Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rostislav.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16651, komentáře < 7 dní: 225, komentářů celkem: 429541, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 409 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116464221
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl.
Vloženo Pátek, 15. prosinec 2006 @ 20:20:54 CET Vložil: Bolek

Zamyšlení poslal Seraphim

Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. Pán Ježíš vyprávěl a pak i vysvětlil podobenství o rozsévači. Mluvil o těch podél cesty, kteří nikdy ani na chvíli nepřijmou evangelium. Pak mluvil o 3 typech lidí, kteří evangelium přijmou, avšak z nich 2 typy – semeno na skále a semeno v trní spaseni nebudou. Pouze semeno v úrodné půdě, tento typ člověka spasen bude. (Pro přesnost Kristus uvedl, že mezi těmi v úrodné půdě, tj. skutečně spasenými, budou rozdíly. Někteří přinesou Bohu užitek třicetinásobný, jiní šedesátinásobný, jiní stonásobný.)

V Husově knížce „O Církvi“ jsem četl, že on Hus věřil v to, že Bůh předem ví, kdo bude spasen, avšak lidem to Bůh nezjevuje, dokud neumírají. Je to logické. Vždyť i jednomu ze dvou lotrů na kříži Kristus řekl: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Neřekl mu to týden, měsíc, rok, 10 roků, 30 roků, 60 roků dopředu. Já si myslím, že Bůh nám dokud jsme na Zemi, zjevuje pouze to, že jsme povoláni k spáse, tzn. že patříme do té skupiny lidí, kteří evangelium přijmou. Bůh nám však nezjevuje předem, že vytrváme ve věrnosti k Němu až do konce. Dokonce si myslím, že právě ten, kdo je přesvědčen, že mu Bůh ukázal, že On je na 100% semenem v úrodné půdě, tak právě tento člověk časem od Krista definitivně odpadne (Už jsem se právě s takovými odpadlíky setkal, někteří jsou dokonce po smrti. Stalo se jim to, co sebejistým farizeům, kteří ani v přítomnosti Krista nezapochybovali o svém vyvolení, proto nečinili pokání.). Bůh Syn, který se stal i člověkem totiž přesně zná lidskou křehkost, neboť člověka stvořil. Také zná lstivou inteligenci Satanovu. Bůh předem ví, že skrze opojení pocitem stoprocentního bezpečí, my lidé zlenošíme, či zpychneme, že Satan nás v podobě anděla světlosti k tomu svede. Právě proto ten, kdo je skutečně vyvolen k spáse, o svém vyvolení na 100% neví. Bůh mu to skrývá, tají, aby zůstal pokorným služebníkem Páně. Deset let jsem si také myslel, že jsem vyvolený, nezavržitelný. Pak mě však Bůh z tohoto opojného nenápadně pyšného pocitu vysvobodil. Díky pocitu bezpečí jsem ani nevěděl, že hřeším, a proto jsem z toho tehdy ani nečinil pokání a neprosil Pána Boha za odpuštění. Moc jsem si tehdy o sobě myslel, a proto jsem netušil, jak mnoho nenápadných hříchů ve mně je. Pýcha totiž sebeoslepuje. Pak jsem pochopil, že Bůh se pyšným protiví, a pokorným dává milost. Když jsem si myslel, že jsem nezavržitelný, spasitelná pokora mi scházela. To je má osobní zkušenost. Posledních 10 let doufám, že patřím k vyvoleným, ale na 100% to nevím. Myslím, že takto to mé duši (duchu) lépe prospívá. Nejsem už tak namyšlený. Bůh je svatý a svatost nesnáší pýchu v každém balení. Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve


"Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl." | Přihlásit/Vytvořit účet | 12 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: IC434 v Pátek, 15. prosinec 2006 @ 21:40:58 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Aha. Proto jsi tak aktivní. Ty vlastně neustále tvrdě makáš na svojí spáse. Je to tak?



Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Pátek, 15. prosinec 2006 @ 22:39:38 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
To je úplně opačný názor s tou spásou, než má Gregorius. Možná je pravda někde uprostřed, nevím. Spásu máme přeci jistou - pro dnešek. Pro zítřek a pro budoucnost máme naději - že v té jistotě setrváme i nadále. Nikdo nás nemůže vytrhnout z Boží ruky - jedině my sami...



Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 16. prosinec 2006 @ 08:30:41 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
"Reformovaný" a "Gregorios777" zde na Granu považují za ten nejpravověrnější nejpůvodnější protestantismus víru: "Jednou spasen, navždy spasen". Jak oba obhajují, každý možná jinou formou, ale právě toto: "Jednou znovuzrozen, navždy znovuzrozen", či "Jednou zapečetěn Duchem a nikdy už nerozpečetěn". Říkám to svými slovy, oni by to popsali mnoha a mnoha dlouhými větami, ale podstata je tato.
Avšak není to názor pouze těchto 2 bratrů. V životě jsem se setkal s mnoha protestanty, kteří mi tvrdili, že právě toto, tato jistota osobní nezavržitelnosti je ortodoxním protestantismem, který přinesli Luther, Kalvín atd. Že prý právě tímto se liší protestantská víra od jiné víry.


Ovšem, také jsem se setkal s protestanty, kteří tvrdí opak, že věřit v osobní nezavržitelnost je blud a že ani Luther ani Kalvín apod. tento blud nezastávali.

Proto jsem na Granu http://granosalis.cz/article.php?sid=6047&mode=&order=0&thold=0 psal, že:
"NĚKTERÝM protestantům však bylo od 16. století lidmi naslibováno, že stačí uvěřit ve zmrtvýchvstalého Syna Božího Ježíše Krista a potom až do okamžiku své smrti směle hřešit a ani neprosit o odpuštění, ani se nenapravovat, neboť svým vyvoleným dětem Bůh stejně musí odpustit pekelný trest." Nenapsal jsem VŠEM. Myslím si, že tak jako dnes jsou v této věci protestanté rozděleni dokonce v rámci jedné denominace i jednoho sboru, tak podobně byli asi vždycky. Pravděpodobně se Luther, Kalvín vyjádřili teologicky nejasně, či dvojznačně, nebo v některém spise podporovali jedno pojetí, ale v jiném pojetí opačné. Je to pravděpodobné, neboť dotyční reformátoři nepokládali sami sebe za vzory k následování.
Apoštol Pavel, když už byl apoštolem, sám sebe za vzor k následování pokládal. V listech psal učedníkům, aby ho následovali jako děti otce. Myslím, že se máme chovat a učit druhé jako apoštol Pavel, abychom byli vzornými duchovními otci.
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: oskar v Sobota, 16. prosinec 2006 @ 08:53:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Seraphim: "kdo je skutečně vyvolen k spáse, o svém vyvolení na 100% neví. Bůh mu to skrývá, tají, aby zůstal pokorným služebníkem Páně."


Odpovídám: To je lež a protimluv, Bůh nic netají.

