Grano Salis - Problematická vylití Ducha?

Proč jsou „vylití Ducha“ tak problematická?

Časopis „Život víry“ má v záhlaví motto „Církev vyhlíží probuzení“. Nevím, zda ho vyhlíží celá církev, ale já rozhodně ano. Domnívám se, že jsem během svého života žádné skutečné probuzení neviděl, byť jsem viděl něco, co lze nazvat „vylitím Ducha“. Takové „vylití Ducha“ může být menší nebo větší, mluvíme-li o počtu zasažených lidí. Mezi velká vylití Ducha patrně patří to, co začalo koncem roku 1994 ve sboru Toronto Airport, dále to, co se dělo ve floridské Pensacole, a podle všeho i to, co se děje nyní v jiném floridském městě, v Lakelandu.

Asi je namístě, abych nějak odlišil „probuzení“ od „vylití Ducha“. O probuzení lze mluvit tam, kde má vylití Ducha za následek jednak obnovu církve, jednak proměnu celé společnosti. Můžeme rovněž říci, že při probuzení Duch svatý „přeteče“ z církve do společnosti a tím ji alespoň na nějakou dobu promění. Probuzení je tedy jev nejen náboženský, ale i sociologický: V oblasti zasažené probuzením výrazně klesá kriminalita a rozvodovost. Tyto jevy byly dobře zdokumentovány např. při probuzení ve Walesu v roce 1904 (v následujících letech bylo nutno snížit stavy policie i zrušit některé soudy), ale určité údaje existují i z jiných probuzení, zejména v 19. století.

Z tohoto hlediska nelze to, co probíhalo v devadesátých letech minulého století v Jižní Americe, zejména v Argentině, nazvat probuzením, přestože šlo o mocné vylití Ducha a tak hluboké proměny, že i sekulární sociologové zdokumentovali např. vývoj směrem k protestantské etice práce.

Podotýkám, že svou definici probuzení nikomu nevnucuji. Bylo by patrně možné „probuzení“ definovat i jinak, takže by se do něj „vešla“ třeba i Pensacola. Nejde mi o to, se přít. Jde mi o to, co vyhlížíme a po čemu toužíme. Já konkrétně toužím po plošné proměně celé české společnosti. Domnívám se, že není realistické očekávat, že by se obrátilo dejme tomu sedmdesát procent lidí; kdesi jsem četl, že společnost se výrazně proměňuje již tam, kde je v populaci deset procent radikálních biblických křesťanů.

Poslední vylití Ducha (v Lakelandu) vyvolalo snad ještě větší kontroversi než to, co se dříve dálo v Pensacole a v Torontu.

Nutno ovšem podotknout, že vylití Ducha (stejně jako probuzení) vyvolává kontroversi vždy. Situace bývá zpravidla podobná jako při prvním vylití Ducha o Letnicích. V 2. kapitole Skutků čteme o široké škále reakcí na vylití Ducha – od nadšeného přijetí po pohrdavé konstatování „jsou opilí“. Počítejme s tím, že na jakýkoli pohyb Ducha svatého lidé zareagují nejrůznějšími způsoby – od bezmezného nadšení po pohrdání či otevřené nepřátelství.

Tím ovšem nechci ani v nejmenším naznačit, že se námitkami proti tomu, co se děje, nemáme vůbec zabývat, a že kritiky toho, co se děje nyní v Lakelandu a co se dříve dálo v Pensacole či v Torontu máme šmahem prohlašovat za pokrytce, zákoníky a vůbec lidi, kteří chtějí uhašovat Ducha svatého.

Tento článek není určen těm, kteří všechno „baští i s navijákem“ a kteří předem odmítají jakoukoli starostlivou otázku. Takové lidi neuspokojím – už proto, že starostlivé otázky si kladu také. Není určen ani těm, kteří na základě nějakého jednoduchého šiboletu rozpoznali, že celá věc je „od Satana“ (např. že lidé padají dozadu místo dopředu – nebo je to obráceně? – nebo že jeden slyšel jednoho který pustil mluvení jazyky pozpátku a ono to bylo rouhání apod.). Takoví lidé mají sice určité problémy (prohlásí např. všechna případná uzdravení, pokání z hříchů a obrácení za dílo Satanovo?), ale nikterak si je nepřipouštějí.

Kdyby věci byly černobílé, bylo by nám svým způsobem hej. Jenže ony nejsou. Někteří protagonisté onoho vylití Ducha, které dalo na počátku dvacátého století v Kalifornii vznik Letničnímu hnutí, údajně věřili různým bludům – třeba tomu, že Anglosasové jsou vlastně potomci deseti ztracených izraelských pokolení. Letničním netrvalo dlouho, než se podobných úletů zbavili.

