Během zdrcujícího ústupu ruských vojsk v roce 1943 vzal jeden ruský voják z kapes
svého padlého velitele jeho osobní věci, aby je předal jeho pozůstalým. Mezi jinými předměty tam byl kousek papíru potřísněný krví, na kterém byly napsány jeho poslední myšlenky dříve, než došlo ke tragickému naplnění jeho osudu. Tyto myšlenky obsahovaly ve své prostotě a upřímnosti podstatu jednoho krátkého života, který se chýlil ke svému konci v důsledku válečného násilí, a také zářivou jistotu z uskutečnění kontaktu s mohutností stvořeného světa a s Bohem Stvořitelem. "Slyšíš mě, Bože? V průběhu celého mého života jsem nikdy s Tebou nemluvil. A přece dnes, ano, právě dnes cítím potřebu Tě pozdravit. Ty víš, že již od mého útlého dětství mi nepřestávali opakovat, že Ty neexistuješ. A já jsem byl tak naivní, že jsem vůbec tomu věřil. Dnes v noci, když jsem se ukrýval v jámě po explozi bomby, jsem zahlédl Tvé nebe a uvědomil jsem si krásu Tvého stvoření. Kdo by tomu věřil, že k tomu, abych Tě uviděl, stačilo, abych se natáhl na záda! Teprve dnes si uvědomuji tu krásu tváří v tvář nekonečnu, které se nečekaně otevírá přede mnou a hvězdnatému nebi nade mnou plnému oslňujících zázraků. Jak jen jsem mohl být tak krutě obelhán?Nevím, Pane, zdali mě uchopíš za ruku, věřím alespoň, že mě pochopíš. Je to zázrak, že na dně tohoto hrůzného pekla zazářilo světlo a já jsem ho zahlédl. NeříkámTi nic jiného než jen to, že jsem velmi šťastný, protože vím, že existuješ. O půlnoci jsme obdrželi povel k útoku, ale nyní již nemám strach od okamžiku, kdy jsem objevil, že jsi blízko. Slyšíš, už je tu povel k útoku! Bohužel je třeba jít. A přece by bylo tak krásně zůstat zde blízko Tebe. Chci Ti říci jen toto: Ty to víš, boj bude krutý! Možná, že tuto noc zaklepu na Tvé dveře, ačkoliv jsem nikdy nebyl Tvým přítelem. Dovolíš mi, vstoupit k Tobě? Pohleď, řeklo by se, že pláču. Ty víš, co mě potká! Moje oči se otevřely. Odpusť mi, Bože! Musím jít a jistě se již nevrátím. Ale jaký je to zázrak! Již se nebojím smrti!"
________________ Immaculata