Kdo o vyvolení nic neví nebo o něm má pochybnosti, ten není Kristův a zůstává v těle. Kdo si vyvolením není jist, tomu chybí v srdci důkaz Božím duchem, pokud vůbec někdy od Boha toto pomazání Božím duchem obdržel. Pomazání lze dnes odbržet. Bůh ho uděluje za víru. Obsahem víry dnes je evangelium o Ježíši Kristu, pokud jej člověk slyší a chápe. V evangeliu přijímá člověk zvěst o tom, že s pomocí Božího ducha se lze stát dokonale podobným Ježíši Kristu, aby po dosažení tohoto cíle křesťanství (tj. dokonalé podoby s Kristem) byl křesťan tím pravým spoluslužebníkem Božím pro plán záchrany ostatního lidstva. Pokud tomuto člověk věří a chce se stát podobným Kristu a žádá ze slabosti svého těla o pomoc Božího ducha, aby se své tělesnosti zbavil a stal se novým, duchovním stvořením, tak potom Bůh takového člověka vyslyší. Ale není to věcí všech, nýbrž je to věcí těch, kdo to opravdu chtějí.



Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 16. prosinec 2006 @ 08:59:20 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Věřím, že chce-li člověk žít v přátelství se svým Stvořitelem Bohem, tak musí uvěřit v Jeho zmrtvýchvstalého Syna Ježíše Krista a potom až do okamžiku své smrti Ho s láskou následovat. Viz Evangelium svatého Lukáše, 9. kapitola, 23. verš:
Všem pak (Kristus) řekl: "Kdo chce jít za mnou, ZAPŘI SÁM SEBE, NES KAŽDÉHO DNE SVŮJ KŘÍŽ a následuj mne.“

Kdo uvěří ve stoprocentní věčnou bezpečnost (svou nezavržitelnost) už nyní, ten nebude prakticky schopen zapřít sebe sám a KAŽDÉHO DNE nést svůj kříž. Proto nebude de facto následovat Krista, i když si jeho lstivé srdce myslí, že Krista následuje. Bude pohodlný v nejvnitřnějších věcech svého srdce. Bezpečný člověk zapře sebe sám jen minimálně, pouze na povrchu svého já a ještě k tomu NE KAŽDÝ DEN.
Skutečné následování Krista je nemožné bez vnitřního sebezáporu, bez umírání sama sobě, své pohodlnosti, svému starému člověku. Dosáhnout stavu, ve kterém se nacházel svatý apoštol Pavel, když pravil "Již ne já, ale Kristus ve mně přebývající" není pohodlné. Je to námaha a Pavel píše ve svých listech, jak velkou námahu a utrpení pro Krista překonal. Teprve až uděláme pro Krista, to co svatý Pavel, Bůh i naše lstivé a pohodlné srdíčko promění do stavu "Již ne já, ale Kristus ve mně přebývající". Dříve se to nestane. Do té doby budeme pouze jako malé ubrečené děti, které Pavel kritizoval a byl smutný z toho, že stále nerostou, že chtějí pouze mléko a ne hutný pokrm dospělých.
Odpověděl: Mgr. Libor Serafím Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Re: Kdo bude spasen, ten o tom neví dlouho dopředu, aby nezpychl. (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Sobota, 16. prosinec 2006 @ 09:31:46 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Ježíš Kristus na Golgotě nad Satanem zvítězil, a proto mu patří, nejen jako Bohu, ale i jako člověku – druhému Adamovi, celý svět. Lidi svou krví vykoupil, avšak nikdy nebude nikoho proti jeho touze nutit, aby z ďáblova otroctví odešel. A tak mnozí žijí i umírají raději v žaláři hříchu, přestože mají otevřené dveře ke svobodě. Dveře však vedou na úzkou cestu každodenního nesení svého kříže, neboť jen na ní se dá odložit starý člověk našeho sobectví a oblékat nový člověk podobný Kristu. Ti lidé, kteří umírají, když jsou právě na široké cestě, zemřou v zatvrzelosti, necitelnosti svého srdce. Pro ně by bylo lépe, kdyby se nenarodili. Věčně budou trpět svou zuřivou nenávistí, sobeckou sebelítostí a dalšími bolestmi. Peklo pálí ty lidi, kteří se nestali svým charakterem podobnými Ježíši Kristu.
Nejhorlivějším křesťanům se někdy dostává slávy od věřících přátel. Ta se může stát pokušením k satanské pýše. Proto Pán Ježíš křesťany varoval: „…Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5, 20 ekumenický překlad) „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv. Jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,1 – 4 ekumenický překlad) Neznám jméno tvůrce následující modlitby. V té modlitbě je vyjádřena horoucí touha po bezvášnivosti. Touha po tom nebýt farizeem a zákoníkem. Modlitba zní: „Pane Ježíši, který jsi tichý a máš pokorné srdce, zbav mne, prosím, touhy po tom, aby mne druzí milovali, touhy po tom, aby si mne druzí vážili, touhy po tom, aby mne druzí vynášeli, touhy po tom, aby mne druzí oslavovali, touhy po tom, aby mne druzí chválili, touhy po tom, aby mi druzí dávali přednost před ostatními, touhy po tom, aby se mne druzí ptali na radu, touhy po tom, aby se mnou druzí souhlasili, strachu z toho, že mne druzí budou pokořovat, strachu z toho, že mnou budou druzí pohrdat, strachu z toho, že mne druzí zraní svými výtkami, strachu z toho, že na mne druzí zapomenou, strachu z toho, že se mi druzí budou posmívat, strachu z toho, že mi druzí uškodí, strachu z toho, že mne druzí budou z něčeho podezírat. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným! Pane Ježíši, vlož mi, prosím, do srdce touhu po tom, aby druzí mohli být více milováni než já, aby druzí byli ve větší vážnosti než já, aby druzí v očích tohoto světa rostli a já se menšil, aby druzí mohli být vybráni a já zůstal stranou, aby druzí byli pochváleni a já zůstal nepovšimnut, aby druzí měli ve všem přede mnou přednost, aby se druzí mohli stát svatějšími než já, pokud se já stanu tak svatým, jak bych měl.“
PRO VĚČNOST JE ROZHODUJÍCÍ, ZDA SE KŘESŤAN NACHÁZÍ NA ÚZKÉ CESTĚ V OKAMŽIKU SMRTI. Kající lotr na kříži vedle Krista se na ní nacházel. V posledních hodinách usiloval o bezvášnivost. Proto se před svatým přijímáním Kristova těla a krve v pravoslavné církvi modlíme: „Za účastníka večeře své tajuplné, Synu Boží, přijmiž mne dnes; neboť nezjevím tajemství nepřátelům tvým, aniž políbení tobě dám jako Jidáš, ale jako onen lotr vyznávám tebe: "Rozpomeň se na mne, Pane, v království svém. "“ Bez poctivého usilování o bezvášnivost nebyl, není a nebude ani jeden dospělý a mentálně zdravý člověk zachráněn pro radostný věčný život. Přitom bezvášnivosti dosahují v tomto věku jen někteří křesťané. Ostatní ještě nemají ryzí věčný život. Proč? Protože v jejich životě je příměs. Žijí pro Boha, ale žijí také pro sebe. Milují Boha, ale také milují sebe. Oči jejich srdce jsou dosud zatemnělé sobeckými vášněmi. Jejich úmyslem je sloužit Bohu, ale mají také sobecké motivy pro pohodlnější slávu, štěstí a útěchu. To je poskvrněný život. Žijí vírou, ale žijí také negativními pocity a svými negativními myšlenkami i předsudky. „Člověk se mění, jednou miluje dobré myšlenky a jindy lstivé. Protože má svobodnou vůli, jde kam chce a kdy chce, jednou sem, jednou tam. Totéž se děje s Boží milostí, či omylem kvůli tomu, že se člověk neustále mění, a milost Boží i omyl jednou přichází, jindy odchází.“ „Když člověk používá svou svobodnou vůli bez toho, že si připomíná svoji bezmocnost, tehdy je v omylu.“ Dosud vášniví křesťané jsou modlitebními bojovníky. Tlučou a klepají, aby jim Bůh otevřel a jejich modlitby za očištění a proměnu charakteru vyslyšel. Bůh však neplní tuto jejich touhu hned. Plní ji teprve když vidí z jejich strany dlouhodobou „žízeň“ po této totální proměně srdce Ježíšem Kristem.
