| Vatikán a Židé (nepříjemné souvislosti) LN, Orientace, 19. 9. 1998
Reakce člena dominikánského řádu a historika Radima Tomáše Černušáka OP Vatikán a nacismus - omyly a fakta na můj článek Rozdílné hodnocení křesťansko-židovských vztahů naléhavě připomněla, jak obtížné může být vyrovnání se s otevřenými otázkami minulosti. "Omyly a neúplnosti", jež R. T. Černušák vytýká mému textu o vatikánském dokumentu ke křesťansko-židovským vztahům, podle něho "značně zkreslují pohled na katolickou církev". Je tomu skutečně tak?
Církevní antijudaismusT. Černušák nepřijímá, že "za téměř 1500 let nepřetržitého pronásledování Židů nese odpovědnost církev jako taková", a argumentuje, že protižidovská vyjádření církevních činitelů a církevních koncilů minulosti nelze vztahovat na celou církev. Nešlo však o nahodilá, z kontextu vytržená vyjádření. Na rozdíl od starověku, v němž už se některé antijudaistické stereotypy formovaly, avšak nenašly nijak systematické vyjádření, náboženská zášť k Židům jako "vrahům Krista" či "Bohem zavrženému národu" patřila po dlouhá staletí k základním sebevymezujícím znakům církve. Antijudaistické postoje jednotlivců, z nichž mnozí patřili k nejvýznamnějším křesťanským autoritám, proto nepředstavovaly v církevních dějinách ojedinělou úchylku: vyjadřovaly naopak setrvalou tendenci, která nadlouho určila postoj k Židům v celé křesťanské společnosti i její, mnohdy dodnes přetrvávající antisemitské stereotypy. Výrazem této tendence byl též propracovaný systém protižidovských církevních ustanovení, přímo vedoucí k sociální a ekonomické degradaci Židů ze strany světské moci. Co se v církvi proměňovalo, byly formy perzekuce Židů - pálení náboženské literatury, násilná christianizace, obviňování z rituálních vražd, znesvěcování hostií, travičství a čarodějnictví - nikoliv antijudaistická tendence sama.
Encykliky Pia XI.R. T. Černušák tuto skutečnost přehlíží stejně jako některé aspekty vztahu Vatikánu k německému nacismu a židovské tragédii za 2. světové války. Odmítá názor, že Vatikán jednoznačně nevystoupil proti nacismu, a odkazuje přitom na německy psanou encykliku Pia XI. "S palčivou starostí". Tato encyklika byla zveřejněna 14.3.1937, pět dní před encyklikou "Divini Redemptoris". V té papež ostře napadl zhoubnost a zvrácenost komunismu: jeho nenávistná teoretická východiska, lživost, násilnou povahu, zločiny a ukrutnosti v konkrétních zemích. V encyklice "S palčivou starostí" naproti tomu nenajdeme ani samo slovo nacismus. Jde totiž o dokument zabývající se výhradně postavením katolické církve v Německu. Vyjadřuje zklamání nad porušováním konkordátu ze strany Německa, kritizuje omezování vlivu církve a ideologizaci veřejného i soukromého života na její úkor. V patrně nejvyhrocenějších formulacích několikastránkového textu pak poukazuje na převracení božího řádu těmi, kdo činí společenské hodnoty života nejvyšší normou, a děkuje těm, kdo hájí boží práva proti novopohanství. Bylo toto "jednoznačným vystoupením proti nacismu", srovnáme-li dikci dokumentu s papežovým adresným vystoupením proti komunismu v "Divini Redemptoris"? Není bez zajímavosti, že Pius XI. chtěl později skutečně přímo odsoudit nacismus, ale když roku 1939 zemřel, jeho nástupce Pius XII. již téměř hotový dokument odložil ad acta. Sám se pak po celou 2. světovou válku k nacismu a jeho obludným zločinům nevyslovil.
