poslal Hadassah Pokud se člověk ocitne ve snu, který přesahuje do skutečnosti, co udělá? O Lásce, o Klamu, o proudu Věčnosti a kotvě Spasení...
Pokud byste se chtěli podívat na tuhle povídku na hezčích stránkách, pak doporučuji:
http://www.studnice.org/?q=articles/id/155-cesta-lodi
Za připomínky a komentáře budu ráda
Zdál se mi zvláštní sen. Tehdy jsem uviděl obrovskou vodní pláň, kterou křižovaly nejrůznější lodě. Některé se ztrácely za každou větší vlnou, u jiných se zdálo, že se svým stožárem dotýkají oblohy.
Sledoval jsem jejich ruch se zaujetím, přesto jsem nerozuměl ničemu z toho, co jsem viděl. Mohl to být snad nějaký závod? To by byli účastníci jaksi podivně nevyvážení. Či snad přehlídka? Ale proč není v dohledu žádná pevnina ani davy lidí, kteří by ji obdivovali? Ne, ne, tady zkrátka něco nehraje.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že se k tomu všem jaksi vznáším nad vodou. Krajně neobvyklé.
„Není to nádherný pohled?“
Najednou jsem už nebyl sám. Kousek ode mě si stejným způsobem poletoval docela pohledný mladík. Nezdálo se, že by ho něco z toho, co se tu odehrávalo, překvapovalo.
„Pohled je to zajímavý, ale nějak tu nic nedává smysl…“
„Ale proč? Není tu nikde nic komplikovaného. Copak jsi tu poprvé?“
„Nevím. Není mi to tu povědomé.“
Mladík se na mě podíval pořádně a zamračil se, až jsem se lekl. Rychle už jsem si chystal v duchu omluvy, že jsem se sem vlastně nechtěl dostat, když v tom se výraz jeho tváře opět změnil. Očima mu blesklo poznání a troufalá radost, která však působila jaksi krutě. Vše se událo v mžiku oka a já si nebyl ani pořádně jistý, jestli se to skutečně stalo.
„Takže ty jsi člověk,“ pousmál se, jako by ho ta myšlenka pobavila, ačkoliv já jsem na ní neshledával zdaleka nic směšného.
„Buď rád, že jsi mě tu potkal. Potlouká se tu všelijaká sebranka, někdo by ti mohl ublížit.“
Polekal jsem se.
„Tak to abych se raději zase vrátil domů, ne?“
„A víš kudy?“ zeptal se mě.
Rozhlédl jsem se, ale široko daleko byla jenom voda, lodě a nebe. Žádné dveře ani skulinka, kudy bych se mohl vytratit pryč.
„Nemám zdání,“ prohlásil jsem rezignovaně.
„Nedělej si starosti. Prozatím jsi v bezpečí. Jen se mne drž a všechno bude v pořádku.“
„Ukážeš mi cestu zpátky?“
„Možná,“ ušklíbl se. „Ale copak ty se tu nechceš trochu porozhlédnout? Mohl bych ti dělat průvodce. Znám tu všechno dokonale.“
Převažovala ve mně zvědavost. Nakonec kdo ví, kdy se zase na takové místo dostanu.
„Budu rád, když mi to tu ukážeš. Jenže, jak se pohnu z místa?“
„Nic to není. Stačí si jenom přát, aby ses pohnul a poletíš, kam jen budeš chtít.“
Vyzkoušel jsem to a skutečně to fungovalo! V mžiku jsem se vznesl vysoko nad stožáry a za stejnou chvilku jsem byl opět zpátky u svého zachránce.
„Paráda! Tohle kdybych uměl i ve skutečnosti. Už nikdy bych nepřišel pozdě do práce! Kam poletíme teď?“
„Prohlédnout si nejbližší loď. Která se ti líbí?“
„Tamta velká, stříbrná. Září až oči přecházejí.“
Netrvalo dlouho a přistáli jsme na její palubě. Mladík zavolal jakési jméno a k nám zamířil muž, který mohl být o něco starší než já. Vypadal, že hlady rozhodně netrpí a trochu rezervovaně se na nás usmíval.