Bezvášnivost (apatheia) je Boží dar, velké charisma. Pouze modlitebním chozením v Duchu svatém se stáváme hodnými tohoto daru. Svatý arcibiskup Řehoř Palama (1296-1359) popisuje stav duše horlivého modlitebníka: „Když usměrňuješ mysl k Bohu a nic z tohoto pozemského ti v tom nebrání a bez jakékoli námahy a přemáhání zapomínáš na všechno, nemyslíš na nic, raduješ se a vyžíváš se v modlitbě a také v tom, že na Něho neustále pamatuješ, tehdy věz, že jsi určitě dosáhl lásky k Bohu. Jak dlouho se na ní (modlitbě) účastníš, tak dlouho trvá i čas toho tvého společenství s Bohem, lépe řečeno, sjednocení s Ním. A znovu jakmile se zkroušeností a s příjemnou bolestí v srdci se modlíš k Bohu stejně za sebe jako i za každého člověka, známého i neznámého, nepřítele i přítele, který tě urazil, nebo i neurazil, tehdy věz, že z duše miluješ svého bližního. Avšak takovýto vnitřní duševní stav nepřichází sám od sebe, pokud ty viditelně nečiníš skutky lásky.“ Dar bezvášnivosti dostává jen ten křesťan, který o něj vytrvale Boha prosí a zároveň se snaží plnit Boží vůli i tam, kde je to nemožné. Týká se pouze toho křesťana, který pěstuje nepřetržitou modlitbu.
Jak vypadá křesťan, který se již blíží k vrcholu prvního stupně cesty? Křesťan, kterého již velmi brzy Bůh obdaruje darem bezvášnivosti? Nehněvá se na druhé lidi, protože nikoho z bližních nepovažuje za svého nepřítele. Automaticky miluje každého člověka. Je vskutku bezelstný jako holubice. Jeho nesobecký všední život je sám o sobě kázáním. Ukázkovým příkladem je stařeček z řeckého monastýru v Kapsale, který právě dosáhl bezvášnivosti. Tento modlitebník byl již pokorný a automaticky přisuzoval svým bližním jen dobrý úmysl. Nikoho z lidí nesoudil, každého miloval, na nikoho se nehněval. Vnímal jen dobré věci a vůči zlým byl stále slepý. Ve volném českém překladu ocituji jeden úsměvný příběh z jeho života: „Jednou ho navštívili nějací světští lidé a jako dar mu přinesli malý rozhlasový přijímač. Stařeček ho vzal do svých rukou a s obdivem si ho prohlížel. Laskavě se jich zeptal, ve kterém státě se vyrábí a návštěvníci mu odpověděli, že v Japonsku. S obdivem si ho prohlíží, náhle se jeho tvář rozzáří, líbá rozhlasový přijímač a říká:
- Sláva Tobě, Bože!
V tu chvíli se ho návštěvníci táží z čeho se raduje a proč oslavuje Boha. Stařeček jim vysvětluje:
- Hle, potěšil jsem se, protože už i Japonci se stali křesťany a na věci, které zhotovují umísťují znamení ěestného a oživujícího kříže!“
Stařeček na přijímači viděl + a - , neboli kladný a záporný pól baterií a považoval to za kříž. Kdyby stařeček návštěvníky soudil, vynadal by jim, že mu do monastýru přinesli rozhlasový přijímač, aby ho odváděl od modliteb a od myšlenek na přítomnost Boží.
