Proč jsem si zvolil takový nadpis pro svůj článek? Protože se pokusím společně s vámi, vážení čtenáři, nahlédnout do charakteru židovské duše. Když končila druhá světová válka, tak si mnozí Židé navracejíce se do svých domovů slibovali, že na tohle nesmí nikdy zapomenout a také musí udělat vše pro to, aby se nic podobného nikdy neopakovalo. 

Charakterem, náturou židovského národa je tedy nezapomenout a vyvodit ze své paměti odpovídající závěry. Myšlenka kolektivní paměti národa není nic převratně nového. Již v 2. knize Mojžíšově je psáno: „... a ty abys mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin.“ (Bible, Exodus 10:2)

Připomínání minulých událostí, připomínání odchodu z Egypta a celého božího jednání, je zaznamenáno v 2. knize Mojžíšově, v knize pod příznačným názvem Exodus tj. odchod. Domnívám se, že tento charakter židovského národa je oněmi pomyslnými „několika větami“ jak čelit nepřízni osudu, nepřízni národů.

Úzkostlivé lpění Židů na své vlastní historii takříkajíc zpřítomňuje minulost; takže ještě teď Židé slyší křik egyptských poháněčů, nutících Izraelity k výrobě cihel, ale také radost Izraelitů při odchodu z Egypta. V noci lze skoro zaslechnout tklivý nářek dětí Izraele v babylonském exilu, ale také výkřiky radosti při obnově chrámu Hospodinova. Je téměř slyšet pláč a sténání těch, kteří přežili po pogromu v Dněpropetrovsku, stejně jako výkřiky radosti nad vznikem svého státu, státu Izraele. 

Židovské sepjetí se svou historií je oním pomyslným 11. přikázáním desatera, přikazujícím přežít. Myslím si, že i sekulární Židé, kteří mají k náboženství spíše vlažný vztah, si existenci onoho 11. přikázání plně uvědomují. Jiří Beneš kdysi Žida připodobnil k člověku, který putuje zády k budoucnosti, otočený čelem k minulosti. K budoucnosti, která je neznámá, zastřená, nepřátelská putuje Žid pozpátku. [2] 

Pro dotvrzení výše řečeného nechť mi poslouží osud jistého židovského křesťana. Tento člověk žije v současné době v Americe. Hned po válce se tam odstěhoval a první věcí, kterou učinil v nové vlasti, bylo, že si sehnal obraz Adolfa Hitlera, který posléze přibil nad dveře svého kostela. Když se nás studentů ptali na hodině filosofie, co tomu říkáme, tak jsem reagoval asi následovně: „hrůza, proč to udělal, on se snad zbláznil, ne?“

Ale to je přesně židovská mentalita, nezapomenout! Připomínat, co jsem prožil, čemu jsem čelil a udělat vše, abych tomu mohl napříště zabránit! Nezapomenout na nepřízeň národů, na nepřízeň osudu. Nezapomenout, to je první část taktiky přežití, jak odolat nepřízni času. Z těchto důvodu si Židé více než kterýkoliv jiný z národů připomínají svou pohnutou historii. V televizi poběží letos zcela jistě několik dokumentů o holocaustu, když jsem byl přítomný na nějaké akci, například na Dnech židovské kultury, znovu tam byla zmínka o holocaustu.

Připomínání hrůz z druhé světové války nemá vnést sentimentální, melancholickou náladu do našich řad. Připomínání pohnuté historie má svůj vlastní smysl hlavně pro židovský národ, pro další trvání existence židovského národa. Nezapomenout už kvůli předkům, kvůli úctě vůči těm nepřeživším, ale rovněž kvůli těm, kteří přežili. 

Pokud bychom připustili, byť na malou chvíli, jakési spiknutí siónských mudrců, potom by nemělo určitě jiný program, než nezapomenout a udělat vše, aby se podobné hrůzy, a to ať už z druhé světové války nebo stíny minulosti, již více neopakovaly. Soudím a dávám všanc všechny své doposud publikované články, že současná politika státu Izraele a to ať už zahraniční, nebo vnitřní je z velké části určovaná zkušeností, vlastní zkušeností šoa. [3]

Stát Izrael se znovunarodil jako bájný pták Fénix z popela 6 miliónů mrtvých. Podobně jako Fénix umírá spálením sebe sama a opět ze svého popela povstává, tak se i židovský národ znovunarodil, aby získal podobu státu Izraele. Možná posuzujeme politiku státu Izraele jako přespříliš agresivní a často to také zaznívá v diskuzích při nejrůznějších příležitostech. Jenomže právě zkušenost Židů za druhé světové války určuje jednotlivé politické kroky izraelské vlády, jak soudím. 

Izraelský kabinet činí jednoduše takové politické kroky, aby předešel a případně zabránil novému holocaustu svých občanů ze strany kohokoliv.

Nejspíš  proto mají Židé obzvláštní zájem o studium historie, protože připomínání historie je onou taktikou přežití. Založení Ligy proti antisemitismu [4], monitorování extremizmu, upozorňování na antisemitské výroky, to vše se může jevit přinejmenším jako nějaké spiknutí. No jo, ale teď o tom píšu: „nezapomenout na svou historii, na svou minulost, a učinit vše pro to, aby se minulost, hrůzy minulosti již nikdy více neopakovaly.“

Připomeňme si nyní naše vlastní pohnuté události 17. listopadu 1989, kterých jsme mnozí z nás byli svědci; zmíním krátký šot s panem Svěrákem. Bylo to velice krátce po sametové revoluci, kdy měl pan režisér nějaký pořad v televizi. Pan Svěrák tam hraje učitele (jak příznačné, protože povolání učitele vystudoval) a zkouší 10 let po revoluci nějakou studentku právě na události 17. listopadu. Studentka tápe, neví. Srdečně jsem se tehdy nasmál, říkal jsem si, že to snad ani není možné.

Není tomu dlouho, když jsem se ptal některých studentů žurnalistiky, co vědí o 17. listopadu, tak mi neodpověděli téměř nic; a alespoň za všechny studenty uvedu jeden názor, prý: „můj táta chodil někam cinkat s klíči.“ Od studentů žurnalistiky bych čekal mnohem lepší kulturně-historický rozhled. Vidíte, jak se dá velice rychle zapomenout na to, co se dělo před krátkými 20 roky...  

Zakončím moudrem, které radí, ale také varuje: „Ztracen je národ, který zapomněl na svou historii. Takový národ ztrácí zároveň i budoucnost.“ 


poznámky:

1. Koncentrační tábor Osvětim

2. Mgr. Jiří Beneš, Th.D. v současné době vyučuje na Katedře biblických studií Husitské teologické fakulty při UK. Možná ještě více vynikne kontrast s tím, o čem píšu v článku, který řekl apoštol Pavel: „... zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Bible, list Filipským 3:13-14)

3. biblický výraz šoa שואה , znamená zpustošení, zmar – Job 30:3, Žalm 35:8 a Izaiáš 47:11 a je alternativním výrazem za slovo holocaust. 

4. http://www.antisemitismus.wz.cz/


Publikováno na mém blogu: http://karelsykora.blog.idnes.cz/