poslal karels
Stěžejním textem v mém dnešním článku bude Ježíšova řeč ke svým učedníkům: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Bible, evangelium podle Jana 15:15)
Jak biblický text myšlenkově „uchopit.“ Čím můžeme být osloveni, my čtenáři 21. století, v době asfaltových silnic, betonových staveb, vědecko-technické revoluce? Pokud někdo v Itálii řekne kupříkladu: „Zabiju Tě!“ [1] Můžeme tohle emotivní vyjádření pochopit jako vyznání matky nad svým nezbedným synem, který odmítá jíst maminčiny domácí špagety, nebo rovněž tak jako varování mafiána, který tímto hrozí své oběti.
Zcela jinak výkřik „Zabiju Tě!“ bude chápat někdo, kdo prožil útrapy 2. světové války, oproti tomu, kdo si prožil vcelku poklidný život na venkově. Jakým způsobem pochopit Ježíšovu řeč k učedníkům, kdy Pán Ježíš konstatuje: „nazval jsem vás přáteli“, a týká se Ježíšova řeč pouze učedníků, nebo také nás, přesněji řečeno těch z nás, kteří jsme mu odevzdali svůj život?
Ježíšova řeč je nad jakoukoliv pochybnost ohlasem podobného ocenění, kterého se dostalo Abrahamovi; je řečeno: „A ty, Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele,“ (Bible, prorok Izaiáš 41:8) Proč byl Abraham nazván přítelem Božím? Protože Abrahamovi byl Hospodin nablízku, proto byl nazván přítelem Božím. Biblický text k potvrzení právě řečeného: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit?“ (Bible, Genesis 18:17) Oba texty, jak z Nového, tak i ze Starého zákona, spojuje tentýž motiv, totéž téma.
Společná myšlenka spočívá v odhalení Božího záměru svému věrnému, respektive věrným, což jsou v Ježíšově případě učedníci Páně. Můžeme text o učednicích Páně, kteří jsou nazváni přáteli Božími vztáhnout i na nás samotné? Domnívám se, že ano, naprosto jasně ano! Boží záměr s lidstvem, s celým světem je bezpochyby odhalen ve Svatých textech Bible. Pakliže jsme uvěřili tomu, který je pravdivý, tedy Bohu, uvěřili jsme i v Jeho slova.
Domnívám se však, že je zde jistá podmínka, jistý předpoklad. Bezesporu nebudou schváleni přáteli Božími ti, kteří se biblickými texty neřídí, bezesporu nebudou uznání za to být nazváni přáteli Božími ti, kterým biblické texty pranic neříkají, srozumitelně řečeno, kteří Biblické texty naprosto neznají. [2]
Myslím si osobně, že to je výzva pro nás, ale i naše zodpovědnost před Bohem samotným, najít si v průběhu dne čas věnovaný četbě Svatých textů Bible.
poznámky:
1. Za tuhle ilustraci vděčím kazateli ČCE, f. Mikuláši Vymětalovi Th.D. seniorátnímu faráři pro mládež, s kterým jsem se měl možnost setkat tento týden. Díky Mikuláši za tvoji přednášku: מגילת היטלר
2. Následující argumentaci vztahuji jednoznačně na křesťany, takové ty „rádoby křesťany,“ kteří se sice ke křesťanství hlásí, ale jedinou povinností, kterou si „odbydou“, je jejich návštěva půlnoční mše 24. prosince.
