Proč jsou někteří věřící tak neradostní, mrzutí, zkostnatělí, suší patroni. Dokonce vyvolávají falešnou představu, jako by bylo pro křesťany charakteristické vytvářet „smutný spolek“. Existují alespoň tři důvody (Theo Sorg), proč je tomu tak:

1.     Křesťané nevypadají radostně, protože jsou nepřirození
Kristus jim není vším, není zdrojem radosti. Není jim skutečnou potěchou v životě - svízelích, v nemoci. Nežijí ve svobodě víry, v dobrovolnosti víry, nýbrž se nutí pod tlakem zákona a přikázání k životu, který jim je cizí. Jsou v křečovitém postavení, kdy jen kontrolují, co je správné, co dělat či nedělat, zatímco by jim to vše mělo přirozeně vyplývat z jejich víry. Jistě tu bude vždy určité napětí mezi tělem a duchem, ale nikoliv křeč. Nepřirozenost, zkostnatělost je kamarádkou smutku.

2.      Křesťané nebývají radostní, protože jsou nerozhodní
Nerozhodní jsou v tom smyslu, že sice dobře vědí o Kristově výzvě k následování, ale nedokážou se pohnout z místa. Jsou viditelnými či neviditelnými řetězy připoutáni k nějakému hříchu, slabosti nebo milované osobě, případně věci. „Křesťané by měli vypadat vykoupeněji, mám-li uvěřit v jejich Vykupitele“, zaznívá kriticky z úst náboženského skeptika Nietzscheho. Musíme sebekriticky prohlásit, že je to celkem pravdivé tvrzení. Křesťané sice chtějí následovat Ježíše a patřit  Kristu, ale ne tak docela. Až teprve v pokání – vyznání hříchu a vydání se zcela pod vládu Ducha svatého nastává nestrojená radost. Nerozhodnost, postávání na místě je nepřítelem radosti.

3.      Křesťané neprožívají radost, protože jsou nevděční
Nevděk je velkým nebezpečím pro každého z nás. Říká se, že se u dnešní generace vděčnost zcela vytrácí. Bere mnohé věci, za něž musela předešlá generace bojovat a na které musela tvrdě pracovat, jako samozřejmost. Mnohdy se tak chová i křesťan. Místo slov vděčnosti a radosti, jen samé naříkání a stýskání, škarohlídství. Jakmile si uvědomíme, co všechno máme v Kristu jen z pouhé milosti, co vše bychom nemuseli mít a zejména že nemáme nárok na spasení, pak začneme vroucně děkovat. Nevděčnost, naříkání je sestrou rozmrzelosti.

Nepřirozenost, nerozhodnost, nevděčnost, kterou v sobě nosíme, nám může přivodit velké obtíže. Čteme o tom v Bibli, Židům 12,15: „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.“  Náš Pán nechce, abychom se ubírali cestou rozmrzelosti, nýbrž abychom šli životem se srdcem naplněným radostí.

rive