Když jsem byl v roce 1995 v Torontu, byl jsem tam svědkem mocných uzdravení, třeba i na bohoslužbách, kde bylo kázání, které, když jsem o něm přemýšlel, nebylo skoro o ničem – ani o Ježíšovi, ani o Duchu svatém... Nadšený kazatel pouze stále znova vykřikoval, že „tohle ještě nic není“ a že uvidíme ještě mnohem větší věci. Možná měl za základ kázání slova Pána Ježíše Krista, že budeme činit ještě větší skutky než On (viz Jan 14,12) – nevím, už si nevzpomínám. To, co lidé prožívali, vysoce převyšovalo kvalitu přineseného slova.

Mohl bych se vrátit ke své první osobní zkušenosti s masovými shromážděními, a sice k první evangelizační kampani Steve Rydera v pražském Edenu v březnu roku 1990. Mohl bych Stevovi Ryderovi vytknout celou řadu nedostatků (ostatně, také jsem to udělal). Některé z nich považuji za morální selhání. Nicméně na těchto shromážděních jsme zakoušeli nesporná uzdravení a jsem si jist, že se na nich rovněž desítky, ne-li stovky lidí obrátily. (Vstával sice vždy celý stadion, ale na rozdíl od Steve Rydera jsem od počátku věděl, že většina lidí žádné skutečné obrácení neprožila. Nicméně v průběhu let jsem se stále znova setkával s lidmi, pro jejichž víru toto shromáždění bylo klíčové – v pozitivním slova smyslu.)

Nedostatky jsme mohli vidět na těchto akcích, mohli jsme je vidět v Torontu a patrně i v Pensacole a v Lakelandu (na těchto dvou místech jsem osobně nebyl). Pokud si připustíme, že u protagonistů těchto shromáždění vidíme nějaké nedostatky, pak máme dle mého názoru dvě základní možnosti: Buď celou záležitost odsoudíme jako dílo toho Zlého, nebo si připustíme, že Bůh si používá nedokonalých lidí – lidí, kteří mají „poskvrny a vrásky“.

Proč tomu tak je? Myslím si, že vysvětlení je nasnadě a že je velmi jednoduché: Bůh prostě nemá jiné lidi k dispozici – přinejmenším pro shromáždění tohoto typu. Můžeme vznést na Boha požadavek, aby nám přinášel svá požehnání výhradně skrze dokonalé křesťany – jinak že od něj nic nevezmeme. Vybavujete si ale někoho, jehož prostřednictvím byste vůbec mohli něco od Boha přijmout? Ne, tudy cesta asi nevede. To bychom museli přijímat vše od Boha přímo, nebo bychom nepřijímali nic. Domnívám se, že na jedné straně Bůh dokonce touží, abychom toho co nejvíc přijímali přímo od něj. Na druhé straně mám v sobě svědectví, že Bůh u mé osoby trval na tom, abych určité podstatné duchovní věci, včetně samotného obrácení a křtu v Duchu svaté, přijal prostřednictvím lidí, které jsem nepovažoval za nijak mimořádné. Vlastně mě vyloženě štvalo, že musím přijímat od lidí, o nichž jsem se domníval, že na pomyslném duchovně-společenském žebříčku stojí níže než já. (Když si přečtete ještě jednou předchozí větu, nezbývá vám než usoudit, že autor měl problém s pýchou. Ano, máte pravdu. Přesně to byl můj problém. A snad právě proto Bůh trval na tom, že jeho vzácné dary přijmu tímto způsobem. Jinak řečeno, musel jsem se pokořit.)

To znamená, že běžně přijímáme duchovní požehnání skrze jiné nedokonalé lidi. Má to i určitou světlou stránku. I my, jsouce stejně (nebo alespoň srovnatelně) nedokonalí jako druzí, se můžeme stát nástroji Božího požehnání.

Můžeme mít ale pocit, že je to otázka míry. Ano, přijímáme požehnání třeba skrze nedokonalého kazatele. Je ale možné, aby si Bůh použil třeba k uzdravení někoho, kdo vyslovil nějaký evidentní blud? A máme chodit na shromáždění, kde se kážou bludy? Můžeme věřit, že jde o Boží dílo, když je spjato s jevy, které jsou evidentně nezdravé? (Teď uvažuji obecně, nehodnotím ani Toronto, ani Pensacolu, ani Lakeland.)

Jsou to vážné otázky a není dobré je zametat pod stůl. Jak se tedy máme zachovat?

Všem je nám otevřena nádherná a úžasná možnost, mít s Bohem bezprostřední vztah. To je něco, s čím můžete začít kdykoli a v jakékoli situaci, jste-li ochotni činit pokání a absolutně se Bohu vydat. Nikdo vám nemůže zabránit milovat Boha a očekávat na něj.

