Otázky kolem podpisu Ekumenické charty
Většina českých křesťanských církví sdružených v Ekumenické radě církví podepsala 22. ledna v Praze při bohoslužbě v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů Ekumenickou chartu – mezinárodní dokument přijatý v roce 2001 na evropské úrovni při církevním shromáždění ve Štrasburku. Charta oecumenica zavazuje k práci pro viditelnou jednotu církve. Má pomoci odstraňovat předsudky, zabraňovat novým rozdělením a podporovat vzájemnou otevřenost a spolupráci. Vyzdvihuje zároveň životní styl, v němž nevládnou ekonomické a konzumní tlaky a v němž je uznávána odpovědnost za ochranu života a sociální zodpovědnost. Charta odmítá zneužívání náboženství a církví pro etnické nebo nacionalistické účely a vyzývá křesťany, aby bránili základní práva proti jakýmkoli útokům, podporovali rovnoprávné společenství žen a mužů a stavěli se proti veškerým projevům antisemitismu a antijudaismu. Církve se v ní zavazují, že budou uznávat svobodu náboženství a svědomí každého člověka a že budou otevřeny rozhovoru se všemi lidmi dobré vůle, že budou sledovat společné záležitosti a svědčit o křesťanské víře. Zároveň také říkají, že budou přistupovat s úctou k muslimům.
Odmítavá stanoviska k listině, která se objevila zejména v Apoštolské církvi, upozorňovala především na spornost závazku týkajícího se vztahu k islámu, ale také na údajnou nerovnost ekumenických vztahů s katolickou církví, jejíž věrouka prý jednoznačně a jednou provždy nepřipouští možnost společného slavení eucharistie s křesťany jiných vyznání.
Obsáhlý názorový článek zveřejněný Apoštolskou církví na její internetové prezentaci říká: Z hlediska kanonického práva a katechismu, respektive katolické věrouky, může mít charta smysl jen tehdy, pokud protestanti dobrovolně přistoupí na katolickou víru, přijmou dobrovolně úřad římského biskupa a požádají o společné
slavení svátostí, zejména eucharistie. Společný závazek vytvořit viditelně jednotnou církev, prostou věroučných divergencí a antagonismů, je pak ze strany katolíků (nechtějí-li oni samotní porušovat své předpisy a učení, přijaté ve formě neomylných ustanovení) možné jedině tak, že se protestantské církve přivtělí k římskokatolické církvi.
V závěru tohoto textu se také říká: Při vší úctě k ekumenickému dialogu, přátelství a respektu mezi jednotlivými církevními představiteli je nutné si uvědomit historickou skutečnost, že rekatolizace protestantských církví pod heslem křesťanské jednoty vždy byla dávným cílem katolické církve. Stejně tomu je i s jednotou evropského
kontinentu pod duchovní autoritou papeže.
Na podobné názory i na skutečnost, že Apoštolská církev, stejně jako Jednota bratrská a baptisté, chartu v Česku nepodepsala, reagoval předseda Ekumenické rady církví a předseda Církve bratrské Pavel Černý. On sám naopak říká, že Charta oecumenica je ve skutečnosti dokumentem deklarativním a povzbuzuje k dialogu a spolupráci.
Zdá se, napsal kazatel Černý, že někteří při své reflexi vlivu katolicismu vycházejí z politické situace Rakouska-Uherska, kdy římskokatolická církev byla dominantní, participovala ve vládních strukturách a měla v habsburské monarchii velká privilegia. Dnešní situace je naprosto jiná. Žijeme v sekulární a pluralitní Evropě, kde jsou počty křesťanů na velmi nízkém stupni a dále jich ubývá. I římskokatolická církev je dnes ve srovnání s počtem „sekulárních ateistů“ v naší společnosti církví menšinovou, dále se zmenšuje a nepatří u nás k vládním strukturám. Byla to právě doba totality, která postavila všechny církve na stejnou rovinu. Dnešní sekulární stát tuto rovnost drží a v Evropské unii nelze jinak.
Pokud jde o eucharistii, připomněl Pavel Černý, že někteří katolíci chodí k večeři Páně v církvích protestantských a tam jim v tom nikdo nebrání. Někteří protestanti
jdou občas neoficiálně k eucharistii v církvi katolické. Samozřejmě to není ze strany katolické legitimní.
„Co naplat? Věřícím jde o společné stolování u stolu Kristova s ostatními křesťany a nejde jim tolik o dogmatické definice Kristovy přítomnosti v elementech
tohoto eucharistického hodu. Teologická diskuse ve světové ekumeně ve věci společné svaté eucharistie stojí na mrtvém bodě. Je jasné, že se jednotlivé církve nechtějí vzdát svého pochopení sv. večeře Páně,“ uvedl.
Cestou kupředu by proto podle něj jednou mohlo být umožnění účasti i přes rozdílná chápání Kristovy přítomnosti při eucharistii. Tím by se mohl odblokovat
problém trvající po řadu století a dělící křesťany v této zásadní věci.
Pokud jde o křesťanskou etiku, uvedl navíc Pavel Černý při obhajobě Ekumenické charty a katolíků, pro Církev bratrskou je v některých oblastech snazší spolupráce s římskokatolickou církví než s některými protestanty, zasaženými teologickým a etickým liberalismem. Jedná se podle jeho slov například zvláště o problematiku
homosexuálních partnerství, předmanželských vztahů či rozvodů.
„V současné Evropě je třeba držet důraz na jedinečnost Krista a jeho spásu. Nikdo nepřichází k Bohu jiným způsobem, než skrze toho, který pověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život“,“ prohlásil Pavel Černý. Naproti tomu je podle něj plně biblické, aby byli křesťané v dialogu a ve spolupráci s lidmi všech filozofií, náboženství a názorů. „Náš Pán a Mistr se na rozdíl od farizeů a zákoníků nevyhýbal setkání s nejrůznějšími lidmi. Patřili mezi ně lidé různých národů i jiných náboženství. Právě tyto vztahy mu byly příležitostí ke svědectví. Snad proto dnes Charta vypíchla naléhavou potřebu evropských křesťanů – navazovat vztahy a dialog s 20 miliony muslimů žijících v EU. Dialog, svědectví, služba – to je důležitá součást našeho misijního poslání,“ zdůraznil. Odmítl přitom požadavek „symetrie vztahů“.
Nepovažuje ji za cestu, kterou máme střežit ve vztazích k druhým lidem, národům a dokonce i k jiným náboženstvím. Napsal proto: „Máme se úzkostlivě starat, abychom neudělali více, než druzí? Obávám se, že Kristova slova by při takovém postoji přišla dost zkrátka. Nevede nás snad náš Mistr a Pán svým slovem i příkladem, abychom šli cestou druhé míle?“
O celém balíku nevyřešených ekumenických otázek podle Černého církevní představitelé dobře vědí a je to jistě „běh na dlouhou trať“, který – jak uvedl – možná nikdy nebude dokončen lidmi na této zemi, ale ukončí jej Kristův příchod. „To nás ale neopravňuje k tomu, abychom zradili Kristův odkaz tím, že se nebudeme snažit o různé kroky směrem k jednotě v Kristu. Nesmíme zavírat oči před rozdíly, které zde stále jsou. Ano, je třeba vědět o rozdílech protestantských a katolických dogmat, o odlišné podobě církevních zřízení a kanonického práva. Charta je ale spíše povzbuzením k praktické spolupráci a společnému hledání,“ upozornil předseda ERC.
Petr Veber
