Grano Salis - Jak se jeví křesťanství materialistovi

poslal Kojot

Křesťané, jak je vidím já, jsou často omámeni pocitem vlastní výlučnosti, nekřesťany pokládají za lidi pomýlené, za ty, kteří dosud nepoznali “Pravdu“. Tento článek je určen především jim – jako jedno z mnohých zrcadel, které je možné křesťanské víře nastavit. Věřím ale, že zaujme i nekřesťany.

Jak se tedy jeví křesťanská víra materialistovi? Předně musím poznamenat, že vlastně materialista nejsem, neboť nahlédneme-li do dostatečně hluboko struktury hmoty, zjistíme, že tam žádná matérie v klasickém smyslu není. Ale nevěřím v dualitu materiálního a duchovního světa. Existenci duchovního světa přijímám, ale pokládám jej za produkt hmotných procesů, tak jako je myšlení produktem procesů v mozku. V zásadě tedy o problému hmoty a ducha uvažuji marxisticky, přičemž “duchovní svět“ pokládám za daleko rafinovanější a složitější nadstavbu hmotné základny, než klasikové marxismu kdy tušili.
Nevěřím v posmrtný život, nanejvýš v zajímavé stavy při umírání způsobené pozoruhodnými procesy v mozku. Tyto procesy mohou trvat subjektivně mnohem déle, než kolik by naměří objektivní chronometr, a mohou mít charakter mystického prožitku.

Co se praxe týče, věnuji se magii a vzývání pohanských, konkrétně slovanských, bohů, jež považuji za výsledek interakce Duše světa (výše zmíněné duc***** jako produkt hmotných procesů) a člověka. Věřím, že lidé stvořili bohy, nikoli naopak, a věřím, že tito bohové do jisté míry reálně existují (detailně o své víře pojednám v jiném článku). Tuto novopohanskou praxi propojuji s idejemi satanismu (dle LaVeyovy Satanské bible) a zčásti také s myšlenkami Crowleyho thelémy. Tato filosofie spojená s novopohanskou praxí mi zcela vyhovuje a naplňuje mé emoční, duševní i psychonautické potřeby. Takový jsem tedy já.
Z hlediska křesťana zbloudilá duše, která směřuje do pekla, pokud ji neosvítí Duch svatý a včas se neobrátí na víru pravou.
Podívejme se nyní, jak vnímám křesťanství.
To první, čeho si všimnu, je totální nejednotnost křesťanů, zvláště v protestantské části křesťanského spektra. Vidím lidi, jenž neustále mluví o lásce a přitom své bratry, kteří věří trochu jinak, označují za bludaře, heretiky či modloslužebníky. Křesťané jsou tedy z mého pohledu lidé, kteří, navzdory tomu, že sdílejí apoštolské vyznání víry, nejsou schopni se mezi sebou rozumně domluvit.

Pak si vzpomenu na Bibli. Bible je úžasný soubor knih a na tom nic nemění ani skutečnost, že některé knihy z tohoto souboru se téměř nedají číst. Vzpomenu si tedy na Bibli a hned mi naskočí nesčetné vnitřní rozpory, nad nimiž jsem při četbě “knihy knih“ často nestačil žasnout. Pokud má být Bible “slovem božím“, měly by informace v ní obsažené spolu souhlasit a ne se rozcházet! Čas od času si přivydělávám korekturami textů a věřte mi, že Bible potřebuje obsahovou korekturu jako sůl. Jak je vůbec možné, aby Bůh, vševědoucí a všemohoucí stvořitel universa, dopustil vznik takové hrůzy? Vždyť dokonce ani okolnosti narození a události po smrti a vzkříšení jeho vlastního Syna jsou v evangeliích popsány různě, takže vlastně ani není možné rekonstruovat, co se vlastně stalo... Jsem perfekcionista – je pro mě nemyslitelné, abych podřídil svůj život víře založené na tak rozporném textu, jakým je Bible...

