poslal Nepřihlášený Personální nouze ústředí je
nouzí nás všech
Kriminalisty by na adrese
Jungmannova 9 (ústředí Českobratrské církve evangelické) nikdo nečekal, leda
tak kvůli vyšetřování běžného vloupání rozbitým oknem, kdy zmizí pár počítačů. Situace
jako v detektivce se však tentokrát v úterý 25. ledna týkala útoku zevnitř. Jen
v nejtemnějším snu by někoho napadlo, že nás napálí vlastní zaměstnanec
zodpovědný za centrální tok peněz a zcela podle běžného scénáře si někam ulije
z církevních kont pro sebe. A zmizí neznámo kam. Usměvavý, přičinlivý, úslužný
puntičkář. Kdo by to do něj řekl. Vždyť se nám zdálo, že právě takového člověka
potřebujeme. A v tom všem nadšení pro změnu jsme přehlédli, že už v kriminálním
podnikání nebyl začátečník. Čteme tedy vyjádření synodní rady, čekáme na další
vývoj vyšetřování, na další pokyny, na možné osobní důsledky vyvozené z tohoto
personálního omylu.
Šlo mu předejít? Ti, kdo
viníkovi stáli nejblíže, mohou nyní přehodnocovat svá tušení, litovat své malé duchapřítomnosti.
Kdyby, kdyby. Možná ale každý po svém dojdou k vnitřnímu, sotva sdělitelnému
poznání, že pro zdravý personální instinkt je zapotřebí především ovzduší
vzájemné důvěry. Vždyť na čem jiném stojí naše víra? Potom se ovšem z jedné navýsost
nepříjemné lapálie stává otázka nás všech. Jsme si v poslední době
kapitalistické schopni takovou prozíravou a očistnou důvěru v církvi opravdu
plně poskytovat? Odshora dolů a odzdola nahoru? Ruku na srdce, jak to dělají
katolíci, když vyznávají mea culpa, odpovězme si každý sám za sebe.
Spíš ještě dožívá pojetí „my a
oni“. My tady u nás v našich chatrných sborech a oni tam v Praze. Což může
platit i obráceně. Pak se není co divit, že jsme již dávno rezignovali na
elementární prestiž každé ideově zaměřené instituce, jež se snaží mít na
klíčových postech prostě své lidi. Na řadě jsou neodbytné otázky, které bychom
neměli v této chvíli společné zkoušky přeslechnout: Čím to je, že jsme církví
elitních a spolehlivých profesionálů v nejrůznějších oblastech, ale dělat
kariéru jako hlavní ekonom ústřední kanceláře mezi ně nepatří? Je to otázka
peněz? Proč potom nejsme ochotni na takového odborníka společně dost sesbírat? Netrpíme
nakonec spolu s celým svým národem obyčejnou závistí?
A pokud o dostatečně silné a
rozvinuté ústředí nestojíme, máme domyšleno, kam chceme směřovat? Nedožívá v
nás nakonec ještě špatně pochopená strategie postbarthiánských budovatelů sborů,
kteří ale paradoxně nemuseli ústřední úřad příliš řešit, protože na něj
dohlížel socialistický režim? Tušíme vůbec, že pojem presbyterní, jímž se rádi
zaklínáme, znamená také hierarchii presbyterní autority a ne jen autonomii
jednoho staršovstva?
Souhrnem: Jak se to vůbec
mohlo stát, že již delší dobu nemáme vrchního účetního přirozeně vzešlého z
ověřené sborové práce s financemi? Zcela v duchu evangelijního slova: Správně, služebníku
dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým!? Teď je čas se
nad touto otázkou hluboce zamyslet a společně prosit, aby se někomu proměnila v
osobní povolání.
Jan Mamula
Zdroj: časopis Český bratr
2008/1