Upřímný (pravdomluvný), ale dosud silně vášnivý člověk, který stoupá po úzké cestě, věří, že odpouštět má. Jde mu to však těžko. Kdo téměř dosahuje či nedávno dosáhl bezvášnivosti odpouští svému škůdci snadno a s radostí, protože vidí jen své vlastní chyby. Kdesi jsem četl příběh takového křesťana: „Měl se stát sekretářem biskupa, který neviděl své vlastní nedostatky, a proto ho každá maličkost plnila prudkým hněvem. Dokonce své věřící hrubě urážel. Tím je plnil rozhořčením a odporem. Nikdo s ním už nedokázal spolupracovat. Budoucímu sekretáři přátelé domlouvali, aby toto zaměstnání nepřijímal. On je přesto přijal. Přestože se úzkostlivě snažil nebýt příčinou vzteku svého biskupa, tak se mu to nepodařilo. Denně slýchal nadávky, kárání a hrozby, že bude propuštěn. V takových chvílích mírně sklopil oči a s veselým úsměvem ve tváři čekal, až se bouře přes jeho hlavu přežene. Na všechny výzvy přátel, aby od biskupa raději utekl, odpovídal: "Vladyka mě má rád a já mu chci sloužit až do smrti." Po 4 letech biskup zemřel. Ani pak se nedal přáteli popudit proti nemilosrdnému biskupovi. Často vzdychal: "Ztratil jsem svého nejlepšího přítele! Vladyka mne tak miloval."“
K obdarování darem bezvášnivosti může dojít v okamžiku jednoho z duchovních přijímání eucharistického těla a krve Ježíše Krista. Fyzicky přijímat eucharistické tělo a krev Pána Ježíše Krista je možné jen při sv. liturgii. Hlad a žízeň po Ježíši se však ustavičně stupňuje a neutiší ho ani svaté přijímání. Tehdy křesťanský zápasník zjistí, že v duchu je možné přijímat Ježíše Krista kdekoliv a v každém okamžiku, a tak v každou chvíli duchovního přijetí pociťovat ve svém srdci jeho přítomnost. Kdo přijímá Pána Ježíše Krista velmi často, nepřetržitě, ten začne toužit, aby se tento vzácný host u něj v srdci natrvalo ubytoval. Svou touhu, aby ho Pán Ježíš navštěvoval co nejčastěji, vyjadřuje např. slovy akathistu: „Ježíši, chlebe živý, nasycuj mne lačného. Ježíši, prameni rozumu, napájej mne žíznivého. Ježíši, dárce prosících, dej mně pláč nad hříchy mými. Ježíši, nálezce hledajících, nalezni duši mou. Ježíši, který otvíráš tlukoucím, otevři bídné srdce mé. Ježíši, rozkoši srdce. Ježíši, sílo tělesná. Ježíši, světlo duševní… Ježíši, radosti svědomí…Ježíši, touho má, nezavrhuj mě…Ježíši, naděje beznadějných… Ježíši, slávo chudých. Ježíši, neodsuzuj mě podle skutků mých. Ježíši, poklade nepomíjející…Ježíši, nápoji nevyčerpatelný…Ježíši, Bože, pozdvihni mne kleslého. Ježíši, učiteli můj nejshovívavější. Ježíši, vládče můj nejmilostivější. Ježíši, Spasiteli můj nejmilosrdnější… Ježíši, chraň srdce mé od žádostí zlých. Ježíši, teploto milá, ohřej mne… Ježíši, od ohně neuhasínajícího a věčných muk vysvoboď mě. Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Nebo tu touhu vyjádří spontánními slovy:
„Ježíši můj,…Pověz mi, Pane můj, jsi v mém srdci? Ano? …Ach, drahý můj Ježíši…Jak bych mohl žít bez tebe? …Přijď častěji, Ježíši můj… Jen ty jediný můžeš vlastnit mé srdce… Děkuji.“ Jakmile dotyčný reálně prožije „…S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus…“ (Gal 2, 19,20 překlad KMS), pak to znamená, že host Ježíš se trvale ubytoval uvnitř něho a tím nastává zároveň bezvášnivost (nesobeckost). Ta je počátkem 2. stupně úzké cesty.
V křesťanovi, který dosáhl nesobecké bezvášnivosti (apatheia), se projevuje zralé ovoce Božího Ducha v každodenním životě. Není sobecký, ale je prosáklý láskou k Bohu a ke každému člověku. Vždyť zdárně prožil závěr prvního stupně - získal Boží dar bezvášnivost (apatheia). Prožil: „NEŽIJI UŽ JÁ, ALE ŽIJE VE MNĚ KRISTUS…“ (GAL 2,20). Jako pokorný křesťan dostal tuto milost, protože: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“. (1 Pe 5, 5) Bůh ho osvobodil od sobecké vášnivosti – od sobeckého chtění. Biblicky řečeno od žádostivosti. Stal se milující bytostí. Zakusil na sobě proměňující Boží moc. Je plně oddaný Bohu. Není nespokojený. Vzdává díky Bohu za vše, co právě prožívá. Také za svou pozemskou budoucnost, ač ji dosud nezná. Důvěřuje Bohu jako Abraham, když měl jít do jemu předem neznámé země Kanaán. Dosahuje hesychie (vnitřního pokoje, mlčení), ve které trvalý Boží pokoj převyšuje pozemský nepokoj. Cítí se od všeho pozemského osvobozený (což je radostné). Podobá se velké řece, co plyne tiše a pokojně, když protéká rovinou. Duch svatý působí v jeho duši bez překážek. V jeho vůli se nesetkává s odporem ani s překážkou vědomého reptání. Líbí se Ježíši Kristu a on ho proto odměňuje tím, že může v nejhlubší části své duše trvale cítit jeho přítomnost projevující se trvalým pokojem kdykoliv, kdekoliv a za všech okolností – tedy nejen v okamžiku modlitby a sv. přijímání. Naplnil se na něm Kristův příslib: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám.“ (J 14 27 ekumenický překlad) Stalo se mu to, co slíbil Ježíš: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14, 23 ekumenický překlad) V dotyčném křesťanovi už delší čas sídlil Duch svatý a on v Duchu svatém rostl od síly k síle. Nyní se k němu natrvalo nastěhoval i Pán Ježíš a Otec nebeský. Od té chvíle přebývá v jeho duši celá Boží Trojice. Získal Boha a Bůh získal jeho. Jediným cílem takového věřícího je poslouchat Boha, konat Boží vůli. To jak se sám cítí, nebo co si myslí není důležité. Je-li potěšen Bůh, na ničem jiném nezáleží. To je ryzí život. Takovému křesťanu patří všechno, co je od Boha. Protože nyní, v Bohu, se už nežádostivě raduje z věcí, kterých se jako žádostivý dříve musel vzdát.
Druhý stupeň úzké cesty – dar napomínání
S trochou nadsázky se dá říci, že tento křesťan se už nemodlí, neboť on se stal modlitbou. Zde žádná činnost, ani manželský sex, nedokáže odvrátit jeho pozornost od Boha. Mlčky naslouchá Boží Trojici ubytované v jeho srdci. Svatá Boží Trojice bydlící v jeho srdci se mu stala vším. Už prožil „Bůh můj, mé všechno“. Toto jeho vyznání dále trvá. Nyní, už bezvášnivý, většinou mlčí a naslouchá Bohu. Na 2. (a 3. ) stupni už neexistuje rozdíl mezi časem k modlitbě a k půstu a ostatním časem. Stále více poznává svou nevědomost, svou nevševědoucnost. Umožňuje mu to Svatá vševědoucí Boží Trojice, která v něm sídlí. Čím více toho ví, tím reálněji si uvědomuje, jak mnoho toho ještě neví. Stává se skutečným teologem, který si je vědom svých lidských a pozemských omezení. Méně přehání a stává se realistou. Je to moudrý člověk, který je schopen nesobecky učit druhé lidi nesobeckosti.
Na 1. stupni se křesťan učil nenávidět zlo ve svém srdci. Léčil jen sám sebe. Konkrétní druhé lidi se učil nesoudit, a proto k nim byl velmi důvěřivým. TEPRVE TEĎ, NA 2. STUPNI SVÉ CESTY, SE MÁ ČASEM NAUČIT NENÁVIDĚT ZLO I V SRDCI SVÝCH BLIŽNÍCH. UČIT SE BÝT OPATRNÝM, aby své bližní léčil nejen příkladem nesobeckého života a laskavostí, ale i moudrým napomenutím a přísností. Ďábel mu v tom brání, nutí ho, aby dělal jen to co je pro něj snadné – tj. aby se na své bližní vůbec nehněval a jen je nekriticky miloval. Proto zápas o získání svaté opatrnosti trvá nesobeckému křesťanu několik let či desetiletí. Apoštolu Petrovi to také dlouho trvalo (viz Gal 2, 11 - 14). Bolest od Boha ho učí této opatrnosti. Vhodným je uvést příběh ze života svatohorského starce Paisije (zesnul 12. července 1994). Cituji volný český překlad z vyprávění jeromonacha Christodoula: „Jedno odpoledne jsem z Karyes sestupoval do kélie starce Paisije. Před dveřmi jeho kélie, u plotu, stál asi třicetiletý člověk a bouchal na simandro, aby mu starec otevřel. Jen co jsem dorazil, starec otevřel okno své kélie a zeptal se, kdo je tam. Odpověděl jsem mu:
- To jsem já, otče. I tento muž.
