poslal akceS
Na olympiádě tělesně postižených v Los Angeles zaujal diváky především běh mužů na 400 metrů. Běhu se zúčastnilo osm postižených. Každý z nich běžel se svým handicapem. Nebyla to příliš pěkná podívaná a tak mnohý divák odvrátil svůj zrak.
Krátce před cílem vedoucí závodník padá k zemi. Mezitím přibíhá další. Nemine ho, aby si zajistil vítězství, ale pracně ho staví na nohy, bere ho pod paží a tak se oba vlečou k cíli.
Dobíhají je i další závodníci. Všichni se berou za ruce a toho, který upadl mají ve svém středu. Běží, spíše se belhají k cíli.
Naše křesťanské sbory a skupinky jsou na tom tak nějak podobně. Mnohé nevypadá na první pohled elegantně a svižně, ale spíš rozbitě a postiženě, často uboze až žalostně. Lesk a krása našich sborů a skupinek nespočívá v našem umění, síle, schopnostech, v naší superformě a neobyčejné znalosti, nýbrž v tom, že ty, které upadnou zvedáme, postižené přijímáme, slabé neseme, navzájem si pomáháme a vzájemně se milujeme.
V Kristově církvi nejde o to, aby se jednotlivec stal hvězdou a zářícím vítězem, nýbrž o to, aby všichni společně dosáhli svého cíle. Nejen velcí a silní, ale i malí a slabí. Znakem Kristovy církve není jen její láska k Bohu, ale také k jejímu bližnímu.
"Dávám vám nové přikázání, abyste se navzájem milovali; jako jsem já miloval vás, abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým." Jan 13,34+35
Jiří Sečka, KCO Náchod
