poslal Nepřihlášený Stálá pohotovost k obnově církve
Církev obnovená (reformovaná) a stále pohotová k obnově (reformaci). Formuli tohoto znění nenajdeme v žádném směrodatném vyjádření reformátorů. Má původ nejspíše (podle sdělení Martina Wernische) v raném pietismu holandské reformované církve v 17. století, která ji pravděpodobně převzala od francouzských hugenotů. V době, kdy reformační impulz již slábl a reformační církve se zabydlovaly ve sterilním pravověří, bylo tímto heslem vyjadřováno přesvědčení, že reformace je neukončená a pokračuje jako proces stálé obnovy. Toto vědomí nedokončené, nedůsledné, permanentní reformace však nacházíme též v prostředí anglických puritánů a kontinentálních křtěnců (anabaptistů). To je ovšem jen dějinné pozadí, z něhož formule vznikla. Stala se ovšem jakoby erbovním znamením, takříkajíc „rodinným stříbrem“ církví, které na reformaci navazují. Ale zda právem?
I když tedy doslovné znění formule „ecclesia reformata et semper reformanda“ v dokumentech reformace 16. století nenajdeme, přece její jádro dobře odpovídá mínění a směřování reformátorů. Reformační konfese nejsou, nechtějí být samy o sobě předmětem víry, nýbrž toliko vyjádřením víry, jak jí obnovné hnutí ve své chvíli a na svém místě porozumělo. Proto jednotlivé články konfesí zpravidla začínají slovy „naše církve učí…“ nebo „věříme a ústy vyznáváme“ apod., aby bylo zřetelné, že zde jde o pokus vyjádřit sice víru obecnou, ale pokus datovaný, za kterým stojí a za nějž je odpovědna konkrétní církev. V předmluvě k Druhé helvetské konfesi vyhlašují její autoři, že jsou „vždycky hotovi“ obsáhleji vyložit to, co předkládají, a zejména: „Těm, kdo by ze slova Božího lépe učili, jsme ochotni se skutečným díkem povoliti a poslechnouti jich v Pánu…“ Lze se domnívat, že tato zakódovaná předběžnost, dějinná a místní lokalizovatelnost, je typickým a specifickým znakem reformačních konfesí.
Jak poznat pokračující obnovu
Historie církví, jež přímo nebo nepřímo navázaly na reformaci, jsou pestré a členité. Někdy byly její procesy vedeny snahou o návrat k „originálním“ parametrům evropské reformace, o co nejpřísnější věrnost tehdejším konfesím a katechismům, bez ohledu na výzvy a příležitosti dané chvíle. Tento takzvaný konfesionalismus mohl být výrazem snahy o vlastní výrazný profil v soutěži s církvemi sesterskými - jinými evangelickými nebo církví katolickou. Jindy zase zde byla odvaha vzít vážně „znamení času“, reagovat na novou situaci, a to i za cenu, že to či ono z pokladu reformačních otců bude oslabeno nebo i opuštěno. Tak například metodismus upozadil reformační učení o předurčení nebo názor, že člověk zůstává hříšníkem i po přijatém ospravedlnění, protože obé se zdálo oslabovat energii, které je zapotřebí k misijní akci v zámoří či evangelizační akci ve zvlažnělém církevnictví evropském. Vždyť přece: semper reformanda. Ještě jindy však byl odklon od reformačních linií diktován pohnutkami méně duchovními, nejrůznějšími loajalitami k nacionalismům nebo vyhovění vnějším tlakům. Byly i tyto procesy také kryty zásadou „semper reformanda“?
Můžeme se proto právem ptát, jak poznáme, že v tom či onom případě šlo o pokračující „reformaci“, obnovu na základě Božího slova. Kdo o tom rozhodoval, kdo dnes má rozhodnout? Na takto obecně položenou otázku neexistuje obecná odpověď. Reformační církve nemají úřad, vybavený poslední a nezpochybnitelnou autoritou. Někdy se to jeví jako jejich nevýhoda. Mají však jiný osvědčený instrument: synod, tento permanentní proces vzájemné porady všech se všemi. Jsou-li tyto porady vedeny úzkostlivým nasloucháním Božímu slovu v Písmu a provázeny modlitebním zápasem, pak mohou ve vší předběžnosti rozpoznat, že to či ono jejich rozhodnutí je (bylo) krokem na cestě permanentní reformace.
Pavel Filipi
Autor je proděkan UK ETF a vedoucí katedry Praktické teologie
časopis Český bratr 2008/3
