poslal fuci Porozumí někdy křesťané homosexuálům?
Zpověď homosexuála
Fabiano Golgo
Jak je veřejně známo, jsem členem té společenské
skupiny, která by měla mít prospěch z registrovaného partnerství. Jenže
zastávám názory, které se velmi silně odlišují od drtivé většiny gayů
(budu v tomto článku psát jen o mužích - homosexuálech, neboť
nejsem lesbička a neznám skoro žádné lesbičky). Chápu, proč lidé tak
málo rozumějí homosexualitě. A proč existuje takový odpor ohledně možnosti,
že by i nám mohla být zpřístupněna "posvátná" instituce manželství.
Je to částečně naše vlastní vina.
Zaprvé, dovolte mi, abych trochu vysvětlil, co je to homosexualita.
Nemám na mysli vědecké či technické vysvětlení, jak se to projevuje, neboť
to ví každý. Ale chci
se zmínit o mýtech ohledně toho, že si homosexuálové svou
homosexualitu "sami zvolili", anebo ohledně klasifikace, že je to
"orientace".
Poznal jsem v životě stovky homosexuálů a hovořil jsem s většinou
z nich o kořenech jejich homosexuality. Ještě jsem nenašel
jediného homosexuála, který by byl rád, že je homosexuál. A proto mi
vadí moderní užívání výrazu "sexuální orientace". Jestliže
člověk není masochista a nepožaduje dobrovolně, aby ho jiní považovali
za duševně chorého či za perverzníka, nebo za hříšníka, proč proboha
by si "volil" homosexualitu?
Jste-li příslušníkem jiné rasy a lidé vás diskriminují, máte doma
rodinu, která vás podpoří, protože příslušníci vaší rodiny jsou
jako vy (i byli-li jste adoptováni, vaši adoptivní rodiče vás nebudou
považovat za méněcenného). Jestliže jste tlustý a ve škole si
z vás dělají legraci, i v tomto případě vás nebudou
diskriminovat vaši rodiče. Stejné to bude, budete-li mít jakýkoliv jiný
handicap.
U homosexuálů je tomu jinak. Jste-li homosexuál, potíž je, že vaši
rodiče nejsou jako vy a mívají stejné názory jako většina společnosti.
(Mimochodem, tohle taky znamená, že obava, že kdyby dva homosexuální
partneři vychovávali děti, vedlo by je to k homosexualitě, je lichá,
neboť gayové mají heterosexuální rodiče, sourozence, spolužáky, celou
společnost, a přesto se nemohou "stát" sami heterosexuály...)
Takže: proč proboha by si někdo z vlastní vůle zvolil
diskriminaci od spolužáků, rodiny, společnosti?
Samozřejmě, ani moji rodiče ani mí další příbuzní nikdy otevřeně
neřekli nic proti mé homosexualitě. Ale než si uvědomili, že jsem
homosexuál, jejich výroky na adresu homosexuálů, které člověk vidí na
homosexuálních demonstracích, kde vystupují gayové v podivných
kostýmech a plní očekávané stereotypy, nebývaly zrovna lichotivé.
Problém je, že já taky mám pocit, že ti muži v dámských
botách s vysokými podpatky, v těsných kalhotech,
v parukách, nalíčení, nejsou zrovna "normální".
Netvrdím, že nemají právo na existenci. Ale prostě vypadají divně,
odlišně od nás ostatních.
Nepřijímám onen druh diskriminace, který je založen na knihách
pohádek (jako je například bible), neboť jsem vyrostl v hluboce křesťanské
zemi a vím dobře, že náboženství je jen mocenská struktura, jako skoro
každý podnik, vytvořený muži. Dávno jsem ztratil respekt pro bibli, když
jsem zjistil, že je to kniha plná rozporů, krveprolévání a mstivých
útoků od Pánaboha, který mimo jiné nechá pro sebe samého obětovat i
vlastního syna! Vraždění homosexuálů podporuje bible v Třetí
knize Mojžíšově 20:13 ("Kdyby muž spal s mužem jako s ženou,
oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně").
Složili to židovští chrámoví kněží a radovali se z toho jako
z božského zjevení. Fundamentalisté užívají odsouzení
homosexuality od apoštola Pavla v 1. listě Korintským (6:9) a
argumentují, že Pavel předpověděl AIDS jako boží trest za "nečestné
vášně", viz dopis Římanům 1:27.
