ZDALEKA TOTIŽ NEJDE jen o víru a nová náboženská hnutí. Lidé jsou v podstatě pořád stejní, ať se věnují čemukoli. Ani politika a podnikání se neobejdou bez rituálů. Charismatičtí zakladatelé a vizionářští vůdcové firem mnohdy jednají podobně jako věrozvěsti. Podniková prezentace musí zaujmout stejně jako kázání. K logu mívají některé firmy vztah jak věřící k ikoně. Podomní prodejci silně připomínají pokoutní šiřitele víry. Obchodní metoda zvaná víceúrovňový marketing si s náboženskými skupinami dokonce nezadá vůbec v ničem: vyžaduje nezlomnou víru v produkty, stojí na vřelém společenství, obratně organizovaných seminářích konaných ve vzrušené atmosféře, na společném zpěvu a skandování. A hlavně na pyramidě samostatných prodejců, kteří musejí získávat další zákazníky a prodejce úplně stejně, jako misionáři nabírají nové duše.

Při bohoslužbách bývá příšeří, kněz je důstojně oblečen a chrámem znějí velebné tóny. Na výročních tiskových konferencích velkých společností obvykle ztlumí světla, pánové z představenstva nosí dokonalé obleky a mnohdy neschází ani povznášející hudba. Také dikce řečníků bývá dost podobná, což určitě není náhoda. Část Vojtíškovy knihy věnovaná tomu, jak se vylučuje z Náboženské společnosti svědků Jehovových, zase značně připomíná neslavné okamžiky české minulosti. A zcela nehybné, utkvěle černobílé vidění světa není bohužel jen problém "blouznivců našich hor", ale rovněž některých politiků.
"Společenství podobná novým náboženským hnutím nacházíme nejen v oblasti léčitelství, psychoterapie, sebevzdělávání nebo obchodu, ale i mezi subjekty na politické scéně," upozorňuje Vojtíšek. Zvláště nové, vyhraněně protestní až extremistické strany nesou podle něj mnoho stejných charakteristik jako nová náboženská hnutí. Krajně pravicové strany těží ze symboliky předkřesťanských, zvláště germánských náboženství. Myšlenky ekologických aktivistů někdy nabývají podoby jakéhosi "zeleného náboženství", jehož součástí mohou být apokalyptické scénáře. Komunistické strany se sice hlásily k vědeckému světovému názoru, ale když byly u moci, jejich předáci vytvořili kult, doktrínu, posvátné symboly a obřady. Politická hnutí, společenské organizace a dokonce i firmy často procházejí obdobným vývojem jako náboženské skupiny. Do jejich čela se občas dostávají velice podobní lidé. Z tohoto důvodu je Vojtíškova kniha místy fascinujícím čtením i pro naprostého neznaboha.

POSTAVENÍ NOVÝCH HNUTÍ ve společnosti bývá konfliktní, tedy vratké a dlouhodobě neudržitelné. Postupem času se buď stabilizují, nebo zaniknou. Jen menšina nových náboženských hnutí přežije, přičemž se ale změní. Časem se většinou promění v zavedené, uznávané instituce. Tento vývoj kdysi prodělala všechna tři velká současná náboženství, která se pokládají za světová a o jejichž počátku máme aspoň do určité míry spolehlivé informace - buddhismus, křesťanství a islám. Ranní křesťané byli nazýváni sektou (řecky herezí) stejně hanlivě, jako jsou nová náboženská hnutí někdy označována dnes.

Rychlost vývoje nového náboženského hnutí závisí do určité míry na výsledku jeho misie. Pokud je zcela neúspěšná, hnutí brzy zaniká. Je-li hodně úspěšná, růst počtu příslušníků hnutí přispívá k proměně, kromě jiného tím, že počáteční bezprostřední a vřelé vztahy jsou alespoň částečně nahrazeny formálními, vzniká hierarchie a přibývá byrokratických prvků. Nejpomalejší vývoj lze sledovat u těch hnutí, která na misijní činnost rezignovala a jsou zaměřena spíše do sebe. Bývají to početně omezené skupiny, které stojí spíše o uchování a prozkoumávání svých idejí než o jejich masové šíření mezi lidi. Takto své esoterické učení střeží některé uzavřené spolky, určené pouze zasvěceným. I mezi uzavřenými skupinami však někdy dochází k posunu. Příkladem mohou být svobodní zednáři, kteří v minulém století značně "pootevřeli dveře", byť by je úplná otevřenost asi připravila o hlavní důvod existence.

