Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

V posledních letech jsem dostal e-mailem celou řadu různých proroctví o tom, co se stane v následujících letech. Většinou šlo o standardní předpovědi různých soudů v podobě přírodních katastrof, případně občanských válek apod. Nedostalo se mi do pošty nic, co by jen vzdáleně připomínalo předpověď současné finanční a hospodářské krize.

Možná jsem málo pozorný, ale rovněž jsem v poslední době nečetl nějaké zajímavé církevní stanovisko k současné situaci. Zdá se mi, že je na čase, aby určité souhrnnější křesťanské stanovisko zaznělo. Proto píši tento článek.

Nemám ovšem žádné prorocké zjevení o tom, zda současná krize skončí letos na podzim nebo zda je pouze počátkem zásadní proměny celého světa, ne-li předzvěstí konečného Božího soudu nad lidstvem. Nečekejte ode mě tedy předpovědi.

Pokud byste po mně ale chtěli, abych si tipnul, zda bude svět za pět let vypadat lépe než doposud, pak bych si, ač nerad, vsadil spíše na to, že nikoli. Zatím totiž nevidím ani mezi křesťany, ani mezi ekonomy, politiky či filozofy lidi s vizí hluboké proměny tohoto světa. U mnohých vidím touhu po návratu k témuž, co bylo, u levicově smýšlejících pak radost z toho, že regulování života bude nyní snadnější než dříve.

O čem vypovídají úvahy o „šrotovném“

Právě jsem poslouchal v rozhlase rozhovor několika mužů, kteří komentovali snahu Evropské unie zavést nějaké obecné zásady pro zavádění „šrotovného“, tedy státního příspěvku na koupi nového auta. Všichni, včetně moderátora, si libovali, jak je to dobrý nápad, a vyjadřovali se k otázce, zda odpor české vlády vůči šrotovnému bude zlomen. Z hlediska celkové krize jde o okrajovou záležitost, nicméně ukazuje se na ní v detailu mnoho podstatných věcí, které jsou hodny naší pozornosti.

Předně: Účastníci rozhovoru doufají, že věci se vrátí do starých kolejí a že se zase bude prodávat hodně aut. Zřejmě vůbec neuvažují o tom, že krize může – třeba nepřímo a vzdáleně – souviset s naším životním stylem, založeným na neustálém růstu životní úrovně. Tento růst vyžaduje – mimo jiné – vysokou spotřebu fosilních paliv, která podle zastánců u nás běžně přijímaného názoru o dlouhém trvání vesmíru vznikala miliony, ne-li stamiliony let. Nyní hrozí, že budou spotřebována v řádu staletí.

Dále nezazněl ani nějaký náznak úvahy o tom, zda je správné, aby stát rozdával peníze daňových poplatníků zrovna lidem, kteří jezdí autem. Stát tak překračuje své kompetence hned několikrát.

Předně si nemyslím, že stát by měl tímto způsobem podporovat právě automobilovou dopravu. Z hlediska ekologického i z hlediska péče o krajinu by bylo mnohem lépe podporovat železniční dopravu. (Pokud vůbec přistoupíme na premisu, že stát má nějakým způsobem rozhodovat o tom, jakým způsobem se jeho občané dopravují.)

Za druhé mi není vůbec jasné, proč mají být preferováni kupci automobilů před kupci dejme tomu vysavačů, ledniček, počítačů nebo zahradních chatek. I když vybavenost automobily je u nás vysoká, žije mezi námi ještě řada občanů, kteří automobil nemají. Někteří si ho nemohou dovolit z finančních důvodů, jiní ho odmítají z důvodů zásadních. Nevidím sebemenší morální důvod, proč by měli tito lidé být diskriminováni.

Konečně za třetí považuji za krajně nesprávné, nemorální a nešťastné, aby stát takto vynakládal s veřejnými prostředky.

Vlastně ale není tak docela pravda, že by mi nebylo jasné, proč právě auta. Je to dáno tím, že výroba aut hraje u nás a na Slovensku klíčovou úlohu v ekonomice. Proto je u nás automobilová lobby nesmírně silná a může ve svůj prospěch ovlivňovat i rozhodnutí vlády.

Slovo krize pochází z řeckého slova krisis, což znamená jednoduše soud. V této souvislosti nechci rozvíjet úvahy o posledním soudu. Je-li současná hospodářská krize soudem, je dle mého názoru soudem nad určitým životním stylem a určitým ekonomickým chováním. Téměř každá krize je svým způsobem průšvih, ale mnohdy je rovněž příležitostí. Krize, kterou právě prožíváme, je příležitostí, abychom se zamysleli, zda jsme se vydali správnou cestou a zda není na místě rozhodnout se pro jiný životní styl než doposud.

Dle mého názoru se ukazuje, že lidé, kteří varovali před politikou, jež z České republiky učinily montovnu, měli pravdu. Snaha zavést šrotovné i u nás znamená prohlubovat tento problém nebo se s ním přinejmenším smířit, nikoli jej řešit.

