poslal Spuntik ...hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti ...
Kdo byl Jan z Husince?
V šumavském podhůří, v malebném městečku Husinci, na dohled od majestátního vrchu Libína, ukazují dodnes rodný Husův dům. O místě i datu Husova narození vedli a vedou historikové po staletí spory, ale mějme za to, že se narodil roku 1371 v Husinci u Prachatic a že v Prachaticích vychodil základní školu. I o jeho otci se historikové jen dohadují: byl snad sedlákem nebo spíše sedláčkem, možná i jen řemeslníkem, a jmenoval se nejspíš Michal. Bezpečně se ví, že Hus měl aspoň jednoho sourozence, bratra, protože o jeho synech píše v Kostnici v jednom ze závětných dopisů: radí, aby nechodili na kněze - ať se raději učí řemeslu. Dost se vypráví o Husově mamince. On sám o ní vděčně napsal, že ho naučila modlit se. Byla zbožná, jak byl vůbec zbožný tento jihočeský kraj náboženských horlivců.
Husův dům se nachází na spodnější části husinecké návsi, blíž ke středu Husince. Je to - jako i ostatní domy kolem - dům komorového typu s krytým průjezdem uprostřed, oddělujícím přízemní světnici s kuchyní a krbem od chléva, a s komorou na obilí na patře. Domy spolu těsně sousedí bočními zdmi a jejich štíty tvoří dvěma protilehlými řadami typickou dlouhou a širokou jihočeskou náves. Ten domek, který dnes ukazují, je celokamenný, z chléva je zřízeno muzeum a z komory učenecky zařízená světnice. Tehdy mohl být nanejvýš roubený s kamennou podezdívkou kolem ohniště a oplácaný lepenicí. Ani průjezd asi nebyl krytý.
Že byl žáček chudý, vypráví Hus sám: nejdřív udělal z chleba lžíci, pak touto lžící jedl hrách, jedl a jedl, až snědl hrách a nakonec i lžíci. Že si žákovská léta odbyl v Prachaticích, kde postoupil výukou až na choralistu chrámu, se jen odvozuje, avšak i v Prachaticích ukazují školu - nízké starobylé stavení vedle chrámu - do níž prý chodil on i Jan Žižka, a stejně tak se odvozuje, že mu na pražská studia pomohl Mistr Křišťan z Prachatic, Husův celoživotní otcovský přítel. Toto vše se jen odvozuje - až do jeho dvaadvacátého roku, kdy se stal bakalářem na pražské filosofické fakultě, se o Husovi téměř nic zcela jistého a prověřeného neví.
Přestože Prachatice nebyly už tenkrát žádný zapadákov - patřily bohaté vyšehradské kapitule a ležely na Zlaté stezce, vedoucí z Rakous a Bavor přes Písek do Prahy - musela Jana z Husince Praha ohromit svou výstavností i veselostí. Pravá říšská metropole i obchodní centrum. A jen těch nových a rozestavěných chrámů! Té šíře Nového Města! Praha byla tehdy vlastně souměstím, tvořila ji tři královská města - Staré Město, Nové Město a Malá Strana - a jedno město poddanské: Hradčany. Její součástí byly dva hrady: hradčanský a vyšehradský. Rozlehlostí byla menší než Řím nebo Cařihrad, ale rovnala se Londýnu a Paříži - s tou výhradou ovšem, že Nové Město nebylo v té době plně dostavěné. Počet obyvatel uvádějí historici pouze hrubým odhadem, nemajíce věrohodné prameny, o něž by se mohli opřít. Někteří píší, že Praha měla 30-40 000 obyvatel. Byla tedy rozhodně největší městskou aglomerací ve Střední Evropě. A nás, dědice tohoto času, může zaujmout, jak silná a nepřemožitelná je tradice: starodávné pražské ulice, už i vícekrát přestavěné, se doposud jmenují podle zasvěcení kostelů, které tu stály: Petrská, Valentinská, Martinská, Haštalská, Havelská, Anenská, Michalská, Jilská, Jindřišská, Štěpánská. Jména někde zůstala i tam, kde už kostel není.