Tehdy mi pověděl:
- Vyžeň toho muže!
Ale on ho začal prosit:
- Otče, chci si s vámi pohovořit.
V tu chvíli mu starec Paisij odpověděl:
- Odejdi, protože jsem z tebe nemocný. Neposloucháš nikoho, kromě své myšlenky(představy) a nechceš dělat to, co ti říkám. Proč sem stále chodíš? Abychom ztráceli čas?
A vyhnal ho. Potom vyšel ven, otevřel mi a řekl:
- Tento člověk mi dělá starosti. Neposlouchá, když mu něco říkám. Přichází, ptá se. Když odejde do vzdálenosti 500 metrů, zase se vrací zpátky a opět se ptá na to samé. Děje se to proto, neboť neustále poslouchá svoji myšlenku. Je pak přirozené, že zapomíná a nerozumí, co mu říkám.“
Starec Paisij dbal rady Ježíše Krista: „Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7, 6 ekumenický překlad)
Když se ďáblu nepodaří zabránit starci v učení se svaté opatrnosti, vnuká mu lživou informaci, že se již nachází na 3. stupni. Že se může spoléhat na svou rychlou myšlenkovou intuici. Ta však dosud nebyla Bohem zcela proměněna, a tak ho bude mylně informovat. Pokud by se křesťan na 2. stupni na svou intuici hned spolehl a podle ní rychle „rozlišil“ duchovní stav jemu neznámého člověka, zmýlí se. Jeho intuice dosud automaticky nadržuje shodnému a podobnému temperamentu. Např. pokud je melancholik, automaticky ještě považuje křesťany melancholiky za Bohu odevzdanější a např. křesťany flegmatiky za Bohu velmi vzdálené. Flegmatiky by pak učil, jak se stát melancholiky, což je nemožné. Proto SE MUSÍ NA 2.STUPNI UČIT ROZLIŠOVAT SVÉ BLIŽNÍ ZATÍM POMALU A VELMI NAMÁHAVĚ DLE SLOV PÁNA JEŽÍŠE O OVOCI (TJ. O ČINECH, PRAXI) FALEŠNÝCH PROROKŮ. Rozsuzovat pozorným, důsledným, dlouhodobým, pozorováním rozporů slov a skutků. Viz Mt 7, 15 - 21 (překlad KMS): „Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich plodech (ovoci) je poznáte. Což se sbírají z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom nese krásné (dobré) ovoce, ale prohnilý strom nese špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce ani prohnilý strom nést krásné ovoce. Každý strom, který nenese krásné ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká: "Pane, Pane", vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“
Bezvášnivý (nesobecký) křesťan na 2. stupni cesty je zatím jakousi pomalou detektivně kriminalistickou policií v Církvi. Tento křesťan postupně přestává cítit poklad blaha, který ho utěšoval při modlitbách od času prvního setkání se Svatým Duchem na 1. stupni cesty. Místo toho začíná svým intelektem rozumět Bohu. Začíná chápat způsoby Božího jednání. Kontempluje Boha v jeho díle a vlastnostech. Překračuje svět smyslů a povznáší se k rozumovému poznání Boží moci (gnozis tis dynameos). ZAČÍNÁ ROZUMĚT NEJEN JEDNOTLIVÝM VERŠŮM BIBLE JAKO DŘÍV, ALE I NĚKTERÝM CELÝM KNIHÁM Z TEXTŮ PÍSMA SVATÉHO. Stává se skutečným teologem v původním významu tohoto slova (Theo a Logos – Bůh a Slovo, Boží Slovo). Rozumí Božímu Slovu, stává se skutečným učitelem Božího Slova. Učitelem v tom původním novozákonním významu tohoto slova, jak je zaznamenáno o apoštolu Pavlovi, hebrejsky Saulovi: „V Antiochii byli v Církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.“ (Sk 13, 1 ekumenický překlad) Nemá Boží Slovo jen naučené z teologické školy, on mu „sám“ rozumí. Získává přitom schopnost pomalu rozlišovat zlé duchy nejen v nekřesťanské, ale i v zdánlivě křesťanské literatuře a ve svých bližních.
Světští lidé a ti křesťané, kteří buď vůbec nenastoupili na cestu duchovního růstu, nebo z ní po čase odpadli, vytýkají už svatě opatrnému křesťanovi, že neodpouští všem lidem všechno. Že není jako ten stařeček z Kapsaly a jako poslušník toho vzteklého biskupa. Vytýkají mu, že někomu nějaký hřích zadržel. Často zadržel hřích právě jim. Právem je napomenul, právem jim nedal rozhřešení a sv.eucharistii, právem je potrestal. Kritizují ho za to, že jim nedává dostatek svobody, že je nutí k dodržování „zbytečných“ pravidel apod. Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že ten třicetiletý muž z uvedeného příběhu podobné věci zazlíval řeckému starci Paisijovi.
Bezvášnivým křesťanem není automaticky každý starý křesťan, ani každý starý monach či monaška. I staří věkem často nedosáhli bezvášnivosti. Bezvášnivým se může stát i člověk poměrně mladý, nebo ženatý. I když to není tak časté. Byl jím např. mladý Elihu (viz Job 32. - 37. kapitola, zvláště Job 32, 6-9), který napomínal ženatého Joba. Byl jím poměrně mladý celibátní apoštol Pavel, když napomínal o dost staršího apoštola Petra (viz Gal 2, 11-14). Byl jím ženatý prorok Samuel (viz I a II Sam). Bezvášnivou byla i vdaná prorokyně Debora (viz Sd 4, 4). Uvedu Job 32, 7 - 9: „Myslil jsem: "Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost." Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné. Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci (věkem) vždycky rozumějí soudu.“
Třetí stupeň úzké cesty – dar číst v srdcích
NA tomto 3. STUPNI se bezvášnivý křesťan označovaný termínem „starec“ (řecky geron) intuitivně a velmi rychle učí číst v srdci jemu neznámých lidí. DOSTANE DAR RYCHLE ČÍST V SRDCÍCH (KARDIOGNOSIA) JINÝCH LIDÍ. Uvidí dál než démon. Uvedu dva příběhy ze současnosti, které znám z ústního svědectví:
Starec Kleopa (či Paisij) v jednom rumunském monastýru neustále odmítal mluvit s jedním budoucím pravoslavným knězem, který ho přišel navštívit. Starec se k neodbytnému hostovi otočil zcela nezdvořile zády. Na dotazy budoucího kněze dlouho zarytě mlčel. Nakonec se otočil, podíval se neznámému hostovi zpříma do očí a pravil: „Ty lháři!“ Zase se k tomu neznámému hostovi otočil zády a už mu nic neřekl. Na otázky a další prosby hosta nic nedal. Tento budoucí kněz dlouho čekal. Pak odešel. Vyděsil se a přestal lhát. Později se však ke zlému návyku naneštěstí vrátil.
