 |
Právě je 460 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:
Mikim
oko
rosmano
ivanp
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116498012
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Luthersko-pravoslavný dialog o eucharistii- společné stanovisko
Vloženo Pondělí, 22. leden 2007 @ 14:33:18 CET Vložil: Bolek |
poslal Lupus Smíšená luthersko-pravoslavná komise dospěla po 25 letech ke společnému stanovisku k otázce eucharistie. Pozoruhodný text svědčí o nemalé shodě obou církví a je publikován na stránkách iniciativy Coena:
http://coena.edunix.cz/Members/grombi/clanky/luther_orthodox_eucharistie
Všem zájemcům i odpůrcům ekumény doporučuji k přečtení (není to dlouhé).
|
Re: Luthersko-pravoslavný dialog o eucharistii- společné stanovisko (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Pondělí, 22. leden 2007 @ 16:08:08 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Pravoslavní chápou změnu živlů christologicky. Jelikož Kristova přítomnost v živlech přivádí božské do kontaktu s pozemským, jsou pozemské živly ovlivněny - "zbožštěny" - podobně jako je Kristova přirozenost ovlivněna sjednocením s božskou. Jako důsledek věří pravoslavní, že živly jsou svátostně změněny v sobě samých, když jsou spojeny s Kristovým tělem a krví a že tato změna je nevratná, podobně jako inkarnace. Přesto zastávají, že konsekrovaný chléb a víno se užívají pouze pro eucharistické účely.
Lutheráni mohou přijmout pravoslavnou pozicí, aniž by se vzdali své koncentrace na správné užívání živlů v Eucharistii. Lutherské docenění christologického důrazu pravoslavných spolu s reflexí vlastní lutherské tradice úcty eucharistie mohou vést k požadavku příslušné péče věnované zacházení s živly extra usum, například co se týče konsekrovaného chleba a vína po eucharistickém slavení.
7. Luteráni i pravoslavní společně přijímají eschatologický rozměr Eucharistie, který do přítomnosti přináší minulost i budoucnost. Jelikož eschatologickým tajemstvím je vtělený, ukřižovaný, vzkříšený a vyvýšený Kristus, který přijde znovu ve slávě, je Eucharistie, která jej přináší k nám a nás k němu, vpravdě eschatologická. Eucharistie zpřítomňuje eschaton věřícím a světu. Přináší spásu věřícím a soud nevěřícím a nehodně přijímajícím (1Kor 11:27nn).
9. Luteráni i pravoslavní souhlasí, že vztah eucharistie k ordinované službě/kněžství (hierosyne) vyžaduje samostatnou diskusi v pozdějším stadiu. Luteráni i pravoslavní doufají a modlí se za den, kdy budou moci slavit eucharistii společně a pracovat společně jako jedno Tělo Kristovo pro život a spásu světa.
Z: http://coena.edunix.cz/Members/grombi/clanky/luther_orthodox_eucharistie
Ano, toto je užitečná spolupráce.
Teď je třeba jednat o tom, aby luteráni měli i platné apoštolské svěcení biskupů, kněží, jáhnů.
Ve skandinávských zemích možná, na rozdíl od Německa, Švýcarska a zeměpisně níže ležících zemí, přetrvala apoštolská posloupnost vzkádání rukou biskupů. Pak by v těchto severských zemích mohl být při slavení Poslední večeře Páně přítomen ve viditelném chlebu a víně Ježíš Kristus.
- odpověděl Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
Snad je vhodné uvést, jak biskup mučedník sv. Ignatius Antiochijský rozuměl tajemství Těla a Krve Páně v r.113 po Kristu:
VII.
1. Protože nevyznávají, že Eucharistie je tělem našeho Spasitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotivosti vzkřísil, proto se vzdalují Eucharistii a modlitbě. Kdo tedy mluví proti tomuto Božímu daru a vedou o něm vážné spory, ti umírají. Lépe by bylo, kdyby jej milovali a mohli vstát z mrtvých. 2. Je lépe vyvarovat se takových lidí a nemluvit o nich ani soukromě ani veřejně a raději se řídit proroky, zvláště evangeliem, v němž je vylíčeno utrpení a dokonale dokázáno zmrtvýchvstání. Varujte se roztržek, jež jsou počátkem všeho zlého.
VIII.
1. Buďte všichni jednotní s biskupem, jako Ježíš s Otcem a jako kněží s apoštoly. Mějte v úctě jáhny, jako máte v úctě Boží zákon. Kdo patříte k církvi, nečiňte nic bez biskupa. Nechť je za pravou Eucharistii považována ta, již koná biskup a koho tím pověřil.
