Pastýřsko/učednické skupiny kladou velkou pozornost potřebě „ovce“ podřídit se autoritě svého „pastýře“ a to s nulovým, či omezeným právem pokládat otázky. K tomu dochází zejména tehdy, když je třeba učinit obzvlášť závažné rozhodnutí, jako je koupě, či prodej domu, auta, či důležitého zařízení, změna zaměstnání, vzdělání, plánování dovolené, přestěhování do jiného města, volba životního partnera a plánování počtu dětí a jejich výchova.

Nicméně vůdcovská autorita se používá často i v nepodstatnějších světských záležitostech. Jedna žena takovéhoto společenství byla natolik ovlivněna autoritářským vedením svých starších, že se bez jejich rady nebyla schopna rozhodnout k nákupu sprchové záclony. Jeden prominentní vedoucí a učitel v tomto hnutí, do kterého skupina této ženy patřila, učil, že Bible je z první části – z 20-ti prcent černá, z druhých 20-ti procent bílá a z třetích, 60-ti procent, šedá. V prvních dvou částech je Boží vůle jasná a nelze se v ní zmýlit, v poslední části mají starší autoritu jednotlivcům říkat, co mají dělat. Jak napsal Chuck Smith: „(Pastýři) se snaží vykonávat absolutní autoritu a kontrolu nad vaším životem. Musíte se jim podřídit ve všech oblastech vašeho života, které oni považují za důležité. Odmítnout znamená obdržet nálepku rebela.“ („Shepherding or Discipleship?,“ The Answer for Today, No. 6, 1979)

Tento autoritativní režim je často ospravedlňován verši jako Žd 13,17: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ Zdá se, že tito pastýři neznají plný význam řeckého slova „poslouchat“, kterého je v tomto verši použito. Podle W. E. Vine: "Poslouchat zde neznamená podrobovat se autoritě, ale znamená vycházet z přesvědčování. (An Expository Dictionary of New Testament Words, Vol. III, p. 124).

Obyčejně se přitom rovněž pomíjí mnohé jiné pasáže, které napomínají starší, aby nepanovali nad těmi, kteří jsou jim svěřeni (1 Pet. 5:3; Mt. 20:25–28; 3 Jn. 9–11). Další takoví duchovní samovládci si osobují taková privilegia a odpovědnosti, které jim Bůh nikdy nezamýšlel udělit. Tím, že si vynucují podřízení své autoritě ve věcech, které nejsou kryty Písmem, či ve věcech názoru a svědomí, bezděčně si uzurpují roli Ducha svatého v životech věřících.

Ve zdánlivé snaze vyhnout se světskému znečištění, hříšnému pokušení, věroučných chyb a ochabnutí, jsou členové TAKO společenství do různé míry drženi v oddělenosti od světa, vně skupiny. Jak ukazuje Enorth, jeden by se mohl podivit, zda taková izolace „není vlastně pokusem omezit přístup člověka k legitimnímu doplňujícímu vyučování, na které může být, z mnoha důvodů, nahlíženo jako na konkurenční, či dokonce ohrožující“ (“Churches on the Fringe"). Mnoho dřívějších členů pastýřských skupin tvrdí, že je to opravdu skutečný důvod.

Tento izolacionismus nabývá forem velmi podobných tomu, čemu Robert J. Lifton, v jeho nyní již klasické studii čínských komunistických technik reformního myšlení, říká „řídící prostředí " (Thought Reform and the Psychology of Totalism). Míra, ve které se to děje v TAKO sborech, není obvykle tak extrémní jako v zajateckých táborech v Korejské válce, na které se Lifton ve své studii zaměřuje, nicméně je efektivní. Členové jsou povzbuzování číst jen knihy „ověřených“ křesťanských autorů, ovšem jen těch, kteří publikují uvnitř skupiny. Členové jsou zrazování poslouchat biblické učitele jiných církví a organizací, protože oni nevidí plnou pravdu Božího slova, jinak by přece byli s námi. Světská literatura, včetně klasiků, je často odsuzována jako neduchovní ztráta času.