„Můžeme se tu trochu porozhlédnout? Mám tady přítele, který je velmi nevědomý, vybral jsem tvou loď, abych mu na ní trochu prezentoval, jak to tu funguje.“
Chtěl jsem se ozvat, že sem jsem přece chtěl letět já sám, ale když jsem viděl potěšení, které mladíkova slova vyvolala u muže, raději jsem své námitky spolkl.
„Jste vítání, procházejte se, kudy libo. Jenom podpalubí prosím vynechejte, je poněkud v rekonstrukci a mohli byste se namočit.“
„Jistě, jistě. Dáme si pozor.“
Obdivoval jsem se lodi ještě více než zdálky. Paluba byla vyčištěná a uklizená, nikde ani smítko. Zábradlí lodi zdobilo překrásné vyřezávání, jehož význam mi vzápětí osvětlit sám majitel.
„Nechal jsem si do tohoto dřeva zapsat moudré myšlenky. Nejspíš je neuvidíš na první pohled, proto mě nechej, abych ti je ukázal a přečetl sám.“
Uchopil mne za paži a vedl až k samé přídi. Tam se zastavil a pustil mě.
Cokoliv ti dá osud, snášej a zvítězíš nad tím. No není to skvělé? Nutno říct, že osud nám někdy uštědří pěkných pár facek, ale spolu s touto větou jsem byl vždycky schopen znovu vstát.“
Popošli jsem kousek vedle.
„Nebo tady – Radosti a utrpení člověka jsou přiměřené jeho zásluhám.“
„Zdá, že jste tedy dobrý člověk,“ podivil jsem se. „Když máte tak překrásnou loď…“
„To víte,“ usmál se rádoby skromně majitel, ale mě se zdálo, že jsem v jeho očích zahlédl ještě cosi jiného.
„Nedá se říct, že bych byl dokonalý, nicméně nekradu, nikoho jsem nezabil. Mohu tedy s klidným svědomím tvrdit, že nějakou tu radost mám zaslouženou…“
Z nějakého podivného důvodu mě lehce zamrazilo, jenže než jsem se stačil nad tím zamyslet, už vedle mne stál můj průvodce a najednou měl velmi naspěch.
„Nebudeš se tu snad vybavovat celý den… Pojď ještě toho máme hodně, co bys měl vidět. Poděkuj za zasvěcený výklad a poletíme.“
„Ale vždyť jsem si skoro nic neprohlédl,“ zaprotestoval jsem trochu nabručeně.
„Čekají nás lepší věci,“ lákal mě šeptem, aby nás majitel neslyšel.
Rozhodl jsem se ho tedy poslechnout.
Koneckonců, pomyslel jsem si. On je v těchto končinách doma…
<><
rozmrzelost mi vydržela jen do té chvíle, než jsme se opět vznesli. Výhled byl fantastický. Plachty, slunce, vlny a sem tam poletující ptáci.
Pod sebou jsem spatřil dvě menší loďky plující tak těsně u sebe, jako by byly přivázány.
„Proč se na sebe tak lepí?“ zahlaholil jsem na mladíka.
Ten se zatvářil radostně a řekl:
„Pojď se tam podívat a uvidíš.“
Slétli jsme tedy opět dolů. Loďky měly obě jasně nachový odstín a z jedné na druhou vedlo široké prkno, které vypadalo, že je k oběma z nich pevně přibité. Podíval jsem se na svého průvodce s otázkou v očích. Ten však zavrtěl hlavou.
„Dívej se a pochopíš to.“
Tak jsem se díval. Za chvíli jsem zpozoroval, že v koutku jedné z loděk se krčí dva mladí lidé. Dívce mohlo být asi sedmnáct, její přítel vypadal o něco starší. On ji objímal kolem ramen a ona měla hlavu položenou na jeho rameni.
Doopravdy jim to spolu slušelo. Naprosto očividně ale nevnímali nic kromě sebe, a tak jsem je nerušil.
Vylétli jsme znovu nahoru.
„Vysvětlíš mi, k čemu tam bylo to prkno?“
„To značí, že se ti dva milují natolik, že se rozhodli si svou lásku dokázat úplně,“ prohlásil poněkud tajuplně mladík.
