Ježíš Kristus sestoupil do pekel, zavrženi sestupují do pekla; mezi oběma výrazy je rozdíl. Brány pekel(né), kam sestoupil Kristus, se otevřely, aby mohli uniknout jejich zajatci, zatímco peklo, do kterého sestupuje zavržený, se za ním zavírá navždy. Přesto mají oba výrazy stejný kořen, a to nikoliv náhodou nebo z nedomyšlenosti. Je to důsledek hluboké logiky a úmyslu vyjádřit určitou pravdu. Obojí je královstvím smrti a bez Kristova příchodu by neexistovalo nic než jedno nenávratné peklo a jedna jediná smrt, která by neomezené a věčně vládla nade vším tvorstvem. "Druhá smrt" (Zj 21,8), vyplývá z Kristova vítězství nad smrtí. Protože sestoupil do pekel, přestala pekla být peklem, i když nadále nesou podobné rysy. Rozdíl mezi oběma zmizí při posledním soudu. Tehdy pekla, starověké Hádes, splynou s peklem na jeho vlastním místě v ohnivém močálu (Zj 20,14). Proto jsou mnohé obrazy pekla ve SZ nejednoznačné bez absolutní nenávratnosti, na kterou jsme my dnes zvyklí. Ježíš Kristus si přesto zvolí tuto terminologii k vykreslení zatracení. Nejdůležitější na těchto obrazech je příležitost pochopit, jak by vypadal náš svět bez jeho příchodu.

I. Základní představy

1. Místo pobytu zemřelých. Ve starVe starém Izraeli je «Šéol» místem setkání všeho živého (Jb 30,23). Podobně jako jiné starověké národy i Izrael si představuje posmrtnou existencí zemřelých jako stínovou, bez radosti a bez ceny. Šéol je rámcová představa místa, kde tyto stíny přebývají; je to jakási hrobka, «díra», «studna», «cisterna», «hrob» či «příkop» (Žl 30,10; Ez 28,8), v hlubinách země (Dt 32,22), hlouběji než podzemní propast (Jb 26,5; 38,16n), v naprosté temnotě (Žl 88.7.13), kde i světlo je «jako temná noc» (Jb 10,21n). Sem «sestupují» všichni živí (Iz 38,18; Ez 31,14), a to nenávratně (Žl 88,10; Jb 7,9). Nemohou tam chválit Boha (Žl 6,6) ani doufat v jeho spravedlnost (88,1 lnn) nebo jeho věrnost (30.10; Iz 38,18). Je to naprostá opuštěnost (Žl 88,6).

2. Země je pustošena pekelnými mocnostmi. SpoleSpolečným osudem všech lidí je sestoupit do šéolu po dnech, naplněných šťastným životem a tam být «připojen ke svým otcům» (Gn 25.8; Iz 14.9-15; Jb 3,11-21). Proti tomu není odvoláni a bylo by zbytečné nad tím naříkat. Šéol ale nečeká vždy «na svou hodinu». Číhá jako jakási nenasytná nestvůra (Př 27,20; 30.16) na oběť, které se zmocňuje v plném rozkvětu sil (Žl 55,16). Ezechiáš vidí, jak se otevírají «brány šéolu»: «v zenitu svých dnů se odeberu do podsvětí (Iz 38 10). Vpád podsvětných sil do světa živých (38 11) je nesnesitelným dramatem (Žl 18,6; 88,4n).

II. PEKLO HŘÍŠNÍKŮ

Pohoršení je jednou z hybných pák Zjevení. Tragický charakter smrti je ilustrací nesrovnalostí uvnitř našeho světa a jednou z ústředních myšlenek židovského náboženství je poznání, že vyplývá z hříchu. Postupující přesvědčení o této skutečnosti prohlubuje hrůzostrašnost popisu pekla, které už kdysi pohltilo Korana, Dátana a Abírama (Nm l6,32n) a neustává v pokusech o pohlcení slávy Siónu s jeho hlučícím davem, hukotem' a jásotem (Iz 5,14); bezbožníci v něm mizí s úděsem (Žl 73,19).

Izrael se dostalo výrazných obrazů toho, jak může vypadat tento hrůzný konec: zkáza Sodomy a Gomory (Gn 19,23; Am 4,11; Žl 11,6), zničení Tofetu v přívětivém údolí Geheny, které se tak stalo místem hrůzy, kde lze spatřit «mrtvá těla těch, kdo mi byli nevěrní. Jejich červ neumírá, jejich oheň neuhasne» (Iz 66,24).

Smrt ohněm, který neuhasíná, je už obrazem pekla z evangelia. Toto peklo už není «normálním šéolem, nýbrž peklem, seslaným z nebe samým Bohem (Gn 19,24). Vyznačuje se «bezednou propastí» a «dštícím ohněm» (Žl 140,11), které jsou ozvěnou šéolu a zničení Sodomy; toto peklo rozpaluje «Hospodinův dech» (Iz 30,33) a «zápal jeho hněvu» (30,27).

Takové peklo pro hříšníky pochopitelně nemůže být místem pobytu spravedlivých (srv šéol), zvláště těch z nich, kdo byli hříšníky pro svou věrnost Hospodinovi pronásledováni, někdy až k smrti. Spravedliví musí být vyvedeni ze šéolu, tohoto místa «plného prachu», kde jsou společně s bezbožníky, "do života věčného", zatímco druzí «do věčného soužení» (Dan 2,12). Tak Bůh odměňuje spravedlivé a «vyzbrojuje stvoření k trestání svých nepřátel» (Mdr 5,15nn). Peklo se už nenachází v hlubinách země, ale stává se "vesmírem, rozpoutaným proti bezbožníkům") (5,20). Stejné obrazy najdeme v evangeliích: boháč. utrápený plameny v místě pobytu zemřelých spatří Lazara "v lůně Abrahámově". ale odděluje jej od něj «nepřekonatelná propast" (Lk 16,23-26). Oheň a propast, hněv nebe a země, která se otevírá, Boží zlořečení a nepřátelství stvoření, to je peklo.

I. KRISTUS MLUVÍ O PEKLE

týče. Obsahuje nesmiřitelné, drastické obrazy ze SZ jako «pláč a skřípění zubů v ohnivé peci (Mt 13, 42), «peklo. kde červ neumírá a oheň neuhasíná" (Mk 9,43-48), "kam může Bůh uvést duši i tělo k záhubě" (Ml 10,28). Závažnost těchto výroků spočívá v tom, že je pronáší ten, který má moc do pekla uvrhnout. Ježíš o něm nemluví jen jako o hrozícím trestu, ale oznamuje, že "pošle své anděly, kteří uvrhnou do rozpálené pece všechny svůdce a pachatele nepravostí" (Mt l3,41n). Zlořečí jim (Mt 25,41) a prohlašuje: «Neznám vás», !pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně!» (Mt 25,12.41) a «uvrhněte je do temnot venku» (25,30).

II. JEŽÍŠ KRISTUS SESTOUPIL DO PEKEL

Kristovo sestoupení do pekel je článkem víry, opírajícím se o NZ. Některé texty, týkající se našeho tématu, jsou nesnadno pochopitelné. «Tam šel a přinesl zprávu duším uvězněných. Oni kdysi nechtěli uposlechnout, tehdy totiž, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával..." (1 Petr 3,l9n). Ale Ježíšův sestup do pekel znamená s jistotou jednak jeho osobní smrt člověka, jednak jeho vítězství nad smrtí. «Bůh jej vysvobodil z pout podsvětí (Hádes, šéol: srv Sk 2,24.31), protože nebylo možné, aby zůstal v zajetí smrti." Kristus vystoupil «nade všechna nebesa», jak to zjevuje slavnost Nanebevstoupení, protože předtím sestoupil «dolů, do podsvětí a tak «naplnil všechny věci" a stal se Pánem vesmíru míru (Ef 4,9n). Křesťanská vira vyznává, že Ježíš Kristus je Pán, který sestoupil do propastí a pak vystoupil na nebesa (Řím 10,6-10).

III. PEKELNÉ: BRÁNY JSOU PŘEMOŽENY

Svou smrtí Kristus zvítězil nad posledním nepřítelem, nad smrtí (l Kor 15,26) a tak přemohl i brány pekel. Pohled Boží vždy pronikal závojem smrti a šéolu (Hádes: Am 9,2; Jb 26,6). Nyní je (l Kor 15,26) podsvětí přinuceno vydat zemřelé, které věznilo (Zj 20,13; srv Mt 27,52n). Až do okamžiku smrti našeho Pána to bylo místo setkání "všelikého těla", osudný cíl všeho lidstva, odděleného hříchem od Boha tak, Ježíš sám mluví více o rozchodu s ním, o ztrátě života, než o pekle. Bylo by asi opovážlivé vyvozovat z podobenství o bohatci a Lazarovi rozhodující důkaz existence a podoby pekla, ale nelze je je ani pokládat za bezvýznamné, co se tématu že odtamtud nikdo nemohli vyjít před Kristem; on je "první z těch, kdo vstali z mrtvých (1 Kor 15,20-23), «první mezi vzkříšenými" (Zj 1,5). Vykoupení lidstva, odsouzeného Adamem k smrti a k životu v odloučenosti od Boha, znamená otevření pekelných bran a dar věčného života. Církev je plodem a nástrojem tohoto vítězství (Mt 16,18). Příchod Kristův je už předem oznámen a je předmětem naděje. Starozákonní věřící vidí pronikat Boží světlo temnotami pekla v míře, v jaké žijí touto nadějí - a naopak, v míře, v jaké ji odmítají, se pekla stávají peklem a člověk propadá do propastné moci satanovy se vší její hrůzou. Když pak Kristus skutečně přijde, «ti, kdo neuposlechli, když se kázalo evangelium... budou vzdáleni od tváře Páně. Dostane se jim za trest věčné záhuby» (2 Te l,8n) a budou vydáni do "ohnivého močálu", kde vládne smrt a podsvětí (ZJ20,l4n).