Mnohem vážnější jsou ale ony nepřímé souvislosti šrotovného. Mám na mysli státní přerozdělování.

Je to jen chřipka?

Prezident Klaus nazval současnou krizi chřipkou, která bude trvat stejně dlouho, ať ji budeme léčit nebo ne. Sám jsem rovněž skeptický vůči schopnostem a objektivním možnostem určitými čistě ekonomickými opatřeními krizi zásadním způsobem zkrátit (či případně prodloužit). Vidím řadu opatření, která by mohla výrazně uškodit, nevidím však žádné jednotlivé (čistě ekonomické) opatření, které by mohlo krizi zažehnat či zásadním způsobem omezit.

Nesmírně uškodit by pochopitelně mohla jakákoli ochranářská opatření. K těm naše vláda naštěstí sklony nemá, protože člověk nemusí být příliš bystrý, aby věděl, že pro českou ekonomiku, založenou na vývozu, by ochranářská opatření byla smrtící.

Hodně uškodit může naprostá většina opatření, která budou zvyšovat státní dluh.

Vrátím se ale k panu prezidentovi: Sdílím s ním názor, že naše schopnosti krizi léčit jsou velmi, ale opravdu velmi omezené. Na druhé straně bych současné potíže neoznačil jako chřipku. Nejsem si jist, zda nejde o fatální zauzlení střev.

Nebezpečné přerozdělování

Vrátím se ještě na okamžik ke šrotovnému. Ptám se, kde bere stát tolik peněz, aby mohl šrotovné vyplácet? Kde bere morální oprávnění k takovému kroku?

Vícekrát jsem už během nynější krize četl, že klasický kapitalismus selhal. Ponechám nyní stranou toto tvrzení a postavím proti němu jiné: Pokud klasický kapitalismus selhal, pak alespoň o několik desetiletí přežil klasický socialismus. Ten totiž selhal na celé čáře. Kdyby ho nevystřídal kapitalismus, propadlo se Československo, potažmo Česká republika, kamsi do třetího světa.

Možná mi někdo namítne, že socialismus by neselhal, pokud by se dělal jinak a lépe. Odpovídám: Mohli jsme vidět jeho působení po celém světě, od Severní Koreje na východě po Kubu a Allendeho Chile na západě. Všude bylo jeho výsledkem pouze zbídačení národa a nejen ekonomická, ale i občanská poroba.

Zrušení či zpochybnění soukromého vlastnictví totiž nemůže nejít ruku v ruce se zrušením nebo zpochybněním odpovědnosti člověka za svůj život.

Svět je plný paradoxů. Paradoxní je, že jakýkoli příjemce státní pomoci dostává ve skutečnosti obrovskou moc. Dělí se o ni ovšem s tím, kdo formálně pomoc poskytuje. Nikoli tedy s daňovými poplatníky jako takovými, ale s těmi, kdo daně spravují, tedy s vládou, potažmo se stranou, která je u vlády.

Strana, která je u vlády, se snaží ve státech, kde se vesele přerozděluje, své občany uplatit, a strana, která je v opozici, se snaží obyvatelstvo přesvědčit, že kdyby se dostala k moci, dá obyvatelstvu více, než mu dává strana, která je u vlády dnes. V této dekádě jsme to mohli v naší zemi pozorovat v přímém přenosu. Před volbami roku 2006 se obě hlavní strany předháněly v nabídkách, která dá více. Zvýšily se kdejaké dávky. Po volbách musely obě strany hodit zpátečku, neboť kdyby splnily všechny své sliby, znamenalo by to katastrofu.

Problémem současné demokracie je, že obyvatelstvo je – bohužel – opravdu velmi snadno manipulovatelné. Zatím mně nikdo nepřesvědčil, že boj proti poplatkům u lékaře nevyhrál našim socialistům poslední komunální volby (také se o to nikdo nepokoušel, vyjma jednoho přítele ze Zlína). Socialisté přitom dobře vědí, že poplatky se osvědčily – v tom smyslu, že zmizely plné čekárny, aniž se zhoršila zdravotní péče. V obyvatelstvu se ale podařilo vytvořit dojem, že socialisté mohou dát víc. Naprostá většina našich obyvatel dá za pivo nebo za cigarety nesrovnatelně víc, než by dala za poplatky, ale co naplat, kdo by nebral, když něco dávají zadarmo, že? Dojít k závěru, že zdravotnictví nikdy není (a v budoucnosti teprve nebude!) zadarmo, nevyžaduje nějakou mimořádnou inteligenci. Ne, tam, kde vláda může uplácet, se demokratické mechanismy mění v prostředek, jak se k moci dostane strana, která pronáší nestoudnější sliby.

