44.5   Bohatství černého a bílého papeže
     Majetek jezuitů ve Spojených státech měl po druhé světové válce miliardové hodnoty. Téměř každý člen řádu měl už svůj vlastní luxusní automobil. V řádových domech sloužili černoši, všude byli televize, pořádaly se i taneční zábavy a různé slavnosti.
     Jak píše A. Tondi, Vatikán dostává z USA veliké množství dolarů. Pomáhali nejen jezuitský kardinál Spellman, ale i Bílý dům. Proto také Vatikán nikdy neodsoudil svržení atomových bomb na Japonsko, nikdy neodsoudil válku v Korei a Vietnamu, nikdy neprotestoval proti používání napalmu, bakterií, plamenometů, jódu na vznik ozónových děr, chemických látek a dalších zbraní Spojených států amerických proti Asii. Nikdy neprotestoval proti chování Američanů vůči válečným čínským a korejským zajatcům v koncentračních táborech. (Alighiero Tondi: Tajná moc jezuitů, str. 41)
     Jak jsem uvedli již na začátku, propojení jezuitů s ekonomikou USA je mnohem důkladnější, než podhoubí nebo kořeny stromů. Jezuité jsou ve správních radách akciových společností. Jsou ředitelé, náměstci, hlavní poradci, největší nebo hlavní investoři, vrchní šéfové, manažeři a hlavní ekonomové různých společností, např.: plavebních společností, kávových plantáží, lodních holdingů, ocelářských společností jako Republik Steel, National Steel, leteckých společností jako Boeing Airplaine, Lockheed, Aikraft, Curtiss Ride, naftových gigantů jako Philipps Oil, Kreol Petroleum, závodů na výrobu aut a letadel Ford, Chrysler a další.
     Není vůbec žádné tajemství, že atomový výzkum USA také řídí jezuité stejně tak jako celý program NASA, volbu kosmonautů apod. Řídí volbu prezidentů, volbu moderátorů při volbách, přímo řídí kurzy dolarů podle cen ropy a podle těžby zlata (které mají také pod svou vládou), dále korigují ceny obilí, mouky, močoviny, kukuřice, kávy, rýže, cukru, dřeva, chemikálií, hnojiv a dalších strategických komodit.
     A stejnou aktivitu jezuitů můžeme pozorovat i v Austrálii a po celé západní a nyní také po celé východní Evropě, dále v Asii, Africe a na různých oceánských ostrovech. Dnes neexistuje ani jeden světový monopol, který by byl bez řízení jezuitů. Pochopitelně, že se jedná o jezuity pod nejtajnější přísahou, tedy o lidi, schopné cokoliv popřít - je-li to v zájmu řádu i svou vlastní rodinu nebo příslušnost k řádu.
     Řád jezuitů svůj zisk a rozpočty velmi přísně tají, stejně tak jako skutečný počet aktivních členů řádu (v roce 1979, jak uvádí Dr. Rivera, jich bylo “kolem 102 000.” (A. Rivera: Alberto, part 1, str. 7), což je číslo, které nikde oficiálně nenajdeme).
     Vedoucí představitelé řádu mají zájem na tom, aby věřící považovaly řád jezuitů za chudý jak po stránce členů, tak i po stránce majetku a financí. Ovšem jejich finanční transakce podle unikajících informací dosahují jenom v USA desítky miliard dolarů ročně.
     “V naší době je Vatikán jedním z nejmocnějších finančně tržních podniků světa. Vlastní majetek v hodnotě mnoha miliard.” (Karl A. Molnau: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 46)
     Podívejme se, jakou politiku hrály v době před druhou světovou válkou a po ní tyto osoby a rody: Colona, Orsini, Torlomei, Pacelli, Otto Habsburský, Friedrich von Hohenzollern - Sigmaringen, Raffael Droste zu Vischering, Teodor Salvator, Johannes von Lichtenstein, Wolf Metternich, Karel zu Löwenstein, vévoda z Hercolani, vévodkyně z Ratiboře, Raitz von Frenz, Marchese Pallavicini, Schall - Riancour, von Twickel, Ludwigsdorff, kardinál arcibiskup New Yorku Francis Spellman, světící biskup z New Yorku Fulton S. Sheen, kardinál arcibiskup sevillský Pedro Seguray Saeuz, bonnský akreditovaný apoštolský nuncius Aloysius Muench, kolínský kardinál Frings, otec Wehrhahn a další. Všechna tato jména byla tajnou černou oligarchií Vatikánu. Všichni udržovali kontakt s tovaryšstvem a byli jeho ochotnými nástroji. Mnozí z nich byli přímo tajní členové řádu a někteří také dokonce i oficiální členové.