Schopnost odolávat změnám se zvyšuje u společenství, jejichž příslušníci žijí v komunitách. Pokud v jejich rámci zakládají rodiny a jsou do jisté míry odloučeni od ostatní společnosti, mohou změnám odolávat třeba po několik staletí. Takovou skupinou jsou američtí Amišové, ale proměny světa doléhají už i na ně.

DĚTI PRVNÍCH PŘÍSLUŠNÍKŮ nových náboženských hnutí často způsobí, že se skupina výrazně změní. Druhou generaci totiž tvoří lidé, kteří v hnutí vyrostli a nemuseli přinést žádné oběti pro to, aby se stali jeho součástí. Zřídka projevují nadšení a míru obětavosti jako generace, která musela překonat vysokou bariéru odporu vůči hnutí. Zájem druhé generace se často obrací spíše na uplatnění ve vnější společnosti. To vyžaduje určitou úpravu obrazu světa předávaného první generací a ústupky v životním stylu, který zakladatelé vypracovali. Do hnutí tak přichází větší pestrost, což oslabuje jeho radikalitu.

Změny lze očekávat také ze strany vedení. Hnutí totiž časem potřebuje spíše dobrou správu než charismatického vůdce. Pokud se vůdci nepodaří vyhovět administrativním nárokům, může být zcela zbaven vlivu. Po odchodu zakladatele a prvního vůdce dochází většinou k výraznému předělu. Charisma lze totiž jen výjimečně "zdědit" v plném rozsahu. Ještě dříve, než se začne měnit způsob vedení hnutí, přitom většinou dojde k určitým posunům v jeho učení. Vytratí se extrémní formulace a přemrštěné požadavky.
Mění se ovšem také okolní společnost. Hnutí Hare Krišna bylo na Západě před čtyřiceti lety vnímáno jako cosi zcela cizorodého. Dnes je většinová společnost mnohem snášenlivější a na samotné přítomnosti indické kultury nevidí vůbec nic divného. Vojtíšek dovozuje, že změny členstva, vedení a okolní společnosti obvykle způsobí, že dojde k obroušení hran: "Je možné s trochou nadsázky říci, že na svém počátku se nové náboženské hnutí snaží být ze všech sil jedinečné a odlišné od všeho a od všech, postupně se ale tato snaha mění do úplného protikladu. Podrží si sice své zvláštnosti v nauce i náboženské praxi, ale ze všech sil se snaží, aby se alespoň formálně připodobnilo respektovaným institucím a dokázalo, že může být přijato do dobré společnosti."

PŘÍKLADEM JSOU MORMONI. Jejich učení bylo napřed velice provokativní, společenství nesmírně radikální, mýty tajné a dráždivé. Zakladatel byl vězněn, příslušníci odešli do oblasti Velkého solného jezera a armáda Spojených států proti nim vedla válku. Později mormoni zrušili mnohoženství, jejich stát Utah byl přijat do USA, z bojovníků proti americké společnosti se stali její zákonodárci a ochránci. Ač je to naprostý paradox, dnešní mormony považuje americká společnost za nositele konzervativních hodnot a oceňuje jejich vlastenectví. Ale tak už to na světě chodí. Z národů, které spolu nejvíce bojovaly, se časem stávají největší spojenci. Demokracii a samostatnost nejúporněji brání ti, kteří ji napřed nechtěli, někdejší největší válečníci nejhlasitěji hájí mír a nejzarytější bojovníci s byrokracií nakonec většinou zjistí, že potřebují spoustu úředníků. Na církvích jsou ale tyto dějinné protiklady nejlépe doložitelné, protože existují dlouho a většinu obyvatel ČR už jejich dávné spory vůbec nevzrušují.

