poslal Nepřihlášený
Níže uvedený text vypracovali členové občanského sdružení Logos,
protože cítili potřebu formulovat své stanovisko ke vztahům mezi
homosexualitou, křesťanstvím a křesťanskými církvemi. První část
dokumentu se pokouší vymezit otázky, na které je třeba hledat odpověď, a
uvádí příklady odpovědí z oficiálních stanovisek různých církví.
Druhá část uvádí cíle, kterých bychom rádi v této oblasti dosáhli.
O homosexualitě a křesťanství
I. Proč by křesťanské církve měly zaujímat stanovisko k otázce
homosexuality?
Mezi členy křesťanských sborů, stejně jako v celé společnosti,
existuje homosexuální menšina. Většina jejích příslušníků svoji
orientaci tají, přestože jde o důležitou součást jejich osobnosti a života.
Mezi důvody, proč takto postupují, patří i obava z diskriminace a vyřazení
ze společenství. Existuje-li toto riziko, pak je to dostatečným důvodem k
soustředění pozornosti na otázku postavení homosexuálně orientovaných věřících
v církvi.
Tento problém není specifický pro církev, totožný problém existuje ve
společnosti jako celku. Pro ospravedlnění diskriminace homosexuálů se však
občas používají i teologické nebo morální argumenty. Proto je třeba
zodpovědně posoudit, zda se tak činí oprávněně.
II. Podstata homosexuality
Termín homosexualita se používá k označení dvou odlišných jevů:
- homosexuální orientace, tedy citové a erotické preference osob
stejného pohlaví;
- homosexuálního chování, tedy sexuálního chování směřujícího
k osobám stejného pohlaví.
Tyto jevy nelze zaměňovat: homosexuálně orientovaní lidé se někdy zdržují
homosexuálního chování, a naopak se toto chování tu a tam vyskytuje i u
heterosexuálních osob.
Původ homosexuální orientace není plně objasněn, lékařská věda se jí
začala soustavně zabývat až na konci 19. století. Předpokládá se, že
rozhodující příčiny jsou genetické nebo prenatální, případně obojí.
Byly však již opuštěny názory, že by mohlo jít o vliv rodinného prostředí
(protože ve stejném prostředí často vyrostou odlišně orientovaní
sourozenci), nebo o jiné společenské vlivy (neboť člověk, který se pod
vlivem určité situace chová odlišně od své orientace, zpravidla tento
rozpor velmi jasně cítí).
Zatímco pro homosexuální chování se člověk může rozhodnout (byť
svoboda tohoto rozhodování je podstatně omezena tím, co člověk cítí), je
homosexuální orientace člověku dána a během jeho života se nemění.
Homosexuální orientace je v současnosti chápána jako vrozená vlastnost,
nikoli nemoc, nýbrž menšinová varianta.
Skutečnost, že je člověku dána určitá vrozená sexuální orientace,
respektuje naprostá většina křesťanských církví.
Například evangelická církev v Rakousku říká: "Homosexuálním
nebo heterosexuálním se člověk nestává svobodným rozhodnutím své vůle
a také ne určitou událostí. Sexuální orientace člověka vzniká z
komplexního působení biologických, psychických a sociálních faktorů.
Psychosexuální orientace dospělých se zakládá již v raném, dětském věku.
Existují sice možnosti svedení k homosexuálnímu nebo heterosexuálnímu konání,
člověk s homosexuální nebo heterosexuální identitou však nemůže být převychován."
Katechismus římskokatolické církve říká: "Nezanedbatelný počet
mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální
stav; pro většinu z nich je to zkouška."
III. Začlenění homosexuálně orientovaných osob do církve a do společnosti
Existující předsudky vůči homosexuálům někdy způsobují, že tito
lidé jsou aktivně vyřazováni ze společnosti, z některých křesťanských
sborů i z různých neformálních skupin. Jindy dochází k situacím, že
homosexuálně orientovaný člověk si není jist reakcí lidí, na nichž mu záleží,
a proto raději svoji orientaci tají.
Přiznat se k homosexualitě je v některých státech skutečným rizikem,
neboť dochází k cíleným útokům na homosexuály. Tato situace není důsledkem
oficiálních stanovisek církví, neboť v nich je zpravidla existence homosexuální
orientace uznávána a její nositelé jsou akceptováni. Spíše jde o zakořeněné
předsudky a nedostatečnou aktivitu církví při jejich vyvracení. Podíl některých
církví na diskriminaci homosexuálů tkví také v tom, že jim připisují
"rozvrácení heterosexuální rodiny".
Například katechismus římskokatolické církve říká: "[Homosexuálně
orientovaní lidé]... mají být přijímáni s úctou, soucitem a
jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé
diskriminace. Takové osoby jsou povolány naplnit Boží vůli ve svém životě,
a jsou-li křesťany, spojit těžkosti, s nimiž se mohou setkat v důsledku svého
stavu, s obětí Pána na kříži."
Synod rakouské Starokatolické církve říká: "Synod konstatuje,
že v mnohých našich farních obcích jsou integrováni stejnopohlavně milující
ženy a muži. Synod prosí obce, aby se nadále zasazovaly o klima akceptování,
otevřenosti a tolerance vůči homosexuálně milujícím a žijícím bližním."
Rakouská evangelická církev říká: "[Homosexuálně orientovaným
lidem]... je třeba ve sboru projevovat vstřícnost. Za mnohými argumenty,
které by proti tomu mohly být vzneseny, se skrývá strach před cizotou a
odlišností, který vede k ustrnutí, k vzájemné separaci a znepřátelení.
Kdo se ale otevře a odváží se náklonnosti, může ztratit svůj strach a v
druhém člověku, i když s jeho jednáním nesouhlasí, nalézt bratra nebo
sestru. Strach před cizotou svádí k tomu, že člověk jen sebe sama považuje
za hodného Božího zalíbení a zapomíná, že také druhý člověk může být
Bohem přijat (srov. Gn 4). Takový strach může být poznáním všeobjímající
lásky Boží utišen: "Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a
svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši" (Ga
3, 28).
IV. Homosexuálně orientovaní lidé a manželství
Řada homosexuálně orientovaných osob vstoupila v manželství a jsou
zodpovědnými manželi i rodiči. Tuto cestu doporučují homosexuálům i některá
křesťanská hnutí.
Takový svazek však není plnohodnotný, protože heterosexuální partner
je v něm podstatně ochuzen: může být sice vážen i ctěn, ale není milován
v plné rozsahu tohoto slova.
Z pohledu homosexuála je manželství způsobem, jak splynout s většinovou
společností a lépe skrýt svoji orientaci. Takové manželství se může
jevit jako funkční, pokud homosexuálně orientovaný partner dokáže potlačit
svoje city a řídit se společenskou konvencí a určitým způsobem chápanou
povinností. Daleko častěji však takové neplnohodnotné manželství přináší
utrpení oběma partnerům a jen zřídka je optimálním prostředím pro výchovu
potomků.
Přesto existují křesťanská společenství (označovaná jako ex-gay),
která homosexuálně orientovaným lidem doporučují manželství jako cestu
ke změně nebo alespoň potlačení své sexuální orientace.
V. Partnerství homosexuálně orientovaných osob
Přirozeným vyústěním láskyplného vztahu dvou osob je jejich životní
partnerství. Jde-li o osoby stejného pohlaví, formou tohoto vztahu nemůže být
manželství.
Vztah křesťanských církví ke stejnopohlavním svazkům je nejednotný a
vyvíjí se v čase.
V křesťanské liturgii existoval obřad spojení osob stejného pohlaví a
používal se od 3. nebo 4. století. V západní církvi zaniknul kolem 14.
století, avšak v řecko-ortodoxní oblasti se objevuje až do 18. století.
Podle zápisu z 11. století obřad probíhal takto: "Kněz vystaví na oltář
Písmo svaté. Oba sezdávaní nechť stojí vedle sebe s pravicí položenou na
Písmo, v levici nechť drží svíci. Pak kněz zapálí kadidlo a pronese
toto: Pane a vládče náš (...), jenž jsi považoval za správné, že
svatí apoštolové Filip a Bartoloměj byli spojeni a spolu svázáni ne dle přírody,
nýbrž věrností a duchem, a jako jsi i svaté mučedníky Sergia a Baccha
uznal za hodné takového svazku, požehnej i tyto své služebníky N. a N.,
spojené nikoli poutem přírody, nýbrž vírou a duchem. Uděl jim pokoj a lásku,
ať jsou jedno v duchu. Očisti jejich srdce od všech poskvrn a nečistoty a
milostivě jim dej, ať se navzájem milují po všechny dny svého života a zůstávají
bez nenávisti a pohoršení (...). Nato nechť oba políbí Písmo svaté,
kněze a sebe navzájem (...)." (John Boswell: Same-sex Unions, ....)
Současný katechismus římskokatolické církve říká: "Tradice,
opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako
velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou
vnitřně nezřízené." "Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě.
Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často
skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a
mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti."
Tím podstatně omezuje rozsah možného partnerství, i když ho snad v náznaku
("podpora nezištného přátelství") připouští.
Tento mravní odsudek však není součástí například tzv. Holandského
katechismu vydaného se souhlasem holandské biskupské konference.
Rakouská evangelická církev říká: "Láska Hospodinova a dvojí
přikázání lásky je zakoušeno jako štěstí. To se dá prožít také v
daru pohlavní lásky. (...) Obdarované darování je jádrem křesťanské víry
a má svůj model v trvalé, odevzdané lásce lidí. Tato láska nachází
svoji první podobu v manželství. Hymnus o stvoření oslavuje lásku muže a
ženy (Gn l, 27). I Ježíš poukazuje na Gn 2, 24: "Takže nejsou dva, ale
jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" (Mt 19,6). A nemyslí
přitom na rozmnožování. Dítě není jen produkt sexuality, nýbrž
"darem od Hospodina, mzdou od něho" (Ž l27,3) navíc ke vší té
radosti. Ale ani bez dětí neztrácí pohlavní láska nic ze své důstojnosti,
jako štěstí a podobenství lásky Boží (Ef 5). Také v sexualitě se
ukazuje účinná duševní síla, která je daleko obsažnější než jenom
okamžik nejniternějšího spojení, která uchvacuje a obšťastňuje v různých
výrazových formách celý život. Ta působí v člověku ještě dříve, než
je schopen plodit, a dlouho poté, co této schopnosti pozbyl. Proto žije toto
Bohem darované štěstí, které samo sebe rozdává, také mezi lidmi bez manželství,
v klášteřích a komunitách. Je prožíváno také v homosexuálních přátelstvích."
Protestantské církve ve Spojených státech zůstávají v otázce
stejnopohlavních svazků rozděleny. Zatímco některé jim žehnají, v jiných
jsou kněží, kteří takové požehnání udělili, zbavováni svých úřadů,
a farnosti, které akceptují ve svém středu homosexuály, jsou vylučovány z
kongregací.
Synod rakouské Starokatolické církve prohlásil: "Starokatolická
církev bere na vědomí stejnopohlavní lásku jako skutečnost stvoření.
Považuje sexualitu člověka za dar Boží a za celoživotní úkol pro každého
člověka v jeho osobní zodpovědnosti a s ohledem na jiné. Nikdo nesmí být
kvůli svému sexuálnímu zaměření v souvislosti s formou života, kterou si
zodpovědně zvolil, jakkoli diskriminován. Synod Starokatolické církve
Rakouska považuje žehnání těch životních společenství a soužití, která
mají trvalý charakter, za možné." Dále "Synod prosí biskupa, aby
dal vypracovat pro tato žehnání formulář přímluv."
Co očekávají homosexuální křesťané od svých
církví?
Chceme být v křesťanských sborech, jichž jsme členy, přijímáni i se
svou orientací. Přejeme si rozptýlení nejasností, strachu a předsudků.
Hledáme účast u stolu Páně a plné společenství lásky a služby.
Doufáme, že církve budou aktivně napomáhat dosažení tohoto cíle a že
tímto směrem budou rozvíjet nepředpojaté odborné teologické a etické bádání,
které bude reflektovat výsledky vědeckého poznání v lékařské a
psychologické oblasti. Výsledky této práce by měly vést k přípravě a
publikaci dokumentů, které by umožnily lepší orientaci duchovních i laiků
v této problematice a poskytly základ pro kvalitní pastorační práci.
Domníváme se, že tento proces musí probíhat v dialogu s homosexuálně
orientovanými křesťany. Jsme si vědomi, že i my máme podíl na dosavadní
nedostatečné komunikaci s některými církvemi a že interpretace stanovisek
církví je v homosexuální minoritě nezřídka zkreslená.
Zaznamenáváme, že některé církve jednají s homosexuály se soucitem,
čímž je však mimoděk diskvalifikují, a nedoceňují jejich možný přínos
křesťanským společenstvím v každodenní práci i v církevních úřadech.
Doufáme, že případný partnerský svazek, založený na lásce a úctě,
zralý a vyvážený, bude v církvi vnímán jako pozitivní hodnota. Věříme,
že ty církve, které zaujaly negativní stanoviska k návrhu zákona o
registrovaném partnerství, se pokusí o této problematice znovu diskutovat
bez předsudků a shledají, že takové partnerství není v žádném směru
ohrožením rodiny. Jsme přesvědčeni, že vstupu do partnerského svazku by
mohlo a mělo být udělováno požehnání.
Text byl v tomto znění schválen schůzí občanského sdružení Logos
Praha dne 7.5.2000.
