Život víry: Vážím si katolíků, kteří jsou čestní i když se v něčem mýlí. Zde je 1:
Vloženo Čtvrtek, 21. září 2006 @ 20:40:11 CEST Vložil: Bolek |
poslal Seraphim Vážím si katolíků, kteří jsou čestní i když se v něčem mýlí. Zde je 1:
Vůle Boží - zbožná fráze?
Vrahové třebenického faráře dostali 17 a 8,5 roku
Odsouzený Rudolf Šamko
Krajský soud v Ústí nad Labem koncem března 2005 uložil výjimečné tresty za vraždu třebenického faráře ze září 2004. Rudolf Šamko dostal 17 let a jeho 15letý komplic 8,5 roku. Obě strany si ponechaly lhůtu na rozmyšlenou.
Policisté vypátrali podezřelou dvojici několik dnů po vraždě. Oba se přiznali. Z policejního vyšetřování vyplývá, že si chtěli z fary odnést peníze. Když je farář přistihl, usmrtili ho a založili požár, aby zahladili stopy. Pitva prokázala, že útok byl brutální. Kubíček byl surově ukopán a navíc ještě pobodán a podle lékařů umíral v krutých bolestech. Farář prý už dříve žádal radnici i policii o ochranu. V Třebenicích, kde žije 1 700 lidí, není ani policejní služebna.
Radost mi působí konat Tvou vůli, Bože, hluboko v nitru mém jsou zákony Tvoje.“ (Žl 40)
krátká filmová reportáž, natočená s P. Ladislavem v roce 2001 TV Prima pro pořad Sauna (velikost souboru: 6,35MB)
1969 - 1970
Veleliby, Nymburk
1970 - 1972
Benešov nad Ploučnicí, Horní Habartice, Jedlka, Malá Bukovina, Markvartice
1972 - 1975
Sloup v Čechách, Lindava, Skalice
1975 - 1976
Litoměřice
1976 - 1977
Třebenice, Čížkovice
1977 - 1987
Vysoké nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Zlatá Olešnice
1987 - 1993
Frýdlant v Čechách, Bulovka, Dětřichov, Ves
Hejnice, Raspenava (1987 - 1988)
1993 - 1999
Bohušovice nad Ohří, Brozany, Terezín, Čížkovice
1999 - +11.9.2004
Třebenice, Čížkovice
Ostatní jmenování:
1991
osobní děkan
1993
osobní arciděkan
1994
člen Kněžské rady
1997
kaplan pro nemocnici v Litoměřicích
2000
duch. péče ve věznici v Litoměřicích
2000
sídelní kanovník ceynoviánský Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích
Publikační činnost:
1995
Velké tajemství - manželství jako umělecké dílo
1996
Život - největší umělecké dílo
2004
Vůle Boží - zbožná fráze?
2004
O Svobodě
[ Home ] [ Texty ] [ Fotografie ] [ pamětní deska ] [ kniha o Ladislavovi ] [ Odkazy ]
Vůle Boží - zbožná fráze?
Ukázka z knihy "Vůle Boží - zbožná fráze?"
http://www.volny.cz/pater.ladislav/ukazka_vule.htm
Jednou na mě spadla takzvaná deka – kus plochého stropu. Nemohl jsem se ani pohnout. Kolegové havíři přiskočili a pomohli mně ven. Ohledával jsem se, jestli jsem někde raněný – nikde nic. Deka se jedním koncem za něco zachytila a nedolehla na mě plnou vahou. Náhodou? Co mi tím chtěl Bůh říct?
Jindy zase na mém úseku, kde jsem měl za úkol vyčistit pracoviště od kombajnem podřezaného bloku uhlí, visel ze stropu velký balvan, který se jaksi nedal bedněním podchytit. A tak jsem řekl Kristu Pánu: „Teď máš možnost mně dokázat, jestli počítáš s mýma rukama, aby mohly ještě sloužit u oltáře. Jestli mě ten balvan zmrzačí – anebo jestli se mně nic nestane.“ Sotva jsem to dořekl, balvan spadl a přerazil mně násadu od lopaty deset centimetrů od prstů! Samozřejmě: náhoda! Ale mně v tu chvíli bylo naprosto jasné, že to nebyla náhoda, že to byla jasná odpověď Boží – ovšem jen pro mě. Také jsem hned poděkoval. A ruce slouží dodneška a denně se mohou dotýkat Těla Páně.
