Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

  Oběti znásilnění a incestu nechtějí potrat, nepomáhá jim Ve snaze dát hlas obětem sexuálního násilí byl v září 2006 ve Springfieldu (USA) utvořen výbor složený z žen těhotných následkem znásilnění nebo incestu (WPSA).

Tento výbor zaslal Kongresu a státním zákonodárcům petici s žádostí o veřejná slyšení, ve kterých by takto postižené ženy mohly sdělit své příběhy a mluvit o skutečných problémech, kterým musí čelit. „Skoro nikdo z těch, kdo tvrdí, že zastupují naše zájmy. se neobtěžoval, aby si udělal čas a skutečně nám naslouchal, nebo se ptal na naše potřeby a situaci, v jaké žijeme,“ píší. „Jsme vždy hluboce zraněny a udiveny, když je naše těžká situace zneužívána lidmi, kteří se chtějí politicky zviditelnit a docílit vlastních cílů.“ Zvláštní starost působí této skupině mylný názor, rozšířený i mezi zásadními oponenty potratů; jako by oběti sexuálního násilí obecně chtěly potraty nebo z nich snad měly nějaký prospěch. Např. průzkum v Jižní Dakotě (USA) zaznamenal, že by tam navrhovaný zákaz potratů podpořila velká většina dotazovaných pod podmínkou, že by se nevztahoval na oběti znásilnění a incestu. Bez této výjimky by zákaz podpořilo jen 39 %, 47 % bylo proti a 14 % nerozhodných. Členky WPSA však říkají, že potrat ženám, které otěhotněly znásilněním nebo incestem v ničem nepomáhá a v mnoha případech skutečně škodí. Píší: „V mnoha případech jsme se cítily nuceny k potratu členy rodiny, sociálními pracovníky a lékaři, kteří trvali na tom, že je potrat nejlepším řešením. Mnohým způsobil potrat psychické a emocionální trauma, které se rovnalo nebo převyšovalo trauma sexuálního násilí, které měl potrat ´vyléčit´.“ Dr. David Reardon, který je spoluautorem knihy „Oběti a vítězové mluví o svých těhotenstvích, potratech a dětech počatých při sexuálním násilí“ řekl, že výsledky průzkumu v Jižní Dakotě ukazují přání voličů ušetřit ženy těžkostí často spojených s porodem dítěte zplozeného násilím. „Většina lidí typicky předpokládá nejen to, že oběti sexuálního násilí chtějí potraty, ale že jsou také pro ně dobré,“ říká Reardon, vedoucí výzkumník v otázkách následků potratu a ředitel Elliotova Institutu. „Předpokládají, že umělý potrat pomůže obětem zapomenout na znásilnění, rychleji se zotavit a vyhnout se potížím, které jsou často spojeny s porodem dítěte — označovaného často jako dítě násilníka spíše než dítě dané ženy.“ „Ale jediné dvě publikované studie, které opravdu zaznamenaly, čemu dávají přednost, a co prožívají ženy, které otěhotněly následkem znásilnění nebo incestu,“ říká Reardon, „vedou ve skutečnosti zcela opačným směrem. Stojí za povšimnutí, že obě studie zjistily, že asi 70 % těhotných obětí znásilnění dává přednost porodu dítěte před potratem, ačkoliv jim byl potrat k dispozici.“ „Dříve než otěhotněly, říkaly mnohé z těchto žen, že by šly na potrat, kdyby otěhotněly při znásilnění,“ říká Reardon, „ale po znásilnění mnohé změní názor, protože se zvýší jejich obava ze zneužití a traumatu. Chtějí zlomit kruh násilí. Mnohé také cítí, že potrat jenom zvětší jejich emocionální trápení.