poslal Nepřihlášený Z dramatických zpráv o celosvětové finanční krizi se člověku snadno zamotá hlava. Pojďme udělat dva kroky zpět a podívat se na současný stav s odstupem. Začněme u bank, kde vlastně v Americe problémy začaly. Jak jsou na tom ty naše? Naše banky stejně jako obyvatelé Česka jsou konzervativní, což nám nyní hraje do karet. Češi nejsou předlužení, naopak náš dluh je velice nízký. Ve Spojených státech mají lidé vypůjčeno 172 procent HDP, v Británii 139 procent a v Německu 126 procent.
U nás to činí 49 procent, což je rozhodně zdravý poměr. A stejně jako čeští obyvatelé jsou opatrné i české banky. Drží přebytek peněz. Poměr uložených peněz k vypůjčeným je u nás zhruba 75 procent, což znamená, že banky lidem půjčují méně peněz, než mají od svých střadatelů. Pro srovnání, ve většině zemí je to naopak - například Dánsko má tento poměr nad 300 procent a Amerika na tom není o mnoho lépe. Kdybychom tedy měli sestavit žebříček ohrožených bank, české budou na jeho konci.
Navíc se lidé o své běžné účty skutečně nemusí bát: ani jedna jediná vláda nenechala své voliče na holičkách a běžné účty vždy vyplatila. A to všude - od Ameriky přes krachující Island až po Evropu. Všimněte si, že ani Island, který je sám na pokraji bankrotu, nenechal své banky padnout a běžné účty svým obyvatelům vyplácí. A když už jsme u těch bankrotů, je zajímavé si také uvědomit, že během celého problémového období zkrachovala jen jedna jediná finanční organizace: Lehman Brothers. Což navíc nebyla banka, tak jak tomu rozumíme v českém pojetí - běžní lidé si tam peníze ani ukládat nemohli.
Všechny ty problémové instituce skloňované v novinách neprodělaly krachy, ale znárodnění, finanční injekce a státem garantované prodeje. Pro jejich klienty se toho vlastně moc nezměnilo a normálně fungují dál - buď v náručí nové instituce, která jejich původní banku koupila, nebo u stejné se státní pomocí.
Stejně tak platí, že ani v těchto časech, kdy padají burzy celého světa, stále nejde o ekonomickou krizi. Žádná země zatím nesplnila kritérium dvou po sobě jdoucích čtvrtletních propadů, což je obecně uznáváno jako definice recese. Zatím se jedná o zpomalení, a to z příliš vysoké rychlosti na tempo normálnější. Zřejmě nelze očekávat, že bude ekonomika růst šestiprocentním tempem navěky věků, amen.
A i kdyby u některých zemí došlo k ekonomickému propadu, což se zatím ani v zářijových předpovědích neočekává, krize jsou zcela normální věc - cyklický vývoj patří k vývoji hospodářství tak jako střídání ročních období k plynutí času.
Za posledních 150 let třeba americká ekonomika napočítala 32 hospodářských cyklů. Nikdo nic lepšího nevymyslel. Obojí je součástí separátně neprodejného balíčku. Silnou útěchou nám budiž, že na rozdíl od ročních období jsou doby dobré mnohem četnější a silnější než doby poklesu.
Navíc se poměr zlepšuje. Kdysi byl poměr zhruba jedna ku dvěma. Pokud vezmeme období od konce války do roku 2001 (deset cyklů), poměr růstových měsíců vůči nerůstovým se vylepšuje na pět ku jedné. Od babyboomu v roce 1977 proběhly krize jenom čtyři. Na jeden špatný měsíc tak připadá deset měsíců dobrých, tedy jeden rok propadu bohatě vynahradilo deset let růstu. Navíc propady byly relativně mělké.
Přestože z pohledu posledního roku jde z čísel na burze hrůza, od roku 1977 vzrostla americká burza na více než 850 procent původní hodnoty. A to včetně započtení současných poklesů. Pokud někdo nakoupil české akcie v letech 1995 až 2003, pak dnes průměrně vydělal dvojnásobek.
Stejně musíme uvažovat i o propadu hodnoty akcií, kterého jsme byli svědky za poslední rok. Jinými slovy, co jde prudce nahoru, musí občas padat.
Tomáš Sedláček, hlavní analytik ČSOB
MF Dnes 17.10.2008
