poslal Nepřihlášený "Kdyby byl člověk racionální tvor, dělal by od dětství vše pro to, aby od sebe odvrátil smrt. My spíš odkládáme pomyšlení na ni. Hledáme rozptýlení a náhražky, ale ta hrůza je přítomná i pod kapotou ferrari, ve vůni Dior a alpském prašanu. Víme, že umřeme, a nic z toho, co jsme získali a prožili, nemá hodnotu. I když si snažíme namluvit, že má." I to píše ve své nejnovější knize Bůh nezná budoucnost Martin Komárek, komentátor MF DNES. Začtěte se do několika kapitol.
Úvodem aneb tři vousáči a Bůh
Pokud jste nikdy nešlapali na bílé dlaždice a nevyhýbali se černým, tahle kniha není pro vás. Pokud jste nikdy nepomysleli na to, jak by bylo skvělé neumřít, není tato kniha pro vás. Pokud neomylně věříte v to, že člověk je převlečená opice, není tahle kniha pro vás. Pokud jste přesvědčeni o tom, že jste si vybrali svého miláčka podle sekrece jeho pachových žláz, nečtěte dál.
Nebo naopak čtěte.
Příjemně se naštvete a to je zdravé.
Devatenácté století zrodilo tři velké pohádky, které se tváří jako exaktní věda.
Všechny ty pohádky popíraly Boha.
Marx učil, že lidé jednají podle toho, jak chce jejich žaludek ukrytý v hlavě.
Freud učil, že lidé jednají podle toho, jak chce jejich přirození ukryté v hlavě.
Darwin učil, že lidé jednají podle toho, jak chce opice ukrytá v jejich hlavě.
Není pochyb o tom, že lidé mnohdy jednají podle toho, jak chce jejich žaludek, přirození, ba i opice ukrytá v jejich hlavách.
To však neznamená, že není Bůh.
Marx a Freud jsou už pomalu zapomenuti, jen Darwinova pohádka dosud vábí. Nad novými darwinisty by si však starý Darwin vytrhal plnovous. Přesvědčují nás totiž, že svou životní lásku si vybíráme podle toho, co vylučuje z podpaží.
V takovém případě je ale mnohem lepší šlapat na černé a bílé dlaždice.
Neuplyne mnoho času, a Darwinova pohádka se zařadí mezi mýty stejně jako Marxova a Freudova.
Bůh je přežije všechny tři.
Jenže proč jsme dnes nakloněni spíš věřit v ty tři pracovité vousáče než ve Stvořitele?
Není to proto, že příběh Boha, jeho obětovaných a ztracených dětí a jeho jediného Syna je nám vyprávěn nezáživně a školometsky?
Člověk je smrtelný tvor s nekonečným vědomím
Smrtelný tvor s nekonečným vědomím!
Kalužní slimák a anděl v jednom většinou křivém a šupinatém těle!
Ve chvíli, kdy Bůh takového Frankensteina stvořil, ztratil absolutní kontrolu nad vesmírem.
Nekonečné vědomí v křehkém těle je prostorem svobody. Vlastního, byť ničemného rozhodnutí.
Svoboda pramení z vědomí nevyhnutelné smrti a konečného času, se kterým musí nekonečné vědomí naložit.
Ve vzpouře, při níž nasazuje život, je člověk nejsilnější bytostí ve vesmíru hned po Bohu. Bůh mu může nařídit jen to, co člověk dobrovolně přijme, ať už ze strachu či lásky.
Uvědomovali si to už staří Babyloňané – ti věřili, že bohové seslali na lidi smrt právě proto, že se jich báli jako konkurence. Podobně se chovají i řečtí bohové, a jak se zdá, i Bůh Starého zákona.
Když lidé stavěli věž do nebe, zmátl jim jazyky a tím z nich učinil, co jsou dnes, tedy rozhádanou závistivou sběř.
Ale byli už na prahu nebe.
A bál se jich už v ráji, proto je vyhnal, když okusili ze stromu poznání. Nabyli nekonečného vědomí pro svá smrtelná těla.
Bohové se bojí lidí, i když je mají zdánlivě v hrsti. Bojí se právě proto, že nevidí do toho, co si lidé usmyslí a vykonají.
Bůh nemůže být absolutním pánem tvora, který má svobodnou vůli. A skutečný Bůh stvořitel zas nemůže stvořit svět, kde by takový divný tvor chyběl.
Přichystal mu úděl: Budeš vědět o svém konci. Do přesného vesmíru, kde hvězdy obíhají jiné hvězdy na vteřinu přesně, vpustil někoho, kdo si dělá, co chce.
Paradox posledního okamžiku
Podívejme se do Hitlerova bunkru 28. dubna 1945. Vůdce je podle svědectví bledý, trápí ho žaludeční katar, šourá se jako stařec.
Chce si vzít Evu Braunovou za ženu.
Jaký má toto gesto smysl?
Hitler je hybatelem všech věcí na zemi. Nevěří v nic, co by bylo nad ním. Ví, že bude souzen krutě vítězi. Ví, že zítra zemře on i jeho nastávající.
Přesto chce dát své věci do pořádku.
Není jeho svatba pokáním před nejvyšším?
Hitler je muž velkých gest. Toto velké gesto ukazuje: Prohrál jsem, Pane, ctím tvůj řád.
Možná předtím, než rozkousl cyankáli a přiložil pistoli k hlavě, poprosil Pána o slitování. Možná uvěřil, že ten, kdo ho rozdrtil, není ani Churchill, ani Stalin, ale jeho hříchy a ten, kdo je počítá.
Může mu v takovém případě Bůh odmítnout odpuštění?
A co když není Hitler v Božích očích takovým zločincem jako v našich?
