Místo výhružného poselství poselství radostné

Peter Seewald: Podle jedné z kritik spočívá tradiční morálka katolické církve na pocitech viny. Zvlášť negativní je v případě, jedná-li se o hodnocení sexuality. Církev ukládá člověku břemena, která nemají nic společného se zjevením. Podle některých současných názorů by křesťanská teologie už neměla stavět na hříchu a zkroušenosti. Tajemstvím náboženského prožitku se má a musí nově objevovat právě mimo rámec náboženského normování.

Benedikt XVI: Ostrý protiklad mezi výhružným a radostným poselstvím nemohu uznat. Kdo čte evangelium, vidí, že Kristus hlásal radostné poselství, k němuž však také patří poselství o soudu. V evangeliích dokonce najdeme přímo dramatické výrok o soudu, při kterých leckoho může zamrazit. To by se nemělo zamlčovat. Náš Pán nevidí v evangeliu mezi poselstvím o soudu a radostným nijaký rozpor, právě naopak. Že existuje soud, že existuje spravedlnost – každopádně pro utlačené, pro ty s nimiž se nespravedlivě zachází – to je vlastní naděje a potud i radostné poselství. Ohrožen se cítí jen ten, kdo sám patří k utlačovatelům a pachatelům bezpráví.
Adorno přece také řekl, že spravedlnost může existovat vlastně jen tehdy, existuje-li také vzkříšení z mrtvých, aby i minulé bezpráví mohlo být jakoby se zpětnou platností urovnáno. Musí tedy někde existovat urovnání bezpráví, vítězství práva; každopádně to očekáváme. Kristus a jeho soud přece není vítězstvím zla, On je vítězstvím dobra. Proto také skutečnost, že Bůh je spravedlivý, že je soudce, je poselstvím nanejvýš radostným. Toto radostné poselství mě ovšem zavazuje. Chápu-li však radostné poselství pouze jako sebepotvrzení, pak nakonec není důležité, pak je to jen obluzení. Proto se musíme znovu smířit s úlohou soudu právě při pohledu na trpící a na ty, kterým se žádné spravedlnosti nedostává, kteří však mají na spravedlnost právo. A pak je také třeba abychom počítat s tím, že my sami spadáme pod toto měřítko, a proto se snažíme, abychom nepatřili k pachatelům bezpráví.
Jistě, v poselství o soudu je znepokojující prvek – a dobře, že to tak je. Vidíme třeba, jak středověcí vládci činili bezpráví, ale později, když se přiblížil soud, se pokoušeli vyrovnat je dobrými díly, dobrými činy. Vědomí, že existuje soud, bylo tedy také politickým a sociálním faktorem. Vědomí, že takto nesmím odejít ze světa, že to musím nějak urovnat – tedy, že i nad těmi nejmocnějšími stojí nějaká hrozba – bylo nanejvýš blahodárné. Prospívá člověku.
Od Krista ovšem víme, že tento soudce není chladný vykonavatel paragrafů; víme, že je milosrdný a, že mu nakonec můžeme jít beze strachu vstříc. Myslím si, že každý musí najít vnitřní rovnováhu, cítit, že podléhá soudu, a přitom poznávat: Nemohu si prostě dělat, co chci, podléhám vyššímu soudu, a na druhé straně nepropadat skrupulím a ustrašenosti.
Zdá se mi, že tím je také naznačen směr pro hlásání i pro pastoraci. Musí dokázat ve jménu práva a dobra pohrozit mocným, tak těm, kdo svůj život „pustoší“, promarňují a ničí. Pastorace se však nesmí stát zastrašující mocí, musí také vědět, s kým mluví. Existují citlivé, téměř nemocné duše, které se dají rychle zastrašit. Ty musíme vyvádět ze zóny strachu, musíme jim hlásat mocná slova o milosti. A pak jsou zde tlustokožci, na které se musí udeřit. Myslím si, že to všechno patří k sobě, ale tak, že i soud je radostné poselství, protože nás ujišťuje: Svět je v pořádku, dobro vítězí.

Kniha: Benedikt XVI.

Křesťanství na přelomu tisíciletí str. 129