On-line text vytvořen dle:
Novák, J: "Ignatios Smyrnenským" in Druhá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985 (str. 115-119)
http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_igsmyr.htm
PZ: Eucharistie tj. Tělo a Krev Páně při Poslední Večeři Páně
sv. Ignatius Antiochijský
(Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák)
On-line text vytvořen dle:
Novák, J: "sv. Ignatios Antiochijský" in Druhá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985 (str. 87-89)
Krátce po smrti sv. Klementa Řím. hned na začátku 2. stol. se setkáváme s jasně se rýsující osobností, jež svou literární prací, můžeme-li tak nazvat dopisy, ještě více než sv. Klement poodhrnuje závoj prvního křesťanského století a dovoluje nám tak nahlédnout do vnitřního i vnějšího života po apoštolské církve.
Je to sv. Ignatius Antiochijský, syrský biskup, jak se nazývá ve svém listě Římanům (2,2). Seznam biskupů (Eusebius H. E, III,22) jej uvádí jako druhého biskupa antiochijského a nástupce Euodia, známého z listu sv. Pavla. Křesťanskou obec v Antiochii založil sv. Petr (Euseb. III,36). Martyrium sti Ignatii, pocházející ovšem až z 4.-5. stol. mluví o Ignatiovi jako o žáku apoštola Jana. Vliv sv. Jana na formulaci Ignatiových myšlenek je až příliš nápadný, než abychom s naprostou negací mohli odmítnout tuto zprávu. Ignatiovy listy jsou ovšem též velmi silně poznamenány osobností sv. Pavla. Přesné ohraničení Ignatiova života neznáme. Z Eusebiovy zprávy (H. E. III,36) se dovídáme, že byl za císaře Trajana zatčen a odsouzen k smrti. Bohužel přesné datum nám zprávy nezaznamenaly. Nejpravděpodobněji došlo k zatčení při Trajanově trestní výpravě proti Parthům. Parthský král Chrosroe totiž dosadil za armenského krále svého vnuka Exedara, zatím co Římané si sami osvojovali právo obsazovat armenský trůn. Trajan tedy chtěl vojenskou mocí donutit Chosroa, aby stáhl své oddíly z Armenie. K trestné výpravě došlo ke konci r. 113 a Trajan dorazil do Antiochie bud' ještě téhož roku nebo hned na začátku příštího. V té době byl biskupem kvetoucí antiochijské křesťanské obce sv. Ignatius. Spolu s Ignatiem byli zatčeni ještě dva duchovní, Sozimus a Rufus. Zatčení byli v doprovodu deseti vojáků deportováni z Antiochie přes Smyrnu po krátkém zastavení v Troas přes Neapolis do Říma. Z náznaku Polykarpova listu Filippanům (13,2) by se dalo soudit i na krátké zdržení ve Filippách. Ve Smyrně byl podle svého listu Římanům 24. srpna. Rok není uveden. Kdy zemřel v Římě, přesně nevíme. My světíme jeho památku 1. února. Martyrium Syriacum z r. 411 i sv. Jan Zlatoústý (hom. in s. Ignatium) uvádějí, že ve 4. stol. byla v Antiochii slavena památka Ignatiova 17. října. Není nepravděpodobné, že tato liturgická tradice nám správně zachovala vzpomínku na den jeho smrti v Římě.
Věhlas antiochijského biskupa i zpráva o jeho deportaci se rychle roznesla po tehdejších maloasijských křesťanských obcích a delegace jednotlivých obcí se přicházejí při jeho zastávkách ve Smyrně a v Troas s ním rozloučit. Ve Smyrně v efezské delegaci vidíme biskupa Onesima, jáhna Burra, hodnostmi neoznačené Kroka, Euplita a Frontona; v magnesijské delegaci je biskup Damas, kněží Bassus, Apollonius a jáhen Zótion; z tralleské obce přišel biskup Polybius; smyrnenský biskup sv. Polykarp byl s ním pravděpodobně ve styku po celý čas jeho pobytu ve Smyrně. V Troas vedle místních věřících se s ním přišel rozloučit nejmenovaný biskup filadelfský. Pravděpodobně již z Antiochie či menší zastávky na pobřeží Kilikie jej až do Troas provázel jáhen z Kilikie Filon a Reus Agathopos, k nimž se ve Smyrně přidali ještě efezský jáhen Krokus a Burrus. Podle zmínky v listě Římanům (10,2) přišli syrští přátelé až do Říma.
Při nuceném pobytu ve Smyrně napsal sv. Ignatius 4 listy: křesťanské obci v Efezu, Magnesii, Tralles a Římě. V Troas, kde se dozvěděl o klidu v Antiochii napsal 3 listy: Smyrnenským, Filadelfským a biskupu Polykarpovi. Měl v úmyslu (Efez. 20,1) napsat ještě jeden dopis efezské obci, k němuž asi bohužel mu nezbylo času.