Jiný, athoský řecký starec na jednoho biskupa z dálky, z vrcholu kopce, hlasitě křičel: „Ty ďáble!“ Ten starec tohoto biskupa osobně vůbec neznal. Biskup byl jiné národnosti, ačkoli rozuměl řecky. Starec však měl pravdu, viděl do srdce tohoto biskupa. Podobně jako Ježíš Kristus viděl do srdce Jidášova, a proto často sděloval dvanácti apoštolům: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.“ (J 6, 70 ekumenický překlad)
Křesťané nacházející se na 3. stupni se stávají pravými proroky v tom původním starozákonním a novozákonním významu tohoto slova: „V Antiochii byli v Církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.“ (Sk 13,1 ekumenický překlad) Velmi rychle odmaskují každého falešného proroka. I toho profesionálně, mistrně zamaskovaného v ovčím rouše. Jsou jakousi protiteroristickou policejní jednotkou rychlého nasazení v Církvi. Jsou jakousi rychlou kriminální policií v Církvi. Tím jsou podobní apoštolu Pavlovi, když zachraňoval Galatské.
Na tomto stupni cesty zdánlivá temnota (gnofos) a skutečná bolest nutí lidské city a rozum starce k překročení svých vlastních hranic. Intuice se proměňuje.
Má nastat to, co popisuje řecký starec Paisij takto: „V mysli a srdci nesmí existovat žádná myšlenka, ani zlá ani dobrá, protože toto místo patří jen Boží blahodati (Boží milosti). Jsme povinni toto místo udržovat čisté nejen od myšlenek, ale i od těch nejmenších a pominutelných představ (a plánů), které si vytváříme.“ „Naším cílem nesmí být pouze dobré myšlenky, protože naše duše se musí očistit i od nich a musí zůstat holá.“ Teprve pak lze modlitební prosbou přinutit Boží blahodať, aby nás informovala, která odpověď je podle Boha správná. Poznání pokorného starce získává nadintelektuální a nadmateriální charakter.
Ještě jedna bolest přichází. Stále čistší intuice způsobuje, že starec uvidí i mistrně zamaskované zlo ve svých bližních. To ho naplňuje novou, nesmírnou bolestí a smutkem. VIDÍ PŘÍLIŠ MNOHO ZLA, VIDÍ SKRYTÉ ZLO, KTERÉ OSTATNÍ LIDÉ JEŠTĚ NEVIDÍ. ZAKOUŠÍ BOŽÍ BEZMOC PŘED SVOBODOU HŘÍŠNÍKA, KTERÝ SE STÁVÁ HORŠÍM, VĚTŠÍM A DOKONALEJŠÍM LHÁŘEM. NAVZDORY BOŽÍ LÁSCE. TUTO BOLEST ZAKOUŠELI I STAROZÁKONNÍ PROROCI. Především prorok Jeremiáš. Jeho bolest je zaznamenána v jedné z knih Písma svatého s názvem „Pláč Jeremiášův“. Starec prožívá trýznivou bolest ze zatvrzelosti srdce lidí, které právě potkává. Tuto bolest přináší jako oběť Bohu. Stává se tím podobným Pánu Ježíši – muži bolesti. Jeho temnota se podobá temnotě Božího Syna v Getsemanské zahradě. Tehdy Satan pokoušel Krista těsně před ukřižováním, aby pochyboval a přestal věřit, že je Boží vůlí nechat se ukřižovat: „…"Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž Tvá vůle se staň." TU SE MU ZJEVIL ANDĚL Z NEBE A DODÁVAL MU SÍLY. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.“ (Lu 22, 42 - 44) Prožívá i ještě trýznivější bolest ze zatvrzelosti lidských srdcí, prožívá temnotu, která se podobá temnotě Božího Syna na Golgotě, když byl křižován a volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46) Zároveň má své zápasy a to zápasy velice těžké. Nezápasí jen s jednotlivými zlými anděly – démony, jako na počátku. Zápasí také se samotným Satanem a s jeho lstivostí. S bytostí řádově mnohem inteligentnější než člověk, která má navíc tisícileté zkušenosti v klamání Božích služebníků. Jsou proto duchovními mučedníky. I člověk, který je tak moc novým stvořením v Kristu jako starec, KTERÝ POSTOUPIL NA 3. STUPEŇ CESTY NENÍ OBNOVEN V TOMTO ŽIVOTĚ DO POSTAVENÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO KRISTA. Mimo jiné prostě proto, že jeho fyzické tělo nebylo dosud vykoupeno. ŘÍM 8, 23: „I MY SAMI, KTEŘÍ JIŽ MÁME DUCHA JAKO PRVOTINY DARŮ BOŽÍCH, I MY VE SVÉM NITRU STÉNÁME, OČEKÁVAJÍCE PŘIJETÍ ZA SYNY, TOTIŽ VYKOUPENÍ SVÉHO TĚLA.“ Proto nemůže dosáhnout stavu, v němž by nemohl chybovat, protože padlé tělo stále ještě existuje. Nechodí-li právě podle Ducha svatého, toto tělo se opět chopí vlády. Ač nemá vědomý a podvědomý sklon hřešit, není zachráněn natolik, že by už hřešit nemohl. Platí totiž, že po každém vítězství, které získáme nad tělem, světem a ďáblem, bude brzy následovat ještě větší, rafinovanější, lstivější, lépe maskované pokušení a intenzivnější útok ďábla.Satan svůj boj proti křesťanovi, byť i starci na 3. stupni úzké cesty, nikdy nevzdá. Písmo svaté je starci inspirací k dalšímu duchovnímu zápasu: „Když Aramejci viděli, že jsou Izraelem poraženi, opět se shromáždili. Hadad-ezer vydal rozkaz, aby vytáhli (do boje) též Aramejci za Řekou.“ (2 Sam 10, 15 - 16. verš). V biblickém příběhu najednou David čelil nepříteli, o kterém se domníval, že ho porazil. Teď na něj nepřítel přicházel s větším vojskem a mocnějšími železnými vozy. Nyní David musel zmobilizovat do zbraně celý Izrael, zaútočit na Aramejce a opět je porazit. Což se mu podařilo (viz – 2 Sam 10, 17 - 18). Obdobně to prožívá i starec v duchovním životě. Když Satana starec jednou porazí, Satan zdvojnásobí své síly a přijde na něj hned zpět s ještě lstivější vojenskou taktikou. Najednou se starec ocitne v duchovní válce, o které si myslel, že ji už vyhrál. Nepřítel přichází s železnými vozy – zbraněmi a prostředky větší účinnosti a intenzity, než jakou starec kdy předtím poznal. Co je příjemného na tom, že musí zaměřovat veškerou svou sílu na boj proti Satanovi a jeho zlým duchům? Často je ďáblem, tím starým hadem obelhán a poražen. Před Bohem