     Různí církevní nepatrní úředníci (jezuité) vykonávají pro tuto černou oligarchii důležitou činnost. Jejich prostřednictvím tak Vatikán v roce 1960 ovládal téměř 536 miliard lir patřících k italské ekonomice. (Karl A. Molnau: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 47-49)
     Na straně 50-53 Molnau přesně cituje papežskou ročenku z roku 1957 a časopis Německá zahraniční politika, 9. září, 1957, str. 799-804. Vypisuje, kolik italských bank, nadací a správních rad různých podniků osobně ovládali v Itálii v 60 létech pouze dva (!) lidé - jezuita Dr. Massimo Spada a jezuita ing. Bernardino Nogara. Spada osobně řídil 27 bankovních organizací, kde nejmenší kapitál byl 50 milionů lir a největší 61 236 miliard lir. A Nogara osobně řídil 15 takových institucí, kde nejmenší vklad byl 80 milionů lir a nejvyšší 2 880 miliard lir. Ovšem tito pánové figurovali i v jiných podnicích, a ve mnoha různých řídích radách, vedení podniků apod.
     Černá finanční oligarchie Vatikánu prezidentovala a prezidentuje dodnes všem významným italským bankám a všem evropským finančním společnostem, dále potravinářským, energetickým a naftovým koncernům a holdingům, jak je to přehledně ukázáno na straně 54 - 62. Časopis Der Spiegel, č.23, 1958 také sděluje, že Vatikán patřil k nejstarším velkoakcionářům společnosti Suezského průplavu. Ovšem to jsou stále ještě jen malé střípky.
     Jezuitští kardinálové USA 60 let - Spellman, Monney, Stritche a šéf amerických jezuitů Vincent MacCormick provedli těsné finanční sepětí mezi Vatikánem a USA v čele s Fordem, Rockefellerem a Morganem. Finančně a politicky podporovali americký katolicismus také Kennedy, Coca-Cola, First National Bank, bankovní dům Sullivan and Reed, International Latex Corporation, Shuffer Oil, Bank of Amerika, American National Gasoline Corporation, General Motors Corporation, Sinclair Prairie Oil Corporation, novinové a časopisové trusty, Bankers Trust Company a další. Za tyto služby odměňoval papež své věrné miliardáře šlechtickými tituly: Maltézský rytíř, Rytíř vatikánského řádu svatého Hrobu, Rytíř vatikánského řádu svatého Gregory apod. (J. Lavreckij: Vatikán, ... str. 261)
     Akcionářem Standard Oil, General Electric, General motors a mnoha dalších monopolních gigantů byl osobně i jezuita Spellman a Tylor.
     “Všechny důležité finanční manipulace Vatikánu probíhají dnes mezi Bankou sv. Ducha a Morganovou bankou.” Do této banky také papež ukryl vatikánský poklad (nakradený z celé Evropy od dob inkvizice až po druhou světovou válku) v podobě mnoha tun zlatých prutů v tehdejší střízlivé hodnotě 50 milionů dolarů. (Karl A. Molnau: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 63)
     Dnes se ví, že je to jenom torzo skutečného vatikánského pokladu.
     Není proto také divu, že Morganova banka kryla útěky nacistických zločinců, jako například válečného zločince Hermanna J. Abse, který se v 60. letech stal důvěrníkem jezuity Konráda Adenauera. J. Abs prezidentoval z moci Vatikánu více jak 30 německým akciovým společnostem a přinesl římskému stolci tolik miliard marek, že mu byl už r. 1950 udělen Piem XII. řád Rytíře svatého hrobu.
     Odměnou za toto vyznamenání se papežovi dostala účast na ziscích britského naftového koncernu Royal Dutch Shell, která trvá dodnes. Jezuita Wehrhahn kontroloval 25 podniků s kapitálem 1350 milionů marek. Jeho prostřednictvím se Vatikán spojil s celou rodinou Adenauera, Pferdmengese a Oppenheima. Všichni se stali členy černé finanční oligarchie.
     Přes Morganovu banku sahaly sítě Vatikánu do všech světových bank nejen v USA, ale také i v Evropě. V dnešní době však přímo tento evropský bankovní svět už ovládá sám. Vůbec nemusíme pochybovat o tom, že Vatikán má prsty i ve všech významných českých bankách, fondech, spořitelnách, pojišťovnách apod. Šedá jezuitská eminence vládne i českému finančnímu trhu stejně tak jako ve světě.
     V Monte Carlu má Vatikán takové postavení, že svými jezuity ovládá úplně všechny herny, kasína, zábavní podniky, banky, pojišťovny a další ústavy. Vlastní i nejznámější Casino Monte Carlo. Zpovědníkem monackého krále Rainera III. je v 60. letech americký jezuita Tucker, který byl zároveň největším finančním manažerem Vatikánu. Herny už tehdy vynášely ročně 30 milionů dolarů, kde plných 25% šlo bez daní do Vatikánu. Dnes jsou to čísla mnohem vyšší. (Karl A. Molnau: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 63-64)
     Navíc jezuité prodávali, a dělají to dodnes, licenci na zobrazení Panny Marie z Lurd. V 60. letech stála licence přes milion lir. Zlatým dolem pro Vatikán je prodávání ostatků - například tříska z Kristova kříže, Mariiny opánky, Kristův kabát, různá plátna, apod.