Listy pravděpodobně brzy po smrti sv. Ignatia sebral sv. Polykarp. Jisté je, že je Polykarp posílá spolu se svým listem Filippanům (Polyc. Ad Philip. 13,2).
Těchto 7 listů, o nichž se zmiňuje vedle Polykarpa Ireneus (Adv. Haer. 5,18), Origenes (Proleg. in cant.; hom. VI, in Luc.) a Jeroným (Catalog. c. 16), bylo ve 4. stol. různými přídavky rozšířeno, dokonce bylo přidáno i dalších 7 listů (Ad Mariam Cassabolitanam, Ad Tarnenses, Ad Antiochenos, Ad Hierom diaconum Antiochenum, Ad Philippenses, Ad Ioannem Apostolum, Ad B. V. Mariam). Je to jen doklad, jaké vážnosti požíval sv. Ignatios.
Listy jsou obsaženy v tzv. kodexu Colbertinum ( 10. st. ), v kodexu Jerusalémském (11. st.) a Sinajském (4. st.). Na západě byla známa ponejvíce delší recense těchto sedmi listů. Kodex Colbertinus měl ovšem i kratší recenzi listu Římanům, jež byla považována za prvou. R. 1498 byla poprvé vytištěna. Když však r. 1644 arcibiskup Usher z Armagh v Irsku našel latinský překlad kratší recense a krátce na to filolog Iszak Voss z Leydenu objevil ve Florencii odpovídající tomu řecký originál, ukázalo se tím, že delší recense je nepravá. Krom těchto dvou recensí našel před r. 1845 Angličan Tattam v egyptském klášteře ještě kratší text v syrském překladu. Byl to jakýsi výtah z listů. Charakteristiku listů velmi výstižně vyjádřil sv. Polykarp (Filip. 13,2): "Obsahují víru, trpělivost a základní věci týkající se našeho Pána". Na všech místech prozrazují impulzivní osobnost s tak výraznou láskou ke Kristu a ke kontemplaci v duchu apoštola Jana, nekompromisnost s nepravým učením, zároveň však lásku k pobloudilému člověku a trpělivost v jednání. V tom všem se prozrazuje vliv apoštola Jana. Ovšem i vliv apoštola Pavla je zřetelný. Podstatou křesťanství je mu společenství s Kristem. Aby pravdivě žil, chce být "nalezen v Ježíši Kristu". Pavlova formulace "být v Kristu" je mu zcela běžnou, a to, co sv. Pavel jen mnohdy naznačil, on rozpracovává a kontemplativně domýšlí. Křesťan jako chrám Boží musí v sobě nosit Krista. Důvěra křesťana, překonávající smrt, jež tak úchvatně vyniká u sv. Pavla v listu Filippanům (1,23). je Ignatiovou osobností ještě umocněna. Sv. Pavel chce zemřít, chce být u Krista, neboť to je lepší, zároveň si však přeje zůstat na živu, neboť to je lepší, zároveň si však přeje zůstat na živu, neboť to je potřebnější. Naproti tomu v Ignatiově duši plane živá touha po mučednické smrti. Má strach, aby římská obec mu zabránila zemřít, chce být rozsápán, rozemlet zuby zvířat jako obilné zrno, stát se čistým chlebem Kristovým a být tak přinesen Bohu jako obět. To není výraz tiché velikosti, ale vášnivý hlas nadlidsky vyrostlého nadšence, který je si vědom, že teprve mučednictvím se stane opravdovým Kristovým učedníkem, který naplnil svůj život vírou a láskou. Sv. Ignatius právě svou plností myšlenek na sebe vázaných a zabíhajících do mystiky je ovše·n často ve svém slovním výrazu těžko srozumitelný, obzvláště přistupují-li k tomu dlouhá, proplétající se souvětí. Je však srozumitelný každému prostému věřícímu, podává-li základní články víry.
Zvlášť emotivně působí list Římanům, k jehož napsání mu zavdala římská obec, která pravděpodobně mu chtěla vyprosit u úřadů amnestii nebo aspoň zmírnění trestu. Jeho obsah měl velkou odezvu v řecké a syrské církevní literatuře, dokonce i arabská literatura se o něm zmiňuje. List Polykarpovi se nese zcela v duchu pastorálních listů sv. Pavla Timotheovi a Titovi. Připomíná biskupu jeho povinnosti vůči věřícím i jeho úkol a povinnost střežit čistotu víry. V ostatních listech jako základní motiv se prolíná starost o duchovní život křesťanů. Klade jim na srdce, aby žili a jednali podle Krista, aby se varovali nejednoty a nedali se zmást nesprávným názorem na Krista, jenž jako pravý Bůh skutečně žil a zanechal nám své tělo za pokrm, aby žili ve svornosti a jednotě se svým biskupem a svými duchovními a aby byli vlídnými i ke svým odpůrcům a modlili se za jejich obrácení.
http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_ignati.htm
|
|
|
Gedeon nebyl knězem, protestantský duchovní bez svěcení jím též není (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Pondělí, 22. leden 2007 @ 16:17:26 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416 | Gedeon neměl právo mít kněžský efod, nebyl knězem rodu Aronova.
