poslal Nepřihlášený „Svobodně a beze strachu“, tak zněl slogan, pod nímž se v listopadu loňského roku nesly oslavy devadesátých narozenin Českobratrské církve evangelické. Působí vzletně a určitě příjemně pošimral pod bradou současnou vládní garnituru. Vypovídá vlastně především o ní. Sděluje veřejnosti, že zde byl kdysi režim, v němž jsme svobodní nebyli a strach měli, zatímco teď žijeme v podmínkách zcela ideálních. Možnosti církve před a po roce 1989 jsou opravdu nesrovnatelné. Přesto jsem se v té „temné minulosti“ necítil jako křesťan zase tak tragicky nesvobodný a tíseň se mě zmocňovala pouze před výslechy na státní bezpečnosti. Meze, ve kterých jsme se mohli pohybovat, byly užší než ty současné. Ale vyznávat, že Ježíš je Pán, nevraždit, nekrást, být si v manželství věrní a mít se rádi, jsme směli.
Je příznačné, že si příklady křesťanské věrnosti napořád vybíráme z prostředí, v němž svoboda není. Z Číny, z Iráku, z Kuby… Jednoduchá vyznání lidí z těchto krajin si nás podmaňují. Současně ovšem cítíme, že my to takto říkat nemůžeme. Jsme svobodní politicky, přestáváme však být svobodní vnitřně. Máme strach, abychom si nezadali. Projevy, které na nás ve světě nesvobody působí tak mocně, se nám v našem světě svobody jeví jako naivní a trapné. Když se po třech staletích pronásledování dočkala křesťanská církev roku 313 Ediktem milánským státního uznání, ozval se podle legendy hlas z nebe: „Dnes byl vlit jed do církve.“ Ať ten hlas zazněl odkudkoli, přináší nám důležité sdělení: I svoboda má svá úskalí! Nevyčnívají sice hrozivě nad hladinu, ve své skrytosti však jsou o to nebezpečnější.
Nesvoboda drtí církev zvenčí. Svoboda ji ohrožuje zevnitř. Činí tak nespočtem možností, které před ní otevírá a jimiž ji snadno odvede od jejího základního poslání sdělovat světu, že Ježíš je Pán. Máme dojem, že si svobodná společnost žádá atraktivnější, současně však ne tak jasně křesťansky profilované projevy. Svého Pána přece nemůžeme nikomu vnucovat. Je lepší o něm mlčet a stejně jako on svět uzdravovat. Ve svobodě nám najednou připadne zbytečné přijímat Boží spásnou aktivitu a místo toho si začínáme sami hrát na Spasitele. Čím je svoboda zažitější, tím je toto naše počínání rutinnější, komercionalizuje se a nakonec se odtrhne od svého kořene. To je ten jed vylitý do církve. Svoboda v nás nejprve vyvolává dojem, že Spasitele nepotřebujeme, potom se do jeho role dosadíme sami.
Vzpomínám na dobu nesvobody a strachu s určitou nostalgií. Byla to totiž současně doba snů, ideálů a ryzích pohnutek. Současná doba svobody ve mně vyvolává frustraci. Kdysi mně byla církev domovem. To se začalo měnit, když jsme se v ní po průlomu svobody pustili do kádrování. Sotva se lidé přestali bát jedněch, už je tiskli ke zdi jiní. Tentokrát jejich vlastní. Deziluze pokračovala, když jsme se začali vzdávat své identity. Svých symbolů, svých bohoslužebných projevů, svého důrazu na zvěstování Slova. A snad až do role disidenta mne dovedla politická prohlášení představitelů církve. V době nesvobody byly tyto projevy vnímány jako teologicky nepatřičné. Dnes se staly něčím běžným. Každé takové prohlášení přitom působí, jako když do církve udeří bouracím kladivem.
Slogan „svobodně a beze strachu“ vypovídá o podmínkách, ve kterých se dnes církev nachází. O ní samotné neříká nic. Možná, že je to záměr. Svobodně a beze strachu lze přece i umírat. Kde se šíří lhostejnost, tam to vůbec nemusí být protimluv. A lhostejnost se šíří tam, kde se lidem církev odcizuje, kde jim přestává být domovem, kde v ní mají strach říci, co si myslí, protože jim zastánci „oficielních pravd“ hned dají najevo, jak jsou pomýlení, omezení a hloupí. Trocha nesvobody a strachu by nám k těm devadesátinám neškodila. Učinila by nás pokornějšími a hlavně by nás opět nasměrovala k tomu, který svým Slovem církev nikdy nebourá, ale vždycky jen buduje. Bez návratu k němu a bez odvahy k „jednoduchým“ vyznáním, se Českobratrská církev evangelická stovky těžko dožije.
Evangelický farář Emanuel Vejnar