Tento izolacionismus je vnesen i do oblasti osobních vztahů a TAKO členům bývá často doporučeno, aby se oddělili od těsných přátelství s nekřesťany a dokonce s křesťany, kteří nejsou členy jejich skupiny. Jsou varováni, že nespasení rodinní příslušníci nebudou rozumět nebo souhlasit s jejich touhou sloužit jako člen skupiny Bohu, a že dokonce nepřáteli členů se mohou stát křesťanští příbuzní. Taktéž účast na vnějších aktivitách, klubech a organizacích, je neschválena nebo zakázána. A to na základě toho, že odvádí TAKO člena od jeho primárního úkolu získávat (stoupence), a to dokonce z jiných křesťanských organizací.

Pokud jde o vztahy k opačnému pohlaví, TAKO silně odrazuji od chození a někteří je přímo zakazují. Ponejvíce takové skupiny učí polo-mystické ponětí božského seznamování a mnoho z nich vyžaduje, aby páry před uzavřením sňatku získaly povolení od vedoucích. Někteří jdou tak daleko, že manželství přímo zprostředkovávají. Ve všech TAKO je za ideální manželství považováno jen to, či výhradně to, které je uzavřeno se členem skupiny.

Spolu s praxí izolace jde o společný syndrom „Laodicejské církve“. TAKO sbory se typicky považují za ty, které jsou „nejblíže v následování principů Nového zákona.“ Jsou to „Boží zelené barety“, „Boží válečníci“, „speciální Boží hnutí“ atd. Ron Enorth, původně člen takovéto skupiny, poznamenává: „Ačkoliv jsme to nepovažovali za správné a naříkali jsme to, v hloubi srdce jsme cítili, že na světě není takové místo, jakým je náš sbor. Mysleli jsme, že ostatní křesťané jsou vedle." („Voices from the Fringe,“ Moody Monthly, October 1989).

Toto pojetí elitářství, spolu s výše zmíněným izolacionismem, zvláště ve formě církevní uzavřenosti, odrazuje členy společenství mít více co do činění s křesťany, kteří nejsou členy společenství. A to zvláště s jinými kazateli, učiteli a spisovateli. Konec konců veškeré biblické učení, které pochází z nadřazené atmosféry hnutí nebo skupin, vychází z obavy, že ti, kdo stojí mimo, mohou „otrávit mysl“ věrných členů hnutí protichůdnými idejemi. Bývalý TAKO člen píše: „(Naše hnutí) bylo založeno základě oddělenosti od „laodicejských církví“ z které většina vedoucích přišla… Hnutí přežívá jen proto, že jeho stoupenci mohou s čistým svědomím označit ty, kdo stojí vně, jako laodikejské, jinak hnutí ztrácí důvod existence."

Ve své knize „Wellsprings of Renewal“ autor Donald Bloesch píše: „Zatímco většina společenských experimentů vyhledává práci mezi tradičními církvemi a podporuje jejich stálou misii, zvyšující se počet takovýchto společenství, zvláště v USA, chápe samo sebe jako ztělesnění vyššího života a cílů, které se v těchto církvích nenacházejí. Stále přítomné pokušení v těchto živých reformačních hnutích a obnovy je, že se stanou samospravedlivými a soběstačnými a tím i imunními ke kritice ostatních křesťanů."

V současné době se množství prominentních pastýřsko-učednických charismatických skupin spojuje na konferencích, vzájemně píší články do svých časopisů a novin atd. Ale z širšího hlediska TAKO zřídka spolupracují s jinými církvemi a organizacemi, pokud zde nevidí příležitost k proselytizaci.

Zakladatel jednoho hnutí měl tu nestoudnost říci, když jeho organizace byla ještě v plenkách, že by rád spolupracoval s Campus Crusade for Christ, ale že by se Bill Bright měl podřídit jeho autoritě!

Společnou charakteristikou mnoha totalitních skupin je jejich tendence vytvářet vlastní verze a imitace tvorby druhých, ať už magazínů, novin, politických loby, domácích školních programů, vydavatelství, nahrávacích studií, investičních firem, či denních pobožností. Zřejmým úmyslem je vytvořit úplné balení pro své členy, kteří by neměli žádný důvod odejít mimo organizaci k „druhé nejlepší“ skupině a připojit se k ní.