Odmítání homosexuality, které je založeno na náboženské víře a na
morálních názorech, které spojují plození dětí s péčí o ně
a s vytvářením rodiny je jen pro lidi s omezenou myslí (znamená
to tedy, že neplodné manželské dvojice by taky neměly mít právo vstoupit
do manželství?) Je to také založeno na hluboce zakořeněných představách
o mužích a ženách o sexu a o rodině. Tyto primitivní předsudky,
posvěcené náboženstvím a historií prostě nepřijímám. Avšak akceptuji,
že někteří lidé mají pocit, že se homosexuálové chovají agresivně vůči
heterosexuálním hodnotám a že homosexuální sňatek napodobuje, zvráceným
a nevážným způsobem, heterosexuální instituci. Takovéto argumenty chápu.
Neznamená to, že s nimi souhlasím, ale vím, odkud ty předsudky pocházejí.
Položit rovnítko mezi heterosexualitu a homosexualitu tam, kde jde o rodinu
a o vytváření rodiny, to je sociální experimentace v bezprecedentním
měřítku. Ti, kdo požadují takové změny, očekávají od občanů, aby
ignorovali silně zakořeněné názory na význam manželství.
Z mého hlediska je úsilí napodobovat heterosexuální instituce či
role jen kapitulací externím normám ohledně toho, jak se chovat jako člověk.
Je historickou ironií, že hlavní proud dnešního hnutí homosexuálů se
soustřeďuje více na podporování tradičních, patriarchálních institucí,
jako je manželství, rodina a monogamní vztahy, než na zpochybňování
legitimity těchto institucí. Jsme lidé, kteří intenzivně usilují o právo
vstupovat do manželského svazku: požadujeme právo adoptovat děti, vychovávat
je a plodit je: vstupujeme do energické debaty o sexuálních hodnotách a
o etice.
Gayové musejí odmítnout nesmyslnou představu, že je "heterosexismus"
utlačuje, že jde o odpornou ideologii, která zotročuje homosexuály tím,
že trvá na tom, že heterosexualita je ústředním pilířem lidské kultury.
Lidské biologii není možno uniknout, jakkoliv si mohou někteří akademici
ve slonovinové věži představovat, že je lidská sexualita "sociální
konstrukcí", kterou lze měnit podle toho, jak se komu zachce.
Homosexuálové byli vždy menšinou, raritou, bylo jich vždy méně než 10
procent ve společnosti. Heterosexuální "zaujatost" není nic násilně
společnosti vnucovaného, je to prostě normální chování většiny lidí.
Homosexuálové nejsou utlačováni. Z hospodářského, politického a
kulturního hlediska mají homosexuálové daleko větší vliv než stejný počet
heterosexuálů, o čemž vzniká bezpočet konspiračních teorií. Ve
společnosti existuje odpor jen vůči určitému charakteristickému druhu
homosexuálů, který se zdá negayům agresivní. Vadí-li homosexuálním
aktivistům nepřátelský postoj většinové společnosti, měli by se chovat
tak, aby byli méně napadnutelní.
Mnoho heterosexuálů si myslí, že jsme se rozhodli "zkusit si
homosexualitu a že se nám to líbí", a tak jsme se rozhodli stát
homosexuály. Tak tomu ale není. Všichni ti, kdo o své homosexualitě
hovoří upřímně, vypovídají stejně. Ve věku, kdy se kluci začínají
zamilovávat do holek, jsme se my začali zamilovávat do kluků. Je to naprosto
spontánní, nedá se s tím nic dělat. Se sexem to nemá vůbec nic společného.
Homosexuální sex je něco, co většina z nás objeví až mnohem, mnohem
později.
Avšak ani v době, kdy jsme vůbec nevěděli, jaké to přesně je, být
v posteli s jiným mužem, jsme se nemohli vyhnout oněm chemickým
reakcím, jimž říkáme láska.
Mám-li to říci drsně a otevřeně, když jsem nakonec skončil ve věku
22 let s jiným mužem v posteli, dospěl jsem k závěru, že je
to celé nějaký boží (přeneseně, neboť jsem ateista) vtip nebo trest,
neboť jsem z toho neměl žádné potěšení. Avšak nemohl jsem si
pomoci: zamiloval jsem se vždycky jen do osob svého vlastního pohlaví. Nezáleželo
to vůbec na mé vůli a o sexu to nebylo.
Když jsem byl v pubertě, snažil jsem se, tak jak to činí většina
homosexuálů, to "napravit". Věděl jsem, z každodenního normálního
styku se společností, že být homosexuálem znamená být méněcenným, prašivým.