Zbožná maminka se jistě bála, aby se Janova vesnická nezkušenost nezkazila mezi choralisty prachatického chrámu, ale Husa nezkazila ani veselá Praha. Těžko pocházelo od Husova prostého původu nebo i od jeho evangelického zanícení pro Krista to, že vedle přísnosti a vysokých nároků na kněze Hus zamítal i laikovu obyčejnou veselost nebo i jen fintivost žen. A tím spíše vedle tohoto moralismu zůstává nevysvětleno, proč se Hus stal knězem až kolem třicítky, pět let po dosažení kanonického věku. Vypravěč si může různé romantické důvody vymýšlet, ale možná důvod, proč Hus otálel s vysvěcením, byl skutečně ten ideální. Stal se knězem, až když se cítil být dost silným a připraveným dostát poslání, o němž má z Písma představu nejnáročnější. A možná i proto se Hus dává vysvětit, že krátce nato zahájí obšírná studia teologická. Ovšem za učeného doktora teologie, přestože splní všechny předepsané povinnosti, ho vrcholová fakulta neuzná: stane se mezitím stíhaným kacířem.
Do Prahy přijel asi o něco starší, než bylo na universitě obvyklé - možná opravdu čekal, až se prachatický přítel Křišťan stane Mistrem filosofie a bude ho moci vzít k sobě do koleje - bydlel v burze při koleji Václavově. Bohatí tehdy studovat nechodili - mohli si vše koupit. Nepotřebovali ani vzdělání, ani svěcení, a měli-li kromě peněz též dost vlivu, mohli si koupit třeba i arcibiskupství. Universita vychovávala vzdělance spíše ze středních a chudších vrstev, toužící se vyšvihnout a existenčně zajistit, ale situace se vyvinula tak, že český venkov byl plný kněžského proletariátu bez far a bez místa. Došlo to tak daleko, že církevní úřad stanovil, aby před vysvěcením mladý muž prokázal, že má už místo zajištěno. Jan z Husince měl v Prachaticích mladistvý sen stát se knězem: později napsal, že levný sen o zajištěném místečku ho přešel.
Vypráví se, jak maminka vodila svého synka Jana do Prachatic do školy a i po cestě se vroucně modlila, aby Jan zdárně studoval. Jednou maminka napekla pro školního mistra koláče a vykrmila husu, ale ta jí cestou mezi Husincem a Prachaticemi z tašky vyskočila a uletěla. Mohla syna doporučit jen koláči a slzami o ztracené huse. Ta husa! Ve jménu mu zůstala. Po obecném zvyku Jan dostal druhé jméno podle rodné vesnice - Jan z Husince - a že se v rozpustilé Praze změnil na Jana Husa, musel se huse něčím podobat. Štěbetavostí těžko, spíš podsaditostí; anebo možná veselým přátelům vypravoval, jak mamince husa uletěla. Měl mimořádný smysl pro tvárnost řeči a směšnost přezdívky mu nevadila. Jednou se sám dal do universitních akt zapsat jako Jan Hus z Husince, husou se nazývá v dopisech z vyhnanství a až bude psát přátelům v Kostnici z vězení tajné dopisy, latinské anser a auca bude jeho vězeňský kryptogram. "Mějte rádi ubohou hus." A o sobě ironicky napsal: "Husa sice není vznešená labuť ani dravý orel, vysoko nevyletí, je krotká - do tenat se ale chytit nedá a nastražené sítě potrhá."
Svou vzdělaností a moudrostí Jan z Husince brzy vynikl. Ve třiceti letech je zvolen děkanem filosofické fakulty, v následujícím období pak rektorem university. V tom čase je už i kazatelem v Betlémské kapli. Česká kázání jsou ke slyšení též na řadě míst v Praze, ale v Betlémě se káže p o u z e česky, a to jednou denně každý den, v neděli a o svátcích dopoledne i odpoledne. Hus vypudil z kostelů světský zpěv, složil šest českých nábožných písní na oslavu Krista a učil věřící zpívat česky "Otčenáš" a "Věřím v Boha". Zpívaly se rovněž starodávné české chorály jako "Svatý Václave", "Hospodine, pomiluj ny", "Bóh všemohúcí" a ještě několik jiných.
Jan z Husince byl v těchto letech miláčkem Prahy. Arcibiskup ho vyznamenával, měl přístup ke dvoru, mezi královými milci měl osobní přátele, do Betléma se na kázání táhly tisíce lidí a prý tam chodila i královna Žofie. Na universitě studoval a přednášel teologii, nejvyšší to metu poznání. Jeho vstupem na velkou scénu bylo kázání na svatolukášské synodě - využil jej dokonale: přednesl programovou řeč, na jejímž vypracování si dal zvlášť záležet. Na tématu toho dne "Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého; z celé duše své a ze vší mysli své" hierarchicky uspořádal myšlenky od obecné představy o společnosti a církvi, přes formulaci vysokého poslání kněží, až po konkrétní rozbor a kritiku církevních zlořádů a praktik. Je mu třicet čtyři let, na roli oficiálního kritika církve je velmi mladý, ale arcibiskup je ještě mladší. A je i velice sebevědomý; ale není to sebevědomí miláčka Prahy, je to sebejistota už zažité Kristovy pravdy. "Za našich časů," říká, "láska k Bohu a k bližnímu, žel, tak ustydla, že jaksi není žádná péče o duchovní věci, protože veškerá naše péče a snažení jest pohrouženo v kalu světském." Kněžím vytýká dva smrtelné hříchy: smilstvo a nejrůznější způsoby svatokupectví. Duchovní jsou svým postavením nejmilejší synové Boží, ale jsou jimi jen tehdy, pokud žijí podle Kristova evangelia. Odpovědnost kněží je veliká a úměrně tomu jsou velká i jejich provinění vůči církvi. Kritiku kněžských nemravů vyhrotil Hus do absolutna takto:
"Já bloudím v hadrech," nechal svými ústy promluvit samého Krista, "kněží v rouchách šarlatových se radují; já jsem olupován o šat - oni z almužen v královské nádheře se pyšní; já v zápase krev potím - oni v nejjemnější lázni se kochají; já ponocuji při nadávkách a plivání - oni při hostinách, hýření a opilství; já veden jsem pod kříž k smrti zemdlen - oni opilí uléhají k odpočinku; já volám v bolesti přibit na kříž - oni na nejměkčím lůžku chrápají; já vydávám z největší lásky duši svou za ně - oni ani přikázání lásky neznají..."
Prošli jsme s Mistrem Janem od jeho mládí v Jižních Čechách až k létům jeho největší slávy a oblíbenosti na pražské universitě a v Betlémě. Dnes však si připomínáme jeho mučednický závěr života. Co bylo mezi těmito dvěma póly? Čím tak rozhodujícím bylo naplněno oněch deset let Husova života? Laskavý čtenář jistě ví, že tyto roky Husova života a díla byly již tolikrát studovány, zpracovány a publikovány, že může autorovi dovolit je vynechat a spokojí se nyní s několika citáty z mistrových kázání:
Duši nezahubí smrt, nýbrž špatný život.
Nesnesitelnou se stává zlovůle, je-li chválena.
Jsi-li postaven nad lidmi, pamatuj, že nad tebou je Bůh.
Soudíš-li lid, pomni, že i ty budeš souzen od Boha.
Ve větším nebezpečí je ten; kdo soudí, než ten, kdo je souzen.
Chceš-li mít volno pro svého ducha, buď chud, anebo se chudému aspoň podobej.
Největší vládou je vládnout sobě.
Nádhera a peníze tě nepřiblíží Bohu, ale co tě činí Bohu rovným, je vědění, kterým Boha poznáváš.