„Počkej, ale ona byla příliš mladá na to, aby mohla být vdaná,“ zapochyboval jsem.
Můj průvodce však očividně mou promluvu nezaslechl, neboť se spokojeně vznášel dál a mlčel. Teprve po chvíli prohodil.
„No nebyli spolu krásní?“
Musel jsem uznat, že byli.
<><
Pod námi se náhle objevil jakýsi mlžný opar. Lodě ho buďto obeplouvaly anebo se nořily přímo do něj. Nejspíš byl ale větší, než se zdálo, neboť jsem za celou dobu nespatřil, že by z něj nějaká opět vyjela ven.
„Co je to?“ zeptal jsem se a ukázal jsem prstem dolů.
„Nevím,“ odvětil mladík.
„Ty nevíš?“ zatvářil jsem se udiveně.
„Nikdy jsem neměl potřebu to nějak zvlášť zkoumat,“ přesvědčoval mě. „Vždyť, co je krásného na nějaké mlze. Je o tolik zajímavější dívat se na Slunce anebo si zaletět pohovořit s těmi, kdo řídí lodě.“
„Hm,“ zamručel jsem.
Tak docela se mi to nezdálo, jenže co jsem mohl říct.
„Nepůjdeme to tedy prozkoumat?“ navrhl jsem.
„No…“ protáhl mladík, ale netvářil se nijak nadšeně.
V tom jsem zaslechl nějaký další hlas.
„Počkej!“
Prudce jsem se otočil. Nikde nikdo.
„Co se děje? Něco tě kouslo?“ smál se průvodce.
„Zdálo se mi, že na mě někdo volal. Ty jsi nic neslyšel?“
Úsměv zmizel z jeho tváře. Téměř ustrašeně se rozhlédl jako před chvílí já.
„Ne, neslyšel,“ vyhrkl. „Musíme si pospíšit, mlhu necháme na někdy jindy.“
Začal se mi rychle vzdalovat, takže jsem ho chtě nechtě musel následovat.
„Nepospíchej přece tolik, nač ten kvalt najednou?“
Po očku se na mě podíval.
„Víš, jak jsem ti na začátku říkal, že se tu potlouká všelijaká sebranka?“
„Pamatuji si, no a co?“
„To, co jsi slyšel, mohl být hlas někoho z nich. Nikdy si před nimi nemůžeš být jistý.“
Zamrazilo mě. Tohle dobrodružství se mi zatím velmi zamlouvalo a vůbec jsem netoužil po nějakém nebezpečí.
„Poleťme tedy, taky se nechci s nikým z nich potkat,“ rozhodl jsem se.
Mladík se zatvářil potěšeně, a tak jsme letěli dál.
Netrvalo dlouho a opět mě něco vyrušilo. Zdálo se mi totiž, že jsem kdesi daleko v moři zahlédl kříž. Prudce jsem stočil svůj let, abych se na ten úkaz podíval ještě jednou. A skutečně byl tam. Téměř nezřetelný, opět obalený jakousi mlhovinou a přesto se z ní vynořoval.
„Co je to?“ zeptal jsem se mladíka, který rovněž zastavil.
Ten se ale zatvářil znechuceně a mlčel. Tentokrát jsem se nechtěl nechat odbýt, a proto jsem se zeptal znovu:
„Vidíš ten kříž také? Co je to za místo?“
Beze slova se rozletěl dál. Dohonil jsem ho a otázku jsem opět položil.
„Nechci o tom mluvit,“ zavrčel.
„Co jsi to za průvodce,“ rozhořčil jsem se. „To už je druhá věc, na kterou jsi mi během krátké chvíle neodpověděl!“
Viděl jsem, že nad čímsi usilovně přemýšlí a nakonec se přece jenom rozhoupal k odpovědi.
„Kříž označuje místo, kde jeden nesmírně krutý otec zabil svého vlastního syna. Divíš se, že o tom nerad mluvím?“
Zhrozil jsem se.
„To je přece strašné!“
„Viď…“ zatvářil se potěšeně a zdálo se, že se mu ulevilo.
„Počkej!“
Uslyšel jsem znovu ten hlas, ale když jsem se otočil tentokrát, spatřil jsem v dálce nějakou postavu.
Můj průvodce propadl panice.
„Musíme rychle zmizet, poleť, poleť!“
Jenže já jsem nemohl. Jako by mi někdo přilepil k té siluetě oči, nedokázal jsem se pohnout. A navíc jsem najednou neměl
pocit, že bych se měl bát. Právě naopak.
„No tak se přece pohni! Na co čekáš?“ zvyšoval mladík hlas a sálal z něj strach a vztek.
Měl jsem toho komandování právě tak dost.
„Nepůjdu nikam, zůstanu tady!“
Zkusil to ještě jednou.
„Nemáš tušení, jak je ta osoba nebezpečná. Pojď se mnou, dokud je ještě čas!“ přemlouval mě.
„Ne,“ odsekl jsem a stále jsem pozoroval blížící se postavu.
Teď už mi začínalo být jasné, že to je žena, o to víc jsem neměl tušení, proč bych se jí měl tak hrozně bát.
„Jak chceš,“ zasyčel mladík a náhle zmizel, jako by tu nikdy ani nebyl.
Docela klidně jsem vznášel dál.
„Nakonec jsi přece jenom počkal,“ usmála se ta dívka, když dorazila docela blízko ke mně.
„Ano,“ hlesl jsem pouze, poněvadž mě jímala závrať z její krásy a čistoty.
„Spatřila jsem tě už před nějakým časem, ale než jsem na tebe stačila zavolat, přidružil ses ke Klamu a ten ti ohlušil srdce, takže jsi mne neslyšel, dokud jsi s ním nezačal být trochu nespokojený.“
Točila se mi z toho hlava.
„Kdo jsi? A kdo je Klam?“
„Říkají mi Láska,“ usmála se. „Kdo je Klam pochopíš, podíváš-li se teď se mnou na místa, která jsi navštívil s ním. Chceš?“
Nikdy jsem nic nevěděl jasněji.
„Chci.“
<><
V mžiku oka jsme opět stáli na té honosné lodi s vyřezávaným zábradlím. Přátelsky jsou oslovil jejího majitele chtěje vysvětlit, proč jsem se u něj znovu ocitl, ale minul mě, jako bych tam ani nebyl.
„Nevidí tě, když jsi se mnou,“ vysvětlila Láska.
„Ale proč?“ nechápal jsem.
„Nechce totiž vidět mne, a proto mě spatřit nemůže,“ povzdychla si. „Pojď za mnou.“
Vedla mne na záď až k padacím dveřím, které vedly dolů. Odklopila je a pod nimi se objevily úzké dřevěné schody.
„Jeho vyřezávané zábradlí jsi jistě viděl, můžeš si tedy jít prohlédnout místo, kam tě zcela jistě předtím nepustil.“
Zaváhal jsem.
„Říkal, že podpalubí je v rekonstrukci.“
Láska zavrtěla hlavou a počala sestupovat po schůdcích, až mi zmizela z očí. Nechtěl jsem se nechat zahanbit, a proto jsem ji následoval.
Světla ubývalo, takže když už jsem nohou nenahmatal žádný schod, zůstal jsem stát na místě.
„Lásko?“ zavolal jsem nejistě.
„Tady jsem.“
Kousek ode mne se rozžalo světlo. Zprvu mne oslepilo, ale potom mi dovolilo trochu se porozhlédnout kolem. I když jsem si hned v další chvíli přál, abych to možné nebylo.
Podlahu pokrývala vrstva hnusného mazlavého bahna. Z dřevěného stropu visely snad staleté pavučiny. Vše kolem se zdálo být slizké a já se neodvažoval ani pohnout, jak se mi to hnusilo.
„To, co tady vidíš, je opravdový život člověka z paluby, i když on ho tak ani zdaleka nevnímá. Bahno, které máš pod nohama je jeho samospravedlnost. Pavučiny, sliz a všechnu tu zbývající špínu potom tvoří hněv, povýšenost, nedůtklivost či neúcta.“
„Pojďme pryč,“ zaprosil jsem.