Dokonce i já sám jsem zastával tento názor, protože jsem znal stereotypní
obrazy homosexuálů z televize, tu přehnanou gestikulaci a ženská
gesta.
Absolutně jsem se nechtěl stát homosexuálem. Nechápal jsem, co mám s těmito
lidmi společného, kromě toho, že jsem se, proti své vůli, opakovaně
zamilovával pouze do mužů.
Takže jsem se snažil během svého dospívání chodit se všemi těmi dívkami,
které mě chtěly, snažil jsem se zjistit, jestli bych se do nich nezamiloval.
I když jsem neměl fyzický kontakt s muži, neustále jsem se zamilovával
právě do nich. Nebyla to volba, byla to má přirozenost. Prohraný boj.
Mohl jsem se oženit a žít ve lži, ale v tom mi zabránily mé
principy. Namísto toho jsem asi ve věku 18 let začal otevřeně hovořit o tom,
že se zamilovávám do mužů, a díky svým rodičům jsem se za to nemusel
stydět. Můj otec řekl, že na tom není nic soudobého, neboť to existovalo
ve všech společnostech ve světové historii. Také podotkl, že některé
společnosti před judeo-křesťanským diktátem, jako například staré Řecko,
považovaly homosexualitu za přirozenou věc.
Přesto bylo pro mě obtížné identifikovat se s debatami v homosexuální
společnosti. Avšak pak jsem zjistil, že existuje množství jiných gayů, o jejichž
existenci jsem vůbec nevěděl, protože se chovali jako já. Po pár letech
jsem dospěl k názoru, že většina homosexuálů se nechová podle známého
homosexuálního stereotypu.
Uvědomil jsem si také, že někteří homosexuálové se podle homosexuálního
stereotypu chovají nikoliv proto, že by to vyhovovalo jejich přirozenosti,
ale proto, že chtějí být součástí nějaké skupiny, rodiny, která vám dává
pocit, že někam patříte, že jsou normální. A tak napodobují ty
vlastnosti, aby se mohli zařadit.
Není vinou sdělovacích prostředků, že se po světě šíří stereotypní
obrazy homosexuálů. Je to vinou nás samotných, homosexuálů. Ne všech z nás,
ale mnoha z nás.
Velmi málo homosexuálů se rodí s touhou stát se ženou. V České
republice, kde je tlak na homosexuály daleko menší než jinde, je dokonce
jasnější, jak obtížné je rozeznat homosexuály od heterosexuálů, soudíme-li
podle jejich chování. A kdyby lidi věděli, kolik jejich milovaných herců,
zpěváků nebo moderátorů televizního zpravodajství či reportérů je
homosexuálních...
Není to jen to, že tito lidé musejí hrát postavy, které nepatří do
homosexuálního ghetta, ale jde také o to, že v Praze dlouhá
desetiletí prostě neexistovala živá homosexuální kultura, a tak, bez tlaku
ostře definované homosexuální skupiny se tito lidé chovali normálně a přirozeně.
Homosexualita nevzniká volbou. Není to nemoc. Je to normální jev, který
se vyskytoval ve všech společnostech. Potíž je, že ti, kteří znají
homosexuály jen ze stereotypních, vykřičených televizních obrazů, se právem
obávají, že i otázka registrovaného partnerství se stane stejným
"cirkusem".
Někteří argumentují, že my homosexuálové máme právo platit menší
daně, protože taky podporujeme - jako ženatí muži a vdané ženy - společnou
domácnost. Anebo že bez registrovaného partnerství nebude mít můj partner
právo navštívit mě v nemocnici anebo získat informace o mém
zdravotním stavu. Není tomu tak. Cituji právníka Jaroslava Štemberka:
"Majetková práva lze řešit smlouvami a závětí. Pokud jde o právo
na informace z nemocnice, to lze také řešit prohlášením, že si
pacient přeje, aby veškeré informace o jeho zdravotním stavu byly podávány
jeho partnerovi, přičemž jeden stejnopis bude přiložen k osobním
dokladům pro případ, že by se do nemocnice dostal pacient v bezvědomí
a druhý stejnopis bude mít partner."
Nejsem proti právnímu partnerství mezi homosexuály. Pokud by bylo
legalizováno, vstoupil bych se Zdeňkem do stavu manželského. Ale chápu, proč
se lidé proti tomu stavějí, a to nikoliv jen z náboženských důvodů.
Myslím si, že kdyby se mnozí z nás přestali chovat jako karikatura,
nalezli bychom více sympatií.