Ve snaze dostát vysokému stupni Kristových nároků na pravé učednictví a svatost života (což jsou v podstatě dvě cesty k popisu téhož), TAKO vytvářejí skleníkové prostředí za účelem rychlení růstu. K tomu dochází mimo biblického standardu vysloveně deklarované morálky, etiky a hodnot. Totalitní skupiny vytvořily své vlastní standardy a ve své upřímné snaze aplikují jejich principy do života. Činí tak (jak je uvedeno v bodě 1), často bez schopnosti odlišit mezi požadavky a samotnou aplikací jejich hlavních principů, zaměňujíce tak důsledek za příčinu. Jako příklad uvádějí třeba život a službu Apoštola Pavla, kde nalézají mandát pro všechny křesťany bez výjimky.

Výsledkem takovéhoto chápání učednictví je, že členové skupiny obdrží velmi specifické požadavky a předpisy, a rovněž nevyřčená očekávání, které zcela ovládají život, včetně jeho naprosto triviálních aspektů. Navíc, většina těchto pravidel a standardů jsou jednoduše založeny na osobních názorech, choutkách a hodnotách vůdců, spíše než na prohlášeních Písma. Například Enorth uvádí, že ve sboru Hobarta Freemanas Faith Assembly, je nošení pruhovaných tenisek považováno za skryté vyjádření homosexuální módy („Churches on the Fringe“).

Nejváženějším následkem takového zvojenštění života, založeného na vštěpování mimobiblických praviděl členům, je galatský styl spravedlnosti. Tato fundamentální hereze byla odmítnuta apoštolem Pavlem v jeho dopise do těchto církví. Nešlo ani tak o ospravedlnění ze skutků, jako spíše posvěcení ze skutků. Falešní učitelé v Galacii učili něco jako: „Pavel vám řekl jen půlku evangelia. To, co vám řekl je jak se dostat do Božího království, ale abyste rostli, musíte dodržovat požadavky Mojžíšova zákona.“ To, co totalitářští „pastýři“ učí, se od toho prakticky neliší.

To co v této souvislosti vyučují, je spíše nevyřčenou implikací, než definovaným pravidlem: „Vaše víra v Krista vás zachránila, ale k růstu k dospělosti se nám musíte bezpodmínečně podřizovat ve všem, co vám řekneme.“ Avšak Pavlova slova dodnes znějí hlasitě jako v době, kdy je napsal poprvé: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.“ (Gal. 5:1)

Tato charakteristika TAKO je spojena se silným sklonem k izolacionizmu. Jedním z hlavních projevů izolacionismu (vůdci TAKO ji mohou nazývat odděleností) je, že členové jsou vázáni vyhledávat pouze rady a instrukce od svých vedoucích. To se obvykle děje beze toho, aniž by to bylo přímo a jasně deklarováno, protože se předpokládá, že člen bude poslušný tomu, co mu bylo řečeno a poslušně potlačuje jakékoliv otázky nebo nesouhlas s učením, či praxí skupiny.

Pravděpodobně všechny totalitářské organizace, nejen náboženské, ale i sociální nebo politické, považují „jednotu“ nebo solidaritu za základní učení. I když i v totalitních křesťanských skupinách leží v rámci jednoty základní pravdy jako: inspirace a autorita Bibe, Trojice, božství Krista, osoba Ducha svatého a spasení pouhou vírou. Jednota v církvi tedy samozřejmě důležitá je, ale v TAKO jde spíše o uniformitu a od členů se očekává nebo požaduje přejmout nejen stejný životní styl, ale i stejný způsob víry a stejný výklad Písma.

Ve většině evangelikálních církvích je dovoleno zachovat si názor a nezávislé myšlení nebo v mnoha oblastech nesouhlasit. Avšak jedno extenzivní TAKO společenství v prakticky polovině států Unie požadovalo jednomyslnost v tom, že mají být všichni zahrnuti do požadavku Sk 1,8 a postupně zasáhnout celý svět evangeliem. Ačkoliv tyto verše vůbec neobsahují příkaz (pouze konstatování skutečnosti), lidé byli v tomto hnutí vyloučeni ze sborů z důvodu pochybností nebo nesouhlasu s tímto učením. V souvislosti s touto strategií je ironií, že ačkoliv stanovili jasný misijní důraz, trvalo více než 20 let od jejich založení, než za oceán poslali svého prvního misionáře na plný úvazek.

