Život víry: Jak jsme se v našem sboru vypořádali s big-beatem
Vloženo Neděle, 21. říjen 2001 @ 18:59:37 CEST Vložil: Stepan |
(na
motivy povídky Šimka a Grosmanna)
Neváhejte kliknout na odkazy v tomto článku
Náš sbor je
tichý až zamlklý. Ideální to prostředí pro začínající
básníky a písňotepce. Ba tu a tam sem zajede i někdo z
Ústředí vychutnat idylu a odpočinout si tu od
reprezentačních povinností v zahraničí.
Pravda,
přihodí se občas i nějaká ta mimořádná událost. To když
někomu spadne na hlavu kus odlouplé omítky či volně
poletující eternit ze střechy. To sice klid poněkud naruší,
ale takovou katastrofu, která se udála první aprílovou
neděli, nepamatují ani pamětníci začátků osídlování
našeho pohraničí.
Začalo to
schůzí staršovstva, kde se přikročilo k hlavnímu bodu:
Zlikvidovat beatovou skupinu KAIROS, která svým občasným
nedělním vystoupením v kostele značně snižuje popularitu
hudebního kroužku TAMBURÁŠ, žene mládež do chuligánství
a neplatí členské příspěvky.
Bylo vzneseno
mnoho návrhů na likvidaci, vesměs hraničících se Starým i
Novým Zákonem, ale nakonec byl schválen jeden, všeobecný a
nejlepší. TAMBURÁŠ vyzve skupinu KAIROS k souboji, ve kterém
ji odrovná kvalitou skladeb, břeskností mandolín a euforií i
jadrným rytmem. Souboj bude konán v neděli odpoledne na
hřišti v Hájích, neboť jinam by se skupina KAIROS se svou
aparaturou prostě nevešla.
Sraz této
mimořádné sborové hodiny byl ve dvě hodiny odpoledne.
Krátce po třetí se již začali trousit první nedočkavci.
Kolem páté panovala na hřišti atmosféra, připomínající
ovzduší velkých bitev.
Na pódiu
sbitém z prken ležely nástroje obou soupeřů. Nad
Tamburášem vlály tranparenty jako: "Já ti
zabrnkám!", nebo "Písní - Více lásky - zlikvidujem
pásky!". Kairos nastoupili s fotografiemi Adriana Snella a
skupiny PETRA a s posměšnými transparenty: "Kdo za to
může?".
První, kdo
nevydržel napětí, byl sólový kytarista Štěpán Koloušek.
Přikročil k aparatuře a vyloudil zvláštní silný zvuk, aby
ukázal jeho jakost a zastrašil soky. Nato Petr Nádivka z
Tamburáše uchopil bleskurychle svou trubku a zadul do ní tak
mocně, až vodešly mikrofony.
Zatímco
zvukař Tomáš Bělík odjel do blízkého Wondrebu v Německu
sehnat nové, proběhlo losování o pořadí první skladby.
Idol dívčích srdcí basskytarista Vašík, jako vždy ve svém
oblíbeném tričku s nápisem :"No Spaß before den
Konzert!", hrábl z nervozity neopatrně do strun, načež
většina přítomných začala rozbalovat deštníky v
domnění, že se žene bouřka.
Los padl na
Tamburáš. Jeho dirigent Lojza Roháček strhl rázným gestem na
sebe pozornost a zahájil pochodem "Vzhůru, vzhůru
dnes!". Kairos bez váhání odpověděli dnes již
klasickou skladbou: "I want to be Baby of God".
Obecenstvo se nevzrušovalo, všem bylo jasné, že se soupeři
teprve oťukávájí.
Při ploužáku
"Milujte se, milujte se" (Let you love) zvlhly
oči všem starším posluchačům a dvanáctileté Štěpánce,
která jako jediná z dorostu ne a ne najít si kluka. Kairos
tušili nebezpečí, a proto spustili nářez "Jedou, jedou,
motorový brouci".
A tak
následovala skladba za skladbou. Hudebníci ze sebe vydávali
vše. Při písni "Ve škole nám říkali" se zpěvák
a klávesista Petr Sladký tak vžil do role opice, že padal v
extázi na podlahu a bil tváří o zem. Křičel cosi o
banánech a rval si přitom šaty, takže se mu podařilo
vytvořit dokonalý obraz tropického šílenství.
V obecenstvu
vypukly skryté pudy. Důchodce Steven Black tloukl dřevěnou
nohou o zem a rozjařeně pokyvoval: "Přituhuje,
přituhuje!". Kairos chtěli mermomocí strhnout
vítězství na svou stranu, a proto zařadili skladbu
nejtěžšího kalibru: "Nemám nic, než na rukou
krev".
A to byla
chyba. Hráč na bicí nástroje Roman Hladký mlátil při tom
tak zběsile do kolejnice, že byl v Hájích a v přilehlých
obcích vyhlášen chemický poplach.
Rytmus neunesl
řezník bratr René, vytrhl z plotu plaňku a udeřil vší
silou do mixážního pultu. Pak hravě roztloukl dvě reprobedny
a vyvrátil posvátnou lípu. Učitelka nedělní besídky
Veronika Hladká po něm hodila vázu, určenou původně pro
Petra Sladkého. Leč zasáhla jen spícího, čerstvě
ženatého zvukaře Tomáše Bělíka. Ten v domnění, že ho
kapelník jako obvykle budí po koncertu pohlavkem, vstal a šel
smotávat kabely.
Hudebníci se
střetli uprostřed pódia. Publikum je následovalo. Rozpoutal
se zápas všech proti všem. Pouze důchodce Steven Black točil
závratnou rychlostí dřevěnou nohou kolem sebe, volaje:
"Nedotýkejte se mě, jsem invalidou!", s gustem
rozšlapávajíc saxofon Davida Bersága. Textař Štěpán
Vrabec se sice snažil uklidnit dav přednesem romantických
veršů, ale pak raději uprchl do sborového domu, kde se skryl
ve sklepě na brambory za nástěnkou mládeže.
Na hřišti
zatím zuřil boj, proti němuž je vyvraždění Slamníkovců
románkem pro dospívající dívky.
Bratrsko-sestersko-vražedná bitva skončila bez vítěze ve
tři hodiny ráno, kdy silák řezník René odešel s omluvou,
že musí bourat půlky.
Ještě celý
příští týden chodily do Hájů skupiny studentů, aby si
připomněli, jak vypadaly Drážďany po druhé světové
válce.
Dneska už na
hřišti zase roste tráva. Hudba se v našem sboru již
neprovozuje. Nejsou na to nástroje a nakonec ani lidi.
Věnováno
památce basskytaristy Vašíka, který již není mezi námi.
© 1991,
Štěpán Křivánek
|