srdce dává cele za zásluhu Boží moci a ne lidské vůli. Moderní evangelismus však činí přesný opak a přičítá otevření srdce rozhodnutí lidské svobodné vůle. Pamatujme na to, že nediskutujeme o tom, zda člověk musí být ochotný otevřít své srdce. To jsme poznali už z bodů jedna, dva a tři. Nyní hledáme zdroj síly, který člověku umožňuje vykonat tento duchovní skutek. Arminianismus trvá na tom, že ochotu nebo touhu může vygenerovat lidská svobodná vůle, zatímco Bible říká, že Boží Duch svatý je ten, kdo dává tuto moc nebo schopnost ke znovuzrození.
Prozkoumejme jeden text Písma svatého, který používá výraz „otevřít srdce" a podívejme se, zda je v souladu s předchozími body:
* Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která uctívala jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. (Skutky 16:14)
Pán otevřel její srdce tak, aby reagovala na Pavlovu zprávu. První, čeho si všimneme, je, že Lydie skutečně dávala pozor, nebo naslouchala Pavlovým slovům. S radostí naslouchala a ochotně uvěřila jeho zprávě. Jak už jsme si ukázali, musela to udělat sama, aby měla z evangelia užitek a mohla být spasena. Lydiino pozorné naslouchání a víra ilustruje body jedna, dva a tři, které jsme uvedli, a vyvrací hyperkalvinismus, který učí, že vyvolení budou zachráněni bez ohledu na to, zda evangeliu naslouchají a věří mu nebo ne. Lydie si však ve skutečnosti vybrala věřit a učinila tak pouze proto, že tomu tak chtěla celým svým srdcem. Neučinila tak neochotně, ani to nebyl Bůh, kdo za ni naslouchal a uvěřil. Byla to její vlastní odpověď a byla to velmi ochotná odpověď.
Dále si můžeme všimnout, co udělal Bůh. Je nám zde ukázáno, co musel Bůh udělat dříve, než mohla být Lydie spasena. (1) On dal spasení „milostí skrze víru", která mohla být zvěstována. To, o čem Pavel mluvil, byly zřejmě skutečnosti evangelia týkající se smrti a vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista a jistě o tomto Beránku, který je Božím milostivým darem. (2) Bůh také Lydii přinesl zprávu o svém daru. Poslal svého kazatele, aby jí pověděl o plánu spasení. Bůh poskytl všechny prostředky spasení - dal svého jednorozeného Syna. Směřoval ke svému cíli, zajistil takového kazatele, jako byl Pavel - o tom je Pavlovo svědectví ve Skutcích 22. A právě v tomto bodu se arminianismus odchyluje od Bible a na výše uvedené pravdy aplikuje lidskou logiku.
Arminiáni tragicky zanedbávají mnohé biblické verše a proto nevidí, že Bůh musí udělat ještě něco dalšího. (3) Bůh otevřel Lydiino srdce (neboť jí dal duchovní život), aby byla schopna uvěřit. Její přirozená mysl byla slepá, její přirozené srdce bylo od Boha odvrácené a její vůle setrvávala v duchovní smrti. Vysvobodit ji z tohoto duchovního hřbitova morální zkázy mohla pouze Boží moc. Darování tohoto života a moci je výhradně Božím dílem. Všimněte si, že Bible dává zásluhu na otevření Lydiina srdce výslovně samému Bohu. Jestliže to z tohoto textu nepoznáme, pak jednoduše neumíme číst:
* „…Pán jí otevřel srdce…"
Všimněme si také, jak jasně nás učí Duch svatý o vztahu mezi příčinou a následkem při obrácení Lydie. Jedině Bůh otevřel Lydiino srdce, to je příčina. Učinil to, aby byla schopna naslouchat pravdám, které Pavel kázal - to je následek. A právě to nám říká Boží slovo. Nerozčilujme se nad mrtvou teologií, ani nezatracujte Kalvína, ale přečtěte si sami slova Bible. Jestliže se budete snažit zapřít jeden jediný důvod, proč Lydie pochopila evangelium a uvěřila v něj, tedy skutečnost, že to byl Bůh, kdo jí umožnil uvěřit a otevřel jí srdce, pak se stavíte proti Boží pravdě. Pokud se pokusíte do tohoto textu vložit lidskou svobodnou vůli jako rozhodující faktor pro účinnost spásy, pak vědomě podkopáváte Boží slovo.