     Kromě toho vlastnil Vatikán v 60. letech také tolik půdy po celém světě, že to dělalo více jak 15 miliard hektarů nejmenšího střízlivého odhadu.
     Roku 1967 ohodnotil tehdejší italský ministr financí Preti italské akcie, které byly majetkem Vatikánu na 100 miliard lir. Dividendy z těchto akcií činily ročně 4 miliardy lir.
     Podle ocenění anglického časopisu Economist představuje hodnota akcií a ostatního majetku Vatikánu nejméně 22 miliardy západoněmeckých marek (údaj z roku 1970). Podle údajů amerického časopisu Time je to však nejméně 60 miliard západoněmeckých marek.
     Akcie Vatikánu jsou uloženy snad do všech odvětví obchodu a průmyslu. Ekonomické studie uvádějí výrobu plastických hmot, oceli, cementu, počítačů, textilu, chemikálií, hnojiv, výbušnin, toaletního papíru, automobilů, plynu, rafinérií ropy, pitné vody, mlýnů a potravin.
     V letech 1969 až 1970 investoval Vatikán podle Lo Bella v USA a Kanadě více jak 2 miliardy oficiálních dolarů. Většina vatikánských transakcí probíhá prostřednictvím Chase Manhattan Bank, First National City Bank a Continental Illinois Bank. Ovšem mnoho peněz je uloženo na kontech s fixními jmény, proto unikají pozornosti.
     V roce 1972 prováděl Vatikán transakce v USA za pomoci Itala M. Sindona, jednoho z mocných bankéřů New Yorku. Na pomoc jezuitovi Sindonovi stanovil Vatikán osmnácti člennou komisi složenou například z: viceprezidenta Ford Motor Company, J. C. Bourghasa, vedoucího US National Industrial Conference Board, M. R. Gaynsborougha a vydavatele Wall Street journal, V. C. Roystera. V říjnu 1974 však vydala milánská prokuratura zatykač na Sindona pro podvodné machinace v milánské bance Banca Unione, která mu náležela a v níž měl Vatikán 10 procent akcií.
     “Svatopetrský halíř v roce 1866 činil 1,8 milionů dolarů a v roce 1870 byl již 4 milióny dolarů.” (Michel Williams: The Catholic Church in Action, New York, 1934)
     Svatopetrský halíř představuje jenom v den svatého Petra a Pavla, 29. června, a to pouze v USA, více jak 6 milionů dolarů. Na sbírkách v diecézích se vybere přes 70 milionů dolarů. Vatikánské známky vynesou ročně nejméně 3 miliony dolarů. Kolik dolarů dostane Vatikán v podobě darů asi nikdo přesně vědět nebude, ale střízlivé ekonomické rozbory a americká ekonomická literatura uvádí nejméně miliardu a půl dolarů ročně.
     “Podle církevního práva je papež nejvyšším správcem a zmocněncem nad veškerým kapitálem a jinými majetkovými hodnotami církve a Vatikánu. Ve finančně politické praxi vykonává tuto funkci správa vatikánského majetku, v jejímž čele stojí komise kardinálů. Navenek a vůči prostým věřícím se vydává tato instituce za správní orgán »čistého« církevního majetku (staveb, klášterů, pomníků atd.), kdežto ve skutečnosti je obchodní ústřednou černé finanční oligarchie. ” (Karl A. Molnau: Hříchy politického katolicismu, pravá tvář církevní hierarchie, str. 71-72)
     Podle zprávy italského časopisu Oggi a amerického časopisu Vision z roku 1952 byl valutový a zlatý fond Vatikánu počátkem 20. století 11 milard dolarů. V samotném USA byl tento fond 25 miliard dolarů a zlatá zásoba Anglie činila 5 miliard dolarů. Na vypsání všech miliardových a stamilionových obchodů, kontraktů a podniků Vatikánu v průběhu 19. a a 20. století by nestačilo ani deset tříset stránkových knih. (J. Lavreckij: Vatikán, ... str. 166-190; Vision, 7.VIII.1953)
     “Přes svá ohromná bohatství je Tovaryšstvo Ježíšovo řádem »žebravým«, to je takovým, který nemůže mít oficiálně stálé jmění, nýbrž žije z darů a podpor věřících a z nejistých almužen (Pius V: Dum indefessae, 7. července 1571. Viz též Wernz-Vidal, Jus canonicum, III, čl. 25, pozn. 24).
     Jak je to vše v příkrém rozporu se skutečností a jak se řád snaží vychytralými výklady a dovoláváním se papežských dispenzí ospravedlnit vlastní »žebravost« (přičemž vlastní v Římě nádherné budovy, jakou je například villa Malta v ulici Porta Pinciana, čís.1, kde bydlel věhlasný otec Riccardo Lombardini), lze vidět z oficiálního výkladu jeho stanov - A. Arregui: Annotationes ad Epitomen Instituti Societatis Jesu, Řím, 1934, str. 9. a v části VII., str. 433-569.” (Alighiero Tondi: Jezuité, str. 101)