Bůh nám otevřel a nabídl tuto možnost bezprostředního vztahu. Máme-li takový bezprostřední vztah k Bohu, pak rozhodně není jeho součástí právo a povinnost posuzovat všechny ostatní křesťany. Bůh dal každému z nás určitý okruh vlivu. Máme svou rodinu víry, většinou máme domácí skupinku a sbor. Většina sborů v naší zemi je maličkých, zřídka mají přes sto členů. To, co se děje v našem sboru, je do větší či menší míry skutečně naší starostí. Nemělo by nám být jedno, pokud by členové našeho sboru padali do hříchu a nic se s tím nedělalo. Nemělo by nám být jedno, kdyby se z kazatelny hlásaly evidentní bludy. V tomto článku není prostor pro popis, jak si při řešení takových problémů počínat. V souvislosti, kterou se zabýváme, ale tvrdím jedno: Máme určitý okruh, k němuž se můžeme vyjadřovat a který můžeme, ba musíme i nějak posuzovat. Není ale ani naším právem, ani naší povinností známkovat sbory či služebníky, s nimiž nepřicházíme do styku a s nimiž nemáme žádné obecenství. A radím vám, nevyhledávejte obecenství s věčnými kritiky a lovci bludařů. Mohli byste se od nich nakazit. Takový postoj vás k Bohu nepřiblíží.

Zkusme se zamyslet ještě nad jednou věcí. Dejme tomu, že Bůh si velice přeje vylít někde svou uzdravující moc. Má rád celou svou církev v její různorodosti – od kontemplujících katolíků po plamenné letniční. Neznamená to, že schvaluje vše, co katolíci či letniční či baptisté či metodisté atd. dělají, ale miluje je a chce jim požehnat. Vylije svou uzdravující moc skrze nedokonalého služebníka. Kdyby ji nevylil, málokdo by si toho služebníka všiml a jeho mnohé chyby by mu (v očích ostatních křesťanů) snáze „prošly“. On ji však vylil, a mnozí křesťané nejsou vůbec nadšení z mocných uzdravení. Myšlenka, že Bůh může dát své požehnání skrze problematického člověka, jim možná ani nepřišla na mysl. A hned zavelí k útoku: Varujte před tím, je to od satana! Pohotově se ovšem najdou křesťané opačného ražení. Cítí potřebu hájit Boží dílo a nepřipouštějí si, že onen služebník mohl skutečně udělat či vyslovit řadu hloupostí. Podobně jako právě zmíněná skupina rovněž zavelí k útoku: „Všichni, kdo to odsuzují, uhašují Ducha svatého! Jsou to pokrytci a zákoníci!“

Bůh se na to dívá a je mu smutno. Vylil své požehnání – a jeho děti se hned začaly mezi sebou mydlit.

Hněv, zášť, kritika, nedůtklivost – je to ovoce Ducha, nebo skutky těla? Přitom ať se děje cokoli, ať jsi na poušti a o žádné ani problematické, ani neproblematické vylití Ducha jsi široko daleko ani nezakopnul, ať jsi uprostřed horečnatého dění, jako např. při vylitích Ducha v Jižní Americe, měl bys mít na srdci především jediné: Pěstovat osobní obecenství s Bohem. To můžeš mít na poušti i v cirkuse i na teologické fakultě i ve vysoké církevní funkci i v zapadlém sboru v Tramtárii. Když se budeš ptát Boha, Bůh ti jistě odpoví. Na některé otázky ti možná odpoví dost drsně: „Hele, synku, do toho ti nic není!“ „Když ho tady chci nechat, co je ti po tom?“

Již několik měsíců jsem nadšený z duchovní rady, kterou údajně dala Matka Tereza Henri Nouwenovi. Když ji žádal o duchovní radu pro svůj život, prý mu odpověděla: „Každý den hodinu přemýšlejte o tom, jak je Kristus úžasný, a nikdy neudělejte nic, o čem víte, že to není dobré.“

Můžete si odmyslet tu „hodinu“. Pro vás to může být deset minut nebo naopak hodiny dvě. Ale jinak se touto radou můžete směle řídit. Pokud máš dojem, že není dobré jezdit do Lakelandu, nejezdi tam. Pokud máš pocit, že není dobré kritizovat to, co nespadá do okruhu tvých kompetencí, proč to děláš? Pokud tě Duch svatý vede k modlitbám za Todda Bentleyho, modli se! Pokud si přeješ, aby Bůh dával mocná uzdravení skrze nepotetované lidi, pros ho o to a modli se za uzdravení! A modli se, abys vždy rozpoznal 1. svůj okruh odpovědnosti, 2. věci podstatné od nahodilých, 3. slovo, které může posluchačům zjevit Krista.

Ať už je Tvůj okruh odpovědnosti větší či menší, tvá odpovědnost je beztak obrovská. Proč si nakládat ještě věci, které nemusíš? Proč se trápit diskusemi, zda něco je či není špatné, když právě teď můžeš prosit Boha o jeho svatou Přítomnost, o to, aby začal mocně jednat v životě tvých nejbližších bratří a sester ve víře?

Jedno vím jistě: Na počátku probuzení stáli vždy horliví modlitebníci. Nikoli kritici jiných křesťanů.

Dan Drápal

dan.drapal.org

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace