Grano Salis - země BRAZILIE

Země Země, kde chybí místo pro děti Rozhovor s P. Antoniem Lorenzem Rendonem OMI P. Antonio Rendon se narodil 1939 v Texasu v USA. Studoval v San Antoniu a vstoupil do řádu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Již 20 let působí v Brazílii v Recife. Oblátům v USA nikdy nechyběla chuť odjet do misií... To je pravda. Ale abych mohl odjet do Brazílie, a to bylo mou touhou již v době semináře, musel jsem změnit řádovou provincii, protože centrální provincie již vyslala několik misionářů do Brazílie. Ale v Brazílii nejsou jen američtí misionáři. Máme mezi sebou také Kanaďany, Iry, Francouze a samozřejmě samotné Brazilce. Ti všichni se angažují především pro chudé, ať už ve velkých městech, jako Sao Paulo, Recife, nebo ve vzdálené provincii. Pracujeme ve farnostech, v základních společenstvích, s lidmi, kteří bydlí na ulici, i v komisích Iustitia et Pax. Mnoho spolubratrů proto vláda přinutila, aby opustili Brazílii, jiní se musí ukrývat. Na kněze, kteří se zastávají chudých, vyvíjí tisk velký nátlak. Na denním pořádku je, že tajná služba nahrává kázání v kostelích. Já pracuji ve farnosti, která má 60 000 věřících a má jen jediného kněze. Jak je možno organizovat farní život? Rozdělil jsem farnost na sedm obvodů. V každém existuje skupina laiků, která koordinuje práci katechistů. Navštěvuje nemocné, rozděluje svaté přijímání, pomáhá potřebným duchovně i materiálně. Nejsem tedy „hlavou“ farnosti, spíše jen animátorem, odpovědným za svátostnou službu. Mimoto můj dům je stále plný lidí, především mladých, kteří mají velké problémy, nemají práci, nemají dům, nemají žádnou vyhlídku do budoucna a to je pro ně velice deprimující. Začínají smýšlet o světě negativně. Brazílie podobně jako celá Latinská Amerika je zemí dětí a mládeže. O takových zemích se říká, že jsou to země budoucnosti... Těžko bych s tím mohl souhlasit. Země, ve které pro děti není místa, ta podle mě nemá budoucnost. Je to smutné, ale v Brazílii ročně tisíce dětí zabíjejí, jednak potraty, ale také „honem“ na děti na ulicích měst. Honem na děti? Ano, doslova. Např. v Sao Paolu, mnohamilionovém městě, kde na ulici bez domova a bez rodičů žije 30 000 dětí. Odhaduje se, že na 7 milionů mladých Brazilců žije na ulici, na stanicích metra, mají svůj „dům“ na náměstích velkých měst, kde se pokoušejí něco vydělat, ale častěji ukrást. Nemají co jíst, co na sebe, a nakonec se z nouze organizují do gangů a začínají krást. Nejdříve pomáhají „dospělým“ zlodějům a dělají drobné úkoly, sledují, hlídají, pak začnou jednat na vlastní pěst. Je samozřejmé, že je stíhá policie, ale nejen ona. Majitelé velkých obchodů mají své metody. Platí profesionální vrahy a ti skutečně střílejí po těchto dětech. Jsou to často speciálně školené oddíly, které se vyznačují neobyčejnou krutostí. Během posledních 16 měsíců jim padlo za oběť 800 dětí. Je to situace dosti nepředstavitelná, zbavená logiky, ale týdně tak zahyne třicet – čtyřicet dětí...

V celé Brazílii?

Ne, jen v samotném Sao Paolu. Každý den se najdou na ulicích mrtvé děti. Existuje bohatá dokumentace, která svědčí o tomto hanebném procesu. Bylo natočeno několik dokumentárních filmů. V jednom z nich se ukazuje mrtvé tělo devítiletého chlapce Hilaria Patricia, které bylo nalezeno v bohaté čtvrti Rio de Janeira. Měl připnutý lístek: „Zabil jsem ho, protože nechodil do školy a neměl budoucnost. ...Apeluji na vládu, aby ty malé uličníky uklidila z našich ulic.“ Těžko si to umíme představit. Těžko také pochopit, jak se mohl ocitnout na ulici tak velký počet dětí, které nemají kam jít, nemají rodinu... To je jeden z důsledků tragické sociální a ekonomické situace v Brazílii, v zemi, kde disproporce mezi skupinou boháčů, kteří vládnou v zemi, a chudinou je přímo nepředstavitelná. Každý den se reálná mzda snižuje o 1 % a v měsíci je třicet dní... Mimoto pro zámožné, jako např. pro politika v našem městě, není žádný problém půjčit si letadlo na výlet do USA. Tak dokumentují svoji nadvládu a svoje bohatství. Mnoho jiných je přinuceno vykročit na cestu zločinu, prostituce a podobně. To všechno dohromady působí, že velké skupiny dětí opouštějí své rodné domy, ve kterých není lásky, ve kterých je každý den pánem jiný muž. Děti přece potřebují mnoho lásky. Jsou opuštěné i od církve? Ne zcela. U nás je mnoho kněží, řeholních i světských a řeholnic, které se starají o opuštěné děti. Také jeden náš spolubratr oblát vyhledává děti na ulicích v Sao Paolu, aby jim podle možností pomohl. Také v mé farnosti v Recife máme středisko pro bezprizorní děti. Ale to všechno zdaleka nestačí, protože potřeby jsou nad naše síly. Naše možnosti omezuje samotná vláda. Mnoho kněží je vyloučeno ze společného života nebo dochází k jejich zabití. Bohužel, vyskytují se i takoví biskupové, kteří se staví proti angažovanosti kněží v sociálních záležitostech. To všechno nevyvolává mnoho nadějí a optimismu. Bojím se, že v srdcích mnoha Brazilců se může zrodit pokušení krvavého revolučního převratu jako jediného řešení naší skutečně tragické situace. Ale kromě přemíry zla je zde i velká míra dobra. Je u nás mnoho lidí, kteří usilují o dobro, kteří z celého srdce milují Krista a bližní, milují i Církev. A tento pozitivní pohled se snažím vštěpovat mladým lidem, aby tak našli chuť k životu a k práci. Rozhovor vedl
P. Jaroslav Różański OMI Z Misijne drogi přeložil -lš- FERDA

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace