Position Papers jsou oficiální stanoviska církve AoG, které byly vydány její Generální radou

Toto prohlášení vydává studijní komise k doktríně o učednictví a hnutí podání se. Zpráva byla vydána Generální radou AoG v 17. srpnu 1976.

Současné vylití Ducha svatého umožnilo velkému počtu věřících lidí po celém světě nové a hlubší pochopení významu Ježíše Krista. Padly mnohé staré bariéry. Ve společenství s Bohem a Kristem a v Duchu svatém se spolu vedle sebe ocitli různí lidé různého společenského původu. S tím se zároveň objevil i nový hlad po vyučování Božího slova. Každý den vznikají modlitební a studijní skupinky. Některé z  těchto skupinek trpí nedostatkem vedoucích s vyzrálým porozuměním Božímu slovu. Pastoři zaběhlých církví, ke kterým tito lidé patří, jsou v mnoha případech příliš zaměstnaní nebo příliš antipatičtí k letniční zkušenosti, než aby jim chtěli být nápomocni.

Se záměrem naplnit potřebu kultivace a výchovy vedoucích těchto skupin někteří známí bibličtí učitelé podporují nové koncepty pastýřství, učednictví a poddání se autoritám. Pro mnoho těch, kteří odešli ze starých struktur a pro mnoho nových konvertitů, kteří neměli nikoho, kdo by je vedl, je toto učení vyplněním vakua a může se zdát, že nese dobré výsledky. Na druhou stranu také ale dochází k jeho vážnému zneužití. Přichází mnoho zpráv o tom, že jde o destruktivní a rozdělení působící záležitost. Je jich tolik, že je nutné zkoumat učení tohoto hnutí, zvláště to, co se týká jeho přístupu k Písmu, církvi a věřícím.

               

Písmo

Všichni tito učitelé deklarují, že přijímají psané Boží slovo za inspirované a neomylné měřítko víry a praxe. Všichni tvrdí, že jakýkoliv projev daru Ducha svatého musí být Písmem rozsuzován. Také zřejmě chápou, že Slovo musí být aplikováno do naší současné situace a do našich současných potřeb a problémů. Někteří ale neoprávněně přisuzují stejnou autoritu i současnému mluvenému slovu - rhema. Jdou tak daleko, že jej vlastně považují za rovnocenné se Slovem psaným - logos.

Je pravda, že dary Ducha svatého, jako je slovo moudrosti, slovo poznání, proroctví a výklad, mohou být pro věřícího pomocí, povzbuzením či vedením. Nebezpečí však přichází, když namísto zkoumání Písem a rozsuzování těchto slov v kontextu celého psaného Božího slova, jsou vybrané pasáže bible zduchovňovány a alegorizovány tak, aby tato poselství podporovala.

Jedním z příkladů je způsob interpretace Jana 10. Ježíš zde dává do kontrastu pastýře, který do ovčince vchází dveřmi a zloděje, který přelézá plot. Jeho posluchači tomu, co měl na mysli, nerozuměli, a tak Ježíš změnil obraz a jasně řekl "Já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči." Jako dobrý pastýř také pokládá život za ovce.

V současnosti byl tento verš "Já jsem dveře" mnohokrát desinterpretován. Ano, říkají, Ježíš je těmi Dveřmi a zároveň dodávají, že každý potřebuje nějakého nižšího pastýře - podpastýře, který je dveřmi. Takový podpastýř je v doživotním závazku zodpovědný za vyučování, výchovu, poradenství, a vedení svých ovcí.

Je pravda, že mnozí noví konvertité hledají a potřebují někoho, kdo by jim pomohl vyvarovat se chyb a uvedl je na cestu pravdy, nicméně pokud se spolehnou na jiného člověka, že je ochrání před omyly, tak opustí zkoumání Písem a nerozvinou vlastní schopnost odolávat falešnému učení. Pavel i Petr v bibli varují před falešnými učiteli, ale Nový zákon nijak nenaznačuje, že prevencí by měl být lidský pastýř, který bude chránit věřícího. Písmo učí, že každý musí bojovat dobrý boj víry. (1 Tim 6,12). Každý musí na sebe vzít celou Boží zbroj a učit se používat štít víry a meč Ducha, aby mohl obstát (Ef. 6, 10-18).

Hlubší zkoumání Jana 10 zcela vyloučí jakoukoliv myšlenku, že kdokoliv jiný může být dveřmi v podobném smyslu, jakými je jimi Ježíš. On je těmi jedinými dveřmi pro každou ovci. Pravá ovce nenaslouchá jinému hlasu než hlasu Krista, protože ovce Jej znají a vědí, že On pokládá svůj život za ně, On zná jejich potřeby. On jim dává věčný život. (Jan 10, 4, 14, 27, 28). Ovce jeho stáda samy slyší jeho hlas a poznají ho.

Použití Jana 10 jako základu pro učení, které vsune lidského pastýře mezi věřícího a Krista nebo jako základu pro připodobnění lidského učitele ke dveřím, je vytvářením doktríny, pro kterou tato biblická pasáž nedává žádné opodstatnění.

Pavel řekl, že starší (pastýři) společenství v Efezu jsou odpovědni za pasení stáda - místní církve. Varoval je, že vlci mezi ně přijdou a nebudou stádo šetřit. Ale také je varoval, že mezi samotnými těmito staršími povstanou tací, kteří budou překrucovat písmo, aby strhli učedníky na svou stranu (Sk 20,28-30). To znamená, že budou vypadat jako dobří učitelé, jímž lidé budou naslouchat, ale oni při tom budou pokřivovat pravdu tak, že lidé budou následovat je a nikoliv Krista.

Věřící potřebují něco více než lidského pastýře, aby je chránil. Potřebují rozvíjet svou vlastní schopnost zkoumat a rozumět Písmům pod vedením Ducha svatého, který jediný může uvádět do veškeré pravdy. (Jan 16,13)

Církev

Dalším aspektem tohoto hnutí je jeho postoj k církvi. Jeho vedoucí proklamují, že nechtějí zakládat nějakou novou denominaci, ale navrhují podání se již existujícím církvím a jejich pastorům. Ale jejich praxe je taková, že v podstatě říkají, že současné církve a pastoři selhali. A bez ohledu na to jak svou činnost oni sami interpretují, ve skutečnosti tito vedoucí zakládají v rámci svého hnutí nové stádo, vytvářejí nové struktury a formují nové denominace.

V souvislosti s tím někteří z těchto učitelů prohlašují, že jejich misie a církevní misie již není evangelizační, ale k ustanovení nového řádu na zemi s vyhlídkou příchodu Božího království. Ale Nový zákon neříká, že bychom mohli v tomto věku zřídit na zemi nějaký dobrý čistý spravedlivý a dokonalý řád. Církev roste a vyvíjí se, ale koukol bude mezi pšenicí až do žně. Před ustanovením Božího království na zemi je nutný soud, který ukončí současný světový řád, to velice jasně ukazuje Dan. 2, 2Tes 1, a Zjevení 19. Je dobré se vyhnout postmilenialistickému pohledu, který ignoruje evangelizační úlohu Církve v přítomném věku.

Někteří, pro tento svůj nový řád učednictví, nacházejí vzor ve vztahu Ježíše a jeho učedníků, avšak při tom zapomínají, že to se dělo ještě v rámci Judaismu, před tím než Ježíš začal budovat svou Církev. Vodítka pro církevní modely bychom měli hledat ve Skutcích a v Epištolách. Jejich tamní rozmanitost je dána potřebami vyvstávajících z různých situací.