Vojtíšek si však nemyslí, že bychom byli národ nevěřících. V jednom rozhovoru na téma Anička, Ondřej a tajemná sekta tvrdí, že Češi nejsou méně nábožensky vnímaví nebo citliví. Naše religiozita je podle něj specifická v tom, že je často tajná, soukromá a že se uskutečňuje mimo zavedené náboženské instituce. U nás prý není méně věřících, ale méně těch, kteří jsou ochotni se ztotožnit s nějakou už zavedenou církví.

V PROSTORU NÁBOŽENSKÉ SAMOOBSLUHY je podle Vojtíška dost příležitostí uplácat si víru nějakým alternativním způsobem. Jenže ze statistik plyne, že Češi skutečně patří k nejateističtějším národům na světě. Je proto možné, že některého čtenáře trochu zarazí autorova tolerance vůči novým náboženským hnutím, respektive sektám (tomuto slovu se Vojtíšek vyhýbá, protože zní hanlivě). Občas se zdá, že autor má pro členy a vůdce těchto skupin větší pochopení než pro nevěřící. Myslí si, že náboženství je přitažlivé jaksi samo o sobě. Mluví o tom, že nová náboženská hnutí mohou být atraktivní svým přehledným viděním světa, poskytují příslušníkům jistotu identity a umožňují jim odstřihnout se od vlastní neuspokojivé minulosti. Potíž je podle něj hlavně v tom, že další duchovní vývoj v nich bývá omezován nebo dokonce znemožněn.

Vojtíšek zmiňuje některé neblahé události, například hromadné sebevraždy a útok otravným plynem v japonském metru, ale domnívá se, že na konfliktu se vždy podílely obě strany. Prevencí na straně většinové společnosti je podle něj především nepředpojatost, citlivost, pochopení pro to, co je odlišné, a uvážlivost při vyjadřování vztahu k protestním ideám, protestujícím lidem a jejich hnutím. Poznamenává, že důležitým impulsem pro vznik nových náboženských hnutí je skutečnost, že pohled na náboženskou minulost křesťanské Evropy a na její výboje do ostatních částí světa očima dnešního sekulárního humanismu je velmi skličující. "V tomto zajisté jednostranném pohledu se dějiny monoteistických náboženství mohou jevit jako dějiny násilí a mocenských zápasů," píše Vojtíšek (mimo jiné odborný asistent katedry psychosociálních věd Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí katedry filozofie a religionistiky na vyšší odborné škole Evangelikátní teologický seminář). S jistým despektem se vyjadřuje o takzvaném "deprogramování", čili zpochybňování víry, jehož cílem bylo, aby se lidé vrátili ke způsobu života, který vedli předtím, než se přidali k sektě.

ZŮSTAT TOLERANTNÍ je však někdy velice těžké. Praktikujícímu katolíkovi možná vadí na členech jistého "nového náboženského hnutí", že se odtrhli od Říma a odmítají víru v Boha jako v Trojici. Z hlediska bezvěrce jde o spor naprosto směšný, doslova žabomyší. Oba se ale zajisté shodnou, že může být dost nebezpečné, když sektáři zarytě odmítají transfúzi krve. A nikomu se nebude líbit, když pochybní misionáři pravidelně navštěvují babičku a obracejí ji na svou víru. Stařenka totiž celý život obracela každou korunu a hnutí by se hodila nejen její duše, ale hlavně její úžasná vkladní knížka. Z domečku by bylo vhodné místo pro společenství obětavých bratří a sester, které by zaručeně konalo mnoho dobrého. Získávalo by další vyvolené k vzývání Boha, k nekonečné lásce, modlitbám, šíření pravého evangelia a hlavně ke zmocňování se dalšího majetku.

V půvabném filmu Ať žijí duchové se vyskytuje záporná postava, vedoucí samoobsluhy Jouza. Je to prospěchář a pokrytec. Na hradě, který si školáci vyhlédli za klubovnu, chce pěstovat žampióny, aby vynesly značný zisk, a ještě vede trapné řeči na schůzi. Pokud jde o duchy, projevil zcela zcestný názor: "Vidiny pochytat a zavřít!" Jenže to je pohádka se zpěvy a trpaslíky. Ve skutečném životě, aspoň jde-li o malé děti nebo o staré a těžce nemocné lidi, by se společnost měla některým vidinám a jejich nositelům rázně bránit.