Boží milost nenabízí jen spasení, ale Boží moc nám dává také schopnost si jej přát a také přijmout. On v nás vyvolává nejen touhu patřit Bohu, ale i skutky, které tuto touhu naplňují. Jeho dílo v nás vytváří nového, znovuzrozeného člověka a proto znovu opakuji, dílo znovuzrození je zcela dílem Ducha svatého.
V okamžiku, kdy ztratíme z očí rozdíl mezi spasením skrze víru (lidský skutek) a znovuzrozením z Ducha svatého (Boží skutek), směřujeme do oblasti polopravd a teologických nesnází. Zavede nás to k přesvědčení, že člověk je schopen dělat to, o čem Bible důrazně říká, že schopen činit není. Nutnost díla Ducha svatého je pak teologicky popřena a nebude trvat dlouho, kdy bude v běžné praxi ignorována. O tom svědčí stav moderního evangelismu.
Od té doby, co jsou křesťané přesvědčeni, že znovuzrození je nedílnou součástí lidské volby, používají metodologii, která je mnohem důležitější, než teologie Bible. Organizace, plánování a nábor se staly pro úspěch evangelizace neodmyslitelné, zatímco nezbytné dílo Ducha svatého je téměř zapomenuto. Je pravda, že plánovaná služba evangelizace si libuje v potřebě „modlit se za vedení Duchem svatým" a týmy lidí jsou vysílány s několika měsíčním předstihem před velkou kampaní, aby se modlili za bohatou žeň. Někteří evangelisté si jsou zcela jisti, že slib věřících modlit se každý den nebo jiný závazek (přispívat finančně na evangelizaci), který je nezbytný (výzvy typu pouze vaše dary mohou tuto ohromnou kampaň umožnit), je pro úspěch kampaně důležitější, než evangelium samo, ale to už je jiné téma pro jiný den.
- John G. Reisinger - Přeložil Marek Obdržálek
|
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: reformovany v Pondělí, 28. srpen 2006 @ 13:54:12 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) |
Zdravim Gregu,
Diky za umisteni dobreho clanku. Je receno dost vystizne. Jsem zvedav, co na to treba Pastyr.
R |
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: Gregorios777 v Pondělí, 28. srpen 2006 @ 17:44:41 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
Jo, jo, rádo se stalo milý reformovaný.
Myslím, že to konečně někdo vystihl.
Měj se dobře |
]
|
|
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: amisrtep v Pondělí, 28. srpen 2006 @ 15:39:31 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Článek je to dobrý, ale co chceš dokázat, reformovaný tím, že píšeš, že jsi zvědav na to, co pastýř.
Myslím, že pastýř nebude proti. Nemaslím si, že bych kdy od něho něco jiného četl.
Každý přece zná slova Písma, že: nikdo nemůže přijíti ke Kristu, nedá-li mu to Otec.
Ale chci tím říci, že ústřední bod sporu mezi vámi vidím v tom, že se nemůžete shodnout v tom, zda odpadlí od Krista byli skutečně na počátku věřící.
Uvedený článek Gregopriem spíše naznačuje, že skutečně i odpadlím ve víře muselo být dáno Otcem,aby uvěřili v Krista.
Z toho samého článku lze však také vypozorovat to, že pokud odpadli, pak odpadli ne proto, že tak chtěl Bůh, ale že tak chtěli sami, že se tak sami rozhodli.
Neboť zprvu jim bylo dáno, aby ke Kristu přišli a také uvěřili. Bylo jim dáno, aby uvěřili. A bylo jim i dáno, aby měli uši k slyšení a oči k vidění, aby uvěřili. A poté, co uvěřili (což lze doložit z Písem Židům), byl jim dán Duch svatého, kterého se stali účastníky. Získali tedy od Boha vše ke spasení. Ale jak i píše autor toho článku, rozhodnutí si zvolit zůstalo na nich a zůstává i na nás po celou dobu. Bůh otevřel naše srdce k přijetí evangelia, to ano. Bez toho bychom nemohli uvěřit. I samotná víra je nám Bohem dávána. Ale volba či boj o zachování víry je již na nás.