Přerozdělování je skutečně velmi nebezpečná a mnohdy velmi škodlivá záležitost. Přerozdělování mnohdy prohlubuje problém, který má domněle řešit. Francouzských zemědělců je hrstka ve srovnání s celkovým počtem obyvatelstva Evropské unie, ale de facto rozhodují o snad polovině unijního rozpočtu. Díky nim máme potraviny dražší, než by mohly být, a díky nim se mnohé země třetího světa nemohou dostat ze svého ekonomického úpadku, protože pro ochranářské bariéry nemohou své produkty vyvážet do Evropské unie. (Ano, raději se jim „přerozděluje“ jakási pomoc, místo aby se jim jednoduše umožnilo s námi férově obchodovat.) Naši zemědělci se od francouzských pilně učí. Přitom neustále slyšíme stesky, jak se jim nic nevyplatí, jak nebude vepřové, pak zase hovězí, pak zase kuřecí atd. Zkuste si však spočítat, kolik je u nás zemědělců a kolik dostanou ročně na dotacích!

Systém přerozdělování vydatně přispívá i k prohlubování problémů s našimi romskými spoluobčany. Nevyjadřuji se zde k romské problematice jako takové – to je otázka příliš složitá a věnoval jsem se jí na jiných místech. Jsem ale přesvědčen, že když je někdo příjemcem sociálních dávek a nemusí za to na oplátku nic dát, nebude mít ekonomickou motivaci pracovat a místo abychom mu pomohli, jeho problém vlastně ještě prohloubíme. Nemyslím si, že jsou Romové tak neschopní, že by nemohli pracovat tam, kde pracovali v minulých letech dovážení Mongolové, Vietnamci či Ukrajinci, kteří se (v prvních dvou případech) na rozdíl od Romů ani nedomluvili.

Současná ekonomická krize nás ohrožuje tím, že zvyšuje moc státu a zvyšuje očekávání na něj kladená. Občan cítí stále méně odpovědnost za svůj život a stále více té odpovědnosti buď na stát dobrovolně přenáší, nebo mu ji stát aktivně odebírá.

Krize kapitalismu?

V této souvislosti skutečně můžeme mluvit o krizi kapitalismu. Ta krize ale nespočívá v tom, že by v krizi byly například samotné tržní mechanismy.

Krize je dána jednou důležitou skutečností. Naprostá většina lidí podlehla mylnému dojmu, že kapitalismus nebo demokracie mohou existovat bez morálky.

Co se týče kapitalismu, často se v současnosti vede spor, zda bylo regulace moc nebo málo. Přitom se zapomíná, že spousta problémů nevznikla z absence zákonů či kvůli tomu, že by ty zákony byly špatné. Spousta problémů vznikla, že lidé jednoduše lhali a podváděli. Společnosti podávaly zfalšované údaje o svém stavu a auditorské firmy je kryly, nebo přinejmenším neodhalily, ačkoli k tomu měly prostředky i právo. Pokud lidé lžou a podvádějí, zhroutí se nakonec každý systém, ať už socialistický nebo kapitalistický.

Dle mého názoru by bylo nejlépe, kdyby se stát začal věnovat především tomu, co má z hlediska Bible v popisu práce: Tedy trestání zla a odměňování dobra. Ať jsou přísně a rychle trestány lži, krádeže, podvody a tunelování. Ať politické strany místo pastelkovného, šrotovného a podobných blbin vymýšlejí, jak dosáhnout správného a rychlého fungování naší justice, aby tuneláři nebyli osvobozováni po dvanáct let trvajících a nakonec nikam nevedoucích soudních jednáních.

Vím, že to nebude jednoduché. Jsem si však jist, že nenastane-li morální obroda, pak nás různé odchylky v pokusech o řešení současné hospodářské krize dovedou jen rychleji či pomaleji k dalšímu úpadku.

Můžeme něco dělat?

Pro nás křesťany je současná krize příležitostí:

a) Zásadně přestaňme žít na dluh tam, kde jde o věci zbytné. Ano, chápu, že někde musíte bydlet, a tudíž jste si vzali hypotéku, ale nemusíte mít plasmovou televizi.

b) Změňme svůj životní styl – tak, abychom ho mohli jiným lidem doporučit. Nežijme si nad poměry, pilně pracujme, buďme příkladně poctiví.

c) Střezme se podporovat stát v jeho přerozdělování. Nezadržitelně vede k porobě a otroctví.

d) Nenechávejme se opít rohlíkem a nevěřme na jednoduchá řešení. Demaskujme demagogii a lež, všude, kde na ně narazíme.

e) Buďme příkladně neúplatní, ať už zaujímáme v zaměstnání či v obci jakoukoli pozici.

f) Posilujme rodinnou solidaritu a rodinná pouta. Rodina není nadarmo terčem útoků současných socialistů a „humanistů“.

Je docela možné, že se z této krize ještě vzpamatujeme. Svět jako celek se ale zatím posouvá ke zkáze. Možná už se z této krize nevzpamatujeme a vzhledem k rozpadu morálního pojiva společnosti bude velice brzy nastolena tvrdá neosobní diktatura s minimální možností domoci se práva. Rodina pak bude vystavena ještě větším tlakům. Současně ale bude pro mnohé prostředkem záchrany.

Dan Drápal, 26. února 2009

Zdroj: http://dan.drapal.org