Encyklika "S palčivou starostí" má však ještě další rys. Povaha papežovy promluvy k německým katolíkům jasně svědčí o tom, jak silně podléhali nacistické ideologii. Je skutečností, že církev v Německu, a posléze i jiných, nacisty ovládaných zemích, až na nečetné jednotlivce, podporovala Hitlerův režim a podílela se na protižidovském štvaní. Připomínkou tohoto postoje budiž slova jezuitského pátera Delpa, který byl roku 1944 nacisty v Berlíně zavražděn: "Poctivé duchovní a kulturní dějiny budou muset napsat trpké kapitoly o tom, jak přispěla církev ke vzniku stádního člověka, kolektivismu a diktátorské formy vlády."
Papežovo mlčení k židovské tragédii odůvodňuje R. T. Černušák "politickými a diplomatickými důvody" a současně připomíná jeho vánoční poselství z roku 1942, v němž hlava církve hovořila o smrti nevinných "dílem pouze kvůli jejich národnosti a rase". Odkaz na rasové pronásledování ovšem v tomto případě nelze považovat za odsudek masového vyvražďování Židů. V tom případě by je papež mohl zmínit přímo. Pius XII. se totiž zastával křesťanů židovského původu. V jejich prospěch se ostatně ojediněle vyslovili i jiní církevní představitelé, kteří však tyto lidi důsledně odlišovali od těch, kdo židovství neopustili.
Ochrana před spravedlnostíR. T. Černušák shodně s mým textem připomíná, že mnohé skutečnosti v postojích církve ve vztahu k 2. světové válce by pomohl objasnit průzkum historických materiálů. Co už nezmiňuje, je fakt, že nejdůležitější z nich se nacházejí ve vatikánském archivu, aniž by odborníci měli ke všem přístup. Nabízí se otázka, zda není co skrývat, zvláště ve vztahu k poválečným útěkům nacistických zločinců prostřednictvím vatikánských organizací do Latinské Ameriky. Historik Černušák podivuhodně argumentuje, že až do Norimberského procesu se "nedalo spolehlivě určit, kdo je, a kdo není válečný zločinec". V Norimberku se však nevytvořil nový legislativní rámec, bez něhož by nebylo možné trestat zločiny nacistů. Proto již dříve byli odsouzeni váleční zločinci, jimž soud prokázal vinu. K tomu ovšem bylo třeba odhodlání, aby nacisté za svá zvěrstva pykali, nikoliv vůle, aby spravedlnosti unikli. A právě tomu mnohé vatikánské organizace napomáhaly.
Aktivní v tomto počínání byl například Alois Hudal, rektor semináře pro německé kněze v Římě, Pontificio Santa Maria dell' Anima, který pro útěky nacistů zorganizoval pašeráckou síť. Jeho sympatie k nim byly pochopitelné. V dubnu 1933 veřejně prohlásil, že "všichni němečtí katolíci v zahraničí vítají novou německou říši, jejíž filozofie je v souladu s křesťanskými i národními hodnotami". V roce 1936 pak dokonce vydal knihu Základy nacionálního socialismu. Podobně jako Hudal vystupoval i kněz Krunoslav Draganović, šéf balkánské sekce vatikánského státního sekretariátu a hlava Institutu San Girolamo v Římě, který z něj učinil skutečné ústředí pro pašování zločinců, především ustašovských. Podle britských zpravodajských důstojníků přitom Pius XII. o Draganovićově činnosti věděl.
R. T. Černušák v závěru svého polemického příspěvku naznačuje, že mě kvůli pojetí mého článku podezírá z antikřesťanských citů. V květnu tohoto roku jsem se ve Washingtonu zúčastnil výročního zasedání Amerického židovského výboru. Hostem zde byl kardinál Edward Idris Cassidi, pod jehož vedením vatikánská "Komise pro náboženské vztahy s Židy" zpracovala dokument o křesťansko-židovských vztazích. Kardinál musel v diskusi čelit ostré kritice a mnohem většímu množství nepříjemných argumentů, než jsem ve svém článku uvedl. O antikřesťanských citech nemluvil.
Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
|