A tak tedy, odpadají lidé od Krista proto, že tak chce Bůh, nebo proto, že pozbyli víru? Pokud člověk pozbývá víru tak, že je mu odňata, pak zde musí být důvody. A jak jsem již naznačil jinde, ty důvody lze vidět v Žd 10. Zkráceně: je to zneuctění Božího Syna a smlouvy v jeho krvi, čímž se i vysmívá Duchu svatému. A čím se tak stane, že dochází ke zneuctění Božího Syna, pohrdnutí jeho obětí a zesměšnění Ducha? Stane se tak svévolným hřešením. Svévolný hřích je zneuctěním Krista a jeho oběti. Pohrdnutí smlouvy v jeho krvi. A výsměchem Duchu svatému. Tehdy a právě tehdy si člově volí zda zachová víru, nebo zda ze své vlastní vůle, ze svého vlastního rozhodnutí zhřeší proti Kristu. Jako věřící jsme svobodni od činění hříchu. Již nemusíme hřešit. Ale také můžeme. Máme volbu. A můžeme se rozhodnout. Kdo však činí vědomě a je si vědom, že tak činí proti Kristu, porušuje smlouvu v jeho Krvi a že tímto zesměšňuje dílo svatého Ducha, ten přichází o svou víru.
Jako křesťané hřešíme. Ale čím více jsem si vědom toho, co jsem učinil tím, že jsem hřešil, tím více prosím o Boží smilování, aby mi nedal upadnout, aby mne nezavedl do pokušení (tedy aby mne nenechal padnout), a aby mne zbavil od zlého.
Petr Šíma |
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: Gregorios777 v Pondělí, 28. srpen 2006 @ 17:52:36 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) |
Milý Petře (amisrtep),
myslím, že se konečně v této věci dobíráme pravdy.
A je to díky závěrům učiněných z toho článku.
Bůh dává určitým vybraným šanci, pokud on ale nezachová víru a odpadne, tak, že se již nikdy nevrátí, pak v něm Bůh nemá zalíbení. Ztratil víru a proto je hoden odsouzení. A tu víru neztratí, protože tak chtěl Bůh, ale protože to chtěl on.
Bůh tedy lidi vyvoluje podle svého PŘEDZVĚDĚNÍ
na základě našeho vlastního rozhodnutí, které zná již předem, v žádném případě ho však neovlivňuje.
A také platí, že "ne všech je víra".
No, ještě zbývá vyřešit nějaké maličkosti v této otázce. Tak rozjímejme bratří, rozjímejme...
|
]
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: amisrtep v Úterý, 29. srpen 2006 @ 11:01:48 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | No, Gregu, jsem sice opravdu rád, že se pomalu sbíháme v porozumění, ale byl bych nerad, aby sis mysl, že zbývají jen nějaké ty maličkosti.
Podívej, onen článek je více méně psán proti arminiánům a nikoliv kalvinistům (snad jen proti hyperkalvinistům). A proto jsem opatrný v závěrech.
Ty píšeš toto:
Bůh dává určitým vybraným šanci, pokud on ale nezachová víru a odpadne, tak, že se již nikdy nevrátí, pak v něm Bůh nemá zalíbení. Ztratil víru a proto je hoden odsouzení. A tu víru neztratí, protože tak chtěl Bůh, ale protože to chtěl on.
Jenže ani ten článek k tomuto nesměřuje, že by Bůh dával jen určitým vybraným šanci. Tohle by nebylo dobré si myslet a na tomto stavět.
Poukáži ti na Písmo:
Sk 18,4 Každou sobotu mluvil v synagóze a snažil se získat židy i pohany.
18,5 A když přišli z Makedonie Silas a Timoteus, věnoval se Pavel zcela kázání a dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.
18,6 Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: "Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům."
Podívej, Pavel šel snad do každé synagógy a nedělal rozdílu v lidech. Z toho lze usoudit jen jedno, že byl posílán Duchem kázat evangelium všem lidem bez rozdílu. Jistě namítneš, že ano, ale že k těm všem byl poslán proto, že mezi těmi všemi byli ti vyvolení, kterým se Bůh rozhodl otevřít srdce pro slyšení a přijetí evangelia, ti které Bůh předem vyhlédl a vyvolil, aby jim dal dar víry a oni tak mohli uvěřit a přijmout evangelium.