Na palubě jsem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu.
Jak jen může být někdo takový pokrytec. Vyvyšuje se tady se svými citáty a přitom. Fuj…
Když jsem se otočil na Lásku z nějakého důvodu se tvářila velmi smutně.
Jistě se jí tady také nelíbí.
„Půjdeme dál?“ navrhla tiše a já jsem kývl.
<><
Přiletěli jsme k menší loďce, které v boku zela obrovská díra. Mladík na její palubě pobíhal a sháněl pilně materiál, aby ji co nejrychleji opravil. Povšiml jsem si, že už to není nejspíš první oprava, kterou loď podstoupila. Celý její bok byl jako by pokryt jizvami zalátaného dřeva. Rozhodně to nevypadalo nijak hezky a nejspíš to také značně stěžovalo řízení lodi.
Nechápal jsem ale, co tu děláme.
„I tuto loď jsi viděl,“ napověděla mi Láska.
„Ne, to se asi pleteš… byl jsem přece jenom u dvou. Tu první jsme opustili před chvíli a ta druhá…“ zarazil jsem se a prohlédl jsem si loďku pozorněji. Nakonec jsem váhavě pronesl.
„Ta… to je ta, na které seděli ti dva milenci?“
„Ano,“ přisvědčila Láska.
Kdyby mne někdo praštil těžkým kladivem do hlavy, nemohlo by mne to udivit více.
„Ale co se stalo? Kde se tu vzala ta díra a kde je druhá loďka?“
„Ti dva byli provázáni tělesným vztahem, do kterého se vrhli. To bylo to prkno, které obě lodě spojovalo. Jenže je nevázala žádná smlouva a mladík svou dívku opustil. Jenomže jejich spojení nešlo přerušit jen tak, a proto prkno vyrval a tím si zpřelámal i bok na své lodi. Nic moc si z toho ale nedělá, jak vidíš. Není to totiž poprvé. Jenom si neuvědomuje, že tím nenávratně poškozuje svou loď, svou cestu s ní a i dívku, kterou opustil.“
Ještě jednou jsem očima přejel těch mnoho šrámu na jeho lodi, až mne zamrazilo, když jsem si pod každým představil dívčí tvář.
„Co se stalo s ní?“
Ve chvíli, kdy jsem tu otázku položil, ocitli jsme se u druhé loďky. I v jejím boku jsem uviděl díru, ze které výhružně trčely ostré kusy dřeva, avšak dívka na její palubě se nehýbala. Seděla stočená do klubíčka u přídě a snad ani nevnímala, že každá větší vlna jí vychrstne na palubu záplavu vody.
Chtěl jsem se otočit na Lásku, ale ta už stála u dívky. Mluvila na ni, hladila ji po vlasech, snažil se všemocně upoutat její pozornost a já jsem viděl v jejích krásných očích slzy, když se přes veškerou svoji námahu nedočkala žádné ani malé reakce.
Zvedl se ve mně vztek.
Jak ji mohl opustit?
Kdybych měl mladíka po ruce, jistě by mi mnoho nechybělo k tomu, mu jednu vrazit.
Láska se blížila zpátky ke mně a opět měla ten zvláštní smutný výraz. Připisoval jsem to pohledu, který ji musel bodat do srdce jako nůž.
„Pojďme dál,“ zašeptal jsem.
<><
Všude okolo nás byla mlha a já jsem slyšel temné hučení, které se stále přibližovalo. Stále jsem nic neviděl, ale začínal jsem se opravdu bát. Kdybych necítil takový ostych, pověsil bych se na Lásku a pevně bych se jí držel.
Vyřešila to za mne a uchopila mne za ruku, tím ze mě část úzkosti spadla, ale že bych se cítil klidně, jsem nemohl říct.
Najednou se okolí projasnilo a mně ztuhla krev v žilách.
Vznášeli jsme se nad obrovským hučícím a hlubokým vírem. Voda v něm pěnila, vlny se svářely jedna z druhou a všechno to vytvářelo strašlivý hluk, který mi pronikal snad až do morku kostí.
