poslal Nepřihlášený OSMAŠEDESÁTÝ V ČESKÉ CÍRKVI
PhDr. Radomír Malý
O tom, co znamenal rok 1968 pro českou společnost, bylo už napsáno
dost. Byl to rok velkých očekávání a nadějí, žel naivních. Ideje, které
jsme tenkrát my, studenti, ale i značná část obyvatelstva, zastávali,
byly, na rozdíl od našich západních kolegů, ušlechtilé a morální.
Věřili jsme, že komunistická totalita padne a v novém ovzduší se budou
moci uplatnit požadavky svobody pro hlásání autentických etických
hodnot. Pro katolíky to znamenalo volnost náboženského projevu a života
podle víry bez diskriminačních opatření a hrozby vězením. Bylo jen
velice málo těch, kteří se nenechali ukolébat falešnými iluzemi
a počítali se sovětskou intervencí. Uvažovali logicky: „Rudý bratr“
nestrpí nic, co by poskytlo prostor pro rozklad jeho všemocného
impéria: světského i duchovního (satanského, neboť komunismus vždycky
byl a je satanokracií).
Tato přirozená logika ovšem chyběla – na rozdíl od sluhů ďáblových –
mnohým reprezentantům Božího království. Katolická církev právě
procházela pokoncilní krizí. Částečné uvolnění poměrů v r. 1968
otevřelo stavidla přílivu neomodernistických herezí. To, že se Církev
tenkrát u nás nerozložila jako na Západě, je zásluhou českého
episkopátu, především těch biskupů, kteří se vrátili z internací
a vězení na své stolce. Kardinál Josef Beran byl v nedobrovolném exilu
v Římě, doma však zůstali brněnský biskup mons. Karel Skoupý,
českobudějovický mons. Josef Hlouch a litoměřický mons. Štěpán Trochta.
Přitom zejména Skoupý a Hlouch energicky bránili pravověrnost
a odmítali jakékoliv neomodernistické vlivy. Jako pamětník mohu
potvrdit, že při nejrůznějších besedách a přednáškách osobně
zasahovali, když řečník pronesl nějaký blud. Buď sami, nebo
prostřednictvím svých zástupců, v Brně např. při sérii přednášek cyklu
„Živá teologie“ byli pokaždé přitomni generální vikář mons. Vladimír
Nováček nebo kanovník Vojtěch Samec aj. Ti se pokaždé ozvali a okamžitě
„uzemnili“ přednášejícího, jenž agitoval pro pokoncilní hereze.
Ukázalo
se jako velké pozitivum, že kromě mons. Tomáška žádný z českých biskupů
se neúčastnil II. vatikánského koncilu (pouze Beran jeho závěrečné
části). Nebyli jím proto ovlivněni a aplikovali ve své obnovené
pastoraci to, co před svou internací: obranu pravé nauky Kristovy a boj
proti herezím. Proto se brzy stali u tzv. „progresivních“ katolíků
neoblíbenými. Ti dokonce požadovali jejich abdikaci z důvodů stáří. Jak
Hlouch, tak Skoupý se také bránili Novus Ordo, jak jen mohli. Přijali
ho jenom s odvoláním na poslušnost Sv. Otci, odmítali však celebrovat
čelem k lidu a kánon se modlili vždy latinsky.
Prvními hlasateli neomodernistických herezí byli tenkrát v českých
zemích především laičtí intelektuálové, kněží méně. Nejznámějším
reprezentantem pokoncilního „aggiornamenta“ se stal psycholog dr. Jiří
Němec, překladatel Heideggera. Kolem něho se soustředila skupina
intelektuálů, kteří požadovali i v české církvi pokoncilní změny:
ekumenismus, větší myšlenkovou „otevřenost“ pro ideje moderní filozofie
(včetně neomarxismu Frankfurtské školy) a pro podněty nekřesťanských
náboženství, větší rozhodovací „práva“ laiků v Církvi atd. Zajímavé je,
že tyto myšlenky byly katolíkům-laikům, vězněným v 50. letech, většinou
cizí.