Ve skutečnosti největšího misijního dosahu vykonali skrze organizace jako Operace mobilizace, když lidé během Vánoc nebo dovolené investovali svůj čas nebo když přerušili své svazky s hnutím a odjeli na misijní pole. Ale učení o „strategii“ bylo ještě před pár lety bez diskuse zastáváno jako jeden z dalších příkladů charakteristky „svaté vědy“. (Podle Roberta J. Liftona)

Ve většině TAKO se zákaz opozice a nesouhlase týká každého, kdo může být považován za toho, kdo „podkopává autoritu“ pastora, staršího nebo „koordinátora“ (mohou být použita další podobná označení), což jednoduše znamená, že se nikdo nemůže veřejně pokoušet opravit vůdce. Proti člověku se obvykle obrátí i to, když se tak odváží učinit v soukromí. Enorth vypráví o mladém muži, který byl vyloučen, protože „pokládal příliš mnoho otázek“. Mladík vyprávěl, že zakladatel skupiny se občas „modlil proti zkáze plynoucí z nezávislého myšlení“. („Voices from the Fringe“).

Velmi často jsou vůdci totalitních společenství náchylní obrátit téma rozhovoru proti těm, kdo nesouhlasí, a to dokonce proti těm, kteří za nimi přijdou v soukromí a slušně a v pokoře vysvětlí své obavy z jistých aspektů učení a praktik společenství. Spíše než nějaké rozumné odpovědi na obavy, vedoucí bude tvrdit, že problém je v důsledku černobílého vidění tazatele, prohlásí, že má „ducha vzpoury“, „převrácené srdce“ a že pokud by se správně držel programu, uviděl by, že je správný. Pokud se tazatel dále ptá a zvláště pokud má stále pochybnosti a nesouhlasí – ne zrovna s vedením – ale s jeho úlohou a vymezením, nakonec to nevyhnutně vede k sedmé charakteristice TAKO sborů.

Jednotlivec, který váhá podrobit se svým vůdcům v tom ustat ve zdůrazňování znepokojivých otázek a obav, bude definitivně, prakticky ve všech TAKO, vystaven stresujícím konfrontacím, o kterých svědčí někteří bývalí členové, kteří to zakusili a popisují to jako „úžasná setkání“ nebo jako „spiknutí“.

Často jsou „rebelanti“ pozvání k návštěvě staršího nebo pastora, což bývá zdánlivě zdůvodněno jako příležitost k tomu, aby vedení mohlo jasně pochopit důvod stížností a bylo pak schopné i přiměřeně odpovědět. Po příchodu však disident zjistí, že byli rovněž pozvání další osoby v pozici autority a ačkoliv se domníval, že se bude jednat o důstojné a otevřeně upřímné setkání tváří v tvář k výměně názorů a vyvození závěrů, je zde náhle 4 až 5 obviňujících a nepřátelských setkání, často trvajících několik hodin až do večera, s cílem přesvědčit disidenta a zastavit jeho „rozvratné“ zpochybňování a/nebo přesvědčit jej, aby se „odřekl“ svého „pomlouvačného“ útočení.

Bruce Barron ve své knize „If You Really Want to Follow Jesus…“ popisuje zkušenost bývalého člena z jednoho takového setkání: „Bylo to jako policejní výslech. Jste nucen dívat se přímo a je vám bráněno ve výhledu z okna. Sedíte, zatímco oni stojí, abyste pocítil svoji podřízenost.“ Barron pokračuje a parafrázuje popis ex-člena: Po celý čas byl přítomen více než jeden vedoucí. Spíše, než aby dostal příležitost vysvětlit své námitky, vůdcové mu pokládali otázky a kárali jeho neposlušnost.

V některých TAKO si vedoucí, jak je zdokumentováno, vynucovali návštěvu v domácnostech disidentů ve snaze je konfrontovat ohledně jejich „hříchu“ a „vzpoury“, a to zdlouhavými pozdními návštěvami a občas (naštěstí zřídka) se uchýlili k fyzickému nátlaku. Touto taktikou často dosáhli svého cíle, minimálně dočasně. Zkušenosti z „do noci trvajících setkání“ jsou obvykle tak traumatická, že aby se dotyčný vyhnul jejich opakování, nakonec souhlasí se vším. Dokonce raději zvolí odchod ze skupiny, než aby potlačoval svůj nesouhlas nebo riskoval další takové setkání.