je možné rozličným způsobem selhat i po letech či desetiletích věrné služby. Když začne starec po čase spoléhat na, v moci Svatého Ducha, jím již vybojovaná, duchovní vítězství, tehdy ztratí opatrnost, je pyšný a de facto spoléhá na svou vlastní sílu a vlastní zkušenost. Přitom je subjektivně (ovšem mylně) přesvědčen, že spoléhá na Boha. Přiznat porážku, učinit pokání a znovu povstat k boji. To je cesta za plným zbožštěním, za větší a větší plností Ducha Svatého. To zažil i ctihodný Izák z Pečerské lávry: „Jednou večer, když podle svého zvyku odezpíval Žalmy a skončil s klaněním, usedl únavou. Zhasl svíci a seděl tiše jako obvykle. Tu se pojednou v jeskyni rozzářilo světlo oslepující lidský zrak. Zjevili se 2 krásní jinoši, jejichž tvář zářila jako slunce, a pravili: "Izáku, jsme andělé a přichází k tobě Kristus s anděly." Izák vstal a viděl zástup běsů s tvářemi nad slunce jasnějšími, z nichž jeden uprostřed zářil nade všechny, neboť z jeho obličeje vycházely paprsky. Řekli mu: "Izáku, to je Kristus, padni na kolena a klaněj se mu." Izák nepoznal, že jde o ďábelské pokušení, vyšel z cely a klaněl se ďábelskému šálení jako Kristu. Běsi zajásali a řekli: "Teď jsi náš, Izáku!" Bratří našli Izáka, jehož pokládali za mrtvého. Vynesli ho před vchod do jeskyně. Tam teprve uviděli, že je živ. Izák byl zesláblý na duchu i na těle, nemohl se obrátit na lůžku, ani vstát či sedět. Jen ležel na jednom boku, takže se do jeho beder dávali červi, protože močil a dělal pod sebe. Opat Feodosij ho vlastníma rukama omýval a čistil. Tak Izák ležel 2 roky a světec o něj pečoval. Feodosij se za něj modlil k Bohu. Pronášel nad ním slova prosby dnem i nocí, dokud ve třetím roce Izák nepromluvil a nepostavil se na nohy. Izák ale nyní odmítal chodit do kostela, takže ho museli nejdřív vodit násilím, až si pak zvykl přicházet sám. Tak ho velký Feodosij vysvobodil z ďábelských pastí. Izák pak na sebe znovu přijal strohou řeholi odříkání. Satanovi Izák řekl: "Už jednou jsi mě obelstil, ďáble, a proto tě budu s Boží pomocí přemáhat." Běsům říkával: "Kdysi jste mě obelstili, protože jsem neznal vaše úklady a proradnost, avšak nyní při mně stojí Ježíš Kristus, můj Bůh, a ochraňován modlitbami svého otce Feodosije nad vámi zvítězím." Potom opět žil v přísné řeholi, a tak ho zastihl konec žití.“ (upraveno, zejména zkrácením.) Všechny porážky v předchozích bitvách s ďáblem se smazávají, pokud vyjdeme vítězně z té poslední bitvy. Proto po porážce si ani starec nesmí zoufat, ale musí znovu povstat k boji. Vždyť jeho PROTIVNÍKEM NENÍ POUHÝ ČLOVĚK, ALE SÁM SATAN, NEJCHYTŘEJŠÍ Z PADLÝCH ANDĚLŮ.
Jeden z nejtěžších duchovních zápasů nastává, když starci připadá, že ho Bůh opustil a že byl Bohem obelhán. Když prožívá trvale (s malými přestávkami) temnotu citů i mysli. Když Boha už necítí ani ho nechápe (např. Nektarius Eginský). Tak si připadal Abraham, když dostal vnuknutí (viz Gen 22, 2), o kterém byl přesvědčen, že mu ho dal Bůh. Měl jít a obětovat život svého nedospělého syna Izáka. Přitom vnuknutí bylo v rozporu s předcházejícím vnuknutím, které dal Bůh Abrahamovi ještě než byl Izák počat. Dříve mu Bůh řekl toto: „Bůh však pravil: A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák (to je Smíšek). Svou smlouvu s ním ustanovím pro jeho potomstvo jako smlouvu věčnou.“ (Gen 17, 19 ekumenický překlad) „Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase.“ (Gen 17, 21 ekumenický překlad) Ďábel starci tehdy vnuká to, co vnukal spravedlivému Jobovi skrze ústa jeho manželky: „Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři!“ (Job 2, 9) Tehdy vyčerpaný a vysílený starec už ani nedokáže neobviňovat Boha a Boží prozřetelnost, neboť Boha necítí, temnota jeho rozumu je příliš hluboká a on je příliš zaskočen. Přechod z nedávného chápání Boha a Božích záměrů, z období, kdy byl teologem, je příliš ostrý. Teď Boha a Boží jednání s ním naprosto nechápe. De facto toto a pouze toto Bohu vyčítá, i když použije např. slov Jobových: „Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky!“ (Job 3,11 ekumenický překlad) Zde musí odolat touze po sebevraždě. Hrůzu této části cesty prožil biblický prorok Eliáš: „Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové. " Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!"“ (1 Král 19, 4 - 5 ekumenický překlad) Toto pokušení popíši autobiografickým příběhem, který jsem někde četl. Šlo pravděpodobně o misionáře:
„Lidé opouštěli církev, všechny zprávy byly negativní. I má manželka a děti o mně začaly pochybovat. Všechno se zdálo nemožné, byl jsem unavený a hladový. "Tady to máš", říkal jsem si jednoho dne, když jsem se díval z okna. "To jsou ty konce. To je ten život víry. Skončím svůj život. Skočím a zemřu.…Ale nechci jít do pekla. Pane Bože, pracoval jsem pro Tebe po všechny ty roky. Prosím, přijmi moji duši a dovol mi jít do nebe."
Jak jsem se modlil, slyšel jsem, jak nějaký hlas říká: "Jsi zbabělec. Zůstaneš zbabělcem, nebo budeš mužem víry?"
"Ano, jsem zbabělec," připustil jsem.
Hlas znovu promluvil: "Nejenže půjdeš do pekla ty, ale strhneš s sebou i mnoho křesťanů, kteří ti důvěřovali. To vyvolá řetězovou reakci. Kvůli tvé zbabělosti ztratí víru. Budou mít rozbité rodiny a někteří také spáchají sebevraždu. Jaký hrozný dopad to bude mít!"
Tato slova se mocně vlila do mého srdce a vrátila mě do reality. Padl jsem na zem v pláči: "Bože, co mám tedy dělat? Proč mě nenecháš zemřít?"