“ Navíc ve studii Elliotova institutu, která sledovala 192 žen, které otěhotněly při znásilnění nebo incestu, téměř 80 % z těch, které měly potrat, řeklo, že potratu velice litují. Přitom většina z nich řekla, že potrat způsobil v jejich životě víc bolesti než dobra. Mezi těmi, které daly přednost porodu dítěte, byl odpor k potratu zesílen. „Z žen, které měly potrat, většina hlásila, že byly k potratu nuceny tlakem ze strany členů rodiny nebo zdravotníků. To platilo zejména o ženách těhotných z incestu,“ řekl Reardon. „Téměř ve všech těchto případech pro potrat rozhodli rodiče dívky nebo sám násilník. V některých případech umožnil potrat utajení incestu, a dívka se vrátila do stejné situace a byla dále zneužívána.“ Podle Reardona se problém nuceného potratu rovná národní epidemii. Nedávná studie zjistila, že 64 % žen, které v minulosti měly potrat, hlásí, že na ně byl vyvíjen jinými osobami tlak, aby potratily. V jednom případě popsaném v knize „Oběti a vítězové“ žena, kterou přivedl v patnácti letech do jiného stavu otec, popsala, jak byla odvezena do nemocnice, kde její otec přikázal podstoupit umělý potrat. Když odmítla, podržely ji ošetřovatelky, dokud nedostala narkózu. Pak byl proveden potrat. „Každý den se trápím pro svou dcerku,“ píše tato žena, která nechtěla být jmenována z důvodu ochrany svého soukromí. „Denně se pokouším zapomenout na znásilnění a na potrat. Ani jedno se mi nedaří... Trauma znásilnění bylo potratem ještě prohloubeno.“ „Umělý potrat,“ řekl Reardon, „umožňuje násilníkům utajení jejich zločinů a dává jim příležitost k opakování a přitom vystavuje oběť opakovanému znásilňování a navíc traumatu nechtěného potratu.“ Víc než tucet studií publikovaných v lékařských časopisech během posledních sedmi let zdokumentovalo psychologické problémy žen po potratu, byl zaznamenán zvýšený počet depresí, drogové závislosti, psychiatrických potíží, úzkosti, sebevražedných tendencí, poruch spánku a dalších. „Mnohé z těchto studií naznačují, že u žen, které mají za sebou nějaké trauma, lze očekávat traumatické reakce na potrat s vyšší pravděpodobnosti,“ řekl Reardon. „Oběti sexuálního násilí nejsou imunní vůči postabortivnímu traumatu. Naopak nejlepší dostupné podklady naznačují, že je u nich riziko chorobné reakce na potrat dokonce vyšší.“ Ale když nenabídneme obětem sexuálního zneužívání potrat, jakou reakci od svého okolí potřebují? „Ženy v naší studii opakovaně říkaly, že potřebují čas a podporu, aby se mohly vyrovnat se znásilněním a z něj pocházejícím těhotenstvím,“ řekl Reardon. „Nikdo neříká, že existují nějaká snadná řešení, ale 80 % z nich věří, že potrat jejich problémy rozhodně zhoršil.“ Pro Kathleen DeZeeuw, která vychovala svého syna počatého při znásilnění v šestnácti letech, začíná řešení pozorným nasloucháním. Říká, že zastánci potratu zneužívají skutečnost těhotenství ze sexuálního násilí, aby docílili prosazení potratů, aniž by se starali o skutečné potřeby žen, kterých se to týká. „Pokaždé, když slyším, že by potrat měl být legální kvůli obětem znásilnění a incestu, cítím se osobně napadena a urážena,“ napsala v knize „Oběti a Vítězové“. „Cítím, že jsme zneužívány, aby byly prosazeny potraty, ačkoliv se nás nikdy nikdo neptal na náš pohled na věc.“ „Ženy, které prošly traumatem znásilnění a incestu, potřebují poradenství, kde na nich někomu záleží, a kde jim někdo naslouchá,“ dodala. „Žena je v takové situaci nejzranitelnější a neměla by být nucena k dalšímu násilnému jednání. Potřebuje, aby jí někdo opravdu naslouchal, záleželo mu na ní a aby jí byl dopřán čas hojení ran.“ http://www.unchoice.info