poslal donkichot Příběh Jan 8:1-8 patří mezi nejpopulárnější biblické texty. Je zneužíván moralistickými libertinisty i theologickými liberály. O ženě přistižené při cizoložství se zpívá dokonce i v populárních písničkách. Bible si tak našla cestu do pop music.
Kdo z vás ještě neslyšel píseň v Máří Magdalena v podání Marty Kubišové, kde se v refrénu zpívá, že láska není hřích, poté co se krásné ženy chopili farizeji a chtěli ji ukamenovat. Je to píseň, která je přímo ukázkou, jak lze překroutit význam biblického textu. Pan Ježíš ženě neřekl, nezhřešila si, neboť to co jsi dělala, nebylo žádné cizoložství ale pouze láska. Nikoliv. Pán Ježíš označil její skutek za hřích, když ji řekl: Jdi a nehřeš víc! V tom se se zákoníky a farizeji shodl. Podstata problému je tatáž: HŘÍCH, který je zakořeněn v dobrovolné vzpouře proti Bohu a jeho řádům. Tento oddíl není v Bibli napsán proto, abychom obhajovalo nemravnost, smilstvo a cizoložství, ale z naprosto jiného důvodu. Hlavní postavou není ona žena přistižena při cizoložství, ale Pán Ježíš. S největší pravděpodobností k falešným výkladům vede stanovení úlohy protivníka. Za protivníka Pána Ježíše zde bible jednoznačně staví ony zákoníky a farizeje. Hlavním důvodem jejich vystoupení bylo: A to řekli, pokoušejíce ho, aby jej mohli obžalovati. Kdo měl být zprovozen ze světa nebyla ona žena, ale Pán Ježíš. Posuzována a zkoušena byla spravedlnost Páně, ne ty ženy. Jeho protivníci, zákoníci a farizeji, se titulovali do úlohy ochránců veřejného pořádku a společenské stability. Jsa vlky štvoucí svoji kořist, oděli se do beránčího roucha zastánců mravnosti. Mělo to vypadat tak, že jejich protivníkem, není Pán Ježíš, ale společenské zlo, které je třeba ze společnosti vykořenit, které ji ohrožuje zevnitř, neboť rozkládá Bohem ustanovenou instituci manželství a rodiny. Počítali s tím, že tento jejich požadavek se nepopíratelně kryje s Boží spravedlností.
V dnešní době máme v naší společnosti jeden velký problém, který můžeme nazvat inflací zákonů. Náš parlament a vládá přijímají množství zákonů o všem možném, často ani sami neví, co v nich stojí a o čem pojednávají, ale z velkého podílu jsou to zákony mrtvé, které téměř nikdo nerespektuje, nikdo se jich nedrží, neboť není síly, která by jejich platnost vymohla. Obyčejní lidé již dávno takové zákonodárce odhalili, a povídají si metaforu o jakémsi papíru, který snese všechno. Zákoníci a farizejové z našeho příběhu převzali úlohu policie a před Ježíšem a před vším lidem se tvářili, že jsou důslední vymahači Božího práva: Mistře, tato žena jest postižena při skutku, když cizoložila a v Zákoně Mojžíš přikázal takové kamenovati.
Milí zákoníci, milí farizejové, doopravdy jste tak důslední? Doopravdy se držíte zákona v jeho dikci? A proč přivádíte pouze ženu? Kde je ten druhý? Vždyť zákon praví:
Leviticus 20,10
Muž, kterýž by se cizoložství dopoustil s ženou nečí, že zcizoložil s ženou bližního svého, smrtí umře cizoložník ten i cizoložnice.
Dt. 22,22-24
Kdyby kdo postižen byl, že obýval s ženou manželkou cizí, tedy umrou oni oba dva, muž, kterýž obýval s tou ženou, i žena také; i odejmeš zlé z Izraele. Byla-li by děvečka panna zasnoubena muži, a nalezna ji někdo v městě, obýval by s ní, vyvedete oba dva k bráně města toho a uházíte je kamením, a umrou, děvečka proto, že nekřičela, jsouc v městě, a muž proto, že ponížil ženy bližního svého; a odejmeš zlé z prostředku svého.
Ano, byli ve své předstírané horlivosti nedůslední, přivedli pouze ženu, i když ukamenováni by měli být oba: muž i žena. Pán Ježíš se však těchto „horlivců“ za zákon nezeptal: A kde pak je ten muž? Ze začátku s nimi ani nekomunikuje. Dřepl si a prstem psal na zemi. Nevíme, co psal. Je nám to zatajeno. Ale jeho psaní přece jen lze vysvětlit jako upozornění na autoritu zákona v plném jeho znění a významu.