Kromě rozporů mi přijde v souvislosti s Biblí na mysl psychopatický žárlivec Jahve, trestající lidi za kdejakou pitomost smrtí a opakovaně podněcující ke genocidě. Já samozřejmě vím, že ve skutečnosti se historie ubírala jinými cestami, než jak je popsána v biblických knihách (liberálnější křesťané přikývnou, “doslovníci“ budou trvat na tom, že historie probíhala přesně tak, jak je psáno ve “slově božím“). Ano, vím, že byla jiná doba, vím, že jednotlivec téměř nic neznamenal, a vím také, že ty příběhy vznikly až později jako “obrozenecký“ pokus o vytvoření slavných dějin židovského národa. Potíž spočívá v tom, že Starý zákon není jen jedna z mnoha starověkých knih, ale součást knihy, která je posvátná a svým způsobem závazná pro věřící v jednadvacátém století. Námitku, že starozákonní (a vlastně i novozákonní) knihy byly napsány z vůle boží tak, aby byly srozumitelné starověkému člověku, nepřijímám. Pokud Bůh postupuje tímto způsobem, měl by v každé epoše publikovat nové “Písmo svaté“ v podobě odpovídající myšlení doby. Což se evidentně neděje, i když uznávám, že theologové se alespoň snaží vytáhnout z těch starobylých textů nějaký nový smysl (potíž je v tom, že nějaký symbolický smysl lze vytáhnout téměř z jakéhokoli textu).
Když už jsme u Starého zákona, pominu kreacionisty. Kdybych se měl stát křesťanem, jistě bych nevstoupil do církve, v jejímž učení jsou teze o tom, že svět byl stvořen přesně tak, jak popisuje Genesis. Nebudu nikomu nic vyvracet, jen si dovoluji kreacionistům doporučit výlet do Moravského krasu, navštívit tam Pustý žleb a procítit masy devonského vápence tyčící se člověku nad hlavou...

Dosti však Starého zákona – přistupme k zákonu novému. Jak jsem již uvedl, rozpory mezi jednotlivými texty Nového zákona nejsou o nic menší než v případě zákona starého, a vzbuzují ve mně silný pocit nedůvěry k ústřednímu příběhu, který navíc racionálnímu člověku nedává příliš velký smysl. Z odborné literatury zjistíme, že evangelia jsou kompilacemi příběhů, jež kolovaly delší dobu formou ústního podání, a podle toho to také vypadá. Ano, věřím tomu, že nějaký Ježíš existoval, ale to je prakticky vše, co o něm lze říci. Vše ostatní jsou legendy, které mají spoustu obdob jinde, nejsou tedy ani nijak zvlášť originální. Docela by mě zajímalo evangelium sepsané Ježíšovým bratrem Jakubem Spravedlivým (či někým jiným z jeruzalémské židokřesťanské obce). Myslím, že by v něm vystupoval zcela jiný Ježíš, než jak jej známe, patrně reformátor judaismu s politickými ambicemi, pokládající se za Mesiáše, ale ani náhodou za Boha. Při té příležitosti mě napadá, že spojení “syn boží“ označovalo v hebrejské tradici kohokoli z “vyvoleného národa“ (Synové boží byli prostě Izraelci), a představa o Synu Boha (soupodstatného s Otcem etc. etc.) vznikla vlastně díky překladu a neporozumění původnímu smyslu tohoto slovního spojení. Je to až legrační, že na základě špatného pochopení může vzniknout celá theologie!

Ne, nedovedu si představit, že bych uvěřil v pravdivost příběhu, který je slepencem legend, a v theologii, jež vznikla díky chybnému překladu...