Zároveň se běžně vyskytuje tendence k degradaci a snižování významu demokracie ve prospěch poddání se autoritě. Předpokládá se, že apoštolé a starší jeruzalémské církve vykonávali autoritu jak nad církví v Jeruzalémě tak i nad jinými sbory. Bližší pohled do Písma ukáže, že když se vybíralo sedm mužů k službě při stolech, apoštolé jen uvedli, jaké mají mít předpoklady a požádali věřící, aby si je vybrali nebo zvolili (Sk 6,3-5). Ve Skutcích 14, 23, kde Pavel a Barnabáš v každé církvi ustanovovali starší, je v řečtině použito slovo ordain, které znamená vybrat nebo zvolit zvednutím ruky. Ačkoliv toto slovo je správně přeloženo jako zvolen třeba ve 2Kor 8,19 - tedy vyslanec, který měl doručit sbírku, byl předmětem volby, říkají někteří, nemůže to znamenat volbu ve Skutcích 14, 23, protože apoštolé jsou zde syntakticky podmětem - tedy ti kdo ten výběr vykonávají. Není ovšem žádný důvod, proč by to nemělo znamenat, že Pavel a Barnabáš předložili sboru požadavky na vlastnosti staršího a potom nařídili volby. V Novém zákoně můžeme vidět spíše rozmanitost než jediný pevný typ organizace. Cílem organizace vždy bylo naplňování potřeb a umožnění splnění úkolu, nikdy nebyla organizace pro organizaci, struktura pro strukturu.

Nic nenasvědčuje tomu, že by jeruzalémská církev vykonávala autoritu nad jinými církvemi. Když byli z Jeruzaléma vysláni Petr a Jan do Samaří, byl to projev zájmu a pomoci. Stejně tak, když byl Barnabáš poslán do Antiochie. Stojí za povšimnutí, že Barnabáš se nevrátil do Jeruzaléma pro radu, když potřeboval pomoci. Šel přímo do Tarsu a přibral Pavla do společné služby. Ale Saul nezůstal pod autoritou Barnabáše, protože oba byli pod autoritou Ježíše Krista a Ducha svatého. Barnabáš ochotně nechal Pavla později převzít vedení.

A nejen to. Pavel také byl ve sporu s Barnabášem (Sk 15, 36-41) a s Petrem a s vyslanci Jakuba a jeruzalémské církve a jinými. (Gal 2, 11-14). Jeho autoritou bylo Slovo, jeho vedení byl Duch. Pavlova kladná odpověď na Janovu žádost v Jeruzalémě, aby se připojil k očistnému obřadu, byla kvůli službě pravdě, nikoliv pouze poddání se autoritě.

Bible nás učí vzájemné poddanosti v lásce a poddanosti našim vedoucím. Ale to je věcí vzájemného respektu a úcty jednoho k druhému. Bible uznává potřebu vedení, ale Ježíš varuje, že kdokoliv by chtěl být první, buď služebníkem všech. V církvi není žádný prostor pro to, aby kdokoliv vládl nad druhými. (1Pet 5,3).

Pavel a jeho společníci nechtěli panovat nad vírou nově obrácených. Raději chtěli pomáhat jejich radosti, protože tito konvertité stáli ve své vlastní víře. (2Kor 1, 23-24). Petr vybízel mladší k poddání se starším, ale okamžite dodává, že všichni mají být oblečeni v pokoru a poddáni jeden druhému. (1Pe 5,5). Nikdo si nemůže nárokovat autoritu nad jinými a to ani kvůli jejich ochraně. Každý musí být ostražitý a bdělý, aby mohl zvítězit nad satanem

(1Pe 5, 8).

Věřící

Vzhledem k věřícímu má pastýřské hnutí tendenci k alegorizaci Písma a ve svých analogiích zachází příliš daleko.

Věřící je považován za "hloupou" ovci. Z této analogie jsou pak bez vazby na bezpečný rámec kontextu celé bible odvozovány další již scestné závěry.

V bibli jsou věřící přirovnáni k ovci v tom smyslu, že skrze Krista vchází a vychází ven a nalézají pastvu. Kristus je vede a sytí. Ale Ježíš své učedníky také označuje za své přátele. Vysvětluje jim své plány a záměry. Povolal je, aby sním sdíleli jeho námahu jako jeho spolupracovníci. Slíbil jim jiného Utěšitele, který pro každého z nich bude dělat to samé, co pro ně dělal On - tedy jim bude pomáhat, učit je, budovat je. Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. A skrze Ducha a různé dary a služby je schopen budovat věřícího. (Řím 12,4-8; 1Kor 12; Ef 4,11-13).