Předmluva MUDr. Marie Svatošové ke knize "Vůle Boží - zbožná fráze?"
www.vira.cz/svatosova
marie.svatosova@seznam.cz
http://www.volny.cz/pater.ladislav/predmluva_vule.htm
Za jakých okolností se knížka zrodila?
Začalo to docela nenápadně, někdy na jaře roku 2004. Tehdy mi ředitel Karmelitánského nakladatelství poslal e-mail s prosbou: „V příloze najdeš dopis paní Blanky Tomasové, vedoucí naší litoměřické prodejny Jonáš. Podívej se na to a byl bych Ti vděčný, kdyby se Ti podařilo nějak diplomaticky P. Ladislava přesvědčit, aby pro nás něco napsal. Téma bych nechal na něm.“ Otevřela jsem tedy přílohu a v ní byl tento skvělý nápad:
„V minulém roce jsem se zúčastnila exercicií s otcem Ladislavem Kubíčkem a všechny jeho přednášky jsem si amatérsky nahrála na diktafon. Netušila jsem, jaký bič si na sebe šiji. Celý následující měsíc jsem po večerech kazety kopírovala a rozesílala ostatním účastníkům exercicií. Tím to však neskončilo. Do obchodu mi začali volat lidé z celé republiky, i oni měli o nahrávku zájem a já jsem pochopila, že Kniha exercicií otce Kubíčka - této "chodící pokladnice moudrosti" - by byla našimi čtenáři velice žádaná. Situace, kdy vycházejí v překladech knihy (jistě pozoruhodných) lidí z celého světa a domácí poklady necháváme ležet ladem, mě naplňuje lítostí. Zatím je otec Ladislav duševně svěží a při síle, ale nikdo neví dne ani hodiny…“
Otce Ladislava jsem znala osmadvacet let a bylo mi jasné, že tady žádná diplomacie nepomůže. Byly jen dvě možnosti. Buď v tom jednoznačně rozpozná Boží vůli a s radostí knížku napíše, anebo v tom uvidí pouze vůli a zbožné přání naše - a v tom případě s ním nikdo nehne. Jednoznačně se potvrdila verze první - i když pozornému čtenáři neunikne hned v prvním odstavci poznámka "přinutily mě ženy". Otec Ladislav, jakoby už s namočeným perem čekal na impuls shora, ihned začal na papír zapisovat to, čím jeho srdce přetékalo.
Diplomacie se ke slovu dostala taky, ale o něco později. Touhou plnit vůli Boží byl Ladislav celý život v nejlepším slova smyslu přímo posedlý. Nic pro něho nebylo důležitější a radostnější. Nejspíš proto v první chvíli nemohl pochopit, co se nám nelíbí na názvu, který původně pro tuto knížku zvolil: „Radost mi působí konat Tvou vůli, Bože, hluboko v nitru mém jsou zákony Tvoje.“ (Ž 40) Jelikož však jeho další velmi výraznou vlastností byla pokora, brzy uznal, že je to pro titul knihy příliš dlouhé a změnil ho. Dokonce se dal přemluvit a k původní velmi krátké verzi knihy dodatečně připsal ještě několik kapitol, mezi nimi i „Setkání s lupičem“. Pořád mi tam ale scházely celé velké kapitoly jeho života. Například o opravách desítek kostelů za totality v severních Čechách – s minimem peněz a s partou nadšenců, převážně z řad mládeže. Pokusila jsem se tedy usmlouvat ještě další přídavky, ale neuspěla jsem: "Není to žádný můj životopis. A vůbec - kdyby to bylo delší, nikdo by to nechtěl číst."
O co tu otci Ladislavovi šlo a o co naopak nešlo?
Otec Ladislav si na formality nikdy nepotrpěl, ale pořádek být musí. Dva dny před 11. zářím, dnem, kdy byl zavražděn, jsem mu přivezla do Třebenic k podpisu autorskou smlouvu. Podepsal ji a k mému překvapení ji neodsunul, ale začal ji odzadu zběžně pročítat. Zastavil se až u odstavce „honorář“. Stanovil si totiž podmínku „honorář = 0,- Kč“. Ředitel KNA to do smlouvy skutečně takhle napsal, ale připojil dovětek: „Naturálně (v knížkách) 10 % z prodaných výtisků.“ P. Ladislav to objevil, vytáhl z kapsy plnicí pero a vpašovaný dovětek přeškrtal. „Co to děláš? Máš peníze na opravu čížkovického kostela?“, snažila jsem se zakročit. „Nemám. Však on se Pán Bůh postará. Tohle musí být čisté – Pán Bůh mi nedal hřivny na to, abych z nich tyl!“ Věděla jsem, že neustoupí, tak jsem si jen provokativně povzdechla a už jsem to dál nezkoušela.