Jenže hrůzám ještě nebyl konec. Z mlhy na druhé straně se vynořila loď. Dosud plula zvolna, ale jak proud sílil, zrychlovala a přibližovala se k okraji víru, který hrozil, že ji pohltí a stáhne kamsi do hlubiny.
Sevřel jsem Lásce ruku.
„Vždyť tam spadne! Proč sem jede?“
„Až doteď nevěřil, že něco takového jako tento vír existuje,“ zněla její odpověď.
Propadal jsem panice.
„Héj! Člověče! Shoď kotvu! Zastav! Obrať loď!“ křičel jsem z plných plic.
„Žádná z lodí, plujících tímto směrem, nemá dost silnou kotvu na to, aby ji před vírem uchránila,“ řekla Láska a v očích se jí opět stříbrně zatřpytilo.
„Udělej přece něco! Zachraň ho !“ prosil jsem, oči připoutané k lodi, která se zmítala v bouřlivých proudech a člověk na ní zoufale pobíhal od jednoho kraje ke druhému, vyděšený k smrti a tvář naplněnou hrůzyplným poznáním.
„Nemůžu už udělat nic, tohle je cesta, kterou si vybral,“ štkala Láska.
Právě v tu chvíli, kdy to dořekla, přepadla loď plně do víru a v zuřivém zápasu nám zmizela z očí.
„Chci pryč! Nemůžu dýchat! Odveď mne odsud pryč!“ křičel jsem a před očima se mi rozlévala tma.
<><
Probral jsem se a opět na mne svítilo Slunce. Nikde žádný vír, žádný hukot, žádný vyděšený obličej člověka, kterého jsem
možná znal. Zadoufal jsem, že to všechno byl jenom sen, ale v očích Lásky jsem si přečetl odpověď o prosté a strašné realitě.
„Je mrtvý?“
„Ne tak, jak tomu rozumíš ty. Duše opustila jeho tělo, ano, ale pokračovala dál. Byl odsouzen podle života, jaký si vybral.“
„Už podruhé slyším, že si něco takového vybral! Ale copak by si kdokoliv vyvolil takový osud? Vždyť já jsem tam umíral hrůzou a to jsi mě držela! Žádný člověk by si přece něco takového dobrovolně nezvolil! Žádný!“
„Rozhodl se, že loď, která mu byla dána, bude řídit sám. Vyměnil Kotvu Spasení za nějakou svoji. Možná ji nazýval přátelé, možná jeho schopnosti… nevím, jenomže taková kotva může stačit na denní zkoušky a problémy, je však příliš slabá oproti proudu Věčnosti. Odmítl věřit, že za svou loď má zodpovědnost a že možná byla určena pro jinou cestu, než jak ji naváděl. A tak i když jeho cesta mohla být velmi krásná v jeho očích, její konec jsi spatřil sám.“
Rozhostilo se ticho a mě se zmocnil neovladatelný třes. Celé moje tělo se chvělo.
„Ten vír… loď. Cesta je život?“
„Ano.“
„A její konec… pro něj?“ nedokázal jsem dopovědět.
„Peklo,“ pronesla Láska a hlas se jí třásl bolestí.
„Klam ho ošálil?“
„Ten mu sloužil pouze tak, jak si sám přál. Skrýval před ním věci, které se dotýkaly jeho svědomí. Nechal se od něj přesvědčit, že vír je pouze pohádkou. Báchorkou pro ty, kdo potřebují Boha jako berličku – jak často říkával. Toužil mít život ve svých vlastních rukou a užít si ho, jak sám uzná za vhodné.“
„Řekl mu vůbec někdo o tom, co ho čeká?“
„Často jsem na něj volala. Byli k němu vysláni lidé, jež plují opačným směrem. S pověřením Ducha Svatého mu ukazovali jinou cestu. Ale on pouze krčil rameny. Tvrdil, že každý má svou víru a že jim tu jejich nebude brát, ale že pro něj to není. Pokračoval dál…“
Rozhostilo se ticho.
„Mám i já svou loď?“ vyhrkl jsem.
„Ležíš na její palubě,“ odvětila Láska.
Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že už nelétám. Rozhlédl jsem se, ale byl bych raději zavřel oči. Loď nebyla velká, stačilo by mi pár kroků k tomu, abych přešel od přídě k zádi. Plachty byly napnuté, avšak všechno kolem mne bylo zašedlé a mdlé. Styděl jsem se za to, v jakém ubohém stavu loď je.
Vstal jsem a aniž by Láska cokoliv řekla, poznával jsem, od čeho ta špína pochází. Od souzení druhých, když sám jsem na tom byl stejně, klamání a podvodů, malých lží, chtivých pohledů a závisti. Nechtěl jsem to vyjmenovávat ani sám sobě.
Obrátil jsem se k Lásce s němou prosbou o pomoc.
„Vezmu tě na poslední místo, potom už se budeš muset rozhodnout sám,“ smilovala se nade mnou.
<><
Viděl jsem loďky plující proti proudu.
Ani ty jsem nejspíš nechtěl předtím vidět, uvědomil jsem si.
Nedalo se o nich říct, že by jich bylo mnoho honosných a krásných či důmyslně stavěných. Obyčejné loďky a přesto se prodíraly proti proudu. U kormidla stál krásný muž, z něhož vycházela jasná záře a po jejich palubách běhali lidé.
Mladí, staří, muži, ženy i děti. Stávalo se, že loďka na některém úseky cesty kolísala a tehdy ti, kdo se na ní vezli museli napínat všechny své síly, aby obtížnou situaci ustáli.
Stále znova se obraceli s nadějí a důvěrou ke kormidelníkovi. Pouze občas jsem spatřil, že se k němu ve strachu vrhli a kormidlo mu vyrvali z rukou ve snaze zvládnout problém sami. To pak se loď většinou rychle stáčela ve směru všech ostatních, kteří mířili k víru. Ale když lidé, vyčerpání svým zápasem s nepoddajným kormidlem, volali o pomoc, jejich kormidelník opět přecházel na své místo a všechno se navracelo.
„Jakto, že plují jinam? A kdo je ten muž, který řídí loď?“
„Ti všichni, které vidíš, objevili místo záchrany. Je to drobná úžina a nad ní se tyčí kříž-“
„Ten jsem viděl! Klam mi o něm vykládal, že označuje místo, kde otec zavraždil svého syna.“
„Ten kříž připomíná místo, kde Bůh obětoval svého Syna Ježíše Krista. On byl ukřižován a třetí den vstal z hrobu. To On je tím mužem u kormidla, každé lodi, která nabrala směr do Nebe. Byl to On, kdo svou vlastní krví, vydrhl podlahy těch lodí, takže jsou teď bílé.“
Pohlédl jsem opět dolů a skutečně. Každá loďka zářila čistotou. Sem tam se na nich objevila nějaká šmouha, ale zpozoroval jsem, že když přicházeli prosit kormidelníka, špína velmi rychle mizela.
„Jak se mohu k té úžině dostat?“
„Stačí, když si budeš vědom špíny na své lodi a budeš toužit po jejím odstranění. Jestli uvěříš zprávě o Ježíši, pak se ocitneš u Golgoty, kde z tebe budou sejmuty tvé viny. Ježíš zemřel i za ně. Od Golgoty budeš moct pokračovat i ty proti proudu do Nebe. Neboj se, Ježíš přijde i na tvou loď a dáš-li Mu její kormidlo, budeš-li se řídit Jeho hlasem, dopluješ k cíli.“
„A když selžu?“
„Pros znovu o odpuštění a bude ti dáno. A pamatuj, nic není tak velkého, že by na to Ježíšova oběť nestačila.“
<><
Všechno se se mnou začalo točit a Láska se mi vzdalovala. Chtěl jsem se jí zachytit, potřeboval jsem se zeptat ještě na tolik věcí, ale cosi mne rozhodně unášelo pryč.
Snažil jsem si zarýt do paměti každou podrobnost, na kterou jsem dohlédl. Toužil jsem po tom, odnést si toho s sebou co nejvíce.
Najednou všechno ustalo a já jsem ležel na svojí posteli. Byl jsem zpátky ve svém světě a pro mne nadešel čas rozhodnutí, kterým směrem stočím to své kormidlo.