Důraz pastýřského hnutí, totiž že pro správný vztah ke Kristu je důležité, aby věřící měl svého pastýře, je obyčejně odvozován z Ef 4,16. Zastánci tohoto pohledu to interpretují tak, že ke Kristovu tělu musíme být napojení skrze klouby a šlachy. Zde opět lidé ve své analogii zacházejí příliš daleko. Z kontextu vyplývá, že všichni mají dojít k jednotě víry a poznání Syna Božího. Nikdo nemá zůstat dítětem zmítaným a neseným větrem jakéhokoliv učení. Všichni mají mluvit pravdu v lásce tak, aby dorůstali v Něj ve všech věcech. A na rozdíl od lidského těla, jestliže každá část těla Kristova je na svém správném místě, přijímá pokyny od Krista přímo, a tak celé tělo rostle a vzdělává se v lásce.

A podobně v Janovi 15, kde je Ježíš vinný kmen. Každá větev (každý věřící) je k němu připojena přímo a přijímá z Něj živiny také přímo, v žádném případě prostřednictvím jiné větve.

Bůh v církvi ustanovil pastýře a učitele jako součást rozmanité služby celému tělu. Odmítnout tuto službu by znamenalo i vědomé odmítnutí moudrého zaopatření Hlavy církve, která je dárcem těchto darů. Na druhou stranu jakékoliv tvrzení implikující, že křesťan bez lidského pastýře nemá Kristovo vedení, je zacházením do opačného extrému a odmítáním toho, co bible učí o přímém přístupu věřícího k Bohu. (Žid 4,14-16).

V této souvislosti někteří dokonce tvrdí, že věřící - ovce musí pastýři říkat vše o svých plánech a rozhodnutích, aby byl zaštítěn a přikryt. To je však zavádějící terminologie. Bible slovo přikrytí používá v souvislosti s krví smíření, tedy s něčím co Ježíš jednou pro vždy vykonal a každému je to přístupné jen skrze Něj.

Jiní se pokoušejí ospravedlnit vztah pastýř - ovce přirovnáním ke vztahu mezi apoštolem Pavlem a Timoteem. Ale to byl vztah mezi starším a mladším služebníkem a nezakládá vzor pro vztah mezi pastorem a věřícími.

A ještě jiní používají analogii mezi poslušností manželky vůči jejímu manželovi. Ale to je v bibli použito jako vzor pro podání se církve Kristu a nikoliv pro poddání se jednoho věřícího druhému. Takovéto použití je hrubou desinterpretací této analogie.

Závěr

Je možné říci, že pastýřsko učednické hnutí, hnutí poddání se autoritám skutečně vyrostlo z reálných lidských potřeb. Uprostřed nevázané společnosti lidé mají potřebu autority. Ale je třeba jim ukázat na základní autoritu Písma. Potom je také třeba jim ukázat na Pavlovo - žádáme vás bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás, velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo. (1Te 5,12).

V naší odosobněné společnosti lidé potřebují mít k sobě blíže. Tato potřeba může být v církvi naplňována rozličnými způsoby, ale je třeba se vyhnout rozdělení popsaném v listě do Korintu, které vzniklo následováním lidských vůdců.

V naší složité společnosti lidé potřebují školení a vyučování. Ale potřeba je hlubší než to, co může nabídnout člověk nebo třeba i místní sbor. Bible volá po rozmanitosti a mnohosti různých služeb a darů v místním sboru. (1Kor 12). Přes různost a rozmanitost si musíme dobře uvědomovat, že to, co působí rozdělení a trhliny v církvi je vážný hřích. Jednota celého těla je velmi důležitá pro naplnění poslání Církve. Spojené misijní úsilí Assemblies of God je svědectvím o efektivní spolupráci mnoha místních sborů. Mnoho toho, co již bylo vykonáno, by nebylo v silách skupinek pracujících nezávisle na sobě.

Na konec je však třeba zdůraznit: Ježíš musí zůstávat středem. On je ten Pastýř ovcí. Jedinou smlouvu, kterou každý z nás opravdu potřebuje je ta, co je zapečetěna jeho krví. Tak můžeme plnit jeho vůli způsobem, která se mu líbí, skrze Ježíše Krista (Žid 13, 20-21)

General Council of the Assemblies of God

1445 North Booneville Avenue

Springfield, Missouri 65802-1894

(417) 862-2781