Duch svatý mluvil k mému srdci: "Nemůžeš zemřít. Musíš to překonat. Klekl jsem si, sténal jsem a plakal. Zprávy o mém zuboženém stavu se rozšířily mezi lidi. Náhle začali zakoušet obnovení víry, dokonce i ti, kteří již opustili církev. "Zachraňme našeho otce", volali. "Zachraňme Božího muže!"“
Teprve po absolvování těchto a podobných zkoušek, po prožití své maximální slabosti a neschopnosti se starec stává plně oddaným Bohu už ne pouze vědomě, ale i podvědomě. PAK SE TENTO KŘESŤAN DOKÁŽE SPOLU S APOŠTOLEM PAVLEM CHLUBIT SVOU SLABOSTÍ dle 2 Kor 11, 26 – 30 + 12, 7 - 10 (ekumenický překlad): „Častokrát jsem byl na cestách – v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu. A nadto ještě na mne denně doléhá starost o všechny církve. Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost: vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ Bůh přitahuje i jeho podvědomí bez překážek, neboť se v něm nesetkává s žádnou podvědomou překážkou. Stejně jako hluboké moře ve své hlubině je téměř absolutně tiché a klidné, i když u hladiny zuří ďábelské bouře a běsní až několikametrové vlny, tak tato duše je uvnitř plná hesychie (vnitřního pokoje, mlčení), ve které hlubinný Boží pokoj převyšuje každý pozemský, a dokonce i ďábelský, nepokoj. Duše se od té doby cítí od všeho, pozemského i ďábelsky zázračného, osvobozená, dokonce i od své minulosti, která byla celé roky, ba desetiletí, před bolestí ukrytá v nevědomém podvědomí. Duše se již naučila, po temném a bolestném přechodu, za vše co v minulosti prožila, vzdávat radostné a pokojné díky Bohu. Starec je závislý jen na Bohu. Prošel a prochází denně zdánlivou temnotou. Temnotou jaká je u dna mořských oceánů. Ta temnota hlubiny moře symbolizuje temnotu víry i zkušenost blízkosti Boha. Čím víc je Bůh skrytý (což je bolestné), tím víc je přítomný (což je radostné). Proto jeho vítězství závisí na pozorném naslouchání všemohoucímu a vševědoucímu Bohu Stvořiteli. Malá, drobná nepozornost způsobuje velký pád. Jako má za vítězství ve válce 1 pilot supermoderního "neviditelného" bombardéru, mnohem větší zodpovědnost než 1 vojín pěchoty, obdobně i starec na 3. stupni úzké cesty má větší zodpovědnost za církev, než starec na 2. stupni, a mnohem větší než křesťan na 1. stupni cesty. K té zodpovědnosti ho bude volat Bůh, který mu mnoho dal, dle zásady, že: „KAŽDÉMU PAK, KOMUŽ JEST MNOHO DÁNO, MNOHO BUDE OD NĚHO POŽÁDÁNO…“ (LU 12, 48 KRALICKÝ PŘEKLAD) BÝT PROROKEM NENÍ LEHKÉ. POZNAL TO UŽ MOJŽÍŠ, KTERÝ ZA 1 DROBNÝ NEDOSTATEK NESMĚL VSTOUPIT DO ZEMĚ KANAÁN. Na proroky je Bůh nejpřísnější. A také na ty, kteří si na proroky jen hrají. Ty očekává těžší pekelné odsouzení.
Jen starec na 3. stupni úzké cesty dokáže s Boží pomocí plně porazit i Satana. Jen on dokáže vydržet bolest osamění, kdy mu schází souhlas a spojenectví dalších lidí, přátel. Dokáže jít dál přes jakýkoliv pocit vnějšího i vnitřního utrpení. Je mu jedno, jestli je živ, nebo mrtev, zda je ještě na Zemi nebo v nebi u Boha. Je totiž stále s Bohem, ale především chce činit jen Boží vůli a čas jeho odchodu z těla patří přece Bohu! Zajímá se jen o to, jak jej vede Bůh. Nemá žádné vlastní zájmy, vlastní cíle ani záliby. Vydal se již smrti a žije plně pro Boha. Pokora a tichost takového člověka se začíná podobat hlubině moře. Nakonec Boha ani v temnotě už neobviňuje, ani jej nechápe nesprávně, ale miluje všechny Boží cesty. UMÍ PŘEKLENOUT PROPAST. PŘESTOŽE SE ZDÁ, ŽE JEJ BŮH OPUSTIL A ŽE NENÍ, KDO BY MU POMOHL, DOKÁŽE „SÁM“ ČELIT ODPORU. JEN TAKOVÝ ČLOVĚK MŮŽE BÝT BOJOVNÍKEM MODLITBY A ZVÍTĚZIT NAD SATANEM. Třebaže téměř stále není nic, co by jej těšilo, podvoluje se uspořádání z Boží ruky. Nezáleží mu na tom, co jej potkává, hlavně když je potěšen Bůh. Neměli bychom si však myslet, že jej city už nikdy neovládnou smutkem, temnotou a vyprahlostí. To není možné dokud nevstoupí na nebesa! Smutek, temnota a vyprahlost však neovlivní jeho nejhlubší nitro, ve kterém přece sídlí už od času bezvášnivosti Svatá Boží Trojice. A tak ač jeho duše trpí a je zmatená, on přesto zůstává v nejhlubším nitru klidný a v bezpečí, jako by se nic nedělo. Bůh mu zaslíbil, že z každé bitvy může vyjít jako vítěz. Vítěz korunovaný ne vlastní silou a schopnostmi, ne pouze bývalými vítězstvími a nostalgickými vzpomínkami na ně, ale Boží silou. Boží silou a Boží moudrostí do dnešní, mnohem těžší a slavnější, bitvy. Nejdůležitější je vítězství v poslední bitvě. Proto volá starec k Bohu: „Pozvedni se Hospodine ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle.“ (Ž 21.,14.verš) Starec na 3. stupni úzké cesty se učí chodit s Bohem jako Enoch (Henoch). Co kdyby se mu stalo to, co Enochovi? Žd 11,5 (překlad KMS): „Vírou byl Henoch přenesen, aby nespatřil smrt. A nebyl nalezen, protože ho Bůh přenesl, neboť předtím, než byl přenesen, měl svědectví, že se líbil Bohu.“ Platí o něm: „Kdo získá dokonalou lásku, žije jako by ho nebylo. Neboť se počítá za cizího pro viditelné, OČEKÁVÁ NETRPĚLIVĚ NEVIDITELNÉ. Celý se proměnil v lásku k Bohu a zapomněl na každou druhou lásku…Duše, naplněná láskou Boží v době svého odchodu z těla, se nebojí knížete zlého, nýbrž s anděly spěchá jakoby z ciziny do vlasti.“

- z mé disertační práce
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve



Stránka vygenerována za: 0.31 sekundy