Němec a jeho lidé patřili již k mladší generaci, která
vystudovala za komunismu. Bylo to v době náboženské perzekuce, proto,
pokud chtěli dojít až k promoci, se museli se svým přesvědčením
skrývat. Teprve když se režim zhruba od r. 1965 začal rozkládat,
vystupovali na veřejnosti stále otevřeněji jako katolíci. Prostor jim
k tomu poskytlo periodikum Tvář, spjaté s Václavem Havlem. Němec,
Hejdánek (evangelík), Floss aj. se tak stylizovali již před r. 1968 do
pozice zastánců „pokoncilního, progresivního katolicismu“. Vrcholem
jejich působení bylo pozvání známého heterodoxního teologa prof. Karla
Rahnera r. 1967 do Prahy na přednášku. V r. 1968 se k nim připojili
i někteří kněží, především benediktin Bonaventura Bouše, dále
dr. Antonín Mandl, dr. Josef Zvěřina a dr. Oto Mádr. Jména posledních
tří potřeboval neomodernistický tábor hlavně z toho důvodu, že šlo
o vězně 50. let, kteří trpěli pro Krista a jeho Církev. Progresisté
ovládli Katolické noviny. Z jejich iniciativy bylo v květnu r. 1968
založeno na Velehradě tzv. Dílo koncilové obnovy, které mělo šířit
„ducha koncilu“ v české církvi. Naštěstí si biskupové uhájili
rozhodující pozice v něm, po srpnu 1968 stát tuto organizaci zakázal.
Hlasatelé české formy neomodernismu nedopadli z velké části morálně
dobře. Dr. Němec se stal pověstným svými milostnými avantýrami
a nemanželským dítětem, přitom však ostentativně chodil ke
sv. přijímání. Jakoukoliv kritiku odmítal poukazem na „právo svého
svědomí“. Rozvedl se a po podpisu Charty 77 emigroval do Vídně, doma
v Praze zanechal manželku s početnou rodinou. Podobný život vedl
i další z koryfejů českých katolických neomodernistů dr. Karel Floss.
Pater Bouše sklouzl ve své herezi až k popření božství Kristova.
Katolickou pravověrnost v těchto vypjatých letech hájili kromě biskupů
Hloucha, Skoupého a pražského světícího biskupa mons. Kajetána Matouška
především dominikáni dr. Reginald Dacík a dr. Metoděj Habáň (oba
vězňové 50. let), olomoucký prof. Bohumil Zlámal aj., z laických
intelektuálů zejména dr. Miloslav Skácel a dr. Večerka. Díky biskupům
se udrželo i na teologických fakultách v Litoměřicích a v Olomouci (za
normalizace byla zrušena) zdravé katolické prostředí.
Biskupové Skoupý a Hlouch zemřeli r. 1972, Trochta r. 1974. Na smrti
posledních dvou se významně podepsali komunističtí krajští církevní
tajemníci, kteří je hrubým nátlakem nutili provést v diecézích
personální změny ve prospěch režimu. Mons. Tomáškovi chvíli trvalo, než
vyzrál v opravdového obránce náboženské svobody a také katolické
pravověrnosti. Církevní život od r. 1970 ovládlo – tak jako před
r. 1968 – prorežimní hnutí duchovenstva pod názvem „Pacem in terris“
(PIT). Jeho orgán „Duchovní pastýř“ byl vysloveně neomodernistický tak
jako „normalizované“ Katolické noviny. Neomodernismus ovšem zaujímal
významné pozice i v katolickém disentu, kde rozhodující slovo měli
dr. Zvěřina s dr. Mádrem.
Je přímo kuriozní, jak PIT s disentem
„soutěžily“, kdo dříve přeloží a vytiskne práce předního arciheretika
Hanse Künga. Ale to už je další kapitola nejnovějších českých
církevních dějin, počínajících rokem 1968. To, že si navzdory tomu
všemu lid uchoval z velké části katolickou víru neporušenou, je třeba
děkovat biskupům, kteří se vrátili r. 1968 na své stolce. To je dosud
nedoceněno.
