poslal Seraphim Drazí bratři a sestry,
pokračujeme v sérii portrétů dvanácti apoštolů, kterou jsme rozpočali před několika týdny, a dnes se zastavíme u Matouše. Vylíčit úplně jeho postavu je popravdě řečeno takřka nemožné, protože zprávy, které o něm hovoří, jsou skrovné a zlomkovité. Můžeme jenom načrtnout ani ne jeho životopis, ale spíše jen profil, který nám evangelia podávají.
V seznamu dvanácti Ježíšem vybraných apoštolů se však vyskytuje pokaždé (srv. Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15; Sk 1,13). Jeho hebrejské jméno znamená „dar Boží“. První kanonické evangelium, které nese jeho jméno, jej v seznamu dvanácti apoštolů charakterizuje velmi přesně jako „celníka“ (Mt 10,3).
Takto je ztotožněn s člověkem, sedícím v celnici, kterého Ježíš volá, aby jej následoval: „Když odtamtud šel Ježíš dál, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: «Pojď za mnou!» On vstal a šel za ním“ (Mt 10,3). Také Marek (srv. 2,13-17) a Lukáš (5,27-30) vyprávějí o povolání člověka, který seděl v celnici, a nazývají ho Levi, ale je to tentýž apoštol. Abychom si představili scénu, popisovanou v Matoušově evangeliu, (9,9) stačí si vybavit velkolepý obraz Caravaggia, který se nachází zde v Římě v kostele sv.Ludvíka. Z evangelií vyplývá další životopisná črta: v pasáži, která bezprostředně předchází vyprávění o povolání, se mluví o zázraku, který Ježíš vykonal v Kafarnaum (srv. Mt 9,1-8; Mk 2,1-12) a je situován do blízkosti Galilejského moře, tedy Tiberiadského jezera (srv. Mk 2,13-14). Z toho lze vyvodit, že Matouš vykonával funkci výběrčího daní v Kafarnaum, které leží právě „při moři“ (Mt 4,13), kde byl Ježíš v Petrově domě stálým hostem.
Na základě těchto jednoduchých konstatací, které plynou z evangelia, můžeme vyvodit několik závěrů. První říká, že Ježíš přijímá do skupiny svých blízkých člověka, který byl podle mínění běžných v té době v Izraeli považován za veřejného hříšníka. Matouš totiž nejen manipuloval penězmi, považovanými za nečisté, protože pocházely od národa, který byl lidu Božímu cizí, ale také spolupracoval s cizí nenávistně chtivou autoritou, jejíž daně mohly být použity libovolně. Z tohoto důvodu mluví evangelia několikrát a jednotně o „celnících a hříšnících“ (Mt 9,10; Lk 15,1), o „celnících a nevěstkách“ (Mt 21,31). Kromě toho spatřují v celnících příklad hamižnosti (srv. Mt 5,46: mají rádi pouze ty, kteří mají rádi je) a zmiňují jednoho z nich, Zachea jako „vrchního a velmi bohatého celníka“ (Lk 19,2), přičemž v lidovém mínění byli pokládáni za „lupiče, podvodníky a cizoložníky“ (Lk 18,11). Na pozadí těchto náznaků padne do oka první fakt: Ježíš neodepírá své přátelství nikomu. Ba dokonce, právě když se nachází u stolu v domě Matouše-Leviho, pronáší jako odpověď těm, kteří vyjadřovali své pohoršení nad tím, že přichází do tak málo doporučeníhodné společnosti, důležité prohlášení: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,17).
Dobrá zpráva Evangelia spočívá právě v tomto: v nabídce Boží milosti hříšníkovi! Jinde, v proslulém podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se přišli modlit do chrámu, Ježíš přímo ukazuje na celníka jako na cenný příklad pokorné důvěry v božské milosrdenství. Zatímco farizej je hrdý na svou mravní dokonalost, „celník ... se neodvažoval ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: «Bože, buď milostiv mně hříšnému!»“. A Ježíš to komentuje: „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,13-14). V postavě Matouše nám tedy evangelia podávají opravdový paradox ve vlastním smyslu slova: kdo je zdánlivě od svatosti vzdálen, může se stát dokonce vzorem příjemce Božího milosrdenství a nechat pak ve svém životě vyniknout jeho podivuhodné účinky. V této souvislosti sv.Jan Chrysostom činí významný postřeh, když poznamenává, že pouze v několika vyprávěních o povolání se poukazuje na práci, kterou dotyční právě konali. Petr, Ondřej, Jakub a Jan byli povoláni, když byli na rybolovu. Matouš - právě když vybíral daně. Jde o práce malého významu – komentuje Chrysostom – „poněvadž není nic odpornějšího než výběrčí daní a nic obyčejnějšího než rybolov“ (In Matth Hom.: PL 57,363). Ježíšovo povolání tedy dosahuje i osoby z nižších sociálních vrstev, právě když konají svou běžnou práci.
Další závěr, který plyne z evangelního vyprávění, spočívá v tom, že Matouš na Ježíšovo povolání okamžitě odpoví: „vstal a šel za ním“. Stručnost této věty jasně ukazuje na Matoušovu pohotovost v odpovědi na povolání. Znamenalo to pro něho opustit všechno, zejména to, co mu zaručovalo příjem jistého, třebaže často nespravedlivého a nedůstojného výdělku. Matouš zřejmě pochopil, že důvěrnost, kterou mu Ježíš projevil, mu již nedovoluje pokračovat v činnosti, která neměla Boží schválení. Snadno si lze domyslet, jak to aplikovat na dnešek: také dnes je nepřijatelné přilnutí k věcem, které se neslučují s následováním Ježíše, jako je případ nepoctivého obohacování. Ježíš to říká bez obalu: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě“ (Mt 19,21). A právě to učinil Matouš: vstal a následoval ho! V tom, že „vstal“ lze právem spatřovat oddělení od situace hříchu a zároveň vědomé přilnutí k nové, přímé existenci, ve společenství s Ježíšem.
Připomeňme nakonec, že starobylá tradice Církve je jednotná v tom, že Matoušovi připisuje autorství prvního evangelia. Děje se tak počínaje už Papiášem, biskupem z Hierapolis ve Frýgii, který kolem roku 130 píše: „Matouš sesbíral (Pánova) slova v hebrejském jazyce, a každý je vykládal jak uměl“ (viz Eusebius z Cesareje, Hist.eccl. II,39,16). Historik Eusebius to doplňuje touto zprávou: „Když se Matouš, který kázal nejprve mezi hebreji, rozhodl odejít také k jiným národům, napsal ve své mateřské řeči evangelium, které hlásal, ve snaze nahradit těm, od nichž odcházel, písemně to, co jeho odchodem ztráceli“ (ibid. III,24,6). Evangelium napsané Matoušem hebrejsky či aramejsky už nemáme, ale v řeckém evangeliu, které máme, i nadále určitým způsobem slyšíme přesvědčivý hlas celníka Matouše, který po té, co se stal apoštolem, pokračuje v hlásání spasitelského milosrdenství Božího a tomuto poselství svatého Matouše nasloucháme, stále znovu o něm rozjímáme, abychom se i my naučili rozhodnosti vstát a následovat Ježíše.
Benedikt XVI.
Přeložil Milan Glaser
Katecheze z generální audience Sv.Otce z 30.8.2006
Česká sekce Radia Vatikán
Z http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6376