Měla jsem však ten večer splnit ještě jeden úkol: „Mám se tě taky zeptat, jakou máš představu o obálce. Jaký obrázek bys na ní chtěl mít?“ Tušila jsem, co mi tak asi může odpovědět a nemýlila jsem se: „Kromě Rumcajse cokoliv - hlavně ať se Fatka (= ředitel KNA) postará, aby se to dostalo ke čtenářům.“ O tohle mu šlo. O to, aby nám všem mohl ještě dlouho po své smrti připomínat, co tak často zdůrazňoval: "Rozpoznat Boží vůli je možné. Proč ji tolik lidí neslyší? Protože zde je jeden háček - nestačí jenom chtít ji slyšet, je třeba chtít ji i plnit, a to bezvýhradně, ať je jakákoliv!" Nečekejte tedy, že v knize najdete odpověď na otázku, co je ve vašem konkrétním případě vůlí Boží. Najdete v ní však recept, jak se k odpovědi dostat.
Vyvrací vražda autorova slova - nebo je naopak silně podtrhuje?
Jak sám otec Ladislav zdůraznil, tahle knížka není jeho životopisem. Pouze v ní chtěl na konkrétních událostech svého vlastního života dokumentovat, že je možné Boží vůli důsledně plnit za všech okolností, a že se to taky vždycky vyplatí. Sotva to dopsal, byl zavražděn a mnozí lidé si kladou otázky.
Jak to mohl Bůh dopustit? Tuto otázku si v historii lidstva kladli lidé v podobných situacích mnohokrát. Sv. Augustin na ni odpovídá: "Vinou zlých lidí se nepochybně děje mnohé proti Boží vůli, avšak Boží moudrost a moc jsou tak velké, že všechno, co zjevně odporuje jeho vůli, ve skutečnosti spěje k dobrým výsledkům či cílům, jež Bůh předem vytyčil. Nikdy by nedovolil zlu se projevit, kdyby díky své absolutní dobrotě je nemohl nějak využít." Wilfrid Stinissen to vidí podobně: "Bůh zachází se zlem tak mistrně, že výsledek je lepší, než kdyby žádné zlo jakživo neexistovalo." Mám doklad o tom, že otec Ladislav s oběma autory uvedených citátů plně souhlasil. Jinak by mi je při čtení rukopisu mé knížky "Náhody a náhodičky" vyškrtl. Je dobře mít takové moudré myšlenky - třebaže převzaté od jiných - uloženy v hlavě. Mohou se hodit. Vynořily se mi v paměti bezprostředně po té neuvěřitelné zprávě. Pomohly mi neprotestovat - ani nahlas, ani v duchu. Do minuty mi pomohly Bohu upřímně děkovat za Ladislavův život, za všechny dary, kterými mě jeho prostřednictvím za posledních osmadvacet let obdaroval, ale i za jeho smrt a dokonce za způsob té smrti. V té první minutě se mi vybavila také Ladislavova vlastní slova, víckrát opakovaná: "Neodvolatelně a jednou provždy jsem už dopředu dal Pánu Bohu souhlas s jakýmkoliv (!) způsobem své smrti."
"A kde byl nad ránem 11. září Ladislavův anděl strážný?", ptají se někteří. Kde by měl být? Rozhodně nespal a nezahálel. Samozřejmě byl při Ladislavovi, na třebenické faře. Pomáhal mu přijmout mučednickou smrt, pomáhal mu na cestě do věčné radosti. A jelikož jsem Ladislavovou žačkou, trochu toho jeho anděla strážného podezřívám, že se i bavil. Musel přece vědět o tom, s čím se mi Ladislav těsně před smrtí svěřil. Často zdůrazňoval, že se vyplatí svůj kříž denně poponášet, kousek po kousku, metr po metru, to znamená nevyhýbat se žádným obtížím, nic si neulehčovat. Když je v tom člověk skutečně důsledný, na konci života už má ten svůj kříž donesený na vrchol Kalvárie a nepotřebuje nějakou dlouhodobou nemoc. Tím šel některým lidem tak na nervy, že se neudrželi: "Ty si pěkně troufáš s těmi tvými teoriemi. Však počkej, ještě nevíš, jak budeš umírat ty. Až budeš měsíce nebo léta ležet někde po mrtvici nebo s rakovinou, tak všechny tyhle tvoje teorie padnou!" Nepadly. Pán Bůh mu dal za pravdu. I tohle mi v té první minutě prolítlo hlavou. Ano, je to hrůza - protože každý hřích je hrůza. Ale současně je to Ladislavovo velké vítězství. Absolutní a definitivní. Jestli si ďábel myslí, že se ho konečně zbavil, tak se šeredně mýlí.