Jenže, co říká Pavel? : "Vy sami jste odpovědni za svou záhubu". Když tedy židé v synagóze povstali proti Pavlovi kazájícímu jim evangelium o Kristu, Pavel si neříká, no nemohou za to, nejsou to ti vyvolení, nebo že: jsem na špatném místě, než jsem měl být, a neposlouchal jsem Ducha, neboť zde nebyl nikdo z vyvolených a předzvěděných.
Je pravda, že až od té doby se Pavel obrátil v hlásání evangelia k pohanům, jak i přijal od Krista. Ale říci, že oni židé nepřijali evangelium jen proto, že Pavel kázal židům namísto pohanům by také nebylo správné. A Pavel to dosvědčuje, když jim říká, že jsou si sami odpovědni za svou záhubu.
Kdyby oni za svou záhubu nebyli odpovědni, pak by musel být za jejich záhubu odpovědný Bůh.
Ale co víme o Bohu? Že je tím, kdo chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1.Tim 2,3-4). Chce-li toto Bůh, pak je zřejmé, že není jeho vůle, aby byť i jen jediný člověk zahynul.
Jsou snad ti, kdo neuvěřili zatraceni proto, abychom my mohli uvěřit? Nebo, byli jsme snad my vyvoleni, aby oni byli zatraceni?
Pro toto vše výše zmíněné, nechci dělat nějaké ukvapené závěry. O tom, že uvěření v Krista zcela záleží na Božím vyvolení nepochybuji, což rozvedu níže, ale musíme si všichni dát pozor, aby to nevedlo k nějakému našemu vlastnímu povyšování se, ale naopak k o to větší pokoře, neboť si musíme uvědomit, že nemáme vůbec žádné, ale vůbec žádné zásluhy před Bohem a není žádný rozdíl mezi námi a mezi těmi, kdo uvěřili. Je zde jediný rozdíl, jehož důvodu snad nelze ani dostatečně porozumět, ač se o to budeme snažit sebevíce. A i to níže rozvedu. Ten důvod je Boží zaslíbení dané Abrahamovi, je to Boží milost a Boží vyvolení, vše dohromady tvoří celek. A v ničem v tomhle nenacházím žádnou lidskou zásluhu. Jediná je totiž lidská zásluha před Bohem: že totiž všichni zhřešili a všichni si zasluhují smrt, a to bez rozdílu (R3,9-30). Jestli všichni zhřešili bez rozdílu, pak skutečně si každý zasluhuje za své konání smrt. (Ř6,23). Jaká je zde tedy zásluha těch, kdo věří? Pražádná. Je víra naší zásluhou? Je naše zásluha, že věříme? Jsou zde někteří, kdo učí, že vlastníme víru a tedy ji můžeme posilovat, budovat. Ale i oni přiznávají, že víra je darem Božím (1.Kor 1,4), darem ne pro naše zásluhy (tedy skutkové či jiné), ale pouze darem z Boží milosti.
A jestli je nám dána z Boží milosti, tak co praví Písmo o Boží milosti?:
Ř9,15 Mojžíšovi řekl: 'Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.'
9,16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.
9,17 Písmo přece říká faraónovi: 'Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.'
9,18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
Ono skutečně nezáleží v ničem a nic na člověku podle tohoto Písma. Na jediném záleží a to na Božím rozhodnutí, na jeho rozhodnutí se smilovat. A zde opět nacházím ono: … koho chce, činí zatvrzelým.
Jestliže však má platit Písmo z 1.Tim 2, že Bůh CHCE, aby všichni dosáhli spásy, a všichni poznali pravdu a také mají platit Pavlova slova k židům, že oni sami jsou odpovědni za svou záhubu a zároveň musí platit i toto Písmo z Ř9, pak je třeba dobrého zamyšlení.
Já nejsem znalý řečtiny, ale musí zde být nějaký rozdíl. A zásadní rozdíl mezi 1.Tim 2 a Ř9 sleduji v tom, že v Ř9 se nejedná o chtění Božího srdce, ale o Boží rozhodování, tedy o Boží volbu. Naproti tomu v 1.Tim2 nejde o volbu Božího srdce, tedy že by byl jako člověk, který miluje jedny a druhé nemiluje, ale o spravedlivou volbu rozhodnutí, která je plně závislá na lidské volbě.
Bůh totiž chce, aby všichni byli spaseni a aby všichni poznali pravdu. Nepřeje si, aby byť i jeden jediný život zahynul. Pokud by tohle bylo zcela v Boží kompetenci, tedy spasení lidí závislé zcela na Boží volbě, pak by museli býti spaseni všichni lidé. Vždyť Bůh chce spásu všech lidí. Jenže tak tomu není, vždyť jak řekl Pavel, lidé jsou sami zodpovědni za svou záhubu, protože nepřijímají evangelium. A zde je pravé Boží rozhodnutí, pravá Boží volba, která je ovlivněna tím, jak se zachová daný člověk. Bůh se totiž rozhodl zachránit ty, kdo věří.
R 3,28 Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.
3,29 Je snad Bůh toliko Bohem židů? Což není též Bohem pohanů? Zajisté i pohanů!
3,30 Vždyť je to jeden a týž Bůh, který obřezané ospravedlní z víry a neobřezané skrze víru.
Bůh učinil vše proto, aby mohl být člověk spasen. Člověk svou vlastní rozvahou, svým rozumem, zdálo by se, mohl dosáhnout poznání Boha a podle toho zařídit svůj život. Vždyť z počátku takto učinil Bůh člověka. Ale člověk se ve své moudrosti od Boha jen vzdaloval. A já věřím, že si Bůh povšiml na člověku něčeho zajímavého a vyzkoušel Abrahama. A Abraham věřil, že Bůh zaopatří za jeho syna jinou oběť. Byl poslušný Božího příkazu tak, že by byl schopen svého syna usmrtit, ale měl pevnou důvěru v Boha, že Bůh jej miluje a nedopustí, aby se jeho synu stalo něco zlého. A to je to, co Bůh u člověka hledal. Ne lidské skutky, jakkoliv poslušné, a takovým poslušným skutkem bylo i obětovávání Izáka, ale hledal pevnou důvěru člověka v Boha, takové uvědomění důvěry, že Bůh člověka miluje a nedopustí, aby člověk zahynul. A to se Bohu zalíbilo a snad právě proto, neboť Písma ukazují na vyvolení nás z Abraháma, snad tedy proto si Bůh zamiloval, aby spasil člověka z víry a skrze víru, bláznivou zvěst, že tak jako za Izáka zaopatřil jinou oběť, tak za nás zaopatřil oběť té nejčistší krve, tedy krve Kristovy.
1.Kor 1,21 Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí.
A tak v čem spočívá ten dar víry? Ne-li v tom snad, že Bůh se rozhodl, že spasí ta, kdo mají stejnou víru jako Abraham? Vždyť jsme to právě my, kdo věříme že Ježíš Kristus byl obětován za nás, stejně jako i onen beránek za Izáka.
Kdyby dar víry bylo přesvědčení dané člověku Bohem (nezávisle na lidském rozhodnutí), pak by spasení jedněch a zatracení druhých bylo nespravedlivé. A my víme, že Bůh nikomu nestraní a nikomu nenadržuje.
Jestliže však Bůh nikomu nestraní, pak zde musí být Boží volba a rozhodnutí podmíněna výběrem, který je odvislý na lidském prvku.
Chtěl bys si projít ještě tato Písma:
R9,8 dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené.
Kterépak děti jsou Božími? Nikoliv ty pocházející tělem z Abraháma, ale děti pocházející z Abrahámovy víry. A jsou to děti zaslíbené.
R9,9 Slovo zaslíbení zní takto: 'V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.'
9,10 A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka;
9,11 ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto
9,12 a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu.
9,13 Neboť je psáno: 'Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.'
Skutečně nezáleží na člověku jestli chce či nechce, ale záleží na Božím rozhodnutí. Vždyť Bůh řekl, že až On v určený čas přijde bude mít Sára syna. Ne tedy až bude chtít Abraham a Sára, ale až Bůh bude chtít, tedy tehdy budou mít syna. A i tomuto nakonec Abraham se Sárou uvěřili. Stejně je to i s evangelizacemi. Ne na nás záleží, kdy budou spaseni další děti Boží, ale na tom záleží, kdy Bůh přijde, a tehdy budou spaseni další lidé. Abrahám byl stár a Sára již byla neplodná, a přesto nakonec měli Izáka.
A i dále je psáno, že Ezau i Jákob v těle Rebeky ještě nemohli učinit nic dobrého a ani zlého, a tedy volba Jákoba a zavržení Ezaua nebylo závislé na lidských skutcích, ale na Božím rozhodnutí, na jeho vyvolení předem. Ale znamená to snad, že by Bůh byl nespravedlivý? Proč si vyhlédl Jákoba a Ezaua zavrhl? Jen tak? Život Jákobův a Ezaův dává vysvětlení. Jákob žil z víry Abrahamovy, a ač i byl druhorozený, přesto byl vyvolen. Ezau pak nežil z víry a své vyvolení si chtěl založit na svém prvorozenectví podle těla. A v tom se i ukazuje, že ne všichni kdo jsou podle těla Izrael jsou Izraelem podle víry Abrahamovy.
A protože bylo Bohem o Jákobově vyvolení předem rozhodnuto a dokonce se ani nemohlo prokázat, že Jákob žije z Abrahamovy víry, pak se zde poukazuje na Boží předzvědění. Na Boží předzvědění o každém člověku, jestli bude anebo nebude žít z víry Abrahamovy. A Bůh který ví předem, ten si vyvolil Jákoba a Ezaua zavrhl, jak i nakonec sledujeme z jejich jednání víry.
R9,14 Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne!
9,15 Mojžíšovi řekl: 'Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.'
9,16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.
9,17 Písmo přece říká faraónovi: 'Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.'
9,18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.
Na základě výše uvedených textů (a těch co uvedu níže) mnozí zastávají to stanovisko, že Bůh se rozhoduje jen tak, že tohoto spasí a jiného zatratí. Ale já s tím nesouhlasím. Jak jsem již výše uvedl, Bůh se rozhoduje spasit člověka pro jeho víru, pro tu víru, kterou si zamiloval, pro víru takovou, jakou měl i Abraham.
Slovo k faraónovi, pak znovu poukazuje na Boží vyvolení. A On si vyvolil faraóna (z dob Mojžíše), aby na něm ukázal na svou moc, a aby Boží jméno bylo vyhlášeno po celé zemi. Pro toto vyzdvihl onoho faraóna. Zároveň však Bůh zatvrdil faraónovo srdce. Znamená to však, že je Bůh nespravedlivý? Že zatvrzuje jen tak, pro nic za nic? Život onoho faraóna ještě před zatvrzením jeho srdce poukazuje na to, že sám faraón byl odpovědný za svou záhubu.
R9,19 Snad mi řekneš? "Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?
9,20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?"
9,21 Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?
9,22 Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě,
9,23 stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil ke slávě -
9,24 na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů.
Ano, žádný výtvor hrnčířův nemůže protestovat, že byl stvořen k vznešeným účelům či pro odpadky. Znamená to však, že může mít člověk, jakoukoliv víru v Boha i tu Abrahamovu a stejně bude zavržen? A že třeba, kdo nemá takovou víru a může žít jak chce, bude spasen? Ne, jedna hlína propadá odsouzení, ale druhá ospravedlnění. Ne až ta nádoba, ale ještě před tím ta hlína. A aby Bůh rozlišil mezi těmito hlínami, učinil z těch, které propadli jeho hněvu nádoby na odpadky, aby se ještě více zaskvěla sláva těch, které byly určeny k posvěcení. A tak záleží na tom, jakou hlínu Bůh určí k posvěcení a kterou na odpady.
Tak hlína, která v sobě má víru Abrahamovu, ta byla z Božího rozhodnutí určena k posvěcujícím účelům. Avšak sama hlína o sobě nemůže rozhodovat k čemu bude sloužit. To rozhodnutí záleží na Bohu. Ne syrová hlína se používá k vznešeným účelům či všedním, ale až jsou přetvořeny do nádob. Tak i každá hlína sama o sobě neznamená nic, ale hrnčíř, který z ní vyrábí. I z kvalitnější půdy může být vytvořena nádoba na odpadky, a z málo kvalitní zase nádoba k posvěcení. Avšak také nádoba z málo kvalitní půdy, ač je i stvořena k posvěcujícím účelům, dříve zchátrá a rozpadne se a nebude k ničemu. Kdežto ta na odpadky, vytvořena z půdy kvalitní, by zůstala. Ale Bůh již předem rozlišuje mezi hlínami, tak jako mezi Jákobem a Ezauem. A to, co tvoří onu žádanou kvalitu půdy, její žádanou soudržnost, je jen jeden prvek – víra Abrahamova. Ve všem ostatním jsou si obě hlíny více méně rovny, v očích Božích pak zcela rovny.