Bůh a Beslan
O Osvětimi bylo napsáno vše. Ale i my v tomto století jsme něco podobného viděli na vlastní oči v televizi.
Každý, kdo má trochu citu v těle, je pohoršen.
Bůh strpěl, aby teroristé v Beslanu drželi stovky dětí o hladu a žízni. Strpěl pláč a výkřiky těch dětí, strpěl, co horší, bolest a bezmoc jejich matek.
Ateisté zde mají, po Osvětimi, další dobrý důkaz neexistence Boží.
Proč Bůh chce, aby se děly takové hrůzy? Proč nezabije ty lumpy a nevezme maličké k sobě na nebesa?
Opravdu nemůže ani v takové situaci udělat zázrak? Jak se může koukat na matky, které přežily své děti a dávají jim do hrobečků plyšové medvídky?
Je to scéna, při které by se ustrnul i Drákula.
Proč tedy Bůh, který má tu moc a schopnost, neoživí ty děti a neudělá tím nekonečnou radost?
Nebyla by to nekonečná radost po celém světě, kdybychom viděli oživené děti?
Jedna možnost je, že Bůh neexistuje.
Druhá možnost je, že neumí oživit ty děti.
Třetí možnost je, že to nechce udělat.
Ani jedna z možností, jak vidíme, není pro Boha příliš lichotivá.
Ale žádná další není.
Soulož v duši
Má cenu cítit se věčně provinilý před pánem jako otrok? Nebo je to tak, že uznávám nad sebou Pána ze svobodné vůle, protože, jak říká Platón, není nic krásnějšího než poslouchat někoho lepšího, než jsem já sám?
Pokud však hřích mysli je stejně platný jako hřích těla, nemáme žádnou šanci.
Kristus říká: Kdo v duši zcizoložil, zcizoložil.
Co znamená tento výrok?
Pokud ho bereme doslova, je to rozsudek smrti pro nás všechny. Každý totiž v duši zcizoložil.
A to i svatý František. A když nezcizoložil, tak vraždil nebo kradl.
Bůh vidí do našich duší jako divák příšerné reality show. Pokud je každý záchvěv hříchem, neprojdeme.
Ale co když to myslel Kristus opačně? Tedy – cizoložství v praxi je stejné jako v představě. Je to něco, čemu se nemůžeme ubránit. A máme tedy šanci na spásu.
Ale platilo by to třeba i pro vraždu?
Každý přece v duši někoho vraždí.
Jenže co když nás má Bůh opravdu rád?
Smrt a já
Kdyby byl člověk racionální tvor, dělal by od dětství vše pro to, aby od sebe odvrátil smrt.
My spíš odkládáme pomyšlení na ni. Zapomněl na to jako na smrt, říká se.
Přesto jsme na světě jako v doživotním vězení.
Všichni lidé jsou vlastně hrdinové. Vědí, že to, co prožívají, skončí a že ten konec nebude dobrý.
A přesto dělají před dětmi jakoby nic.
Strach ze smrti nebo snaha ho překonat určuje, často nevědomky, všechno lidské konání. A určuje i konání těch lidí, kteří úplně věří ve zmrtvýchvstání.
Svatý Petr třikrát zradil. A nejen to – co by už sešlý stařec prchl z Říma, než se mu prý Kristus zjevil.
A i svatý Pavel se chtěl vyhnout smrti za každou cenu, aby mohl kázat.
Ježíš říkal: Odejmi ode mne tento kalich.
Bál se smrti. Na kříži se cítil opuštěn otcem.
I my jsem přes všechny své úspěchy opuštěni.
Hlodá v nás strach.
Stydíme se ale o něm mluvit. Hledáme rozptýlení a náhražky, ale ta hrůza je přítomná i pod kapotou ferrari, ve vůni Dior a alpském prašanu.
Víme, že umřeme, a nic z toho, co jsme získali a prožili, nemá hodnotu. I když si snažíme namluvit, že má.
Proč šel na smrt?
Mysterium víry říká: Ježíš, vtělený Bůh, sám sebe přinesl jako oběť za prvotní hřích a tak vykoupil lidi. Člověk Ježíš, který říkal, že sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu, však sotva uvažoval v šamanských pojmech obětovaného zvířete.
Pije o velikonocích, poté co vypráskal kupčíky z chrámu a vzbudil veřejné pohoršení, se svými přáteli.
Říká jim tajemnou větu o chlebu a vínu – tělu a krvi, které se za ně vydávají. Myje jim nohy.
Je to proroctví smrti, nebo příprava k útoku na svaté město?
Ježíš věděl o tom, že víra, kterou povzbuzuje a vzbuzuje, činí zázraky.
Nebylo v jeho moci jakoby od sebe odejmout své charizma. Nešel na smrt jako ovce.
Modlil se tak vroucně proto v té noci – a představme si, že byla probodená hvězdami a měsíc došel do první čtvrtě a zářil jako šílený, olivy šelestily a cikády zpívaly – modlil se tak vroucně, že šel do boje, ne na smrt.
Celé evangelium dává smysl. Poslední chvíle Ježíšovy ne.
Nepochopitelné je chování jeho soudců a katů, stejně jako jeho učedníků.
Proč se tolik bál? I kdyby nebyl nakrásně syn Boží, byl hrdina a divotvůrce.
Proč ho odsoudili k tak potupné smrti?
Bylo to proto, aby se naplnila slova písma, jak říkají učedníci?
To nevypadá uvěřitelně.
Nemáme vysvětlení.
o knize
Martin Komárek: Bůh nezná budoucnost
Esej o víře
Nakladatelství Prostor, Praha 2008.
http://zpravy.idnes.cz/kavarna.asp
