poslal frantisek100 Rád bych trochu zapůsobil na své žáky. Nenásilnou formou. A tak
to udělám.
Tajemství velikonoc
Nikdy jsem dříve nechápal, proč
slavíme velikonoce. Měl jsem však radost z toho, že si můžeme vykoledovat
pár vajíček a i nějakou tu korunku. Bylo mi asi 12 roků, když jsme jako velká
skupina kluků s řehtačkami postupovali dům od domu a koledovali. Jenže my
nejmladší jsme byli bez šance něco získat. Starší kluci si všechno rozebrali. A
tak jsem kamarádovi Tondovi řekl: „Víš co, Tondo, vykašleme se na ně a půjdeme
koledovat sami.“ A skutečně jsme sebrali tu odvahu a vydali se na opačný konec
města. Řehtačku jsem neměli, tak jsme každý vzali dva kameny a za doprovodu
tlukotu kamenů jsme po zazvonění a otevření dveří začali naši koledu. Moc jsme to
neuměli a naštěstí jsme ji někdy nemuseli ani dokončit. Paní domu
se na nás vždycky usmála, pak zmizela ve dveřích a za chvíli přinesla i několik
vařených, bílých nebo malovaných vajíček. Od někoho jsme dostali i vajíčka
syrová, která nám pak praskla v kapsách. A tak jsme asi dvě syrová vejce vypili. Největší
radost nám však dělaly drobné mince. Někdy jsme dostali i celou korunu.
S jídlem roste chuť, jak se říká, tak jsme pokračovali dál dům od domu opojeni
naším ziskem. Už jsem měl po kapsách v drobných skoro deset korun.
Pak
jsme uviděli takovou malou chudou chaloupku, která těsně sousedila s nově
opraveným domkem. Vešli jsem napřed do té chudé chaloupky. Dveře byly otevřené
a ve dveřích do světnice se objevila malinká shrbená stařenka. Začali jsme
s koledou a ani jsme ji nedokončili, když stařenka začala naříkat, abychom
se nezlobili, že nemá žádné vajíčko… Pochopili jsme, že jsme udělali chybu,
zastyděli se, Tonda položil před babičku
asi dvě vajíčka a rychle jsme vypadli.
Pak jsem si řekli, že to zkusíme
v té nově opravené chalupě, která stále těsně vedle. Zazvonili jsme. Když
se objevil ve dveřích zamračený pán, vytušili jsme, že zde asi také nebudeme na
správném místě. V zápětí se nad námi snášel plamenný řev člověka, který by
nám nejraději rozbil pusu. „ Co si to dovolujete? To jste pionýři!! Půjdu si na
vás stěžovat do školy…“ „Tondo, je zle“,
zašeptal jsem a už jsme rychle prchali pryč.
Zastavili jsme se až v další
ulici, prohlédli si naše získané bohatství a nakonec se pochválili, že přece
jen to mělo cenu. Později jsme se
dozvěděli, že ta chudá babička, je jeho maminkou a ten domeček vedle byl něco
jako její výměnek. Domů jsem přinesl asi sedm vajec a deset korun. O večeři tak bylo dnes postaráno a největší
radost jsem měl z těch korunek. Za ně si koupím pistolku na kapsle a možná
vyjde i na malý nožík zvaný rybička. Ta tehdy stála pouhou jednu korunu a
sedmdesát haléřů.
V dalších letech už jsem se víc
styděl a o velikonocích už nikdy nekoledoval. Vždy jsem si velikonoce spojoval
s přicházejícím jarem. A na jaro jsem se moc těšil. Je v něm tolik
krásy a naděje, že bude ještě líp. Rozkvetly třešně, pak ostatní stromy, tráva
se zazelenala a všechno bylo jako by to někdo natřel novou barvou. Prostě
nádhera. První motýli, ptáci a čápi na věži.
Je
snad něco krásnějšího?! A pro nás kluky to znamenalo, že můžeme být venku až
dlouho do večera a celý tenhle svět zkoumat a obdivovat. Myslel jsem si tak, že
velikonoce jsou svátky jara.
A pak přišel rok 1969. Ve městě, kde jsem
chodil na vysokou školu, jsem byl právě na velikonoce pozván do kostela,
vlastně do křesťanského sboru. Chtěl jsem tak splnit přání mých přátel. Moc se
mi tam nechtělo, ale tentokrát vědomí povinnosti překonalo můj ostych a obavy. Byl jsem
však velice milé přijat. Každý mi podával ruku, dostal jsem i malé
občerstvení a vnímal jsem tu takovou zvláštní atmosféru. Snad se mi to jen zdá.
Jako bych se octnul v jiném světě. Všichni se usmívali a připadali mi
rozhodně spokojenější a šťastnější, než jsem tehdy na tom byl po psychické
stránce já sám. Pak jsem se posadil na židli a společně s ostatními
poslouchal kázání.
Pan kazatel tehdy moc
pěkně hovořil. Poprvé jsem uslyšel slova, která mi zpočátku nic neříkala.
Nevěděl jsem dosud, co znamená Golgota, nevěděl jsem, že kříž je popravčí
nástroj Římanů, že nějaký Ježíš byl na něm krutě mučen a popraven. Nechápal
jsem, proč někteří se při projevu pana kazatele rozplakali, když podrobně líčil
ukřižování. Po skončení kázání se někteří veřejně modlili a v modlitbě
vyjadřovali Ježíši dík za to, že se nechal
i za ně ukřižovat a podstoupil svoji smrt.
Vrtalo mi hlavou, co je to vlastně
ten hřích a v čem jsem já asi hříšný. Jakou logiku má to, aby někdo, kdo
je na jedné straně Božím Synem a má moc stejnou jako Bůh, se nechal takhle
ponížit a zničit? Fůra otázek zaplnila můj mozek. Když jsem odcházel a loučil
jsem se s ostatními, tiše jsem jim záviděl. Oni byli takoví vyrovnaní,
spokojení, připadali mi šťastní, zatímco já jsem byl na tom hůře, než když jsem
tam vešel. Vrátil jsem se zamyšlený a evidentně smutný na kolej. Kluci si mě
dobírali a smáli. Já je moc nevnímal. Vrtalo mi mnoho věcí hlavou. Musím na to
přijít!!! Zde existuje nějaké tajemství.
Dnes po moha letech, hledání a
zkušenostech vím, že velikonoce jsou mnohem víc než vánoce. O vánocích se
díváme na jesličky, v nichž leží malý Ježíšek, dáváme si vzájemně dárky,
navzájem si přejeme vše nejlepší a sami se snažíme aspoň o těch vánocích chovat
se k sobě lépe. Zdůrazňuje se láska
a hovoří se o lásce. Ale mnohem důležitější je uvědomit si, co tenhle malý
Ježíšek v dospělosti dokázal.
A svůj největší čin z lásky vykonal
právě o velikonocích. Je to čin, který byl vykonán dokonce pro každého
z nás. Je to jeho dar každému z nás. Jaro v našich podmínkách,
kdy slavíme velikonoce, symbolizuje radostné probuzení přírody k novému
životu. Velikonoce však připomínají mnohem větší událost a radost. Poznávejme
toto tajemství! Nebojme se!