Často taková setkání nesou trvalé ovoce. Jeden mladý muž, ze středo-západní větve jednoho TACO, napsal zdůvodnění, vyvracející prohlášení vůdce hnutí, že dodnes existuje novozákonní typ apoštolů (včetně náznaku vůdce, že on je jedním z nich). Následně tento člen prodělal „výslech“, ve kterém bylo dosaženo jeho vyznání a pokání z tohoto „hříchu“. Navzdory jeho biblickému právu a odpovědnosti rozsuzovat učení a praxi své církve (1 Tes 5:19–22, Sh 17:11, a 1 Kor. 14:29), mu to bylo vůdcem upřeno a byl dokonale usvědčen ze svého „omylu“, že byl schopen napsat svědectví o „radostném pokání“, které bylo po několika měsících zveřejněno v časopise, které obsahovalo několik poznámek:

„ … Nikdy jsem neměl úmysl podkopávat autoritu mých místních starších a zavdat příčinu rozdělení a štěpení. Nicméně… zjistil jsem, že jsem vydláždil cestu rozdělení, svárů a destrukce církve, kterou velice miluji… Pomlouvačné žaloby byly uvedeny proti vedoucím z jiných církví ve spojení s našimi lidmi, kteří byli stěží známí jako žalobci. Byl jsem pravděpodobně vedoucím všech těchto hříšníků. Lstivými slovy a nevhodnými poznámkami jsem pomohl rozšířit podezření a obavy v mnohých srdcích. Myslel jsem, že pomáhám k ustavení „jednoty“ v církvi a ochrany svobody ve vyznávání různých myšlenek na základě Písma. Ve skutečnosti jsem bránil biblické jednotě (jednotě pod Bohem danou autoritou) a jen jsem šířil sváry. V únoru 1985, čtyři křesťanští bratři, v úctě a v lásce, mi vytkli můj hřích šíření rozkolů. Uznávám, že jsem byl tvrdý a veřejně přiznávám a vyznávám svůj hřích. Respektuji káznění (například vyloučení) těch, kteří odmítli činit pokání (včetně mého blízkého přítele) a poprvé ve svém životě se zcela poddávám pod duchovní autoritou a poslouchám ji, jak přikazuje Žd 13:17.

Později tento muž vyrostl a stal se jedním z advokátů hnutí, který má kancelář v budově vedení a aktivně pomáhá umlčovat lokální kritiky hnutí, včetně dnešních publicistů.

Totalitářské křesťanské organizace jsou známé tím, že vyloučily lidi jednoduše proto, že dotyční nesouhlasili s kázní dříve vyloučených členů. Rovněž byli zastrašováni, aby se stranili jakéhokoliv člena, který se jednoduše odvážil navštívit shromáždění bývalých členů (dokonce nevyloučených) a diskutoval o problémech, které vidí ve skupině a poté vysvětloval, proč odešli.

Další lidé byli oficiálně vyloučeni z TAKO do roka a více poté, co dobrovolně vystoupili. (Je to podobné, jako když šéf rozzlobeně zvolá na bývalého zaměstnance – „nemůžete odejít, jste propuštěn.“ V takových případech vyvozujeme, že bývalý člen se stává takovou hrozbou pro stabilitu a soudržnost skupiny, a ta jej proto potřebuje udržet mimo rámce jeho vlivu, a co je lepší, než jej exkomunikovat a zakázat členům mít s ním další kontakt?

Bez ohledu na to, jakým způsobem disident-člen opustí TAKO, téměř vždy se jedná o bolestivý proces. Zda odejde dobrovolně pod tlakem nebo je vyloučen, nachází se odříznut od většiny bývalých přátel (a občas i příbuzných), kteří zůstávají ve skupině. Pokud žije ve společném domě, či bytě s jedním, či více členy skupiny, často si musí najít nové bydlení. V některých případech musí bývalý člen skupiny změnit zaměstnání, jelikož se necítí dobře ve spolupráci s členy své bývalé církve, či společenství.

Manželství bývají rozbita, pokud se pro jednoho z partnerů stane nemožné opustit nikoliv jen skupinu, ale jakýkoliv její vliv, a tak on, či ona, cítí jako nezbytné vyřešit manželské pouto rovněž rozchodem. V případě, že odcházející partner si nepřeje zrušit manželský svazek, TAKO vůdci občas poradí zůstávajícímu partnerovi učinit totéž.

Ještě mnohem tragičtější je množství nervových zhroucení a sebevražd jednotlivců, kteří nejsou již déle schopni se vyrovnat s totalitářským prostředím a nevidí žádnou cestu ven. Jedna dívka, poté, co následovala svého přítele z TAKO, napsala: „Než jsem odešla, cítila jsem, že je něco špatně, ale myslel jsem, že je to ve mně. Myslela jsem, že oni vlastní pravdu, a to dokonce tak silně, že jsem věřila, že svým odchodem opouštím Boha. Byla jsem ale tak nešťastná, že abych se zachránila, byla jsem ochotna učinit i takovýto krok… Když jsem odešla… cítila jsem, že můj život je zničen.“ To dokazuje, že beznaděj dívky z opuštění skupiny lze ironicky přirovnat k beznaději při nástupu nováčka do armády.

Jednoduše, žádná církev, či křesťanské společenství, usilující o život v Boží bázni, uctívání Krista a v poslušnosti Písma nemůže tolerovat nebo dokonce vytvářet prostředí, které by některého z jeho členů mohlo učinit tak zoufalým, že by si raději přál opustit Boha. Naneštěstí mnoho křesťanských církví v Americe a v zahraničí právě toto činí.

Ano, motivy zakladatelů a vedoucích takovýchto církví a organizací jsou bez výjimky čisté. Jejich vážnou touhou je zachránit duše a vybudovat učedníky Pána Ježíše Krista, a tak vytvořili systém, metody a prostředí, kde by rychle dosáhli tohoto přikázaného cíle. Věří, že bez jejich autority a úzkého dozoru, nemohou dosáhnout odpovídající poddanosti členů a proces učednictví nemůže fungovat, nebo bude ztraceno příliš drahocenného času. Avšak, jak je uvedeno výše, vytvořili „duchovní skleník“, používali zaměstnanecké metody a vštěpovali způsoby Písmu cizí.

Nahradili tak práci Ducha svatého a nedovolují mu dělat jeho práci jeho způsobem a v jeho čase. To se stává v TAKO často a Duch svatý, pro praktické záměry, je v srdcích a životech členů skupiny vedoucím(i) a jeho učením nahrazen. Stává se tak i v charismatických společenstvích, se všemi jejich důrazy na dary Ducha svatého.

Jestliže jednotlivec má (přímo, či nepřímo) seznam toho, co je dovoleno a zakázáno – (aktivity atd.) pro všechny oblasti svého života nebo jestliže se očekává, že bude od jednoho vedoucího vyhledávat vedení ve všech malých i velkých rozhodnutích, k čemu pak ještě potřebuje Ducha svatého? Bůh po nás nežádá abychom spoléhali na vnější rady a směrnice pro duchovní život. Touží, abychom spoléhali na něho a na jeho psané Slovo. Dává nám učitele a pastýře, aby nám pomohli učinit správná rozhodnutí a mohli se tak vyhnout chybám. Avšak oni nesmí převzít v našich životech jeho úlohu.

To bylo na člověka zaměřené „evangelium“, které měl apoštol Pavel na mysli, když mluvil o spravedlnosti ze skutků. Proto napsal Galatským: „… Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Ga 1,6–8)

Pavel nazval zákonictví „jiným evangeliem“ a označil jej jako překroucení evangelia Ježíše Krista. Ježíš nedal svůj život na kříži za naše hříchy proto, abychom jednu nesvobodu vyměnili za druhou. Ne, nezemřel proto, aby nás osvobodil od otroctví hříchu a my jsme jej snižovali tím, že jej nebudeme poslouchat, když se sami učiníme otroky jakékoliv otroctví, včetně pokusů dosáhnout samospravedlnosti. Posvěcení i ospravedlnění není výsledkem lidského umu, ničím čím by se člověk mohl chlubit. Znovu, apoštol Pavel to nejlépe řekl, když napsal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Gal. 6:14).