Kde jsou ty časy, kdy u nás vycházelo jen pár knižních titulů týdně. Když se tu a tam mezi nimi objevilo něco kvalitního, vstávali jsme ve čtvrtek za kuropění a spěchali do fronty před knihkupectvím. Dnes je sice z čeho vybírat, ale nastal jiný problém. Rozlišit na první pohled, který z nabízených titulů přichází na pult z Boží vůle a který z Božího dopuštění, není vždy snadné. Všechno zde sdělit nejde, ale jedním si jsem jistá – se čtenáři, kteří se otcem Ladislavem nechají vést, má Bůh velkorysé plány. Že je to odvážné tvrzení? Mám k němu pádný důvod: zákon pšeničného zrna. Zákon pšeničného zrna, které musí nejprve padnout do země a odumřít, aby mohlo vydat užitek mnohonásobný.
Napsal autor ještě něco jiného?
Kolik toho napsal celkem, to už nikdo nespočítá. Tisíce perel moudrosti jsou ukryty v jeho dopisech. Korespondenční farnost otce Ladislava sahala od Šumavy k Tatrám a některé její výběžky končily až ve vzdálených kontinentech. V kartotéce míval kolem tří tisíc adres lidí, které mu Bůh nejrůznějšími způsoby posílal do cesty. Nejméně jednou ročně napsal všem, s mnohými si dopisoval velmi často a pravidelně. Pochopitelně to vždycky mělo nějaký začátek. Přesto mnohé z těchto originálních lidských příběhů – ten můj nevyjímaje – měly společného jmenovatele. Člověk se z nejrůznějších důvodů ocitl na dně. Nevěděl kudy kam, uvědomoval si svoji bezmocnost a tušil Boží všemohoucnost. Ve své zdánlivě bezvýchodné situaci byl sice ochoten jednat podle Boží vůle, ale většinou nebyl schopen ji rozpoznat. A v tom se nějakou „šťastnou náhodou“ ocitl u otce Ladislava.
Otec Ladislav napsal celkem čtyři knížky - dvě v minulosti a dvě těsně před smrtí. Všechny jsou útlé, ale hutné. "Život - největší umělecké dílo" a "Velké tajemství - manželství jako umělecké dílo" vycházejí od poloviny devadesátých let opakovaně. Třetí knížka se právě připravuje do tisku (její úvodník právě čtete). Čtvrtá, "O svobodě" - zázrakem zachráněná z plamenů - by měla s pomocí Boží vyjít co nejdříve.
Dva dny před smrtí otec Ladislav své literární aktivity okomentoval: "Vím, že jsem to měl napsat, tak jsem to napsal. Tím končím. Nic dalšího už nenapíši." Knížky sice osobní kontakt nahradit nemohou, ale to nejpodstatnější z hlavních oblastí, jimž se jako lékař a kněz intenzivně věnoval, v nich zachyceno je. A učme se číst i mezi řádky - řekl by nám. Byl velmi skromný a pokorný a rozhodně neměl žádné spisovatelské ambice. Pouze mu šlo o věc. O Boží věc. Šlo mu o duše, o ty především. Jim byly a jsou jeho knížky určeny. Paní Tomasová v té souvislosti vzpomíná: "Ladislav se jednou zastavil u nás v obchodě a na oko se zlobil, že jeho knihy nemáme na nejpřednějším místě na pultě. Vymlouvala jsem se, že to místo je pouze pro knižní novinky. Když jsem po jeho smrti obě jeho knížky na tohle významné místo dávala, v duchu jsem se mu velice omlouvala. Vím, že mi určitě odpustil a dovedu si představit, jak se lišácky usmívá, že mě převezl. Ráda jsem mu slíbila, že jeho knihy budou mít v naší prodejně vždycky to nejlepší místo."
Informace z internetu zaslal:
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
|