Bohoslužebným oděvem starozákonních kněží byl efod. Kněží od doby vyjití Izraelců z Egypta a smlouvy na Sinaji museli pocházet z kmene Levi a ještě k tomu z rodiny Aronovy.
Nekněží neměli právo mít kněžský efod. Nekněz Gedeon tím, že měl efod tedy hřešil, čili duchovně smilnil.
Podobně zhřešil i starozákonní král Saul, udělal ze sebe kněze, ač knězem nebyl. Viz 1.Samuelova, 13.kapitola.
Problémem zhruba všech protestantských církví je podobný problém autorit.
Chybí zde apoštolská posloupnost, to čemu se lidově říká kněžské svěcení.
Je pravdou, že prorokem a učitelem může být i člověk bez kněžského svěcení, avšak jisté věci jsou vyhrazeny kněžím - konat plnohodnotnou Poslední Večeři Páně.
Večeře Páně konaná protestanty není totožná s Poslední Večeří Páně, je pouze jednou z řady večeří, které konal Kristus se svými učedníky předtím než ustanovil Poslední Večeři Páně.
Jen a pouze při Poslední Večeři Páně dochází k duchovní proměně chleba a vína v živé Tělo a Krev Krista.
Při předchozích večeřích Krista s apoštoly a dalšími učedníky a učednicemi k duchovní proměně chleba a vína v živé Tělo a Krev Krista nedocházelo. Třikrát při nich došlo k zázračnému a viditelnému rozmnožení chleba, nedošlo však k duchovní proměně v Božího Syna Ježíše Krista.
Protestanté se domnívají, že při svých bohoslužebných večeřích opakují Poslední Večeři Páně.
Mýlí se - oni opakují předchozí večeře s Kristem a někdy velmi výjimečně při těchto večeřích dokonce z milosrdenství Božího dochází k rozmnožení pokrmu. Dokonce při těch protestantských večeřích zažívají i pocit přítomnosti Krista mezi nimi dle Jeho zaslíbení, že kde se (v upřímnosti a dobré vůli) dva, či 3 lidé v Jeho jménu sejdou, tam uprostřed přijde i Kristus. Ale stále to ještě není Poslední Večeře Páně.
Odpověděl mi Joker 19. ledna 2007 v 10:55:58 CET
Jakpak jste přišel na svoje odvážná tvrzení? Copak Vás ve škole neučili nic o tom, jak židé slaví šábes?
Já mu odepsal, že šábes ještě není Poslední Večeří Páně 19. ledna 2007 v 16:11:58 CET
Jokere, já jsem napsal:
"Večeře Páně konaná protestanty není totožná s Poslední Večeří Páně, je pouze jednou z řady večeří, které konal Kristus se svými učedníky předtím než ustanovil Poslední Večeři Páně.
Jen a pouze při Poslední Večeři Páně dochází k duchovní proměně chleba a vína v živé Tělo a Krev Krista.
Při předchozích večeřích Krista s apoštoly a dalšími učedníky a učednicemi k duchovní proměně chleba a vína v živé Tělo a Krev Krista nedocházelo. Třikrát při nich došlo k zázračnému a viditelnému rozmnožení chleba, nedošlo však k duchovní proměně v Božího Syna Ježíše Krista."
Jistě Jokere víte, že Židé při slavení šábesu nic neučí o promění chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Podobnou večeři byť trochu tišší konají protestanté - také většinou nevěří v zázrak proměny chleba a vína v Bohočlověka Krista. Slova tělo a krev chápou jen jako podobenství, při kterém pouze vzpomínají na událost z minulosti. Pravoslavní a katolíci však věří, že Kristus je teď neviditelně tady zamaskován chlebem a vínem. Proto satanisté rádi kradou neviditelně proměněné katolické hostie. Stoupnou si do řady při svatém přijímání a eucharistii (hostii), kterou od lehkomyslného kněze do ruky dostanou, poté radostně mučí. Věří, že mučí Krista a mají z toho zvrhlou radost. Bohu žel podobnou radost z rozdupávání proměněných katolických hostií měli ve Francii 16.století protestantští kalvíni. Katolíci tehdy Krista v eucharistii bránili a byla z toho občanská válka.
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
|
|
|
|
|