Adam a Eva si vzali ovoce poznání dobrého a zlého. Pokud termíny dobré a zlé zúžíme do židovského chápání a nazírání světa, stojíme před právním problémem. Dobré je to, co je spravedlivé, zlé je to, co je nespravedlivé. Vládnout nad dobrým a zlým znamená i schopnost vynášet soud, co je spravedlivé a nespravedlivé. Paradox příběhu o prvním hříchu, spočívá i v tom, že nespravedlivý člověk, který porušil Boží nařízení, si nárokuje rozhodovat, co je nespravedlivé a co je spravedlivé. Žena hájí svoji spravedlnost výmluvou: To had! Muž jde ještě dál: To žena a ty, Bože, neboť Ty si mi ji dal. I farizejové a zákoníci stojí před Božím synem a říkají: Ty pak co pravíš? A chtějí slyšet slovo odsouzení, aby mohli odsoudit. Ne onu ženu, ale Syna člověka. A najednou jsme i my konfrontováni se zlem, které jsme sami zapříčinili, vytvořili pustili do svého okolí. Toto zlo je duchovní sílou, která je z nás, ale je mimo nás a přemáhá nás. Stáváme se posedlý démonem našeho hříchu a voláme: To ty, Bože, jsi na vině. Ty jsi na vině, že jsou války! Ty jsi na vině, že je člověk s člověkem zachází nespravedlivě a že na světě je tolik utrpení. Ty jsi tomu všemu na vině, neboť jsi stvořil člověka a dal jsi mu ženu, pomoc jemu rovnou, že jsi je dal jeden druhému, aby nebyli sami, protože podle tvého záměru, nemůže člověk žít sám a sám pro sebe. Je zajímavé, jak i ten nejpřesvědčenější, dalo by se říci, přímo svíčkový atheista, ze zla na světě obviní toho, v kterého prý nevěří: Pána Boha. I farizejové a zákoníci říkají, že ne oni chtějí smrt ženy, ale Mojžíšův zákon – tedy je to dle Boží vůle. Krutí nejsou oni, ale Boží zákon. A chytře staví Ježíše do pasti, ve které se buď stane tím, kdo zákonem pohrdá, anebo krutým a bezcitným vymahatelem práva. Pán Ježíš unikl z tohoto, lstí osnovaného, osídla. V textu písničky, kterou nazpívala Marta Kubišová se praví: Amen, pravím, amen, stůjte, jste-li svatí kamenujte. V Bibli je to poněkud jinak: Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem! Pán Ježíš tedy, neříká, že se žena neprovinila, ale klade požadavek spravedlivého soudce a spravedlivého vykonavatele trestu.
Na těch farizejích a zákonících, byť byli lstiví a zákeřní, bylo přece jen něco hezkého. Uvědomili si všichni, od nejvyššího až po posledního, že jsou hříšní. Syn Boží, Ježíš Kristus, je usvědčil z hříchu. Neobstáli před jeho svatostí.
Bible tímto příběhem neruší právní řád lidské společnosti, jen ho relativizuje. Lidská justice není nikdy dokonale a absolutně spravedlivá, protože nemůže být, je dotčena hříchem a hříšností lidí, jednotlivce i celých lidských institucí. Bible nás odkazuje k absolutnímu soudu Božímu a k absolutní spravedlnosti Boží.
Pán Ježíš řekl ženě: Aniž já tebe odsuzuji. Jdi a nehřeš více! To neřekl, proto, že žena byla nevinna. Byla vinna. Zasloužila smrt. Avšak její trest, smrt za její hřích, nesl někdo jiný. Byla ním zastoupena. Slova, která jí řekl, znamenala, že On sám bere její hřích na sebe i odplatu za něj. Dospíváme tak k paradoxu celé biblické theologie, že lidský hřích byl přemožen tím, že nevinný a čistý Boží Syn byl lidskou justicí odsouzen na smrt. Proto ve slovech Pána Ježíše smíme i my slyšet výzvu k pokání, k obrácení: Jdi a nehřeš více. Jsou to slova, která nám zvěstují, že ještě máme možnost kát se ze svých hříchů, že ještě stále je čas milosti, že ještě stále se můžeme zbavit své zatvrzelosti vůči Bohu a jeho řádům, vůči Jeho synu a jeho evangeliu a vůči Jeho Svatému Duchu, když nás obviňuje z hříchů. Ale též nás upozorňuje, že tento čas se pro jednoho každého jednou naplní a my se budeme muset postavit před absolutní spravedlnost, před soud Boží.
