poslal Nepřihlášený Životnost amerického občanského náboženství
Je to už padesát let, co Will Herberg vydal slavnou knihu Protestant – katolík – žid (název se dá překládat také Protestantská – katolická – židovská [Amerika]).
Ukázal v ní, že americkou religiozitu nelze považovat za pouhou
odvozeninu evropské, že se vydala vlastními, hodně odlišnými cestami,
přičemž mezi nejdůležitější ukazatele směru patří ahistorismus a
vzájemné míšení tradic. Katolíci a židé se podle Herberga v Americe
„protestantizovali“, současně však popřel výlučnou protestantskou
dominanci ve Spojených státech. Tamní (náboženská) kultura podle jeho
názoru vznikla propojením určitých prvků všech těchto tradic, jež daly
základ tomu, co Robert Bellah později nazval americkým „občanským
náboženstvím“. Životnost tohoto skrytého spojenectví se přitom ukázala
v tom, že zatímco v Evropě církevní religiozita klesala, ve Spojených
státech náboženství tvořilo nezpochybnitelný základ sociálního a
politického dění, objevovalo se v kultuře, umění a vzdělávání i v řadě
dalších důležitých sfér.
Podíváme-li se do Spojených států dnes
či sledujeme-li americkou zahraniční politiku, Herberg měl nepochybně
pravdu alespoň v tom, že americká religiozita neklesá – spíš naopak.
Skoro 95 procent obyvatel Spojených států se považuje za věřící, dary
církvím dosahují každý rok výše 88 miliard dolarů, válku v Iráku velká
část tamního obyvatelstva – včetně současného prezidenta – chápe jako
náboženské poslání. Škarohlídi sice mohou upozorňovat na povrchnost
americké religiozity, na to, že plní celou řadu v Evropě neznámých
sociálních funkcí (takže se daleko méně týká víry samotné), nebo na
její zneužívání vyplývající z frapantní neznalosti základů vlastních
věr. Řada Američanů si například myslí, že Kázání na hoře je dílem
Billyho Grahama nebo že Johanka z Arku byla Noemova žena (anglické Arc
vypadá skoro stejně jako Ark – archa). To však nic nemění na
skutečnosti, že se sami Američané považují za věřící, dokonce za
nejlepší věřící, a svoji religiozitu v různých formách vyvážejí do
celého světa.
Přistěhovalectví, modernizace, synkretismus…
Přesto
s Herbergovou vizí už dávno nevystačíme. Americká náboženská scéna se
totiž za posledních padesát let podstatným způsobem změnila. A to jak
proporčně, tak – a to je ještě důležitější – co se týče fungování a
charakteru jednotlivých náboženských skupin. Před padesáti lety byla
naprostá většina Američanů protestanty a i když katolické a židovské
věřící nešlo podceňovat, stáli na okraji společnosti. Dnes se naproti
tomu čeká, která sociologická agentura poprvé zjistí, že podíl
protestantů v americké společnosti klesl pod polovinu; jde přitom o
otázku několika málo let a možná jen měsíců. Třicet procent obyvatel
Spojených států tvoří katolíci, z nichž je skoro polovina
latinskoamerického původu a kteří už zdaleka neobsazují jen jižní státy
sousedící s Mexikem, ale jsou silní třeba i v Nové Anglii. Američtí
židé početně nerostli, proto byli zřejmě předstiženi muslimy, kteří se
tak stali třetí nejsilnější vírou. Zatímco před půlstoletím Američané
byli buď protestanty, nebo katolíky či židy, dnes se mohou hlásit k
celé řadě dalších náboženských věr.
Změnu přinesl nový imigrační
zákon z roku 1965, který Spojené státy otevřel rozsáhlé imigraci z
Latinské Ameriky, Asie a Tichomoří, tedy příchodu velkých skupin
katolíků, buddhistů, hinduistů, sikhů či muslimů. Mnozí z imigrantů
navíc přinášeli moderní verze svých náboženství, ovlivněné západní
kulturou, jako například hinduistickou (neo)védántu či „vědomí Kršny“,
a podíleli se na vzniku synkretistických nových náboženských hnutí.
Jejich počet samozřejmě roste. Meltonova Encyklopedie amerických náboženství
v prvním vydání z roku 1978 popisovala 1 200 církví ze sedmnácti
„náboženských rodin“ a poslední sedmé vydání z roku 2002 už eviduje 2
100 církví z dvaceti rodin. Ani to však není celá pravda – většina
imigrantů totiž byla a je křesťany nejrůznějšího ražení, jejichž vliv
podstatně proměňuje „tradiční“ americké církve. Nejviditelnější je to
pochopitelně v případě katolíků, původně převážně irských a německých a
dnes latinskoamerických, stejně tak se ale mění některé evangelikální
denominace.
Každý podle svého gusta
K
tomu je třeba připočíst růst individualismu, subjektivismu a nezájmu o
tradice – nebo o autority, které je zprostředkovávají, – v důsledku
kontrakultury šedesátých let a jejího odporu vůči „establishmentu“.
Američané – ti „staří“ i „noví“ – jistě zůstali jedním z
nejnáboženštějších národů světa, a to i v podobě formální církevní
příslušnosti, míra jejich identifikace s konkrétními náboženskými
organizacemi a jejich učením ale nepochybně poklesla. Víc než kdy
předtím začalo platit, že z bohaté palety nabídek na „náboženském trhu“
si každý může vybírat to své a přestupy mezi jednotlivými denominacemi
nebo i náboženstvími se dostaly na denní pořádek. Svoji náboženskou
identitu alespoň jednou změnila více než čtvrtina Američanů, vícekrát
každý dvanáctý. Dokonce i s těmi „obskurními“ muslimy (z nichž část
jsou imigranti a část rodilí Američané, přivedení ke konverzi hlavně
autobiografií Malcolma X) už totiž sousedí skoro každý. Z velkoměst na
obou pobřežích zvolna expandují i do jižanských městeček tzv. slunného
pásu, kterému se ještě nedávno kvůli absolutní převaze fundamentalistů
říkalo „biblický pás“.
Výsledky těchto změn předpovídali někteří
sociologové náboženství již v šedesátých letech. Na jedné straně je to
růst náboženské plurality a na druhé straně růst fundamentalismu.
Jejich současní následovníci přitom připomínají, že pluralismus je něco
jiného než prostá diverzita. Ve Spojených státech nestojí jednotlivé
náboženské skupiny vedle sebe, aniž by se jedna o druhou zajímaly,
nýbrž dochází k jejich průniku. Církve se spojují do různých svazků,
aby byly silnější, ale především vzájemně spolupracují a ovlivňují se
jejich věřící. To tvoří podstatu nejrůznějších politických, sociálních
a vzdělávacích hnutí, která mohou bojovat jak za větší náboženskou
svobodu a různost, tak proti nim, což je případ fundamentalistů a/nebo
evangelikálů, kteří chtějí „zachránit křesťanskou Ameriku“. A „ideální
křesťan“ pro ně znamená bílý, anglicky mluvící, středostavovský
protestant z kalvinistické církve – baptista, kongregacionista, Kristův
učedník, metodista nebo presbyterián.
Vstupenka mezi elitu
Do
tohoto pluralitního prostředí dobře vklouzly církve nových imigrantů,
původních Američanů (indiánů) a amerických černochů, jimž přineslo nové
zhodnocení hnutí za občanská práva v padesátých a šedesátých letech.
Jak ukázal Laurence Moore, jejich amerikanizace totiž může mít podobu
zachování některých specifických znaků jako je etnicita, nebo určité
náboženské a sociální zvyklosti, pokud zároveň participují na
„jedinosti“ a nacionálně privilegovaném vědomí amerického občanského
náboženství. Vědomí, že Američané jsou jediným a vyvoleným národem
právě proto, že jsou národem „nejnáboženštějším“ (ne už
„nejkřesťanštějším“ nebo dokonce „nejprotestantštějším“), jehož úkolem
je rozsévat tuto religiozitu a její externality v podobě demokracie a
laisser-faire po celém světě, tvoří vstupenku do elitního klubu
„pravých“ amerických občanů. Zástupce různých církví a dalších
náboženských organizací, rytířskými řády počínaje až po duchovní
hledače „pozitivní energie“, můžeme vidět ve vzácné shodě pochodovat
třeba během tradičních oslav 4. července – ne nepodobných našim
prvomájovým průvodům, včetně vojenských přehlídek. Až na to, že
Američané se této sebevědomé demonstrace občanského náboženství účastní
naprosto dobrovolně.
Megacírkve, aneb Bůh žehná úspěšným
Rubem
náboženské diverzity je nicméně fundamentalismus, který se evropským
očím uvyklým na liberální chápání religiozity nejeví nijak sympaticky.
Ve Spojených státech je to ale jinak a hnutí za „tradiční“ rodinu,
proti homosexuálům, potratům nebo třeba muslimům – které mnozí
Američané automaticky považují za teroristy – mají široký respekt.
Někdy je můžeme ztotožnit s konkrétními církvemi, jako v případě těch,
které se spojily do konzervativního luterského Missourijského synodu,
Jižní baptistické konvence či Vineyardského společenství. Mnohem
častěji však hranice prochází uvnitř jednotlivých církví. A tak zatímco
ještě nedávno bylo obvyklé dělit americké protestanty na mainline, čili hlavní proud etablovaných církví, a ty ostatní, aktuálně se prosazuje dělení na old line,
kam by patřily liberální teologické směry a vlastně veškeré standardní
dědictví evropských církví i anglosaských „velkých probuzení“, a
rostoucí new line tvořené širokým, vzájemně provázaným a
nepřehledným spektrem evangelikálních, letničních, charismatických a
fundamentalistických hnutí.
Více než 60 procent amerických
protestantů se považuje za znovuzrozené, prošli konverzí působením
Ducha svatého, ale to ještě neznamená, že by všichni z nich patřili k
new line – a naopak mnozí ještě neprobuzení na tuto změnu úpěnlivě
čekají, dovolávaje se jí striktně konzervativními postoji. Kromě
tradičních fundamentalistických církví, jejichž největším úspěchem byl
Scopesův „opičí proces“ v Tennessee v roce 1925, letničních a hnutí
posvěcení, k jejichž obnově začalo docházet v souvislosti s kritikou
přílišného liberalismu a kontrakultury šedesátých let, reprezentují
široké spektrum evangelikalismu především tzv. megacírkve. Jejich
úspěch je přitom založen na kombinaci dvou faktorů. Zaprvé se snaží
oslovit co nejširší skupinu osob, jejichž preference jsou zjišťovány
prostřednictvím marketingových výzkumů, a svoji přitažlivost budují
právě na této všeobecnosti. O tom, že Bůh žehná úspěšným, totiž v
souvislosti s kalvinismem psal nejenom Max Weber, ale stalo se to přímo
krédem velice populární teologie prosperity. Zadruhé je ale v rámci
megacírkví podporován vznik malých integrovaných skupin na generační,
genderové či zájmové bázi, které představují „záchytnou síť“ pro
jednotlivce a umožňují naplňovat individuální zájmy a potřeby. Tomu
zase odpovídá – také skvěle prodejná – literatura označovaná jako WWJD (What would Jesus do – co by [v určité konkrétní situaci] udělal Ježíš).
Evangelikální export…
Megacírkve,
které nemají žádné pevné konfesionální vazby, a další evangelikálové
přitom ovládli americká média a úspěšně expandují do světa. Možná i
proto, že se jejich růst v samotných Spojených státech zpomalil a
leckdy úplně zastavil, protože už není, koho dalšího oslovit.
Nejrychleji rostoucími americkými náboženskými skupinami jsou kvůli
vysoké porodnosti mormoni a muslimové a katolíci z důvodu imigrací,
protože věřící obou posledně jmenovaných vyznání se amerikanizovali
třeba i v tom, že nezávisle na striktních náboženských příkazech nemají
problémy s regulací porodnosti. Zatímco ve Spojených státech se proto
vedou „kulturní války“ hlavně o určitá témata a „termín křesťanský
znamená [spíše] nesouhlas s potraty a homosexuálními sňatky než víru v
inkarnaci a vykoupení“ (S. Prothero), americký náboženský „export“ má
úplně jiný charakter. V linii církevního působení se snaží o
evangelizaci ve smyslu konverze k evangelikálním formám protestantismu,
v rámci působení politického a kulturního se snaží mocensky prosazovat
ty hodnoty a postoje, které mu jsou blízké napříč denominacemi. Proto
nepřekvapuje, že američtí konzervativní myslitelé a politici, kteří
tolik hovoří o jednotě „křesťanského Západu“, v Evropě nacházejí
spojence především v katolickém Polsku – a kupříkladu situace v Iráku
ukazuje, že spojence zdaleka nejen ideové a rétorické.
… a jeho úspěšnost v Evropě
Uvědomíme-li
si postup amerikanizace na všech frontách a evropskou snahu „vyrovnat
se“ Spojeným státům, které starý kontinent v lecčems předstihly, je
nutné se ptát, čeká-li podobný vývoj také nás. Jinak řečeno, máme se
„na co těšit“? I když se z různých stran ozývá volání, že křesťanství
bude buď letniční a charismatické, nebo nebude vůbec, evangelikálním
církvím – které jsou často americkým importem – se v Evropě daří mnohem
hůř než v jiných částech světa. Podobně neuspěly pokusy o evropský
televangelismus a vzdělávací zařízení konzervativních amerických
církví, o nichž psal i Protestant, nejsou ani zdaleka tak plná jako ve
Spojených státech. K pochopení této situace nám může pomoci filosofická
úvaha Rémiho Bragua, který západní Evropu a její křesťanství
charakterizoval jako náboženství, které si bylo trvale vědomé vlastní
inferiority a odkazovalo k něčemu jinému, ke svým vzorům v prvotní
církvi, případně k antice, což se stalo podnětem k bezprecedentnímu
intelektuálnímu i socioekonomickému růstu. Doplníme-li toto vědomí
nedostatečnosti o současný stav, jsou vzorem nepochybně Spojené státy –
aniž by Evropané byli s to tento vzor někdy „dostihnout“, stejně jako
všechny dřívější. Jistě v tom můžeme vidět evropskou „spásu“.
Na
položenou otázku však lze odpovědět i „přízemněji“, z hlediska
sociologie náboženství. Pro americká náboženství, tedy pro náboženství,
jež se amerikanizovala, jsou charakteristické určité vlastnosti, které
v Evropě postrádáme a vůči nimž leckdy panuje zásadní odpor. Přes
důslednou odluku státu od církve (a řada sociologů argumentuje, že
dokonce právě kvůli ní) je americký veřejný prostor plný náboženských
odkazů a vazeb, tamní religiozita je zároveň velice „světská“ –
konformní a přizpůsobená vlivu veřejného mínění, které současně utváří,
inovativní a detradicionalizovaná, subjektivistická a zároveň tvořící
jediné občanské náboženství, a v neposlední řadě orientovaná na
prosperitu a úspěch. Zastavíme-li se byť jen u dvou těchto prvků,
odmítání tradice a „evangelia zdraví a bohatství“, snadno pochopíme,
proč v Evropě docházejí mnohem menšího sluchu, zatímco jinde ve světě
jim je přáno.
Budoucnost viděná z různých břehů Atlantiku
Evropské
církve si bez tradice, byť se jí mnozí pošklebují jako zvetšelé, nelze
představit. Dokonce i katolické aggiornamento bylo vysoce uvážené a
selektivní, o pokoncilním vývoji této církve ani nemluvě, protestanti
zase mají docela pochopitelný zvyk vracet se k prvotní církvi nebo k
reformátorům. V amerických církvích nic takového neplatí, většinu
Američanů netáhne minulost, nýbrž budoucnost, a mají-li už tradice,
často jsou vědomě uměle konstruované. Proto v Evropě mělo takový význam
přetržení náboženských „pout paměti“, o kterém hovoří Daniele
Hervieu-Léger jako o zdroji evropské sekularizace, zatímco ve Spojených
státech církve vznikají a zanikají podle toho, jak jsou úspěšné, jak
dobře se dokáží „prodat“. Až teprve nedávno někteří Američané začali
postrádat tradici evropského střihu, což mimochodem (spolu s úspěšnou
politickou rétorikou) vedlo k vlně konverzí ke katolicismu. Na přelomu
tisíciletí se však úplně zastavila v souvislosti se sexuálními skandály
kněží a jejich církevním „zametáním pod koberec“, na což jsou Američané
obzvlášť citliví. Místo tradice převážil aktuální stav a hodnoty, které
katolíci sice hlásali, ale zjevně ne všichni dodržovali.
Tento
příklad nám může posloužit i pro ilustraci druhého fenoménu. Letos v
létě došlo ke konečnému rozhodnutí celého případu, či spíše řady
podobných případů – katolická církev musí obětem vyplatit
neuvěřitelných více než 600 milionů dolarů. V praxi to bude znamenat
bankrot některých diecézí, což by se v Evropě asi také nestalo, byť ne
kvůli církevnímu bohatství. Američané možný zánik náboženských struktur
z finančních důvodů vnímají jako boží trest, stejně jako byl jejich
dřívější úspěch (nebo osobní úspěch) potvrzením boží přízně. Americký
Bůh chce, aby lidé byli zdraví a bohatí, což je přístupné každému, jen
je třeba odstranit vlastní bloky nebo najít tu správnou formuli, jak
toho dosáhnout. Osobní hledání, zápasy a začasté také neúspěchy a
prohry, které známe z evropské religiozity, jsou v Americe srozumitelné
nanejvýš pár intelektuálům. „Pravý“ americký zápas musí skončit
vítězstvím, chcete-li konverzí „napraveného hříšníka“, třeba od
alkoholismu jako v případě George „W“. Amerika, jak napsal francouzský
sociolog Jean Baudrillard, není jako Disneyland, „Amerika je
Disneyland“ a americká religiozita tomu odpovídá.
Je-li téměř
jisté, že Evropa „bude zachráněna“ před přílišnou amerikanizací, je ale
otázka, jaká Evropa? Evropa, v níž budou žít pouze imigranti, protože
Evropané nechtějí utrácet svůj čas, prostředky a zájem na vlastní
reprodukci? Ostatně ani na udržování a předávání (zbytků) svého
náboženství, protože přesouvá-li se centrum katolické církve
nezadržitelně do jižní Ameriky i dál, kde dnes je většina katolíků
světa, v případě protestantů k upozadění tradičních reformačních zemí
došlo už dávno. Protestantské církve nejrychleji rostou v jihovýchodní
Asii, Latinské Americe a některých afrických zemích a tento „oheň z
nebes“, jak to nazval Harvey Cox, je samozřejmě povýtce letniční.
Zdeněk R. Nešpor
Autor
je historik a sociolog náboženství, působí na Sociologickém ústavu AV
ČR a na Fakultě humanitních studií UK. V poslední době vydal například
s Dušanem Lužným Sociologii náboženství (Portál, Praha 2007). Americkou
religiozitu se vypravil studovat v létě 2007 na základě stipendia
Fulbrightovy nadace.
Protestant 2007/09