Nikdo si tedy nemůže stěžovat na Boha, a říkat: mohl jsem být spasen, ale tys mne nespravedlivě určil na odpadky. A ti druzí zase nemohou říkat, že si to zasloužili, neboť Bůh z nich také mohl učinit nádoby na odpadky. Ti by měli být vděčni za Boží rozhodnutí a nepovyšovat se nad tu druhou hlínu, neboť i z té mohl Bůh učinit nádoby k posvěcení.
Celé to Písmo z Ř9 vidím mnohdy zkreslené v ústech těch, kdo říkají, že nezáleží vůbec na člověku. Tedy na čemkoliv, co je v člověku. Nezáleží vskutku na lidském chtění, čím chce a čím nechce být, a nezáleží i na jeho kvalitách, ale je zde přeci jenom něco, na čem záleží Bohu.
R10,5 Mojžíš píše o spravedlnosti, založené na zákoně: 'Člověk, který tak jedná, bude živ.'
10,6 Avšak spravedlnost založená na víře mluví takto: 'Nezabývej se myšlenkou: kdo vystoupí na nebe?' - aby Krista přivedl dolů -
10,7 'ani neříkej: kdo sestoupí do propasti?' - aby Krista vyvedl z říše mrtvých.
10,8 Co však praví? ' Blízko tebe je slovo, v tvých ústech a ve tvém srdci'; je to slovo víry, které zvěstujeme.
10,9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.
10,10 Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení,
10,11 neboť Písmo praví: 'Kdo v něho věří, nebude zahanben.'
Je to víra, na které Bohu záleží. Je to slovo oné víry. To slovo víry zvěstujeme. Ale to slovo zároveň je již v lidském srdci a je v jeho ústech. A ta hlína, ve které je ono slovo víry, ta je Bohem žádaná a vyhledávaná. Člověk nemá přemýšlet nad tím, kdo se jak dostane do nebe a kdo zase do pekla.
Jediné na čem Bohu záleží je víra. A Bůh se rozhodl, že právě z víry a skrze víru člověka zachrání.
Ta víra je již v srdcích některých a již před slyšením evangelia, ale i tak hlína zůstane bez užitku, nebude-li přetvořena Bohem do nádoby k posvěcení (nebo na odpadky). Ona víra však musí být vyslovena, a musí uvěřit slovu evangelia. Jen taková víra totiž dochází Boží milosti.
Víra tedy, jak se mnohde vykládá, že přichází až po slyšení evangelia, ta již spočívá v lidském srdci. Ale i víra, ta musí uvěřit skrze vyznání.
Žádná hlína si nezasluhuje, aby z ní byla vytvořena nádoba k posvěcení, ale pro víru v ní se Bůh rozhodl, slitovat se nad některou, a smilovat se nad ní.
Ale ten výběr není dán jen tak namátkou, ale pečlivým zkoumáním hlíny, zda se v ní nachází to, nad čím má Bůh důvod se slitovat.
Ač si myslím, že jsem se ze široka pustil do tohoto nelehkého tématu, vůbec si nemyslím, že jsem plně poznal. Budu moc rád za postřehy všech, a kdybych se mýlil a bylo by dosvědčeno z Písem, avšak uceleně, že se v mále i mnohém či ve všem mýlím, pak se nebudu bránit a změním svá stanoviska.
Petr Šíma
|
]
Re: Boží a lidská účast na spasení (Skóre: 1) Vložil: amisrtep v Úterý, 29. srpen 2006 @ 11:09:25 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Tato věta v mém komentáři zní špatně:
ale vůbec žádné zásluhy před Bohem a není žádný rozdíl mezi námi a mezi těmi, kdo uvěřili.
Má tam být: ......... , kdo neuvěřili.
Jinak mně asi občas vypadla i nějaká ta písmenka, a určitě se najdou chyby.
Omlouvám se, předem, psal jsem rychle a bez zpětné kontroly.
Petr Šíma |
]
|
|
|
|