Vyhrála smrt               Moderní doba nechala vykrystalizovat tendence, které se zdají čpět absurditou.

Britská žena „Miss B“ je zcela paralyzována. Její přežívání je závislé na podpůrném dýchacím zařízení. Pravděpodobně utrpěla úraz s přerušením míchy nad úrovní C5- tj. nad úrovní míšního segmentu, z něhož vycházejí kořeny nervus phrenicus, který umožňuje svalové kontrakce bránice a tedy dýchání. Takové úrazy většinou pacienti nepřežijí. Protože kořeny nervu vycházejí zpravidla z více segmentů, může být bránice paralyzována jen částečně, ale je nutné podpůrné dýchání. Přichází v úvahu také situace, kdy se poraněnému dostane péče okamžitě, dříve než zástava dýchání způsobí nevratné změny mozku. Možné je, že situace nastane v průběhu vývoje neurodegenerativního onemocnění. Existují i další stavy, které zásadním způsobem zhoršují kvalitu života, a nemocný, který má vůli nežít by mohl žádat o „asistovanou sebevraždu“, protože ji sám spáchat nemůže nebo nechce, nicméně projevuje jasnou vůli nežít.             Miss B u soudu vyhrála vlastní smrt. Čeká nás řešení problému, kdy přiznat nemocnému právo na asistovanou sebevraždu s beztrestností pro „asistenta“.             Měl by v podobných případech rozhodovat zásadně soud? Ten by se stejně rozhodující měrou opíral o znalecké posudky. Nebo by měla být zřízena zvláštní komise? Kdo by měli být jejími členy? Měli by to být převážně odborníci, tedy lékaři a právníci,  nebo by to byli spíše nezávislí- tedy takoví, kteří odvozují svoji schopnost rozhodnout právě od toho, že nejsou zatíženi žádnými odbornými vědomostmi- zejména medicínskými a právními. Muselo by nejdříve proběhnout zkoumání způsobilosti k právním úkonům, neboť přání zemřít- tedy bilanční asistovaná sebevražda by byla a priori podezřelá z tak těžké duševní poruchy, která zřejmě musí vést k pochybnostem o způsobilosti k právním úkonům? Nemají i osoby trpící duševní poruchou a zbavení způsobilosti k ¨právním úkonům právo netrpět? Nemůže za ně rozhodnout ustanovený opatrovník. Jak moc velké musí být utrpení, aby zakládalo právo na asistovanou sebevraždu. Utrpení je subjektivní kategorie, nelze ho objektivně posoudit. Je vůbec nutné, aby musel nemocný doložit, že trpí? Musí vůbec být nemocný? Nestačí, že nechce žít? Jak mnoho má být přemlouván, aby od svého záměru ustoupil? Je to vůbec přípustné? Jde o tak zásadní rozhodnutí, že by zřejmě bylo nutné stanovit přesně jaké náležitosti musí splňovat žádost nemocného o smrt? Holandsko a jeden stát australského svazu mají zřejmě tento problém vyřešen pro případ eutanazie. Jak se bude chovat ta část veřejnosti, která nechce přiznat ženě právo na potrat? Jisté je, že tento soudní spor je průlomem.Potraty byly prováděny odnepaměti. Máme mechanismy rozhodování o změně pohlaví, o umělém oplodnění atd. Teď potřebujeme jasná pravidla pro potracení života toho, kdo se tak sám rozhodnul.