Opusťme nyní problematiku bible a pohlédněme opět na křesťany, jak je vidím já. Není to povětšinou zvlášť hezký pohled. Existuje zde určité procento inteligentních, vzdělaných a otevřených duchů, kteří (například) rozumějí problematice rozporů v Bibli a nepopírají je, ale jsou schopni současně věřit, že křesťanství nabízí možnou cestu k nějakému druhu duchovního poznání a osvobození. Takoví křesťané mají úctu k cestám jiných lidí a nešermují kolem sebe hrozbou pekelných trestů. Tyto křesťany uznávám, respektuji, rád si s nimi popovídám a po pravdě řečeno je pokládám za tu nejlepší vizitku této jinak (z mého pohledu) hodně pochybné víry.

Většina křesťanů ale takovou velkorysostí neoplývá. Svět vidí černo-bíle a podle svého mustru poměřují ostatní (dokonce i křesťany z jiných denominací). Soudí a kdo ví, možná budou souzeni... Jsou schopni rafinované i nepokryté verbální agrese (jíž často užívají), ovládají umění cukru a biče a působí na mě velice povýšeně. Což o to, z mého pohledu není povýšenost žádný hřích, ale – coby perfekcionista – zde opět vidím vnitřní rozpor mezi hlásanou vírou a způsobem, jak se tato víra projevuje v reálné komunikaci s druhými. Co se předmětu víry týče, tito lidé ve mně obvykle budí dojem lidí trpících nevývratným bludem. Jejich schopnost racionalizace je neskutečná – jsou schopni zkroutit realitu k nepoznání, jen aby ji naroubovali na rozporuplné biblické texty, a pak s hrdostí prohlašují: “Vidíš, žádný rozpor v tom není!“ A to mi asociuje další charakteristickou vlastnost mnoha křesťanů, jíž shledávám obzvláště odpornou. Když v diskusi předložíte deset argumentů a jeden z nich lze z křesťanské strany skutečně zpochybnit či vyvrátit, křesťan tak učiní a pak se “prsí“, jak má pravdu. Ostatní argumenty přitom ignoruje a drží se jen svého “vítězství“. Upřímně řečeno ve mně většina křesťanů, zvláště těch příliš nadšených, co na mě pořvávají na ulici, že Ježíš je “cool“, vyvolává pocit hnusu, ale i jakéhosi zvrhlého zájmu. Snad doufám, že alespoň některý z nich poté, co zapochybuje o své víře, se díky textům, jako je třeba tento, vydá na cestu zdravého rozumu...

Co dál? Tak třeba odměny a především tresty. Co když je to všechno přeci jen pravda a já skončím v pekle? Nebylo by jistější věřit, tedy – pojistit se? No ano, ale tresty pekelnými hrozí i Korán! Mám si tedy hodit mincí a vybrat jedno z náboženství (a riskovat, že jsem vybral špatně)? Nejhrůznější na pekelných trestech je to, že trestem za konečný hřích je nekonečné utrpení, přičemž k tomu, aby byl člověk tohoto utrpení uchráněn, musí uvěřit v neuvěřitelnou doktrínu, tedy mít dar víry. Pokud takový dar nedostane, má smůlu a bude se navěky smažit v pekle. Tato koncepce ve mně vyvolává pocit ukrutné nespravedlnosti a pokud by Bůh existoval a takto to skutečně zařídil, pak dobrovolně volím věčné zatracení, neboť odmítám sdílet věčnost s takovou zrůdou. Na této skutečnosti mnoho nemění ani koncept prázdného pekla, hlásaný některými osvícenými theology. Už sama skutečnost, že je tu peklo jako možnost, stačí k tomu, aby tato víra urážela můj smysl pro fair play...

Je toho víc, co bych mohl napsat, ale po pravdě řečeno –už se mi nechce. Docela mě psaní tohoto článku vyčerpalo a jeho poslední věty jsem psal s pocitem marnosti celé té práce. Nicméně pokud toto zrcadlo (a je to zrcadlo, tedy můj pohled na křesťanství) bude někomu z vás k užitku, dejte mi prosím vědět...

K dalšímu čtení:
Soupis rozporů v Bibli

Moje hledání podstaty reality, zdůrazňuji - hledání, nikoli zjevené pravdy:
O duši a podobných věcech
O světové duši a duchovním světě

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace