Grano Salis - Jan Pavel II. a inkvizice

Stále dokola se tu vrací téma inkvizice. Opakovaně jsem tu vyjádřil svůj obdiv k Janu Pavlu II. za to, že našel odvahu postavit této temné stránce křesťanství. Ačkoliv nikdo soudný nepochybuje o tom, že inkvizice byla projevem zneužití evangelia, zdá se mi být hloupé neustále to katolíkům předhazovat. Nezapomínejme že se katolická inkvizice moc nelišila od toho, co se dělo v zemích protestantských či reformovaných. Historická realita inkvizice a náboženského pronásledování a válek nám má zůstat varováním, kam až může dojít překrucování Písma. Je však nesmyslné používat ji jako "zbraň" proti katolicismu. Přečtěte si prosím na jeden z mnoha výroků Jana Pavla II. k tématu inkvizice:

>>>33. Je rovněž správné, aby církev, zatímco se druhé tisíciletí chýlí ke konci, s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia, a namísto svědectví života, inspirovaného hodnotami víry, poskytovali světu podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly skutečnými formami protisvědectví a pohoršení.

I když je církev pro své spojení s Kristem svatá, nikdy nepřestává konat pokání: před Bohem a před lidmi vždy uznává za vlastní své hříšné syny. Věroučná konstituce Lumen gentium o tom říká: „V církvi však jsou i hříšníci, je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy.“

Bude třeba, aby Svatá brána jubilejního roku 2000 byla symbolicky větší než ty dřívější, neboť lidstvo, které dojde k jejímu prahu, nezanechá za zády jen století, ale celé tisíciletí. Je dobré, aby církev vykročila na tuto cestu s jasným vědomím všeho toho, co prožila v průběhu posledních deseti staletí. Nemůže překročit práh nového tisíciletí, aniž by zároveň nepobízela své syny, aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrnosti, nedůslednosti a zpozdilosti. Uznat poklesky minulosti je aktem věrnosti a odvahy, který nám pomáhá, abychom posílili svou víru, a činí nás bdělými a schopnými čelit pokušením a obtížím dneška.

35. Další bolestnou kapitolu, k níž se synové církve nemohou vrátit jinak než s duchem otevřeným pro pokání, představuje tichý souhlas, projevovaný zvláště v některých staletích, s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě.

Je pravdou, že správný historický úsudek se neobejde bez pečlivého uvážení dobových kulturních podmíněností, pod jejichž vlivem se mnozí mohli v dobré víře domnívat, že autentické vydávání svědectví pravdě znamená potlačovat nebo alespoň vylučovat názor druhého. Nejrůznější důvody často spoluvytvářely předpoklady intolerance a živily atmosféru vášní, z níž se dokázali vytrhnout jen lidé velkého ducha, opravdu svobodní a plní Boha. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti. Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá pro budoucnost poučení, které musí vést každého křesťana k tomu, aby se pevně držel zlatého pravidla daného koncilem: „Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“ <<< (Tertio Millennio Adveniente, apoštolský list z 10. 11. 1994, odst. 33, 35)

	Hledej
	Je a svátek má Vojtěch. Vytvoření registrace